ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.67.2012:32
sp. zn. 6 As 67/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Kateřiny Šimáčkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: J. S.,
zastoupen JUDr. Jiřím Císařem, advokátem, se sídlem Hrnčířská 55/14, Ústí nad Labem,
proti žalovanému: Krajský úřad Ústeckého kraje, odbor územního plánování a stavebního
řádu, se sídlem Velká Hradební 3118/48, Ústí nad Labem, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5.
5. 2009, č. j. UPS/187/2009/3, ev. č. 78327/2009/Sv., za účasti osoby zúčastněné na řízení:
České dráhy, a. s., se sídlem Nábřeží L. Svobody č. p. 1222, Praha 1, IČ: 709 94 226, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 17. 10. 2012,
č. j. 15 Ca 105/2009 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ústí nad Labem (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2009, č. j. UPS/187/2009/3, ev. č. 78327/2009/Sv.,
kterým bylo rozhodnuto o umístění stavby „Lanová dráha na Větruši – Ústí nad Labem
na pozemcích p. č. 2610/10, 2610/11/, 2610/12, 3801/25, 3801/32, 3801/36, 3801/38,
3801/44, 3866/1, 3867, 3868/1, 3869, 3870, 3885/1, 3885/2, 4259/2, 4260/2, 4278/1, 4278/8,
4281, 4297, 4303/1, 4303/2, 4303/3, 4306/1, 4306/14, 4306/15, 4325, 5307/58, 3866/3,
5307/122 v k. ú. Ústí nad Labem“. O nákladech řízení bylo rozhodnuto krajským soudem tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
[2] Krajský soud k námitkám stěžovatele konstatoval, že správní orgán I. stupně i žalovaný
stěžovatele správně kategorizovali jako vedlejšího účastníka řízení ve smyslu §85 odst. 2 zákona
č. 183/2006 Sb., stavební zákon (dále jen „stavební zákon“), neboť stěžovatel nemohl být
jako vlastník sousedních nemovitostí projednávaným záměrem na svých právech a právem
chráněných zájmech přímo dotčen. V území byl vydán územní a regulační plán, proto bylo
stěžovateli v souladu s ust. §87 odst. 1 stavebního zákona a §92 odst. 3 téhož zákona
doručováno veřejnou vyhláškou.
[3] Ze správního spisu krajský soud zjistil, že oznámení o zahájení územního řízení a pozvání
k veřejnému ústnímu jednání, bylo řádně vyvěšeno na úřední desce a stěžovatel byl uveden
v bodu II. rozdělovníku pro doručování mezi účastníky řízení podle §85 odst. 2 stavebního
zákona. Veřejného ústního jednání se stěžovatel nezúčastnil. Prvoinstanční rozhodnutí ze dne
23. 2. 2009 a žalobou napadené rozhodnutí žalovaného ze dne 5. 5. 2009 bylo stěžovateli řádně
doručeno veřejnou vyhláškou, a to jejich vyvěšením na úředních deskách těchto správních orgánů
po dobu 15 dnů (po dobu od 25. 2. 2009 do 13. 3. 2009 a po dobu od 7. 5. 2009 do 25. 5. 2009),
přičemž žalobce byl v tzv. rozdělovnících pro doručování obou rozhodnutí výslovně uveden
mezi účastníky řízení dle ust. §85 odst. 2 stavebního zákona.
[4] Krajský soud rovněž neshledal důvodnou námitku nicotnosti napadeného rozhodnutí,
kterou stěžovatel opíral o skutečnost, že žalobou napadené rozhodnutí mu bylo doručeno
v kopii. Krajský soud dospěl l závěru, že prvoinstanční rozhodnutí, rozhodnutí žalovaného
a oznámení o zahájení řízení bylo doručeno stěžovateli veřejnou vyhláškou. Pokud žalovaný
přikročil vedle tohoto faktického doručení ještě k zaslání svého rozhodnutí žalobci v písemné
podobě zachycené v kopii prostřednictvím držitele poštovní licence, učinil tak nad rámec
svých povinností a s tímto „doručením na vědomí“ nebyly spojeny žádné právní účinky
a důsledky.
[5] K dalším námitkám stěžovatele dospěl krajský soud k závěru, že stěžovateli nebylo upřeno
právo podávat námitky či připomínky a že byl zahrnut stavebním úřadem do okruhu účastníků
územního řízení.
[6] Jako nedůvodnou vyhodnotil krajský soud též námitku stěžovatele týkající
se nepřezkoumatelnosti žalobou napadeného rozhodnutí pro nedostatečné odůvodnění. Krajský
soud zrekapituloval stěžovatelovy námitky z odvolání k žalovanému a uvedl, ve kterých částech
odůvodnění rozhodnutí se žalovaný jednotlivými námitkami zabýval. Krajský soud
mimo jiné došel k závěru, že žalovaný se na str. 5 v obecnější rovině zabýval i souladem výrokové
části rozhodnutí prvoinstančního správního orgánu se správním spisem. Žalovaný nepochybil,
pokud se touto otázkou zabýval jen v obecnější rovině, když ji stěžovatel nenastolil v rámci
odvolacích námitek. Žalovaný se také zabýval otázkou, zda pozemky stěžovatele nejsou v obvodu
lanové dráhy.
II. Kasační stížnost
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností ze dne 2. 11. 2012
doplněnou podáním ze dne 3. 1. 2013. Stěžovatel uvádí kasační důvod podle ust. §103 odst. 1
písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“), tedy nesprávné posouzení
právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a to pokud jde o dodržení ust. §87
odst. 2 stavebního zákona ve spojení s ust. §25 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád
(dále jen „správní řád“). Dále stěžovatel uvedl kasační důvod podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.,
neboť podle jeho názoru skutková zjištění, ze kterých žalovaný vycházel při vydání žalobou
napadeného rozhodnutí, nemají oporu ve správním spisu, konkrétně jde o zjištění, zda Statutární
město Ústí nad Labem jako žadatel řádně splnilo informační povinnost plynoucí z §87
odst. 2 a 4 stavebního zákona ve spojení s §8 vyhlášky č. 503/2006 Sb., o podrobnější úpravě
územního řízení, veřejnoprávní smlouvy a územního opatření (dále jen „vyhláška
č. 503/2006 Sb.“). Konečně stěžovatel uvedl, že kasační stížnost podává také z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost rozhodnutí krajského soudu,
kterou stěžovatel spatřuje v tom, že krajský soud pouze odkázal v odůvodnění napadeného
rozsudku na jednotlivé části rozhodnutí žalovaného, aniž by posuzoval rozsah a správnost
vypořádání se s odvolacími námitkami v rozhodnutí žalovaného. Krajský soud dále jen obecně
konstatoval, že žalovaný nepochybil, pokud se zabýval souladem výrokové části rozhodnutí
prvoinstančního správního orgánu s obsahem spisu.
[8] Stěžovatel namítá, že správní orgány ani krajský soud nezkoumaly skutečné splnění
informační povinnosti žadatele podle §87 odst. 2 stavebního zákona a splnění všech obsahových
náležitostí informace podle §87 odst. 4 stavebního zákona v návaznosti na §8 vyhlášky
č. 503/2006 Sb. V rozhodnutí správních orgánů ani soudu nebylo přezkoumáno, zda informace
obsahovala grafické znázornění záměru s náležitostmi odpovídajícími §8 vyhlášky
č. 503/2006 Sb., a to přesto, že stěžovatel proti grafickému vyjádření směřoval svoje odvolací
a žalobní námitky. Podle názoru stěžovatele nelze ze spisu dovodit, že by žadatel dostál
své informační povinnosti podle §87 odst. 2 a 4 stavebního zákona, je proto třeba nařídit
opakované veřejné projednání umožňující uplatnění stěžovatelových námitek.
[9] Dále stěžovatel namítá, že se správní orgány ani krajský soud nezabývaly tím, zda stěžovateli
bylo doručeno veřejnou vyhláškou účinným způsobem. Stěžovatel tvrdí, že oznámení o zahájení
územního řízení nebylo zveřejněno způsobem umožňujícím dálkový přístup ve smyslu ust. §25
odst. 2 správního řádu.
[10] Závěrem stěžovatel navrhuje, aby Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek krajského soudu
napadený kasační stížností a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
[11] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 27. 2. 2013. Žalovaný uvedl,
že stěžovatel nerozporuje skutečnost, že by informace o záměru nebyla na vhodném veřejně
přístupném místě v souladu s §87 odst. 2 stavebního zákona zveřejněna, ale napadá pouze fakt,
že správní orgány ani soud tuto skutečnost nepodrobily přezkumu. Přitom stěžovatel
tuto skutečnost nenamítal ani v řízení před správními orgány, ani v řízení před krajským soudem.
Tento důvod kasační stížnosti je tedy nepřípustný podle §104 odst. 4 s. ř. s.
[12] Pokud jde o námitku zpochybňující řádné doručená veřejnou vyhláškou,
stěžovatel podle názoru žalovaného nijak nezpochybnil, že k řádnému doručení došlo,
natož aby pak svá tvrzení doložil nějakým důkazem. Tato námitka rovněž nebyla
stěžovatelem vznesena v řízení před žalovaným, ani v řízení před krajským soudem,
jde tedy rovněž o nepřípustnou námitku.
[13] Žalovaný se rovněž neztotožňuje se stěžovatelovou námitkou nepřezkoumatelnosti
rozsudku krajského soudu. Žalovaný má za to, že krajský soud se zcela dostačujícím způsobem
vypořádal se všemi žalobními námitkami.
[14] Žalovaný navrhuje zamítnutí kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[15] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[16] Nejvyšší správní soud nejprve odkazuje na usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 – 43, publikované pod č. 685/2005 Sb. NSS,
ze kterého se podává, že důvody kasační stížnosti lze opřít jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody,
jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny (viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň
v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě
či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty k podání či rozšíření žaloby) upřesněny
či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové
důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření uplatnit. Toto konstatování vychází z ust. §104
odst. 4 s. ř. s., podle kterého kasační stížnost není přípustná, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou
uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí má být
přezkoumáno, ač tak učinit mohl.
[17] Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatel v žalobě ke krajskému soudu
(ač mu v tom nic nebránilo) netvrdil, že by žadatel nesplnil svou informační povinnost podle §87
odst. 2 a 4 stavebního zákona, respektive že grafické znázornění záměru neodpovídalo
požadavkům §8 vyhlášky č. 503/2006 Sb. Krajský soud se tak ani touto otázkou zabývat nemohl,
neboť krajský přezkoumává napadené rozhodnutí zásadně v mezích žalobních bodů (srov. §75
odst. 2 s. ř. s.). Zároveň se tak jedná o nepřípustnou stížnostní námitku ve smyslu ust. §104
odst. 4 s. ř. s. Je třeba podotknout, že stěžovatel v žalobě pouze namítal, že žalovaný nezkoumal
soulad grafického vyjádření a výrokové části prvoinstančního rozhodnutí, avšak nesoulad
grafického vyjádření záměru s požadavky vyhlášky č. 503/2006 Sb. nenamítal.
[18] Nad rámec nutného Nejvyšší správní soud dodává, že správní spis prvoinstančního
správního orgánu obsahuje na č. l. 3 doklad o vyvěšení záměru žadatele na místě stavby,
přičemž podle záznamu stavebního úřadu byl záměr vyvěšen při prohlídce staveniště
za přítomnosti osoby ze stavebního úřadu a osoby ze společnosti Varia. Uvedený doklad
obsahuje i fotodokumentaci.
[19] Taktéž námitka stěžovatele ohledně neúčinného doručení veřejnou vyhláškou nebyla
stěžovatelem uplatněna v řízení před krajským soudem, jde proto o nepřípustnou námitku
ve smyslu ust. §104 odst. 4 s. ř. s.
[20] K námitce nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu Nejvyšší správní soud uvádí,
že stěžovatel v žalobě ke krajskému soudu namítal pouze, že se žalovaný jeho námitkami
nezabýval. Za této situace nebylo pochybením krajského soudu, když osvětlil, ve kterých částech
rozhodnutí se žalovaný námitkami stěžovatele zabýval a již nepřezkoumával závěry žalovaného
ohledně těchto námitek, neboť stěžovatel s těmito závěry žalovaného v žalobě nijak
nepolemizoval. Tato stížnostní námitka tedy není důvodná.
[21] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[22] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly a žalovaný také náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 26. června 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu