ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.98.2013:19
sp. zn. 6 As 98/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě proti
rozhodnutím žalované ze dne 2. 2. 2012, č. j. 315/12, 316/12, 317/12, 318/12, 321/12, 323/12,
324/12, 326/12, 329/12, 333/12 a 334/12, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského
soudu v Praze ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 A 148/2012 - 45,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Hradci Králové žalobu, kterou se domáhal zrušení
v záhlaví uvedených rozhodnutí žalované, jimiž mu nebyl určen advokát k poskytnutí právní
služby podle zákona č. 85/1996 Sb., o advokacii, ve znění pozdějších předpisů; současně
s tím požádal o osvobození od soudních poplatků pro nemajetnost, což doložil čestným
prohlášením. Krajský soud v Hradci Králové postoupil svým usnesením ze dne 17. 7. 2012,
č. j. 30 A 23/2012 - 12, věc místně příslušnému Městskému soudu v Praze (dále též „městský
soud“). Městský soud v Praze poté usnesením ze dne 31. 10. 2012, č. j. 5 A 148/2012 - 26,
nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků. Kasační stížnost proti tomuto usnesení byla
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 2. 2013, č. j. 2 As 161/2012 – 8.
[2] Městský soud poté žalobce usnesením ze dne 11. 3. 2013, č. j. 5 A 148/2012 - 38, vyzval
k zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě sedmi dnů od doručení tohoto usnesení. Žalobce
reagoval žádostí o prodloužení lhůty o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry
neumožňují úhradu poplatku najednou a během krátké doby. Žalobce pokládal výzvu k zaplacení
za nesplnitelnou a uvedl, že se bude muset obrátit na příslušný orgán České republiky s žádostí
o finanční pomoc. Městský soud žádosti žalobce o prodloužení lhůty v usnesení ze dne
4. 4. 2013, č. j. 5 A 148/2012 - 41, nevyhověl. Uvedl, že ze zákona č. 549/1991 Sb., o soudních
poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních poplatcích“), plyne,
že soudní poplatek má být zaplacen již při podání žaloby. Pokud by žalobce skutečně zamýšlel
opatřit si finanční částku a soudní poplatek uhradit, mohl tak učinit již od počátku tohoto řízení,
které započalo dne 11. 4. 2012. Městský soud neshledal, že by žalobcem tvrzené podání žádosti
o finanční pomoc mělo reálný podklad. Městskému soudu také nebyl z jeho úřední činnost znám
jediný případ, kdy by žalobce soudní poplatek skutečně uhradil. Městský soud uvedl,
že již od roku 2011 setrvale nevyhovuje žalobcovým žádostem o osvobození od soudního
poplatku z důvodu zneužití práva a správnost tohoto postupu byla mnohokrát potvrzena
i Nejvyšším správním soudem, který pravidelně zamítá kasační stížnosti žalobce proti usnesením,
jimiž žalobce nebyl osvobozen od soudních poplatků. Městský soud uzavřel, že žalobcova žádost
o prodloužení lhůty je jen dalším projevem jeho zneužívání možnosti soudní ochrany a lhůtu
k zaplacení soudního poplatku neprodloužil, přesto však k zaplacení soudního poplatku stanovil
další dodatečnou třídenní lhůtu, aby žalobce nebyl zcela zbaven možnosti soudní poplatek
uhradit. Žalobce však ani v této dodatečné lhůtě soudní poplatek neuhradil, a proto městský soud
usnesením ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 A 148/2012 - 45, dle §9 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „s. ř. s.“), řízení o jeho žalobě zastavil.
[3] Usnesení městského soud ze dne 29. 4. 2013, č. j. 5 A 148/2012 – 45 (dále též „napadené
usnesení“), napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Poukazoval na nesprávnost
procesního postupu městského soudu a nedostatky odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel
namítl, že při stanovení délky lhůty nebyla zohledněna jeho nepříznivá sociální situace.
Podle jeho názoru tak lhůta stanovená soudem k zaplacení soudního poplatku „musí být náramně
dlouhá“, nikoli nepřiměřeně krátká, jak tomu mělo být v tomto případě. Stěžovatel rovněž tvrdil,
že v tomto případě nezneužil právo na přístup k soudu. Stěžovatel také vytkl městskému soudu
několik předchozích procesních pochybení a „machinací“.
[4] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[5] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.),
Za stavu, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž bylo zastaveno předchozí
správní řízení pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení požádal
o osvobození od soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost, tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další
řetězení téhož problému (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007,
č. j. 9 As 43/2007 – 77, všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
S ohledem na tuto situaci tedy nebylo nutné, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti
zastoupen advokátem ve smyslu §105 odst. 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud netrval
ani na zaplacení soudního poplatku za kasační stížnost. Kasační stížnost lze tedy i při absenci
těchto podmínek projednat a jedná se tak o kasační stížnost přípustnou.
[6] Posléze Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů. Stěžovatel sice své kasační námitky nepodřadil pod žádný ze zákonem
stanovených důvodů, protože však napadeným usnesením došlo k zastavení řízení, připadá
v úvahu pouze důvod nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
Nejvyšší správní soud také přezkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
[7] Namítá-li stěžovatel, že stanovená lhůta sedmi dnů k zaplacení soudního poplatku
je nepřiměřeně krátká, nemůže s ním zdejší soud souhlasit. Z judikatury Nejvyššího správního
soudu (viz rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 – 73) vyplývá, že za příliš krátké lhůty
pro uhrazení soudního poplatku za podání žaloby ve správním soudnictví mohou být
považovány pouze lhůty výrazně kratší než stěžovatelem rozporovaná sedmidenní lhůta,
například lhůta třídenní. Je třeba zdůraznit, že v této věci se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní,
neboť poplatek za správní žalobu byl splatný již dnem jejího podání. Stěžovatel poplatek
při podání žaloby neuhradil, soud ho tedy vyzval ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě,
po zamítnutí jeho žádosti o prodloužení lhůty mu pak poskytl ještě jednu dodatečnou lhůtu
k zaplacení soudního poplatku. V této věci navíc nelze hodnotit toliko samotnou délku lhůty,
nýbrž i faktický časový odstup mezi doručením výzvy k dodatečnému zaplacení soudního
poplatku a dnem právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení tohoto poplatku.
Posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn zaplatit soudní poplatek, je den nabytí právní
moci usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 3. 2007,
č. j. 5 Afs 112/2006 – 41, publikovaný pod č. 1218/2007 Sb. NSS). Stěžovatel tak měl k zaplacení
soudního poplatku za podání správní žaloby i po výzvě fakticky lhůtu o délce více než jeden
měsíc, neboť výzvu převzal dne 22. 3. 2013 a napadené usnesení nabylo právní moci dne
3. 5. 2013. Lhůta není nepřiměřeně krátká ani s ohledem na to, že stěžovatel nemá dostatek
finančních prostředků. Nejvyšší správní soud nevidí důvod k tomu, aby méně majetným
žalobcům byly obecně ukládány delší lhůty k zaplacení soudního poplatku než žalobcům
majetnějším. Ani z kasační stížnosti ostatně nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního
poplatku mohla něco změnit na stěžovatelově schopnosti soudní poplatek zaplatit. Nelze
tedy stěžovateli přisvědčit v tom, že by poskytnutá lhůta byla příliš krátká, ani že by městský soud
zastavil řízení o stěžovatelově žalobě předčasně.
[8] Stěžovatel rovněž namítal, že městský soud nesprávně dospěl k závěru, že stěžovatel
zneužívá svých procesních práv. V tomto směru Nejvyšší správní soud připomíná, že opakovaně
vyhodnotil okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá práva, jako projev svévolného
a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, č. j. 2 As 45/2012 – 11,
www.nssoud.cz). Stejný názor projevil zdejší soud i v případě v této věci přezkoumávaného
správního řízení, kdy svým rozsudkem ze dne 8. 2. 2013, č. j. 2 As 161/2012 – 8, rozhodl
o zamítnutí kasační stížnosti stěžovatele proti usnesení, kterým se mu nepřiznalo osvobození od
soudních poplatků v tomto řízení. Za situace, kdy se nezměnil jak skutkový, tak právní stav věci,
nemá Nejvyšší správní soud žádný důvod svou ustálenou judikaturu změnit a potvrzuje správnost
závěru městského soudu o tom, že stěžovatel svá práva uplatňuje zjevně šikanózním způsobem,
veden snahou nikoli o meritorní řešení sporu, nýbrž o samotné vedení sporu.
[9] Stěžovatel se v rámci přezkumu napadeného usnesení domáhal též posouzení
předchozího procesního postupu městského soudu. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že o něm platí veškeré výše uvedené závěry o přiměřenosti lhůty k zaplacení soudních poplatků
i o zneužití práva stěžovatelem. Zákonnost a správnost předchozího průběhu řízení je
tedy nesporná, potvrzená pravomocným rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v této věci
ze dne 8. 2. 2013. K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že žádná z nich není
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení, neboť námitky
směřují proti formální jazykové stránce napadeného usnesení, proti postupu městského soudu
v jiných řízeních nebo proti platné legislativní úpravě. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné
skutečnosti nasvědčující tomu, že by se městský soud dopustil v předcházejícím řízení jakýchkoli
machinací.
[10] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že městský soud nepochybil, pokud řízení
o žalobě stěžovatele zastavil. Rozhodnutí městského soudu o neosvobození stěžovatele
od soudních poplatků bylo zákonné a správné. Stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního
poplatku a byla mu stanovena přiměřená lhůta k jeho zaplacení; během této náhradní lhůty
ovšem soudní poplatek nezaplatil a neučinil tak ani později, do doby, kdy nabylo právní moci
usnesení o zastavení řízení. Současně nedoložil, že by v jeho případě existovaly podmínky
pro prodloužení lhůty pro zaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud proto dospěl
k závěru, že kasační stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[11] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl.
Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal, protože stěžovatel
v řízení úspěch neměl a žalované žádné náklady s tímto řízením nad rámec její běžné činnosti
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu