ECLI:CZ:NSS:2013:6.AS.99.2013:19
sp. zn. 6 As 99/2013 - 19
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Bohuslava
Hnízdila a soudců Mgr. Evy Šonkové a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalované: Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, v řízení o žalobě proti
rozhodnutí žalované ze dne 24. 11. 2011, č. j. 3288/11, a o žalobě na ochranu proti nečinnosti
žalované, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 27. 3. 2013,
č. j. 9 A 32/2012 - 57,
takto:
I. Kasační stížnost se zamít á .
II. Žalované se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nep řiznáv á .
Odůvodnění:
[1] Žalobce podal ke Krajskému soudu v Brně žalobu, kterou se domáhal zrušení v záhlaví
uvedeného rozhodnutí žalované, ochrany proti nečinnosti žalované a vydání předběžného
opatření. Krajský soud v Brně postoupil usnesením ze dne 31. 1. 2012, č. j. 30 A 9/2012 - 12, věc
místně příslušnému Městskému soudu v Praze (dále též „městský soud“). Městský soud žalobce
vyzval k zaplacení soudního poplatku, žalobce v reakci na to požádal o osvobození od soudních
poplatků pro nemajetnost, což doložil čestným prohlášením. Městský soud poté usnesením
ze dne 27. 9. 2012, č. j. 9 A 32/2012 - 36, nepřiznal žalobci osvobození od soudních poplatků
z důvodu zneužití práva. Kasační stížnost žalobce proti tomuto usnesení byla jako nedůvodná
zamítnuta rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 11. 2012, č. j. 2 Ans 18/2012 - 12.
[2] Městský soud poté žalobce výzvou ze dne 17. 1. 2013, č. j. 9 A 32/2012 - 53, vyzval
k zaplacení soudního poplatku, a to ve lhůtě sedmi dnů od doručení této výzvy. Zmíněná výzva
obsahující rovněž poučení o následcích jejího nesplnění byla žalobci doručena dne 23. 1. 2013.
Žalobce reagoval žádostí o prodloužení lhůty o několik měsíců, jelikož mu jeho sociální poměry
údajně neumožňovaly úhradu poplatku najednou a během krátké doby. Žalobce pokládal výzvu
k zaplacení za nesplnitelnou a uvedl, že se bude muset obrátit na příslušný orgán České republiky
s žádostí o finanční pomoc.
[3] Městský soud usnesením ze dne 27. 3. 2013, č. j. 9 A 32/2012 – 57, dle §9 odst. 1 zákona
č. 549/1991 Sb. o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o soudních
poplatcích“), ve spojení s §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), řízení zastavil. Žalobcovu žádost o prodloužení lhůty
vyhodnotil dle §9 odst. 4 písm. c) zákona o soudních poplatcích jako žádost o nezastavení řízení
v důsledku nezaplacení soudního poplatku ve stanovené lhůtě a shledal, že v tomto případě
nebyly podmínky pro nezastavení soudního řízení naplněny. S poukazem na značné množství
a stereotypní průběh žalobcových soudních sporů a dostatečnou dobu pro zaplacení soudního
poplatku konstatoval, že žalobcova žádost o prodloužení lhůty nemá reálný podklad
a představuje jen další projev jeho trvalého zneužívání možnosti soudní ochrany. Městský soud
nepovažoval sedmidenní lhůtu k zaplacení soudního poplatku za nepřiměřeně krátkou,
neboť soudní poplatek byl splatný již dnem podání správní žaloby, tedy 13. 1. 2012.
[4] Usnesení městského soudu označené v záhlaví (dále též „napadené usnesení“), napadl
žalobce (dále jen „stěžovatel“) kasační stížností. Poukazoval na celkovou nesprávnost procesního
postupu městského soudu a nedostatky odůvodnění napadeného usnesení. Stěžovatel namítl,
že při stanovení délky lhůty nebyla zohledněna jeho nepříznivá sociální situace. Podle jeho názoru
tak lhůta stanovená soudem k zaplacení soudního poplatku „musí být náramně dlouhá“,
nikoli nepřiměřeně krátká, jak tomu mělo být v tomto případě. Stěžovatel rovněž městskému
soudu vytkl chybné posouzení jeho žádosti o prodloužení lhůty k zaplacení soudních poplatků.
[5] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
[6] Nejvyšší správní soud nejprve přezkoumal formální náležitosti kasační stížnosti a shledal,
že kasační stížnost byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.) a oprávněnou osobou (§102 s. ř. s.).
Za stavu, kdy je předmětem kasačního přezkumu usnesení, jímž bylo zastaveno řízení
pro nezaplacení soudního poplatku, a to poté, co účastník řízení požádal o osvobození od
soudního poplatku, by trvání jak na podmínce uhrazení soudního poplatku za kasační stížnost,
tak i na podmínce povinného zastoupení znamenalo jen další řetězení téhož problému
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 – 77, všechna
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz). S ohledem na tuto situaci
tedy nebylo nutné, aby byl stěžovatel v řízení o kasační stížnosti zastoupen advokátem ve smyslu
§105 odst. 2 s. ř. s. a Nejvyšší správní soud netrval ani na zaplacení soudního poplatku za kasační
stížnost. Kasační stížnost lze tedy i při absenci splnění těchto podmínek projednat a jedná se
tak o kasační stížnost přípustnou.
[7] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů. Stěžovatel sice své kasační námitky nepodřadil pod žádný ze zákonem stanovených
důvodů, protože však napadeným usnesením došlo k zastavení řízení, připadá v úvahu
pouze důvod nezákonnosti rozhodnutí o zastavení řízení dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. V rámci
tohoto stížnostního důvodu Nejvyšší správní soud tedy zkoumal, zda městský soud uvažoval
správně, když nastalou procesní situaci vyhodnotil tak, že je na místě řízení zastavit. Nejvyšší
správní soud také přezkoumal, zda napadené rozhodnutí městského soudu netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru,
že kasační stížnost není důvodná.
[8] Podle §2 odst. 2 písm. a) zákona o soudních poplatcích je ve věcech správního soudnictví
poplatníkem poplatku za řízení ten, kdo podal žalobu nebo jiný návrh, kterým se zahajuje řízení.
Dle §4 odst. 1 písm. a) téhož zákona, jde-li o poplatek za řízení, vzniká poplatková povinnost
podáním žaloby nebo jiného návrhu na zahájení řízení. Podle §7 odst. 1 zákona o soudních
poplatcích je poplatek splatný vznikem poplatkové povinnosti. Podle ustanovení §9 odst. 1
téhož zákona nebyl-li poplatek za řízení splatný podáním návrhu na zahájení řízení, odvolání,
dovolání nebo kasační stížnosti zaplacen, soud vyzve poplatníka k jeho zaplacení ve lhůtě, kterou
mu určí; po marném uplynutí této lhůty soud řízení zastaví. Podle ustanovení §9 odst. 3
citovaného zákona pak soud poplatníka ve výzvě poučí o tom, že řízení zastaví, jestliže poplatek
nebude ve stanovené lhůtě zaplacen.
[9] Ze soudního spisu bylo zjištěno, že stěžovatel soudní poplatek za žalobu nezaplatil.
S námitkou stěžovatele, že stanovená lhůta sedmi dnů k zaplacení soudního poplatku
je nepřiměřeně krátká, nemůže zdejší soud souhlasit. Z judikatury Nejvyššího správního soudu
(viz rozsudek ze dne 10. 4. 2008, č. j. 2 Afs 44/2007 - 73) vyplývá, že za příliš krátké lhůty
pro uhrazení soudního poplatku za podání žaloby ve správním soudnictví mohou být
považovány pouze lhůty výrazně kratší než stěžovatelem rozporovaná sedmidenní lhůta,
například lhůta třídenní. Je třeba zdůraznit, že v této věci se jedná o lhůtu dodatečnou – náhradní,
neboť poplatek za správní žalobu byl splatný již dnem jejího podání. Stěžovatel poplatek
při podání žaloby neuhradil, soud ho tedy vyzval ke splnění této povinnosti v náhradní lhůtě.
Po zamítnutí jeho žádosti o osvobození od soudních poplatků mu pak poskytl ještě jednu
dodatečnou lhůtu k zaplacení soudního poplatku. V této věci navíc nelze hodnotit toliko
samotnou délku lhůty, nýbrž i faktický časový odstup mezi doručením výzvy k dodatečnému
zaplacení soudního poplatku a dnem právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení
tohoto poplatku. Posledním dnem, kdy je účastník řízení oprávněn účinně zaplatit soudní
poplatek, je den nabytí právní moci usnesení o zastavení řízení (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 29. 3. 2007, č. j. 5 Afs 112/2006 – 41, publikovaný pod č. 1218/2007 Sb.
NSS). Stěžovatel tak měl k zaplacení soudního poplatku za podání správní žaloby i po výzvě
fakticky lhůtu o délce více než tři měsíce, neboť výzvu převzal dne 23. 1. 2013 a napadené
usnesení nabylo právní moci doručením stěžovateli dne 3. 5. 2013. Ani z kasační stížnosti ostatně
nevyplývá, že by jiná lhůta pro zaplacení soudního poplatku mohla cokoli změnit
na stěžovatelově schopnosti a ochotě soudní poplatek zaplatit. Nelze tedy stěžovateli přisvědčit
v tom, že by poskytnutá lhůta byla příliš krátká, ani že by městský soud zastavil řízení
o stěžovatelově žalobě předčasně.
[10] Stěžovatel dále namítal, že městský soud neodůvodnil, proč považoval lhůtu
za přiměřenou a při stanovení délky lhůty nezohlednil stěžovatelovu sociální situaci. Ve vztahu
k této námitce lze zcela odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne 11. 4. 2013,
č. j. 4 As 53/2013 - 10, v němž bylo konstatováno: „Při stanovení lhůty k zaplacení soudního poplatku
není soud povinen přihlížet k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí
pouze ve vztahu k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí
podrobněji zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou.“
[11] Stěžovatel také tvrdil, že jeho žádost o prodloužení lhůty k zaplacení soudního poplatku
nebylo možné kvalifikovat jako žádost o posečkání poplatku; měl za to, že městský soud
neoprávněně změnil obsah a předmět jeho žádosti. V této námitce je třeba dát stěžovateli
částečně za pravdu v tom, že žádost o prodloužení lhůty je ve správním soudnictví přípustná
a městský soud ji měl posoudit dle §40 odst. 5 s. ř. s. (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 17. 5. 2012, č. j. 7 As 69/2012 - 20). Zároveň je třeba dodat, že toto dílčí pochybení
městského soudu nemělo na zákonnost napadeného usnesení žádný vliv. Městský soud
zcela správně vyhodnotil stěžovatelovo podání jako projev zneužití práva. Nejvyšší správní soud
setrvale judikuje, že okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u soudů svá práva,
představují svévolné a účelové uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012,
č. j. 2 As 45/2012 - 11). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem
a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu
(viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012, č. j. 2 As 82/2012 - 13). Znaky zneužívání práva zdejší soud
vymezil např. v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, č. j. 1 Afs 107/2004 - 48, publikovaném
pod č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené.“ Zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva,
včetně práva veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu
založeného na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce
a ochraně lidské důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému
právem a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu
s jeho smyslem a účelem. Podstatná je pak skutečnost, že toto zneužití práva stěžovatelem bylo
shledáno i v této věci, což zdejší soud konstatoval již v rozsudku ze dne 28. 11. 2012,
č. j. 2 Ans 18/2012 - 12, a na který tak lze v tomto směru v podrobnostech odkázat. Žádosti
o prodloužení lhůty jakožto projevu zneužití práva stěžovatelem tedy nelze poskytnout soudní
ochranu. Nad rámec výše uvedeného Nejvyšší správní soud dodává, že stěžovatelově žádosti
by nebylo možné vyhovět ani v případě, že by nedošlo ke zneužití práva stěžovatelem,
neboť stěžovatel netvrdil žádné skutkové důvody, které by mohly být subsumovány pod pojem
„vážné omluvitelné důvody“, což je podmínka pro vyhovění žádosti o prodloužení lhůty dle §40
odst. 5 s. ř. s.
[12] Stěžovatel se v rámci přezkumu napadeného usnesení domáhal též posouzení
předchozího procesního postupu městského soudu. K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že o něm platí veškeré výše uvedené závěry o přiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku
i o svévolném a účelovém uplatňování práva stěžovatelem. Zákonnost a správnost vyměření
soudního poplatku v přecházejícím soudním řízení je nesporná, potvrzená pravomocným
rozhodnutím Nejvyššího správního soudu v této věci č. j. 2 Ans 18/2012 – 12 ze dne
28. 11. 2012. K dalším námitkám stěžovatele lze souhrnně konstatovat, že žádná z nich není
způsobilá zpochybnit věcnou správnost a zákonnost napadeného usnesení, neboť námitky
směřují proti formální gramatické stránce napadeného usnesení, proti postupu městského soudu
v jiných řízeních nebo proti platné legislativní úpravě. Nejvyšší správní soud nezjistil ani žádné
skutečnosti nasvědčující tomu, že by se městský soud dopustil v předcházejícím řízení
jakýchkoli machinací.
[13] S ohledem na výše uvedené lze uzavřít, že městský soud nepochybil, pokud řízení
o žalobě stěžovatele zastavil. Stěžovatel byl řádně vyzván k zaplacení soudního poplatku, byla
mu stanovena přiměřená lhůta k jeho zaplacení a rovněž byl poučen o následcích nevyhovění
výzvě. Během této náhradní lhůty ovšem soudní poplatek nezaplatil a neučinil tak ani později
do doby, kdy usnesení o zastavení řízení nabylo právní moci. Městský soud v určitých ohledech
nevyhodnotil správně dílčí právní otázku týkající se posouzení stěžovatelovy žádosti
o prodloužení lhůty a podmínek pro její vyhovění, věcně však rozhodl správně, takže Nejvyšší
správní soud pouze korigoval dílčí nesprávné závěry městského soudu (viz usnesení rozšířeného
senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 4. 2009, č. j. 8 Afs 15/2007 – 75,
publ. pod č. 1865/2009 Sb. NSS). Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, a proto ji v souladu s §110 odst. 1 in fine s. ř. s. zamítl.
[14] Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1 věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s., podle nichž má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů nepřiznal,
protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a žalované tímto řízením žádné náklady nad rámec její
běžné činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku ne jsou opravné prostředky přípustné (§53 odst. 3,
§120 s. ř. s.).
V Brně dne 29. listopadu 2013
JUDr. Bohuslav Hnízdil
předseda senátu