ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.78.2013:32
sp. zn. 6 As 78/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava Hnízdila
a soudců JUDr. Tomáše Langáška a Mgr. Evy Šonkové v právní věci žalobce: Ing. J. L.,
zastoupen Mgr. Štěpánem Mládkem, advokátem, se sídlem Krakovská 22, Praha 1, proti
žalovanému: Krajský úřad Moravskoslezského kraje, se sídlem 28. října 117, Ostrava, o žalobě
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2011, č. j. MSK 53974/2011, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 3. 2013, č. j. 58 A 26/2011 - 43,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á.
II. Žalovanému se nepři znáv á náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Dosavadní průběh řízení
[1] Žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojí kasační stížností proti shora označenému rozsudku
Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta jeho žaloba
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 7. 4. 2011, č. j. MSK 53974/2011 a o nákladech řízení
rozhodnuto tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalobou
napadeným rozhodnutím žalovaný zamítl odvolání stěžovatele a potvrdil rozhodnutí Městského
úřadu v Novém Jičíně ze dne 25. 2. 2011, č. j. OD-38189/2010-Koc.-943, kterým byl stěžovatel
uznán vinným ze spáchání přestupků proti bezpečnosti a plynulosti provozu na pozemních
komunikacích podle ust. §22 odst. 1 písm. f) bod 2. a podle ust. §22 odst. 1
písm. l) zák.č. 200/1991 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších právních předpisů
(dále jen „zákon o přestupcích“), kterých se měl dopustit tím, že dne 28.4.2010 v 16:53 hodin
v katastru obce Starý Jičín – Palačov, na silnici č. I/48 ve směru jízdy na Hranice, s vozidlem
zn. Volvo, RZ X, překročil nejvyšší dovolenou rychlost stanovenou zvláštním právním
předpisem mimo obec (tj. rychlost 90km/h) o 50 km/h a více, neboť mu byla rychloměrem
MicroDigiCam LTI naměřená rychlost jízdy 155 km/h. Po odečtení možné odchylky měření 3%
(tj. 4,65 km/h) byla rychlost jízdy žalobce vyhodnocena na 150 km/h, čímž překročil nejvyšší
dovolenou rychlost o 60 km/h. Dalšího přestupkového jednání se stěžovatel dopustil tím,
že téhož dne v 16:53 hodin v katastru obce Starý Jičín – Palačov, na silnici č. I/48 ve směru jízdy
na Hranice, s vozidlem zn. Volvo, RZ X, se neřídil pokyny policisty, který ve služebním
stejnokroji, přes který měl oblečenou reflexní bundu, vstoupil do pravého jízdního pruhu
a vztyčenou pravou rukou se zastavovacím terčem dával pokyn k zastavení vozidla,
přičemž levou rukou ukazoval na místo zastavení. Stěžovatel se neřídil pokynem policisty,
kolem policisty projel a byl zastaven hlídkou policie až po ujetí dalšího 1 km. Popsaným jednáním
stěžovatel naplnil skutkovou podstatu výše uvedených přestupků, a za to mu byla uložena pokuta
ve výši 8000 Kč a sankce zákazů činnosti spočívající v řízení motorových vozidel na dobu
8 měsíců, ode dne právní moci rozhodnutí správního orgánu 1. stupně.
[2] Krajský soud dospěl v odůvodnění svého rozsudku k následujícím závěrům: k námitkám
o nezákonnosti rozhodnutí o zamítnutí námitky podjatosti, vznesené ve správním řízení
před správním orgánem I. stupně proti Bc. F. K., krajský soud uvedl, že o námitce podjatosti
rozhodl Bc. L. M., který je uveden v záhlaví předmětného rozhodnutí jako správní orgán
rozhodující ve věci a je rovněž uveden na konci rozhodnutí. V. Š. toto rozhodnutí pouze
podepsala, a to v zastoupení Bc. L. M. Pravomoc Bc. L. M. rozhodovat o vznesené námitce
podjatosti je dána ust. §14 odst. 2 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“) ve
spojení s ust. §148 zákona č. 128/2000 Sb., o obcích.
[3] Krajský soud shledal rovněž nedůvodnými námitky stěžovatele směřující proti provedení
ústního jednání v nepřítomnosti, ač se stěžovatel řádně z ústního jednání omluvil. Krajský soud
konstatoval, že jednání ve věci proběhlo dne 25. 2. 2011 a předvolání k jednání bylo stěžovateli
doručeno dne 13. 2. 2011. (Předvolání bylo uloženo na poště a stěžovatel byl vyzván
k jeho vyzvednutí již dne 2. 2. 2011. Stěžovatel si však předvolání k jednání nevyzvedl,
proto mu bylo doručeno fikcí.) Krajský soud tedy konstatoval, že stěžovatel byl k jednání řádně
předvolán a předvolání mu bylo doručeno s dostatečným časovým předstihem ve smyslu ust. §59
správního řádu. Svou neúčast při jednání stěžovatel omluvil podáním doručeným správnímu
orgánu I. stupně dne 23. 2. 2011. Podle názoru krajského soudu nelze, s ohledem
na několikadenní prodlevu (předvolání doručeno 13. 2. 2011), pojímat omluvu stěžovatele
jako bezodkladnou ve smyslu ust. §59 správního řádu. Omluva stěžovatele nebyla rovněž
náležitá ve smyslu ust. §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích. Stěžovatel totiž pouze
uvedl, že nepovažuje svou účast při jednání za hospodárnou z důvodu podané námitky
podjatosti. Z obsahu správního spisu a z tvrzení stěžovatele plyne, že stěžovatel neměl důležitý
důvod, pro který by se nemohl nařízeného jednání zúčastnit a svou nepřítomnost u jednání řádně
nezdůvodnil. Krajský soud rovněž nepřisvědčil námitce stěžovatele, že mu vyrozumění o nepřijetí
jeho omluvy bylo doručeno až 4. 3. 2011. Zákon neukládá správnímu orgánu povinnost
vyrozumívat účastníka správního řízení o nepřijetí jeho omluvy z jednání. Ve světle shora
uvedeného jsou pak zcela bezpředmětné rovněž námitky stěžovatele v tom směru, že mu bylo
odepřeno právo zúčastnit se jednání, klást otázky svědkům apod.
[4] V rámci provedeného dokazování zejména výslechem svědka K. vzal správní orgán I. stupně
za prokázáno, že měřeným vozidlem bylo vozidlo stěžovatele a osobou, která toto vozidlo řídila,
byl stěžovatel. Svědek K. vypověděl, že rychlost jízdy stěžovatele sám změřil. Když stěžovatel na
jeho pokyn nezastavil, začal ho stíhat služebním vozem. Po celou dobu stíhání neztratil vozidlo
stěžovatele z dohledu a po zastavení zjistil, že stěžovatel byl ve vozidle sám. Svědek byl řádně
poučen o následcích nepravdivé či neúplné výpovědi. V řízení tak bylo beze všech pochybností
prokázáno, že měřeným vozidlem bylo právě stěžovatelovo vozidlo a řidičem stěžovatel. SPZ
vozidla byla zapsána do Oznámení o přestupku až po zastavení stěžovatelova vozidla. Jedná se o
standardní postup, který není v rozporu se zákonem.
[5] Krajský soud dále konstatoval k žalobnímu bodu vztahujícímu se ke svědecké výpovědi J. H.,
že výslech svědka byl proveden v souladu se zákonem. Svědek H. byl dne 28. 4. 2010 ve společné
policejní hlídce s J. K., proto je zcela namístě, aby vypověděl jako svědek v rámci přestupkového
řízení. Neobstojí námitka stěžovatele, že výpověď tohoto svědka je nevěrohodná, neboť tento
svědek jeho vozidlo neměřil, nestíhal a nebyl ani u zastavení jeho vozidla. Skutečnost, že svědek
nebyl u zastavení stěžovatelova vozidla a neměřil je, neznamená, že by celou situaci nemohl
vnímat a posléze o tom vypovědět v postavení svědka. Výpověď svědka H. se shoduje s výpovědí
J. K., krajský soud tak neviděl žádný důvod, proč by správní orgán při svých úvahách v rámci
rozhodování o přestupku nemohl tuto výpověď použít jakožto důkazní prostředek a proč by
nemohl tuto výpověď hodnotit jako pravdivou.
[6] Krajský soud dospěl k závěru, že skutkový děj přestupkového jednání stěžovatele byl v rámci
správního řízení objasněn zcela dostačujícím způsobem, žalovaný při vydávání rozhodnutí
nepochybil a vypořádal se se všemi námitkami stěžovatele.
II. Kasační stížnost
[7] Proti tomuto rozsudku krajského soudu brojí stěžovatel kasační stížností z důvodu
podle ust. §103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní (dále jen „s. ř. s.“),
tedy z důvodu nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem
v předcházejícím řízení, a dále z důvodu podle ust. §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s., tedy pro vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl
porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo
ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve věci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit.
[8] Stěžovatel namítá, že se nemohl zúčastnit jediného ústního jednání před správním orgánem
I. stupně dne 25. 2. 2011, při kterém bylo provedeno pro věc rozhodné dokazování. Stěžovatel
chtěl při jednání poukázat na to, že se žádného přestupku nedopustil a zpochybnit věrohodnost
důkazů použitých správním orgánem. Před tímto jednáním se stěžovatel se správním orgánem
I. stupně významně nepohodl, a to z důvodu tendenčního a šikanózního postupu příslušných
osob ze správního orgánu I. stupně vůči stěžovateli. Za vrchol tohoto postupu stěžovatel
považuje, že čas ústního jednání byl stanoven na osmou hodinu ranní s tím, že stěžovatel trvale
žije v Praze a jednání mělo proběhnout na Městském úřadu v Novém Jičíně (vzdálenost
cca 350 km, 4 hodiny cesty). Stěžovatel se snažil dohodnout na přeložení jednání na pozdější
hodinu, což se mu nepodařilo. Stěžovatel proto vznesl dne 22. 2. 2012 námitku podjatosti
a proto též omluvil svou účast na jednání z důvodu hospodárnosti. Předpokládal totiž,
že se nařízené ústní jednání neuskuteční.
[9] Dne 4. 3. 2011 bylo stěžovateli doručeno usnesení správního orgánu I. stupně, kterým bylo
rozhodnuto, že námitka podjatosti není důvodná. Téhož dne bylo stěžovateli doručeno
i vyrozumění správního orgánu I. stupně, že omluvu z jednání dne 25. 2. 2011 jako nedůvodnou
neakceptuje. Ústní jednání tedy proběhlo v nepřítomnosti stěžovatele. Stěžovatel neměl možnost
klást předvolaným svědkům otázky, zpochybnit věrohodnost jejich výpovědí a sporovat
věrohodnost předložených důkazů. Stěžovatel se domnívá, že žalovaný ani krajský soud
nezohlednili princip ochrany legitimního očekávání. Správní orgán I. stupně totiž stěžovatele
před uskutečněním jednání nijak neinformoval o tom, že jeho námitky shledal nedůvodnými.
Stěžovatel tak očekával, že jednání se neuskuteční, eventuálně že bude správním orgánem
upozorněn, že jeho námitka podjatosti je nedůvodná a že jeho omluvu z jednání správní orgán
nepovažuje za řádnou. Ani jedna z těchto variant však nenastala. To, že se stěžovatel nemohl
zúčastnit ústního jednání, přitom má pro vývoj případu zásadní důsledky.
[10] Stěžovatel odmítá, že se by se dopustil přestupku, který je projednáván. Stěžovatel odmítá
jak vytýkané překročení povolené rychlosti, tak neuposlechnutí pokynů policisty. Stěžovatel tvrdí,
že pravděpodobně došlo k záměně vozidel stejné tovární značky a barvy a zároveň tvrdí,
že místem kontroly vůbec neprojížděl. O přestupku se dověděl teprve poté, co byl dojet
a zastaven příslušníkem Policie České republiky. Policie České republiky disponuje
pouze záznamem z rychloměru, kde však není zachycena fotografie obličeje řidiče nebo SPZ.
Dalo se tudíž předpokládat, že naplnění skutkové podstaty přestupku bude prokazováno
výpověďmi dotčených příslušníků Policie. Stěžovatel proto chtěl tyto příslušníky Policie
při ústním jednání konfrontovat s řadou dotazů, neboť si byl skutečně jistý, že v daném případě
došlo k omylu potud, že při „stíhací jízdě“ vozidla, které se pravděpodobně dopustilo přestupku,
byl omylem zastaven stěžovatel.
[11] Stěžovatel zpochybňuje výpověď svědka K., který uvedl, že stěžovateli viděl zřetelně do
obličeje a že po celou stíhací jízdu měl kontakt se stěžovatelovým vozidlem. Stěžovatel namítá, že
měl jet rychlostí cca 150 km/h. Přitom svědek K. vypověděl, že údajně stál na silnici a zastavoval
vozidlo stěžovatele, který kolem něj projel rychlostí 150 km/h, a teprve pak skočil do automobilu
a zahájil stíhací jízdu. Podle názoru stěžovatele se svědek K. nemohl s vozidlem Škoda Octavia
dostat na rychlostní úroveň údajného stěžovatele dříve než za 30 sekund. V tomto čase by
stěžovatel (pokud by jel konstantně) ujel 1 km a 250 m a příslušník Policie cca 350 m. V této
době již údajně podle výrokové části rozhodnutí o přestupku měl být stěžovatel dostižen. To je
nesmyslné. Při předpokládané rychlosti stěžovatele 150 km/h a příslušníka Police 180 km/h (více
předmětný automobil nejede), by byl stěžovatel dojet až cca za 2 minuty, mezitím by ujel 3 km.
Navíc lze předpokládat, že pokud by se stěžovatel domníval, že je stíhán, ještě by zrychlil.
Stěžovatel tvrdí, že je zcela zřejmé, že za 1 km nemohl být dojet. Současně je zřejmé, že mezi
stěžovatelem a příslušníkem Policie byl v době započetí stíhací jízdy vzdálenostní rozdíl 1 km.
Stěžovatel k tomu předkládá mapku místa, kde k údajnému přestupku došlo. Z této mapky
vyplývá, že se nejednalo o rovnou a přehlednou komunikaci. Mezi místem kontroly Policie (tedy
počátečním místem stíhací jízdy) a první zatáčkou je vzdálenost 650 m. Tvrzení svědka K., že měl
neustálý vizuální kontakt, je proto evidentně nepravdivé. Současně je nemožné, že by stěžovatel
byl dojet za 1 km. Jak později stěžovatel zjistil z mapy, byl dojet až ve vzdálenosti 3 km od místa
kontroly.
[12] Stěžovatel navíc zpochybňuje, že by svědek K. byl při rychlosti 150 km/h schopen
jednoznačně určit, že řidičem vozidla byl stěžovatel. Stěžovatel dále uvádí, že místem údajného
přestupku vůbec nejel. Na hlavní silnici totiž vjel cca po 200 m od místa kontroly z vedlejší ulice
vedoucí ze Starojické Lhoty (stěžovatel odkazuje na předloženou mapku).
[13] Stěžovatel shrnuje, že mu nesprávným postupem správního orgánu I. stupně bylo
znemožněno konfrontovat svědka s jinými důkazy a dotazy stěžovatele při ústním jednání.
I pokud by však Nejvyšší správní soud shledal, že ústní jednání bylo provedeno v souladu
se zákonem, nemůže napadené rozhodnutí obstát, neboť zjištěný skutkový stav nemá oporu
ve spisech, když rozhodující důkaz v této věci (výpověď svědka K.) je nevěrohodný. Je zřejmé, že
svědek v rozhodující části výpovědi (trvající vizuální kontakt) nemluvil pravdu.
[14] Stěžovatel závěrem navrhuje, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského soudu napadený
kasační stížností zrušil a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
[15] Žalovaný podáním ze dne 21. 5. 2013 Nejvyššímu správnímu soudu sdělil, že nevyužívá
svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
III. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
[16] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána včas, neboť byla podána ve lhůtě dvou týdnů
od doručení napadeného rozsudku (§106 odst. 2 s. ř. s.), a je podána osobou oprávněnou,
neboť stěžovatel byl účastníkem řízení, z něhož napadené rozhodnutí vzešlo (§102 s. ř. s.).
Stěžovatel je též zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.).
[17] Podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s. Nejvyšší správní soud nemůže přihlížet v řízení o kasační
stížnosti ke skutečnostem, které stěžovatel uplatnil až poté, co bylo vydáno napadené rozhodnutí,
a podle ust. §104 odst. 4 in fine s. ř. s. je kasační stížnost nepřípustná, opírá-li se jen o jiné
důvody, než které jsou uvedeny v §103, nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení
před soudem, jehož rozhodnutí má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud
se k této otázce opakovaně vyjadřoval ve své dřívější judikatuře, lze odkázat např. na rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 7. 2005, č. j. 2 Azs 134/2005 - 43, publikovaný
pod č. 685/2005 Sb. NSS, v němž dochází soud k závěru, že důvody kasační stížnosti lze opřít
jen o takové konkrétní právní či skutkové důvody, jež byly v řízení před krajským soudem přípustně uplatněny
(viz §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), a tedy alespoň v základních rysech formulovány v žalobních bodech [§71
odst. 1 písm. d) s. ř. s.] obsažených v žalobě či jejím včasném rozšíření, a případně dále (i po uplynutí lhůty
k podání či rozšíření žaloby) upřesněny či podrobněji rozvedeny, aniž by tím byly rozšiřovány. To platí
jen za předpokladu, že uvedené právní či skutkové důvody mohl stěžovatel v žalobě či jejím včasném rozšíření
uplatnit.
[18] Zdejší soud na tomto místě podotýká, že stěžovatel během řízení před krajským soudem
nenamítal, že by výpověď svědka K. byla nevěrohodná z důvodu, že svědek K. nemohl mít po
celou dobu stíhací jízdy za stěžovatelem vizuální kontakt s vozidlem stěžovatele. Stejně tak
stěžovatel neuplatnil jako důkaz v řízení před krajským soudem mapky místa spáchání přestupku,
které doložil teprve v řízení o kasační stížnosti. Stěžovatel taktéž v řízení před krajským soudem
neuplatnil tvrzení, že místem, kde byl spáchán přestupek, vůbec nejel. Nejvyšší správní soud se
tedy těmito stížnostními námitkami a novými důkazy stěžovatele nemohl zabývat, neboť se jedná
o námitky uplatněné v rozporu s výše citovanými ustanoveními §109 odst. 4 s. ř. s. a §104 odst.
4 s. ř. s. K tomu Nejvyšší správní soud dodává, že uvedená skutková tvrzení stěžovatele jsou
nadto značně nekonzistentní, neboť stěžovatel ve svém odvolání ve správním řízení nijak
nezpochybňoval, že jeho vozidlo projíždělo místem spáchání přestupku. Stěžovatel v odvolání
namítal mimo jiné to, že vozidlo neřídil on ale osoba blízká, která si po zastavení vozidla
policistou přesedla na zadní sedadlo. Toto tvrzení však již v žalobě ke krajskému soudu ani
v kasační stížnosti neuplatnil.
[19] Nejvyšší správní soud se dále zabýval námitkami stěžovatele týkajícími se tvrzeného porušení
principu ochrany legitimních očekávání stěžovatele ve správním řízení tím, že stěžovatel nebyl
včas vyrozuměn správním orgánem o nepřijetí jeho omluvy z ústního jednání, a neshledal
je důvodnými. V prvé řadě je třeba zrekapitulovat podstatné okolnosti z průběhu správního
řízení: podle obsahu správního spisu bylo předvolání k ústnímu jednání na den 25. 2. 2011
doručeno stěžovateli fikcí dne 14. 2. 2011, stěžovatel se z jednání omluvil podáním doručeným
správnímu orgánu I. stupně dne 23. 2. 2011, které stěžovatel odeslal dne 22. 2. 2011 jak poštou,
tak e-mailem, správní orgán I. stupně odeslal stěžovateli vyrozumění o nepřijetí jeho omluvy
z ústního jednání ze dne 23. 2. 2011 dne 23. 2. 2011 a tento přípis byl připraven k vyzvednutí
na poště dne 24. 2. 2011. Z uvedeného vyplývá, že správní orgán I. stupně jednal neprodleně
a stěžovatel měl již 24. 2. 2011 (tedy den před konáním vlastního ústního jednání) na poště
uloženo vyrozumění o nepřijetí jeho omluvy z ústního jednání. Nejvyšší správní soud konstatuje,
že správnímu orgánu nelze za této situace vytýkat nesprávný procesní postup. Naopak Nejvyšší
správní soud (ve shodě s krajským soudem) konstatuje, že stěžovatelovu omluvu nelze
za těchto okolností považovat za včasnou. I přesto však měl stěžovatel potenciální možnost
se seznámit s vyrozuměním o nepřijetí omluvy z ústního jednání ještě před konáním ústního
jednání. Za těchto okolností se Nejvyšší správní soud domnívá, že nelze konstruovat legitimní
očekávání stěžovatele ohledně vyrozumění o akceptaci či neakceptaci jeho omluvy z ústního
jednání, neboť stěžovatel ani nemohl rozumně očekávat, že mu bude toto vyrozumění doručeno
dříve, než k tomu fakticky došlo. Je třeba také podotknout, že stěžovatel měl možnost
se např. telefonicky nebo e-mailem informovat u správního orgánu I. stupně o tom, zda byla
jeho omluva z ústního jednání přijata či nikoliv. Jak vyplývá z výše uvedeného, nelze také dát
za pravdu stěžovatelovu tvrzení, že nebyl vyrozuměn o nepřijetí omluvy z účasti na ústním
jednání.
[20] Ze shora uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl podle §110
odst. 1 s. ř. s.
IV. Náklady řízení
[21] O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud podle ust. §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Žalovanému podle obsahu spisu žádné náklady nad rámec
jeho běžné úřední činnosti nevznikly a žalovaný také náhradu nákladů řízení nepožadoval.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 25. září 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu