ECLI:CZ:NSS:2013:6.AZS.41.2012:39
sp. zn. 6 Azs 41/2012 - 39
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně JUDr. Kateřiny
Šimáčkové a soudců JUDr. Bohuslava Hnízdila a JUDr. Tomáše Langáška v právní věci
žalobce: D. M., t. č. pobytem Pobytové středisko Kostelec nad Orlicí, Rudé armády 1000,
Kostelec nad Orlicí, zastoupeného JUDr. Petrem Kučerou, Ph.D., advokátem, se sídlem Velké
náměstí 135, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra ČR, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 1. 2012,
č. j. OAM-218/ZA-ZA06-K01-2011, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 5. 12. 2012, č. j. 32 Az 2/2012 - 60,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Svou kasační stížností žalobce napadá rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové
ze dne 5. 12. 2012, č. j. 32 Az 2/2012 - 60, kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí
žalovaného ze dne 6. 1. 2012, č. j. OAM-218/ZA-ZA06-K01-2011. Citovaným rozhodnutím
žalovaný rozhodl o žalobcově žádosti o udělení mezinárodní ochrany tak, že se mezinárodní
ochrana podle §12, 13, 14, 14a a 14b zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona
č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů, (zákon o azylu),
ve znění pozdějších předpisů neuděluje.
[2] Rozhodnutí žalovaného napadl žalobce u krajského soudu a ve své žalobě namítal,
že se žalovanému nepodařilo zjistit skutkový stav věci nezakládající důvodné pochybnosti
o jeho správnosti a úplnosti; že žalovaný provedl nedostatečné dokazování a v rozporu s výsledky
dokazování dospěl k nesprávnému závěru. Žalobce, který se hlásí k jehovistům, od roku 1991
je členem strany HDZ (Chorvatské demokratické společenství) a od téhož roku do roku 2006
působil v chorvatské armádě, se domníval, že splňuje podmínky pro udělení mezinárodní ochrany
podle §12 písm. a) i b) zákona o azylu, a to pro své pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod a pro svůj odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité
sociální skupině. K tomu blíže rozvedl, že je v Chorvatsku pro své předchozí působení v armádě
opakovaně umisťován do psychiatrické léčebny bez řádného vyšetření (žalobce tak byl dvakrát
zadržen a eskortován do psychiatrické léčebny příslušníky policie, když se pokoušel vrátit
do svého bytu, který však neoprávněně – jak bylo potvrzeno i rozhodnutím soudu – obývá
jeho manželka). Žalobce rovněž zdůraznil, že nezávislým posudkem zpracovaným v Německu
bylo konstatováno, že je zcela duševně zdráv. Podle žalobce se přitom praxe umísťování lidí
do psychiatrické léčebny stala zaběhlou praxí chorvatské policie a do zmíněných zařízení
je umisťováno nespočet lidí, včetně novinářů. Zároveň jsou v Chorvatku pronásledováni
i další bývalí příslušníci chorvatské armády. Dále žalobce poukázal na to, že je pronásledován
i pro své politické názory, o čemž podle něj svědčí to, že dříve své názory (coby ekonom) veřejně
prezentoval ve vojenském týdeníku Hrvatski vojnik; nyní jsou však jeho články odmítány –
v Chorvatsku tudíž dochází k omezování mediální svobody. Žalobce se tedy domníval,
že Chorvatko je politicky nestabilní a nefunguje v něm právní řád, je tam ohrožena svoboda
projevu i svobodný tisk a dochází k fyzickým útokům na novináře i na bývalé příslušníky armády
(a to i ze strany orgánů státní moci); krom toho jsou v zemi omezovány i podnikatelské aktivity
žalobce (žalobci nebylo umožněno podnikat v oblasti zážitkové turistiky). Konečně žalobce
dodal, že i pokud by bylo shledáno, že nesplňuje podmínky pro udělení azylu, jsou u něj naplněny
minimálně předpoklady pro poskytnutí doplňkové ochrany dle §14a odst. 1 zákona o azylu,
neboť v případě návratu do země mu hrozí vážná újma v podobě nelidského či ponižujícího
zacházení, konkrétně dalšího umísťování do psychiatrické léčebny bez jakéhokoliv opodstatnění.
[3] Krajský soud napadené rozhodnutí v mezích žalobních bodů přezkoumal; vycházel
přitom také z obsahu správního spisu, zahrnujícího mezi jinými informace o politické
a ekonomické situaci a o stavu dodržování lidských práv v Chorvatské republice, a to informaci
MZV ze dne 10. 11. 2010, zprávy MZ USA o dodržování lidských práv v Chorvatsku za léta 2008
a 2010 a o svobodě vyznání v Chorvatsku za období červenec–prosinec 2010, informaci Freedom
House z roku 2011 o svobodě ve světě – Chorvatsko, informace v Infobance ČTK. Krajský soud
dále při jednání provedl důkaz žalobcem doloženými listinami a zprávami o zemi původu;
naopak neprovedl navržený důkaz výslechem samotného žalobce, a to s odkazem na povahu
přezkumného soudního řízení, zásadu koncentrace a ekonomie řízení a povinnost soudu vycházet
ze skutkového a právního stavu v době rozhodování správního orgánu.
[4] Po provedeném přezkumném řízení krajský soud shledal, že žaloba není důvodná.
Podle krajského soudu se žalovaný případem žalobce zabýval velmi podrobně a posuzoval
jeho azylový příběh na pozadí dostatečných objektivních informací o zemi původu,
včetně informací o možnostech vnitrostátní ochrany (podání stížnosti na postup policie
k nadřízeným složkám, podání k veřejnému ochránci práv), o úrovni psychiatrické péče
a o svobodě projevu a tisku v zemi původu. Žalobce mezi důvody své žádosti uváděl své členství
ve straně HDZ, nicméně v této souvislosti nezmiňoval žádné konkrétní potíže, dále uváděl letité
potíže rodinného charakteru a praxi umisťování „nepohodlných“ lidí do psychiatrických léčeben
a omezování mediální svobody; žalobce však, jak krajský soud zdůraznil, své potíže v zemi
původu adekvátním způsobem neřešil (odvolání proti soudnímu rozhodnutí o tvrzeném
nezákonném umístění do psychiatrické léčebny, stížnosti na postup místní policie). Krajský soud
tak byl přesvědčen, vycházeje také z vlastního vyjádření žalobce v žádosti o mezinárodní ochranu,
že hlavním a jediným důvodem podané žádosti žalobce je legalizace jeho pobytu v ČR;
což však není relevantní důvod pro udělení mezinárodní ochrany. Soud se tedy plně ztotožnil
s učiněnými závěry žalovaného o nenaplnění podmínek pro udělení azylu podle §12 písm. a) ani
b) zákona o azylu, které považoval za správné, zákonné, odpovídající zjištěným informacím
a náležitě odůvodněné (s odkazem na rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 7. 2007,
č. j. 8 Afs 75/2005 - 130). Stejným způsobem pak krajský soud zhodnotil i závěry žalovaného
ve vztahu k naplnění podmínek pro udělení azylu podle §13 a 14 zákona o azylu a doplňkové
ochrany podle §14a a 14b zákona o azylu v žalobcově případě; krajský soud se s těmito závěry
ztotožnil a na ně odkázal.
[5] Proti rozsudku krajského soudu žalobce (dále jen „stěžovatel“) brojil kasační stížností.
Podle stěžovatele zjišťoval žalovaný neúplně a nedostatečně konkrétní stav dodržování práv
a svobod v Chorvatsku ve vztahu ke stěžovateli a stěžovatelem uváděnými skutečnostmi
o porušování jeho práv se poté blíže nezabýval ani krajský soud, nevypořádal se s nimi, pouze
vyslovil souhlas se závěry správního orgánu. V napadeném rozhodnutí krajského soudu tak zcela
absentuje vypořádání se s některými před soudem provedenými důkazy (zejména zprávami
o stavu lidských práv v Chorvatsku). Stěžovatel dále namítl, že i ve správním řízení došlo
ze strany žalovaného k pochybením majícím za následek nesprávné a nezákonné rozhodnutí,
konkrétně žalovaný nepostupoval tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné
pochybnosti, a to v rozsahu nezbytném pro soulad s požadavky dle §2 správního řádu.
Stěžovatel svou věrohodnou výpovědí prokázal své pronásledování za uplatňování politických
práv a svobod i odůvodněný strach z pronásledování z důvodu příslušnosti k určité sociální
skupině, naopak žalovanému ani krajskému soudu se toto nepodařilo vyvrátit. Podle stěžovatele
jsou nadto v jeho případě splněny i podmínky pro udělení doplňkové ochrany podle §14a odst. 1
zákona o azylu. Dále pak stěžovatel ve své kasační stížnosti namítl, že krajský soud v řízení
porušil i jeho základní práva, konkrétně právo na rovnost účastníků řízení, a to tím, že mu byla
odepřena možnost vyjádřit se ke všem důkazům a uvést skutečnosti pro azylové řízení
rozhodující, neboť nebyl proveden navržený důkaz jeho výslechem a stěžovatel se sám neúčastnil
nařízeného jednání soudu, které bylo z původního termínu, s nímž počítal, nakonec přeloženo
na termín dřívější, o němž se však i přes vyrozumění e-mailem ze strany svého zástupce včas
nedozvěděl. Závěrem pak stěžovatel ve smyslu §104a soudního řádu správního poukázal
na přesah vlastního zájmu ve věci v podobě existence zásadních pochybení krajského soudu
a žalovaného při zjišťování skutkového stavu, hodnocení důkazů a nezákonnosti spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky žalovaným a krajským soudem, které mají přímý dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. Ze všech uvedených důvodů proto stěžovatel navrhl
zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci krajskému soudu k dalšímu řízení.
[6] K podané kasační stížnosti se vyjádřil rovněž žalovaný, který zejména plně odkázal
na odůvodnění svého rozhodnutí i rozsudku krajského soudu a znovu zdůraznil, že neshledal
existenci žádného z taxativně vymezených důvodů udělení azylu podle §12 zákona o azylu.
Krom poukazu na závěry svého rozhodnutí pak žalovaný rovněž připomněl, že Chorvatsko
již v prosinci 2011 podepsalo Smlouvu o vstupu do EU, z čehož vyplývá, že tamní státní moc
dodržuje lidská práva a je způsobilá zajistit dodržování těchto práv a právních předpisů.
Dále žalovaný uvedl, že jak on v odůvodnění svého rozhodnutí, tak krajský soud v napadeném
rozsudku se také individuálně zabývali konkrétními důvody stěžovatele, přičemž odkázal
na relevantní části svého rozhodnutí. Závěrem svého vyjádření pak žalovaný navrhl zamítnutí
kasační stížnosti.
[7] Nejvyšší správní soud nejprve posoudil přípustnost podané kasační stížnosti ve smyslu
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Konstatoval, že byla podána včas (§106 odst. 2 s. ř. s.), osobou oprávněnou
(§102 s. ř. s.), stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.) a uplatňuje důvody
přípustné pro podání kasační stížnosti dle §103 s. ř. s. Nejvyšší správní soud tedy přistoupil
k posouzení kasační stížnosti, vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti ve smyslu §109
odst. 3 a 4 s. ř. s.
[8] Nejvyšší správní soud se dále zabýval otázkou přijatelnosti podané kasační stížnosti.
Podle §104a s. ř. s. se kasační stížnost ve věcech mezinárodní ochrany odmítne
pro nepřijatelnost, jestliže svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Podle ustálené judikatury zdejšího soudu (srov. například usnesení ze dne 26. 4. 2006,
č. j. 1 Azs 13/2006 - 39, publ. pod č. 933/2006 Sb. NSS; všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou dostupná také na www.nssoud.cz) je kasační stížnost přijatelná,
(a) pokud se dotýká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či nebyly plně řešeny judikaturou
Nejvyššího správního soudu, (b) pokud se týká právních otázek, které jsou dosavadní judikaturou
řešeny rozdílně, (c) pokud je potřebné učinit tzv. judikatorní odklon, (d) pokud by bylo
v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O zásadní právní pochybení se v konkrétní věci může
jednat především tehdy, (a) pokud krajský soud ve svém rozhodnutí nerespektoval ustálenou
a jasnou soudní judikaturu, a navíc nelze vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet
i v budoucnu, (b) pokud krajský soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu
hmotného či procesního práva. Nejvyšší správní soud přitom upozorňuje, že byť se nejedná
o zákonnou náležitost kasační stížnosti, je ve stěžovatelově zájmu uvést, z jakého důvodu
či z jakých důvodů považuje svou kasační stížnost za přijatelnou. V nyní posuzované věci měl
stěžovatel za to, že jeho kasační stížnost je ve smyslu §104a s. ř. s. přijatelná s ohledem
na zásadní pochybení krajského soudu (i žalovaného) s dopadem do hmotněprávního postavení
stěžovatele.
[9] Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené rozhodnutí v mezích důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že jsou dány výše specifikované podmínky pro odmítnutí
kasační stížnosti pro nepřijatelnost.
[10] Stěžovatel v kasační stížnosti namítal jednak procesní pochybení krajského soudu
i žalovaného a jednak jejich hmotněprávní pochybení při hodnocení naplnění podmínek
pro udělení mezinárodní ochrany v jeho případě. Stížnostní námitky procesního charakteru
směřovaly proti neprovedení důkazu výslechem stěžovatele (a neúčasti stěžovatele na jednání)
a nevypořádání se se všemi provedenými důkazy ani se všemi stěžovatelem uváděnými
skutečnostmi ze strany krajského soudu (i žalovaného). K tomu Nejvyšší správní soud konstatuje,
že z §52 odst. 1 s. ř. s., jakož i z ustálené judikatury jak zdejšího soudu, tak Ústavního soudu
vyplývá, že soud není povinen provést všechny navržené důkazy, takový postup však vždy musí
přesvědčivě zdůvodnit (srov. například rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2005,
č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, publ. pod č. 618/2005 Sb. NSS, nález Ústavního soudu ze dne
16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, nález Ústavního soudu ze dne 21. 3. 2002, sp. zn. I. ÚS 55/01;
všechna rozhodnutí Ústavního soudu citovaná v tomto usnesení jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz). V nyní posuzovaném případě krajský soud v odůvodnění
svého rozsudku uvedl, že navržený důkaz neprovedl s ohledem na to, že žalobce již všechny
relevantní skutečnosti uvedl (a mohl uvést pouze ve lhůtě pro podání žaloby); žaloba je podrobná
a řádně odůvodněná a jiné – nové – skutečnosti nemohou mít vliv na zákonnost žalobou
napadeného rozhodnutí. Nejvyšší správní soud takové odůvodnění považuje za dostatečné
a řádné a nad jeho rámec podotýká, že ostatně ani zástupce žalobce při navržení předmětného
důkazu při jednání neuvedl, k čemu by měl výslech stěžovatele vést, respektive co nového
by mohl do řízení přinést, naopak pouze sdělil, že na navrženém důkazu trvá „z procesní
opatrnosti“; stejně tak v samotné žalobě byl tento důkaz navržen k prokázání tvrzení, která jsou
již všechna obsažena v obsáhlém správním spise. Krajský soud proto nepochybil, pokud důkaz
výslechem stěžovatele v daném případě neprovedl. Stejně tak krajský soud nepochybil
a stěžovatelova základní procesní práva nebyla porušena ani v souvislosti s jeho neúčastí
při jednání. K tomu Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že přestože jednání soudu bylo původně
nařízeno na den 6. 12. 2012, s kterýmžto datem stěžovatel údajně počítal, a posléze bylo k žádosti
žalovaného odročeno na den 5. 12. 2012, tj. den dřívější, k této změně došlo již dne 2. 11. 2012,
jak vyplývá ze spisu krajského soudu (č. l. 54), a zástupci stěžovatele bylo vyrozumění o odročení
doručeno dne 6. 11. 2012. Zástupce stěžovatele se tak o odlišném datu nařízeného jednání
dozvěděl s předstihem (téměř) celého měsíce, což Nejvyšší správní soud považuje za dostatečnou
dobu, aby tato informace byla předána samotnému stěžovateli. Ostatně jak plyne z protokolu
o jednání dne 5. 12. 2012 ve věci, zástupce žalobce při jednání souhlasil s tím, aby proběhlo
v nepřítomnosti samotného stěžovatele. Taktéž stěžovatel v kasační stížnosti k vysvětlení toho,
že se i přes vyrozumění ze strany svého zástupce včas nedozvěděl o odročení jednání, uvedl
jen to, že se nezdržoval v místě s přístupem k internetu, tudíž si nemohl vyzvednout
elektronickou zprávu svého zástupce. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že neúčast stěžovatele
na jednání krajského soudu nemůže jít k tíži zákonnosti řízení před krajským soudem; zástupce
stěžovatele se o odročeném jednání dozvěděl v dostatečném časovém předstihu,
sám se jej účastnil, takže stěžovatelovy zájmy a práva při jednání byly chráněny, a konečně bylo
na samotném stěžovateli (přestože se jedná o žadatele o mezinárodní ochranu bez trvalého
pobytu a zázemí v ČR), aby se svým zástupcem udržoval pravidelný kontakt či alespoň aby byl
pro svého zástupce dosažitelným v průběhu soudního řízení vedeného o jeho žalobě.
[11] Další stížností námitka krajskému soudu vytýkala nevypořádání se se všemi provedenými
důkazy, zejména zprávami o stavu a dodržování lidských práv v Chorvatsku. Ani této námitce
však není možno přisvědčit. Z protokolu o jednání dne 5. 12. 2012 u krajského soudu vyplývá,
že soud provedl důkaz listinami předloženými žalobcem – svazkem listin doručeným soudu dne
26. 1. 2012 a zprávami citovanými v napadeném správním rozhodnutí (zprávami
MZ USA o dodržování lidských práv v Chorvatsku za rok 2008 a 2010, o svobodě vyznání
za červenec–prosinec 2010, informací Freedom House 2011 o svobodě v Chorvatku 2011).
Všechny tyto listiny jsou zároveň obsaženy již ve správním spise a byly zohledněny v rozhodnutí
žalovaného [přitom obsah správního spisu běžně není třeba dokazovat
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 1. 2009, č. j. 9 Afs 8/2008 - 117,
publ. pod č. 2383/2011 Sb. NSS)]. Krajský soud dále konstatoval, že napadené správní
rozhodnutí žalovaného považuje za správné, zákonné, zjištěným informacím odpovídající
a náležitě odůvodněné, a se závěry žalovaného se ztotožnil. Vzhledem k těmto skutečnostem
Nejvyšší správní soud shledává rozsudek krajského soudu i v daném ohledu zákonným a postupu
krajského soudu nemá co vytknout; krajský soud si s odkazem na rozsudek zdejšího soudu ze dne
27. 7. 2007, č. j. 8 Afs 75/2005 - 130, publ. pod č. 1350/2007 Sb. NSS, podle něj správné závěry
žalovaného se souhlasnou poznámkou osvojil; proto nebylo zapotřebí, aby se k jednotlivým
listinám vyjadřoval zvlášť a obsáhle sám, když tak již dostatečným způsobem učinil žalovaný
a krajský soud jeho závěry toliko přejal.
[12] Konečně stěžovatel namítal, že krajský soud, stejně jako žalovaný, neúplně a nedostatečně
zjišťoval konkrétní stav dodržování lidských práv a svobod přímo vůči stěžovateli,
přestože z jeho tvrzení a jím předložených důkazů vyplývá, že jsou tato práva porušována;
dále měl stěžovatel nadále za to, že svou věrohodnou výpovědí prokázal, že splňuje podmínky
pro udělení azylu podle §12 písm. a) i b) zákona o azylu, případně též podmínky pro udělení
doplňkové ochrany podle §14a zákona o azylu. Nejvyšší správní soud však ani tyto stížnostní
námitky nepovažuje za důvodné a opodstatněné. Podle názoru zdejšího soudu se naopak
žalovaný situací v Chorvatsku a konkrétními stěžovatelem uváděnými potížemi zevrubně zabýval
a shromáždil dostatečné množství relevantních objektivních informací, na jejichž podkladě
stěžovatelův azylový příběh řádně a obsáhle posoudil. Jak bylo zmíněno výše, žalovaný vycházel
z informací a zpráv z různých zdrojů, které se zabývaly jak obecně politickou a ekonomickou
situací a stavem dodržování lidských práv v Chorvatsku, tak specifickými otázkami úrovně
psychiatrické péče, mediální svobody, možnostmi obrany proti násilnému a jinému nezákonnému
jednání policie, etnickými problémy v zemi. Žalovaný rovněž zohlednil informace a zprávy
předložené samotným stěžovatelem, který měl taktéž možnost vyjádřit se k materiálům
shromážděným žalovaným, přičemž neuvedl žádné návrhy na jejich doplnění. Nejvyšší správní
soud tedy jednoznačně odmítá, že by žalovaný ve stěžovatelově případě rozhodl na základě
neúplně a nedostatečně zjištěného skutkového stavu (a stejně tak krajský soud).
[13] Stěžovatel jako důvody své žádosti o mezinárodní ochranu uvedl nestabilní situaci
a nefunkční právní systém v Chorvatsku, problémy s místní policií a bezdůvodné umísťování
do psychiatrické léčebny, nemožnost publikování časopiseckého článku a nemožnost podnikání.
Žalovaný se všemi zmíněnými skutečnostmi podrobně zabýval, přičemž nezjistil, že by stěžovatel
splňoval podmínky pro udělení azylu podle §12 ani podle jiného ustanovení zákona o azylu.
Chorvatsko, i v souvislosti s blížícím se vstupem do Evropské unie, nemá podstatné problémy
z pohledu právního státu a lidských práv a fungují tam instituce (nadřízené útvary policie,
ombudsman, soudy), na něž se stěžovatel se svými problémy může a mohl obrátit,
což však neučinil. Psychiatrická péče je zpravidla poskytována na standardní úrovni a nebyl
zaznamenán ani náznak jejího zneužití vůči jakkoliv „nepohodlným“ osobám. Taktéž svoboda
projevu a tisku je v zemi zpravidla respektována, přestože se vyskytují problémy s politickým
tlakem na novináře či dokonce násilím vůči „nepohodlným“ novinářům (jako například vůči
novináři P., na jehož případ stěžovatel mj. odkazoval, který však psal o organizovaném zločinu na
Balkáně a o jeho propojení s politickými špičkami). Nicméně stěžovatele s takovými novináři
vůbec nelze srovnat, neboť tento podle svých tvrzení přispíval toliko do místního vojenského
týdeníku odborně populárními, nikoliv politickými články. Odmítnutí publikovat jeden jeho
článek o jeho osobní situaci a právním řádu v zemi ze strany několika redakcí pak jistě nelze
považovat za projev pronásledování ve smyslu zákona o azylu. Žalovaný rovněž odkázal
na několik rozporů v jednotlivých výpovědích žalobce, konkrétně v jeho tvrzeních obsažených
v nyní posuzované žádosti o mezinárodní ochranu, která však je již druhou v pořadí,
a v jeho žádosti první z března 2011 (ta byla v dubnu 2011 stěžovatelem vzata zpět). Nejvyšší
správní soud tak konstatuje, že i jen z výše uvedeného vyplývá, že stěžovateli se ve správním
řízení nepodařilo vlastní věrohodnou výpovědí prokázat pronásledování (odůvodněný strach
z něj), jak se domnívá. Naopak je třeba uzavřít, že žalovaný po pečlivém posouzení stěžovatelovy
žádosti, informací jím uváděných i informací shromážděných žalovaným nemohl než dospět
k rozhodnutí o neudělení mezinárodní ochrany stěžovateli, neboť stěžovatelův azylový příběh
nenaplnil podmínky ani jednoho zákonného ustanovení pro udělení azylu. Stěžovatelova situace
přitom neodůvodňuje ani udělení doplňkové ochrany podle §14a či 14b zákona o azylu,
a to zejména s ohledem na zjištěnou úroveň a nezneužívání psychiatrické péče v Chorvatsku.
[14] Po uplatnění výše uvedeného testu přijatelnosti kasační stížnosti daného §104a s. ř. s.
tak Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost podmínky přijatelnosti nesplňuje.
Posuzovaná věc se netýká právních otázek, které dosud nebyly řešeny judikaturou zdejšího
soudu, ani těch, které jsou judikaturou řešeny rozdílně; nebyl shledán důvod pro přistoupení
k judikatornímu odklonu; ani nebylo shledáno zásadní pochybení krajského soudu,
ať už v podobě nerespektování ustálené a jasné soudní judikatury, či ve formě hrubého
pochybení při výkladu hmotného nebo procesního práva. Postup v řízení i samo rozhodnutí
krajského soudu, a stejně tak žalovaného, Nejvyšší správní soud shledává zcela souladnými
s předpisy zákonnými i ústavními. Nejvyššímu správnímu soudu tudíž nezbylo než podanou
kasační stížnost v souladu s §104a s. ř. s. odmítnout pro nepřijatelnost.
[15] Výrok o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti se opírá o §60 odst. 3 větu
první s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s., podle kterého nemá žádný z účastníků právo na náhradu
nákladů řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení ne jsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 27. května 2013
JUDr. Kateřina Šimáčková
předsedkyně senátu