ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.67.2013:51
sp. zn. 7 Afs 67/2013 - 51
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce:
Mikroelektronika, spol. s r. o. se sídlem Dráby 849, Vysoké Mýto, zastoupený Mgr. Petrem
Švadlenou, advokátem se sídlem Velké náměstí 19, Hradec Králové, proti žalovanému: Úřad
pro ochranu hospodářské soutěže, se sídlem tř. Kpt. Jaroše 7, Brno, za účasti osoby
zúčastněné na řízení: Dopravní podnik měst Chomutova a Jirkova, a.s. se sídlem Školní 6,
Chomutov, zastoupený Mgr. Michaelou Wažikovou, advokátkou se sídlem Politických vězňů
1272/21, Praha 1- Nové Město, v řízení o kasační stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 6. 6. 2013, č. j. 62 Af 73/2010 - 178,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti
ve výši 4.114 Kč, a to k rukám advokáta Mgr. Petra Švadleny, do třiceti dnů od právní
moci tohoto rozsudku.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Krajský soud v Brně rozsudkem ze dne 6. 6. 2013, č. j. 62 Af 73/2010 - 178, zrušil
rozhodnutí předsedy Úřadu pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „stěžovatel“)
ze dne 23. 9. 2010, č. j. ÚOHS-R52/2010/VZ-14311/2010/310/PMo, kterým byl
zamítnut rozklad žalobce (dále jen „účastník řízení“) a potvrzeno rozhodnutí Úřadu
pro ochranu hospodářské soutěže (dále jen „úřad“) ze dne 7. 4. 2010,
č. j. ÚOHS-S46/2010/VZ-3756/2010/510/MOn, kterým bylo zastaveno správní řízení o návrhu
účastníka řízení ve věci přezkoumání úkonů zadavatele Dopravního podniku měst Chomutova
a Jirkova, a. s. (dále jen „zadavatel“) v nadlimitní veřejné zakázce „Dodávka a zavedení
odbavovacího systému MHD a VLD“.
Krajský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že ve věci rozhodoval znovu poté, co byl
jeho předchozí rozsudek zrušen rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 7. 2. 2013,
č. j. 7 Afs 57/2012 - 93, v němž ho Nejvyšší správní soud zavázal právním názorem,
že postupem a závěry hodnotící komise je nutné se zabývat podle obsahu zprávy ve spojení
s protokolem z jednání komise, který sice chybně zadavatel nepřipojil ke zprávě o posouzení
a hodnocení nabídek, ale který je nepochybně materiálně výstupem, jejž je nutno za součást
dokumentace vztahující se k hodnocení komise považovat a se kterým mělo být nakládáno stejně
jako se zprávou o porovnání a hodnocení nabídek. Právě tento protokol ze dne 18. 2. 2009
obsahuje totiž hodnotící úvahy k jednotlivým subkritériím. Má-li se obsah protokolu
při posuzování zákonnosti postupu hodnotící komise odrazit, musí stěžovatel tento protokol
opatřit a provést jím důkaz. Teprve poté může krajský soud stěžovatelův postup přezkoumat.
K výzvě krajského soudu, aby mu byl předložen kompletní správní spis, stěžovatel sdělil,
že kompletní správní spis již byl předložen. Z absence protokolu 18. 2. 2009 jakož i z absence
záznamu o provedení důkazu tímto protokolem podle ust. §53 odst. 6 zákona č. 500/2004 Sb.,
správního řádu (dále jen „správní řád“) je přitom více než pravděpodobné, že jím stěžovatel
důkaz neprováděl. Přitom se jedná o listinu pro rozhodnutí natolik podstatnou, že není
na krajském soudu, aby prováděl dokazování místo stěžovatele, protože by tak nepřípustně jeho
činnost nahrazoval.
Proti rozsudku krajského soudu podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost
z důvodů uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., v níž namítal, že Nejvyšší správní soud
vycházel při posouzení předchozí kasační stížnosti ze správního spisu, který mu byl stěžovatelem
předložen a který pak byl také předložen krajskému soudu. Stav správního spisu lze tedy označit
za dostatečný i pro meritorní posouzení celé věci. Pokud krajskému soudu správní spis
neposkytoval dostatečný podklad, měl si krajský soud tento dokument vyžádat od zadavatele
a na základě toho mohl sporný postup hodnotící komise posoudit nejen na základě Zprávy
o posouzení a hodnocení nabídek, ale rovněž i podle obsahu protokolu o posouzení a hodnocení
nabídek, resp. předmětný protokol zohlednit. V daném případě by se v důsledku vyžádání výše
uvedeného protokolu nejednalo o rozsáhlé dokazování, které by bez potíží nemohl krajský soud
provést, a to i s ohledem na zásadu hospodárnosti soudního řízení. Stěžovatel proto navrhl,
aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
Účastník řízení ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedl, že krajský soud vázán právním
názorem Nejvyššího správního soudu, neměl jinou možnost než věc vrátit stěžovateli k novému
posouzení, právě s ohledem na to, že stěžovatel i zadavatel shodně tvrdili teprve až v řízení
o kasační stížnosti, že podrobný popis hodnocení nabídek vyplývá z protokolu z jednání
hodnotící komise. Tento protokol nebyl v řízení předcházejícím kasační stížnosti považován
žádným z účastníků za dokument, kde by měly být uvedeny podrobnosti z průběhu hodnocení
nabídek, které nejsou uvedeny ve zprávě o posouzení a hodnocení nabídek. Proto protokol
z jednání hodnotící komise nebyl součástí správního spisu. Po rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu a vrácení spisu krajskému soudu k novému projednání se účastník řízení opakovaně
pokoušel nahlédnout do protokolu z jednání hodnotící komise, na základě kterého mohl a měl
stěžovatel posoudit postup zadavatele. Krajský soud si vyžádal správní spis u stěžovatele, avšak
tento neobsahoval žádný dokument, který by byl označen jako protokol z jednání hodnotící
komise nebo by obsahoval podrobný popis hodnocení nabídek, na základě kterého byla
zpracována zpráva o posouzení a hodnocení nabídek. Povinnosti správního orgánu učinit
součástí spisu všechny důkazní prostředky, které jsou podkladem pro rozhodnutí, odpovídá
právo účastníků řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním rozhodnutí. Z obsahu
správního spisu a vyjádření stěžovatele je zřejmé, že tuto povinnost správní orgán porušil, a tím
zabránil účastníku řízení realizovat právo vyjádřit se ke všem podkladům pro rozhodnutí.
S ohledem na výše uvedené účastník řízení navrhl, aby kasační stížnost byla zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vady uvedené v odstavci 4 citovaného ustanovení, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti.
Předmětem posouzení je postup krajského soudu po zrušení jeho rozsudku a vrácení
věci k dalšímu řízení rozsudkem Nejvyšším správním soudem ze dne 7. 2. 2013,
č. j. 7 Afs 57/2012 - 93. Nejvyšší správní soud zavázal krajský soud právním názorem,
že i přes pochybení, kterého se zadavatel při vypracování zprávy dopustil, je nutné se postupem
a závěry hodnotící komise zabývat podle obsahu zprávy ve spojení s protokolem z jednání
komise, který sice chybně zadavatel nepřipojil ke zprávě o posouzení a hodnocení nabídek,
ale který materiálně je výstupem, jejž je nutno za součást dokumentace vztahující
se k hodnocení komise považovat a se kterým mělo být nakládáno stejně jako se zprávou
o porovnání a hodnocení nabídek. V citovaném rozsudku Nejvyšší správní soud rozhodoval
na základě stížní námitky obsažené v kasační stížnosti zadavatele, v níž vytýkal krajskému soudu
nesprávnost závěru, že jeho postup při hodnocení a výběru nejlepší nabídky shledal
netransparentní. Zadavatel vystupoval v řízení před krajským soudem jako osoba zúčastněná
na řízení, a tudíž ve vztahu k němu nelze aplikovat ust. §104 odst. 4 s. ř. s. Právo osoby
zúčastněné na řízení vznést argumentaci, kterou v řízení před krajským soudem neuplatnila, tak
není podle s. ř. s. z hlediska přípustnosti kasační stížnosti nijak omezeno. V předmětné stížní
námitce zadavatel poukázal na objektivní existenci protokolu z jednání hodnotící komise
s názvem „Protokol – posouzení nabídek“ ze dne 18. 2. 2009, jehož součástí je příloha č. 2
s názvem „Hodnocení jednotlivých členů komise Sub-kritéria hodnocení „Výstupy a statistika““.
Obsahem této přílohy je slovní hodnocení nabídky účastníka řízení a druhého uchazeče
na základě jednotlivých subkritérií podle zadání zakázky a k tomu je uvedeno bodové hodnocení.
Tento dokument byl podle tvrzení zadavatele součástí dokumentace k zadání veřejné zakázky.
Také stěžovatel v kasační stížnosti podané proti předchozímu rozsudku krajského soudu uvedl,
že v řízení předcházejícím vydání svého rozhodnutí z uvedeného protokolu vycházel.
K námitce obou stěžovatelů tedy Nejvyšší správní soud v předchozím rozsudku
posuzoval, zda lze v tomto případě přezkoumat transparentnost postupu zadavatele i na základě
dokumentu, na jehož existenci zadavatel poukázal s tím, že z něj podle jeho názoru vyplývá,
že postupoval při výběru nejlepší nabídky transparentně. Tato otázka má přitom podle
Nejvyššího správního soudu zásadní význam pro přezkoumání transparentnosti postupu
zadavatele a pro případné posouzení odpovědnosti zadavatele za správní delikt ve smyslu zákona
č. 137/2006 Sb., o veřejných zakázkách, ve znění pozdějších předpisů.
Krajský soud proto správně po zrušení jeho rozsudku a vrácení věci k dalšímu řízení
vyzval stěžovatele k předložení kompletní spisové dokumentace, neboť v kasační stížnosti
na existenci protokolu poukazoval. Stěžovatel však spisovou dokumentaci nedoplnil a setrval
na tom, že správní spis obsahuje veškeré důkazy, ze kterých při rozhodování ve věci vycházel.
Toto stěžovatelovo tvrzení však neodpovídá jeho stížní argumentaci v řízení před Nejvyšším
správním soudem vedeném ve věci sp. zn. 7 Afs 57/2012, kde na tento důkaz poukazoval,
a to se stejnou argumentací jako zadavatel, že z něj má vyplývat transparentní postup hodnotící
komise.
K námitce stěžovatele, že krajský soud měl provést dokazování předmětným protokolem
podle ust. §77 odst. 2 s. ř. s., Nejvyšší správní soud uvádí, že zjistí-li soud skutkové či procesní
deficity, může buď uložit správnímu orgánu jejich odstranění či doplnění, anebo tak učinit sám.
Není však cílem přezkumu ve správním soudnictví nahrazovat činnost správního orgánu. Soudní
přezkum správních rozhodnutí nelze vnímat jako odvolací řízení v plné apelaci, proto také
důkazní aktivita soudu bude vždy činností doplňkovou, nikoliv dominantní (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 – 99,
publ. pod č. 1275/2007 Sb. NSS a na www.nssoud.cz).
Krajský soud proto správně postupem podle ust. §76 odst. 1 písm. b) s. ř. s. zrušil
rozhodnutí stěžovatele pro nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů, neboť závěry
stěžovatele nebyly postaveny na dostatečných skutkových zjištěních a neměly odpovídající oporu
ve správním spisu.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věty první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Účastník řízení úspěch měl, proto má právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti, které sestávají z odměny advokáta, a to za jeden úkon právní služby
v částce 3.100 Kč (písemné podání ve věci samé) podle ust. §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů), náhrady hotových výdajů v částce 300 Kč
podle ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky a částky 714 Kč jako 21 % daň z přidané hodnoty,
kterou je advokát povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tedy celkem 4.114 Kč.
Osoba zúčastněná na řízení má podle ust. §60 odst. 5 ve spojení s §120 s. ř. s. právo
na náhradu jen těch nákladů, které ji vznikly v souvislosti s plněním povinnosti, kterou ji soud
uložil a z důvodů hodných zvláštního zřetele ji může soud na návrh přiznat právo na náhradu
dalších nákladů řízení. V daném řízení osoba zúčastněná na řízení neplnila žádné povinnosti,
které by jí soud uložil a nenavrhla, aby jí bylo přiznáno právo na náhradu dalších nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu