ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.12.2012:25
sp. zn. 7 Afs 12/2012 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. K., zastoupený
Mgr. Davidem Kroftou, advokátem se sídlem Tyršův dům, Újezd 450/40, Praha 1 - Malá Strana,
proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 Af
54/2010 – 25,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Plzni rozsudkem ze dne 30. 11. 2011, č. j. 57 Af 54/2010 – 25, zamítl
žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“) proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Plzni
(dále jen „finanční ředitelství“) ze dne 19. 8. 2010, č. j. 6480/10-402318, kterým bylo zamítnuto
odvolání proti rozhodnutí Finančního úřadu v Tachově ze dne 30. 3. 2010,
č. j. 20272/10/160920402672, jímž byla zamítnuta žádost stěžovatele o vrácení přeplatku.
V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že mezi účastníky byl sporná aplikace ust . §20
odst. 8 zákona č. 328/1991 Sb. ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o konkurzu
a vyrovnání“) na veřejnoprávní pohledávky. V této souvislosti poukázal na to, že t outo otázkou
se již zabýval Nejvyšší soud v usnesení ze dne 28. 4. 2011, č. j. 29 Cdo 1063/2011 - 541.
Proti tomuto usnesení byla podána ústavní stížnost, kterou Ústavní soud usnesením
ze dne 15. 7. 2011, sp. zn. IV. ÚS 1951/11 odmít l. Krajský soud se zcela ztotožnil se závěry
Nejvyššího soudu a Ústavního soudu a neshledal důvod se od nich odchýlit. Ust. §20 odst. 8
zákona o konkursu a vyrovnání je ve vztahu k zákonu č. 337/1992 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“), ustanovením speciálním. Je-li možné
do konkurzního řízení přihlásit jak soukromoprávní, tak veřejnoprávní pohledávky a z ust. §20
odst. 8 zákona o konkurzu a vyrovnání nevyplývá, že by se toto ustanovení mělo vztahovat jen
na pohledávky soukromoprávní, nelze dospět k jinému závěru, než že dopadá i na pohledávky
veřejnoprávní. Proto je nutné citované ustanovení stavící běh promlčecích a prekluzívních lhůt
aplikovat i na veřejnoprávní pohledávky. Na této skutečnosti nemůže nic změnit ani stěžovatelem
namítaná novelizace ust. §70 zákona o správě daní a poplatků. Ust . §20 odst. 8 zákona
o konkurzu a vyrovnání nedoznalo žádné změny od prohlášení konkurzu na majetek stěžovatele.
Z tohoto pohledu je třeba souhlasit s finančním ředitelstvím, že novelizace ust. §70 zákona
o správě daní a poplatků je pouhou deklarací již existujícího pravidla. Správní orgány obou
stupňů proto postupovaly v souladu se zákonem, když žádosti stěžovatele o vrácení přeplatku
nevyhověly. Nad rámec uvedeného považoval krajský soud za nezbytné upozornit na to,
že stěžovatel nemohl být se svými námitkami v daňovém řízení vůbec úspěšný. Mohl totiž své
námitky vznést naposledy v odvolání proti rozvrhovému usnesení vydanému v konkurzním
řízení. I když konkurz byl po splnění rozvrhového usnesení zrušen, je nezbytné ctít ust. §45
odst. 1 zákona o konkurzu a vyrovnání, podle kterého zrušením konkursu zanikají účinky
prohlášení konkursu uvedené v ust. §14 odst. 1 písm. a) až e), g), i) a l) , přičemž platnost
a účinnost úkonů provedených v průběhu konkursu tím není dotčena. Stěžovatel tudíž nemůže
dodatečně v jiných řízení úspěšně zpochybňovat správnost úkonů učiněných v průběhu
konkurzu. Pro něho, stejně tak jako pro jakýkoli správní orgán, jsou úkony učiněné v průběhu
konkursu závazné.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu
nezákonnosti spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení
ve smyslu ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. V kasační stížnosti poukázal na to, že k rajský soud
se s právním názorem finančního ředitelství ztotožnil a odůvodnění napadeného rozsudku opřel
o jediné rozhodnutí Nejvyššího soudu v obdobné věci. Podle stěžovatele se tak ani za pomocí
citovaného judikátu dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v žalobě. Pouhé
konstatování, že ust. §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání je ustanovením speciálním
ve vztahu k úpravě promlčení v zákoně o správě daní a poplatků je nedostatečné, a zejména není
pro posouzení dané věci příliš podstatné. Posouzení této dílčí otázky nemá vliv na závěr,
že ust. §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání lze použít pouze pro pohledávky
soukromoprávní povahy, které lze uplatnit v občanském soudním řízení. Institut promlčení je
v daňových věcech upraven zcela samostatně a nelze, byť subsidiárně, aplikovat právní úpravu
promlčení platnou v soukromoprávních vztazích. Stěžovatel má za jednoznačné, že argumentace
ust. §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání, kdy přihláška pohledávky do konkursního řízení
má na běh promlčení lhůty a zánik práv tytéž účinky jako uplatnění práva u soudu, tj. podání
žaloby, není pro oblast správy daní a poplatků případná. Správce daně své nároky vůči daňovým
poplatníkům neuplatňuje návrhy u soudu, ale činí tak správním rozhodnutím. Argumentace,
že podáním přihlášky se stává správce daně věřitelem, jehož postavení je totožné s ostatními
věřiteli, pročež se zřejmě má použít o. z. ohledně úpravy promlčení, není právně přijatelná.
Správce daně uplatňuje daňovou pohledávku a její přihlášení do konkursu nemá za následek její
transformaci do soukromoprávní roviny tak, aby byla možná aplikace občanskoprávní úpravy
promlčení. Komplexní úprava promlčení práva správce daně vymáhat daňové nedoplatky j e
upravena v ust. 70 zákona o správě daní a poplatků. Ve smyslu ust. §70 zákona o správě daní
a poplatků ve znění, jež bylo neměnné od data prohlášení konkursu až do 31. 12. 2007, se právo
vybrat a vymáhat daňový nedoplatek promlčuje po šesti letech po roce, ve kterém se stal tento
nedoplatek splatným. Pouze je-li proveden úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení
nedoplatku se promlčecí lhůta přerušuje a počíná běžet nová promlčení lhůta po uplynutí
kalendářního roku, ve kterém byl daňový dlužník o tomto úkonu zpraven. Musí se jednat o úkon
směřující ke zjištění výše daňového nedoplatku nebo k jeho předepsání za konkrétn í období,
resp. úkon k vymožení již předepsaného daňového nedoplatku. Přihlášku pohledávky
do konkursního řízení podanou správcem daně dne 17. 11. 1998 lze považovat za úkon směřující
k jejímu vybrání nebo vymožení. Nová šestiletá promlčecí lhůta tak počala běžet nejpozději
1. 1. 1999. V následující šestileté promlčecí době v šak správce daně neučinil žádný úkon směřující
k vybrání, zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku. Šestiletá promlčecí lhůta tak skončila
dne 31. 12. 2004. Počínaje 1. 1. 2005 byly veškeré daňové nedoplatky vyčíslené správcem daně
přihláškou ze dne 17. 11. 1998, promlčeny a nebylo možné pokračovat v jejich vymáhání.
Promlčecí doba běžela i po dobu přihlášení daňového nedoplatku v konkursním řízení,
neboť tehdy platná úprava, nepovažovala konkursní řízení za skutečnost, která staví běh
promlčecí doby daňových pohledávek. Krajský soud se však zabýval v zásadě výlučně otázkou
vztahu zákona o konkursu a vyrovnání a zákona o správě daní a poplatků , příp. dalších zákonů,
které ukládají předmětné platební povinnosti. Rovněž vyjádřil souhlas s názorem Ústavního
soudu vyjádřeným v nálezu sp. zn. I. US 544/2002 , že „obecně řečeno, daňové řízení tedy probíhá
(nepřerušuje se) ale okamžikem prohlášení konkursu pro ně platí omezení stanovená zákonem o konkursu
a vyrovnání.“ Tímto omezením však v citovaném judikátu bylo započtení pohledávek, nikoliv
omezení běhu promlčecí doby, které jde naopak k tíži dlužníka . Podstatou v dané věci však není
vzájemný vztah aplikovatelných zákonů, ale skutečnost, že ust. §20 odst. 8 zákona o konkursu
a vyrovnání nelze vůbec aplikovat na promlčení pohledávek vzniklých za daňových a obdobných
platebních povinností veřejnoprávního charakteru. Pro promlčení těchto pohledávek není jejich
uplatnění u soudu žádnou relevantní skutečností. Význam přihlášky je pouze v tom, že daňová či
obdobná veřejnoprávní pohledávka může být uspokojena v rámci rozvrhu zpeněžené konkursní
podstaty. Nemůže mít jakýkoliv vliv na zánik práva vymáhat daňový nedoplatek, pokud k dalšímu
vymáhání nejsou splněny veřejnoprávní podmínky. Jak vyplývá z ust. 40 odst. 11 tehdy platného
zákona o správě daní a poplatků, a jak konstatuje i ustálená judikatura , prohlášením konkursu
se daňové řízení nepřerušuje. I z toho lze dovozovat, že se nestaví ani promlčecí doba k vybrání
a vymáhání daňového nedoplatku. Nároky v daňovém řízení je třeba mít za promlčené ,
a nemohou být proto uspokojeny v konkursním řízení po uplynutí promlčecí doby. Pro úplnost
stěžovatel opět poukázal na to, že s účinností od 1. 1. 2008 bylo ust. §70 odst. 3 zákona o správě
daní a poplatků doplněno o větu, která zavedla pravidla pro stave ní běhu promlčecích lhůt.
Právní úprava platná v době vzniku daňového nedoplatku, kterou se řídí i právní úprava jeho
promlčení, však jakoukoliv úpravu týkající se stav ení běhu promlčecích lhůt neobsahovala.
Logických výkladem ust. §70 zákona o správě daní a poplatků, ve znění platném v době vzniku
daňového nedoplatku, nelze než dojít k závěru, že přihlášení daňového nedoplatku v konkursním
řízení nemělo za následek stavení běhu promlčecí doby. Správce daně by za účelem jejího
přerušení musel učinit úkon směřující k vybrání, zajištění nebo vymožení daňového nedoplatku.
Protože se tak nestalo, jsou uvedené daňové nedoplatky promlčené a správce daně se nemůže
domáhat jejich zaplacení. V napadeném rozhodnutí je sice uvedeno, že citované ustanovení je
pouze implementací toho, což už bylo předtím dovozováno výkladem, s čímž se krajský soud
ztotožnil, ale s tímto závěrem stěžovatel v žádném případě nemůže souhlasit. Právní posouzení
věci soudem, jakož i finančním ředitelstvím je proto v rozporu s platnou právní úpravou.
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby rozsudek krajského soudu byl zrušen a věc vrácena
tomuto soudu k dalšímu řízení.
Finanční ředitelství ve vyjádření ke kasační stížnosti poukázalo na to, že veškeré
argumenty pro danou věc relevantní již byly uvedeny v odůvodnění napadeného rozhodnutí,
a proto na ně odkázalo.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ustanovením §109
odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které u platnilo ministerstvo v podané kasační
stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené v odstavci 4 , k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Podle obsahu správního spisu byl usnesením Krajského soudu v Plzni
ze dne 23. 10. 1998, sp. zn. 20 K 35/97 prohlášen na majetek stěžovatele konkurz.
Dne 20. 11. 1998, tj. ve lhůtě stanovené Krajským soudem v Plzni, přihlásil finanční úřad své
pohledávky vůči stěžovateli splatné v roce 1997 a 1998 v souhrnné výši 5.198.632 Kč. Usnesením
ze dne 29. 9. 2008, č. j. 20 K 35/97 - 1792 rozhodl Krajský soud v Plzni v částečném rozvrhu
a pohledávku Finančního úřadu v Tachově uspokojil v rozsahu 96% částky zjištěné
v přezkumných jednáních, tj. ve výši 4.990.687 Kč. Zbývající částka přihlášených pohledávek
ve výši 207.945 Kč byla Finančnímu úřadu v Tachově vyplacena na základě usnesení
ze dne 8. 7. 2009, sp. zn. 20 K 35/97. Následně Krajský soud v Plzni usnesením
ze dne 14. 9. 2009, č. j. 20 K 35/97-2015, které nabylo právní moci dne 19. 11. 2009, konkurz
na majetek stěžovatel zrušil. Podáním ze dne 26. 1. 2010 stěžovatel ve smyslu ust. §64 odst. 4
zákona o správě daní a poplatků požádal o vrácení přeplatku na dani ve výši 5.198.632 Kč.
Finanční úřad v Tachově rozhodnutím ze dne 30. 3. 2010, č.j.: 20272/10/160920402672 žádost
stěžovatele o vrácení přeplatku na dani z příjmů fyzických závislé činnosti a funkčních požitků,
dani z převodu nemovitostí, porušení rozpočtové kázně - státní rozpočet, dani z nemovitosti,
splátkách půjček od roku 1991, poplatcích podle zákona č. 389/91 Sb., ve znění pozdějších
předpisů, zákona č. 86/2002 Sb., ve znění pozdějších předpisů a příslušenství daní zamítl. Proti
tomuto zamítavému rozhodnutí podal stěžovatel v zákonné lhůtě odvolání, které bylo
rozhodnutím Finančního ředitelství v Plzni ze dne 19. 8. 2010, č. j. 6480/10-1500-402318,
zamítnuto.
Především nelze v žádném případě akceptovat tvrzení stěžovatele, že se krajský soud
v odůvodnění napadeného rozsudku dostatečně nevypořádal s argumentací uvedenou v žalobě.
Nejednalo se o pouhé konstatování, že ust. §20 odst. 8 zákona o konkursu a vyrovnání je
ustanovením speciálním ve vztahu k úpravě promlčení v zákoně o správě daní a poplatků , jak
tvrdil stěžovatel. Krajský soud srozumitelně a dostatečně s odkazem na judikaturu svůj právní
závěr odůvodnil.
Dále je třeba odmítnout stěžovatelovu argumentaci u st. §70 zákona o správě daní
a poplatků, které upravuje promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky. V daném případě
se totiž vůbec o vymáhání daňových nedoplatků podle zákona o správě daní a poplatků
nejednalo. V důsledku toho, že u Krajského soudu v Plzni bylo zahájeno konkurzní řízení,
protože stěžovatel byl v úpadku, nemohl správce daně s ohledem na ust. §14 zákona o konkurzu
a vyrovnání vymáhat úhradu svých pohledávek vůči stěžovateli jiným způsobem než že je
v souladu s ust. §20 citovaného zákona přihlásil u Krajského soudu v Plzni. To také správce daně
učinil a jeho pohledávky byly podle pravomocných rozvrhových usnesení v plné výši uspokojeny.
V průběhu konkurzního řízení byla v souladu s ust. §21 zákona o konkurzu a vyrovnání
přezkoumána přihláška pohledávek správce daně a stěžovatel jako úpadce měl možnost
u přezkumného jednání popírat pravost, výši i pořadí všech přihlášených pohledávek (odst. 2
citovaného ustanovení). Tvrdí-li nyní v kasační stížnosti, že „Nároky v daňovém řízení je třeba mít
za promlčené, a nemohou být proto uspokojeny v konkursním řízení po uplynutí promlčecí doby.“ , nic mu
nebránilo v tom, aby tuto námitku uplatnil u přezkumného jednání v konkurzním řízení. Tím,
že stěžovatel po zrušení konkurzu požádal podle ust. §64 zá kona o správě daní a poplatků
o vrácení přeplatku na daních, domáhal se v podstatě revidování výsledku konkurzního řízení. Jak
správně uvedl krajský soud, byť pouze nad rámec vypořádání se se žalobními námitkami,
stěžovatel nemůže dodatečně v jiných řízení úspěšně zpochybňovat správnost úkonů učiněných
v průběhu konkurzního řízení.
I když tedy otázka, zda přihláška daňového nedoplatku má vliv na běh promlčení lhůty,
nemá v dané věci právní relevanci, je třeba s ohledem na stěžovatelovu argumentaci v kasační
stížnosti pro úplnost poukázat na to, že Nejvyšší správní soud se touto otázkou zabýval
již v rozsudku ze dne 11. 1. 2012, č. j. 1 Afs 43/2011 - 64 se závěrem, že konkurzní přihláška
daňového nedoplatku má na promlčení práva vymáhat daňové nedoplatky ten účinek, že lhůta
podle ust. §70 odst. 1 zákona o správě daní a poplatků ve znění účinném do 31. 12. 2007,
po dobu konkurzu neběží s odkazem na ust. §20 odst. 8 z ákona o konkurzu a vyrovnání
ve spojení s §112 o. z.
Přesto, že se Nejvyšší správní soud v plném rozsahu neztotožnil právním hodnocením
krajského soudu, shledal jeho závěr věcně správným.
Ze všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost podle ust. §110
odst. 1 věta druhá s. ř. s. jako nedůvodnou zamítl. Ve věci rozhodl v souladu s ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla
bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel neměl v řízení úspěch a Odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 8. února 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu