ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.9.2013:25
sp. zn. 7 Afs 9/2013 - 25
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Sun
Ship 03, s. r. o., se sídlem Velehradská 593, Staré Město, zastoupena Mgr. Filipem Lederem,
advokátem se sídlem Lidická 57, Brno, proti žalovanému: Odvolací finanční ředitelství
se sídlem Masarykova 31, Brno (dříve Finanční ředitelství v Českých Budějovicích, se sídlem
Mánesova 3a, České Budějovice), v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského
soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2012, č. j. 10 Af 390/2012 – 36,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně Sun Ship 03, s. r. o. domáhá u Nejvyššího
správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Českých
Budějovicích ze dne 5. 12. 2012, č. j. 10 Af 390/2012 – 36, a věc byla vrácena tomuto soudu
k dalšímu řízení.
Krajský soud v Českých Budějovicích (dále jen „krajský soud“) napadeným rozsudkem
ze dne 5. 12. 2012, č. j. 10 Af 390/2012 – 36, zamítl žalobu společnosti Sun Ship 03, s. r. o.,
kterou se tato společnost domáhala přezkoumání a zrušení rozhodnutí Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2012 č. j. 2324/12 -1200, jímž bylo zamítnuto odvolání
žalobkyně a současně potvrzeno rozhodnutí Finančního úřadu v Českých Budějovicích (dále též
„správce daně“) ze dne 14. 12. 2011, č. j. 474663/11/077910302673, o zamítnutí stížnosti
žalobkyně na postup plátce daně - společnosti E.ON Distribuce a. s. (dále také „plátce“).
Krajský soud při svém rozhodování nejprve vymezil obsah vyjádření účastníků řízení,
podstatu jejich sporu, kterou bylo posouzení zákonnosti rozhodnutí žalovaného ve věci odvodu
z elektřiny ze slunečního záření (dále také „odvod“), relevantní právní úpravu a skutkové
okolnosti projednávané věci. Správní soud především odmítl žalobní námitky
a k nim se vztahující argumenty žalobkyně tvrdící, že rozhodnutí žalovaného je nezákonné,
neboť se opírá o ust. §7a a násl. zákona č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny
z obnovitelných zdrojů, ve znění zákona č. 402/2010 Sb. (dále jen „zákon o podpoře“), jež jsou
v rozporu s ústavním pořádkem. Ústavnost těchto ustanovení citovaného zákona již dříve
posuzoval Ústavní soud ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl ÚS 17/2011, a neshledal,
že by novelizace zákona o podpoře, provedená zákonem č. 402/2010 Sb., byla v rozporu
s ústavním pořádkem. Krajský soud proto nemůže žalobkyni přisvědčit, že právní normy
aplikované v souzené věci jsou neústavní, jak mylně žalobkyně ve své žalobě dovozuje. Z obsahu
žaloby, která byla podána před projednáváním věci Ústavním soudem, vyplývá, že se Ústavní
soud při svém rozhodování zabýval všemi hledisky, které do své žaloby pojala i žalobkyně.
Krajský soud nepřisvědčil žalobnímu bodu, v němž žalobkyně namítala nedodržení smlouvy mezi
ní a distribuční společností. Zdanění výroby elektřiny ze slunečního záření bylo založeno
zákonem veřejnoprávní povahy a povinností plátce daně (společnosti E.ON Distribuce a. s.) je
tento zákon respektovat. Ústavní soud přitom v označeném nálezu sp. zn. Pl ÚS 17/2011
vyjádřil názor, že ze žádného právního předpisu nevyplývá neměnnost právní úpravy dané oblasti
a že daňová regulace není vyloučena. Rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích
netrpí nepřezkoumatelností pro nedostatek odůvodnění. Je-li namítáno, že se správní rozhodnutí
nevypořádalo s odvolacími námitkami žalobkyně, třeba uvést, že toto je uváděno příkladmo
s jedinou výhradou. Výhrada však důvodná není, neboť úsudek Finančního ředitelství v Českých
Budějovicích (správce daně postupoval při vyřizování stížnosti správně) je zcela postačující,
jestliže tomuto závěru předchází odkaz na příslušné právní normy zakládající odvod z elektřiny
ze slunečního záření. Je přitom uvedeno, kdo je poplatníkem a plátcem odvodu, sazba a způsob
výběru tohoto odvodu. Z odůvodnění rozhodnutí odvolacího správního orgánu je proto zcela
jednoznačné, na základě jakých předpisů a jakých úvah správní orgán dospěl k závěru, že plátci
odvodu vznikla povinnost odvod vybrat a odvést, což ostatně tento učinil. Krajský soud zamítl
i návrh žalobkyně na doplnění dokazování znaleckým posudkem o rdousícím efektu (tento efekt
měl působit na žalobkyni placením uvedeného odvodu). Je tomu tak proto, že podle §75
odst. 1 s. ř. s. se v přezkumném řízení soudním vychází ze skutkového a právního stavu, který tu
byl v době vydání napadeného rozhodnutí. Soudní řízení správní není pokračováním řízení
před finančními orgány. Neuplatnila-li žalobkyně námitku rdousícího efektu ani ve správním
řízení, ani ve své žalobě, nelze ze strany krajského soudu posuzovat opodstatněnost této námitky.
Ostatně podle nálezu Ústavního soudu má úsudek o rdousícím efektu své opodstatnění výlučně
v příslušných daňových řízeních. Nadto podle ust. §71 odst. 2 s. ř. s. tvrzení o rdousícím efektu
představuje žalobní bod, který nebyl ani uplatněn v zákonem stanovené lhůtě. Krajský soud proto
následně žalobu zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podala žalobkyně - Sun Ship 03, s. r. o. jako
stěžovatelka (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížnost, kterou opřela o ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka v kasační stížnosti namítá, že krajský soud při přezkoumávání zákonnosti
napadeného správního rozhodnutí posoudil její věc zcela paušalizovaně, když nijak nepřihlédl
k individuálním okolnostem projednávané věci (zejména ke způsobu financování stavby její
solární elektrárny). Krajský soud však nevyvodil odpovídající závěry ani z vadného přístupu
společnosti E.ON Distribuce a.s., která jako plátce postupovala v rozporu se smlouvou
o dodávce elektřiny ze dne 12. 8. 2011 a současně se řídila zákonem o podpoře, který je
v rozporu s ústavním pořádkem. Jeho rozsudek je pak z tohoto důvodu nepřezkoumatelný
a nesprávný. Napadený rozsudek krajského soudu trpí nepřezkoumatelností z toho důvodu,
že se nedostatečně (a chybně) vypořádal s návrhem na provedení dokazování tzv. rdousícího
efektu. Zamítnutí návrhu na doplnění dokazování krajským soudem s poukazem na ust. §75
s. ř. s. není přiléhavé, správné a ani nedopadá na projednávanou věc. Odmítnutí provedení
navrhovaného znaleckého posudku bez náležitého odůvodnění je pak i svévolí správního soudu.
Sporný odvod je neslučitelný se zásadami demokratického státu i přes nález Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/2011. Právě v jejím případě měl být zvolen individuální
přístup, jak o něm ve svém nálezu hovoří Ústavní soud, resp. v její věci mělo být přihlédnuto
k finančním aspektům a k zavedení daného odvodu. V této souvislosti pak poukazuje
na okolnost, že výstavba a počáteční provoz stavby fotovoltaické elektrárny (její investice) byl
financován z cizích zdrojů dvojího typu (bankovní úvěru z 80% a ve zbytku půjčka). Z těchto
důvodů zavedení odvodu znamená nejen krátkodobý rdousící efekt, ale zejména dlouhodobě
ztrátovou situaci, jež je následně likvidační. Právě s ohledem na uvedené a na nález Ústavního
soudu měl krajský soud pečlivě zkoumat ústavní konformitu tohoto odvodu. Stěžovatelka je
současně přesvědčena o tom, že není konstruktivní názor krajského soudu, podle kterého by
řešení rdousícího efektu mělo být posuzováno v mezích institutů daňového řádu, zejm. institutu
posečkání. Je tomu tak proto, že takový postup vede toliko k oddálení zátěže, nikoliv k úlevě jako
takové (nestanovení odvodu). V tomto směru dovozuje, že bylo zasaženo do jeho práva
na vlastnictví podle čl. 11 Listiny základních práv a svobod. Na podporu a k prokázání svého
tvrzení proto navrhla, aby byl k otázce tzv. rdousícího efektu ustanoven znalec z oblasti
ekonomie, který by zpracoval znalecký posudek. Postupem plátce, správních orgánů i krajského
soudu bylo zamezeno návratnosti jí garantované investici do výstavby fotovoltaické elektrárny,
která byla v plné výši financována z cizích zdrojů.
Odvolací finanční ředitelství jako právní nástupce žalovaného Finančního ředitelství
v Českých Budějovicích považuje kasační stížnost za nedůvodnou a navrhuje, aby ji Nejvyšší
správní soud zamítl. K samotným námitkám stěžovatelky uvádí, že musí v daňovém řízení
postupovat v souladu se zákonem a jinými právními předpisy. Na tom nic nemůže změnit ani
stěžovatelčin nesouhlas s nově zákonem stanoveným odvodem, který jak plátce, tak správce daně
i žalovaný zcela respektovali. Správce daně ani žalovaný nemají kompetence k tomu,
aby rozhodovali o ústavnosti toho kterého právního předpisu (např. zákona o podpoře). Tato
kompetence přísluší pouze Ústavnímu soudu (čl. 83 Ústavy). Zcela tedy, pokud jde o výtky stran
stěžovatelkou dovozované protiústavnosti zákona o podpoře, odkazuje na nález Ústavního soudu
ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/2011. Výkonná moc (správce daně a žalovaný), ale i správní
soudy jsou jím vázány. Je proto třeba odmítnout námitku, že správní orgány postupovaly
v rozporu s ústavním pořádkem.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu,
při vázanosti rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti (§109
odst. 3 a 4 s. ř. s.) a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Jelikož z kasační stížnosti vyplývá, že ji stěžovatelka podala nejen z důvodu uvedeného
v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., ale také z důvodu obsaženého v ust. §103 odst. 1 písm. d)
s. ř. s., tedy pro nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku, zabýval se Nejvyšší správní soud
nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu. Je tomu tak proto, že by bylo
přinejmenším předčasné, aby se kasační soud nejdříve zabýval právním posouzením věci samé,
bylo-li by současně napadené rozhodnutí krajského soudu skutečně nepřezkoumatelné,
či založené na jiné vadě řízení s vlivem na zákonnost rozhodnutí o věci samé.
Stěžovatelka dovozuje nepřezkoumatelnost rozsudku krajského soudu z toho důvodu,
že se správní soud nedostatečně vypořádal s jejím důkazním návrhem k prokázání rdousícího
efektu, když její návrh zamítl a toto zamítnutí dostatečně přesvědčivě neodůvodnil, a je proto
svévolí krajského soudu.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vychází z ustálené judikatury Ústavního soudu (např. nález Ústavního soudu ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, nález Ústavního soudu ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85
ve svazku č. 8 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů,
které představují součást práva na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36
odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování,
je i povinnost soudů své rozsudky řádně odůvodnit (ve správním soudnictví podle ust. §54 odst. 2 s. ř. s.).
Z odůvodnění rozhodnutí proto musí vyplývat vztah mezi skutkovými zjištěními a úvahami
při hodnocení důkazů na straně jedné a právními závěry na straně druhé.
Nejvyšší správní soud nepominul ani nález Ústavního soudu ze dne 11. 4. 2007,
sp. zn. I. ÚS 741/06 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), v němž Ústavní soud vyslovil,
že „odůvodnění rozhodnutí soudu jednajícího a rozhodujícího ve správním soudnictví, z něhož nelze zjistit, jakým
způsobem postupoval při posuzování rozhodné skutečnosti, nevyhovuje zákonným požadavkům kladeným
na obsah odůvodnění a v konečném důsledku takové rozhodnutí zasahuje do základních práv účastníka řízení,
který má nárok na to, aby jeho věc byla spravedlivě posouzena“. Ostatně Ústavní soud i v nálezu
ze dne 17. 12. 2008, sp. zn. I. ÚS 1534/08 (dostupný na www.nalus.usoud.cz), rovněž
konstatoval, že: „Soudy jsou povinny svá rozhodnutí řádně odůvodnit; jsou povinny též vysvětlit, proč se určitou
námitkou účastníka řízení nezabývaly (např. proto, že nebyla uplatněna v zákonem stanovené lhůtě). Pokud tak
nepostupují, porušují právo na spravedlivý proces garantované čl. 36 odst. 1 Listiny“.
Otázkou přezkoumatelnosti rozhodnutí správních soudů se Nejvyšší správní soud zabýval
ve své judikatuře již dříve. Bylo tomu tak např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu, v němž vyložil, že: „Za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1
písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají základní zákonné náležitosti, z nichž
nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která zkoumají správní úkon z jiných
než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného přezkumu mimo rámec
žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, která neobsahují vůbec právní závěry vyplývající
z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“. V rozsudku
Nejvyššího správního soudu ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl publikován
ve Sbírce rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 133/2004, pak vyslovil Nejvyšší správní
soud názor, že: „Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Musí se přitom jednat o vady skutkových zjištění,
o něž soud opírá své rozhodovací důvody. Za takové vady lze považovat případy, kdy soud opřel rozhodovací
důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, případně zjištěné v rozporu se zákonem, anebo případy, kdy není
zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny“. Nejvyšší správní soud též judikoval v rozsudku
ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52, dostupném na www.nssoud.cz, že pokud „z odůvodnění
napadeného rozsudku krajského soudu není zřejmé, jakými úvahami se soud řídil při naplňování zásady volného
hodnocení důkazů či utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu nepovažoval za důvodnou právní
argumentaci stěžovatele v žalobě a proč subsumoval popsaný skutkový stav pod zvolené právní normy, pak je třeba
pokládat takové rozhodnutí za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů a tím i nesrozumitelnost ve smyslu
§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.“. V rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 1. 6. 2005,
č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, dostupném na www.nssoud.cz, pak tento soud vyslovil právní názor,
že: „Nezabýval-li se krajský soud řádně uplatněným žalobním bodem a místo toho odkázal na odůvodnění
rozhodnutí žalovaného správního orgánu, které problematiku, na niž žalobní bod dopadal, vůbec neřešilo, nelze
než soudní rozhodnutí zrušit, neboť je nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]“.
V rozsudku ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 - 75, dostupném na www.nssoud.cz,
pak Nejvyšší správní soud judikoval, že: „Rozhodnutí krajského soudu je nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost, pokud z něho jednoznačně nevyplývá, podle kterých ustanovení a podle jakých právních
předpisů byla v kontextu podané správní žaloby posuzována zákonnost napadeného správního rozhodnutí“.
Nejvyšší správní soud proto konstatuje, že má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné,
musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav vzal krajský soud za rozhodný a jak uvážil o pro věc
zásadních skutečnostech (uplatněných žalobních bodech), resp. jakým způsobem postupoval
při posuzování těchto skutečností. Uvedené pak musí nalézt svůj odraz v odůvodnění soudního
rozhodnutí. Je tomu tak proto, že jen prostřednictvím odůvodnění lze dovodit, z jakého
skutkového stavu soud vyšel a jak o něm uvážil. Co do rozsahu přezkoumávání správního
rozhodnutí (po věcné stránce) je pak správní soud, nestanoví-li zákon jinak (srov. ust. §75
odst. 2 s. ř. s. v návaznosti na ust. §71 odst. 2 věta třetí s. ř. s.), vázán dispoziční zásadou.
Současně z rozsudku musí být patrné, jak se správní soud vypořádal se vznesenými žalobními
body a k nim se vztahující zásadní žalobní argumentací. Ponechat stranou nelze ani okolnost,
že odůvodnění soudního rozhodnutí v podstatě předurčuje možný rozsah opravného prostředku
vůči němu ze strany účastníků řízení. Pokud by soudní rozhodnutí vůbec neobsahovalo
odůvodnění nebo by nereflektovalo na žalobní námitky a zásadní argumentaci, o kterou se opírá,
pomíjelo by jednotlivá podání žalobce a námitky v nich uvedené, mělo by to nutně za následek
jeho zrušení pro nepřezkoumatelnost.
O takový případ však v projednávané věci nejde.
Z napadeného rozsudku krajského soudu je zřejmé, že správní soud při svém
rozhodování posuzoval zákonnost napadeného rozhodnutí v mezích podané správní žaloby
ze dne 2. 5. 2012 a v mezích vyjádření účastníků při jednání soudu dne 5. 12. 2012 (č. l. 33). Je
z něj zřejmé, byť by se to i mohlo jevit kusým, z jakého skutkového stavu krajský soud vyšel, jak
vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti a jak je následně právně posoudil
(str. 2 - 4 rozsudku). Z rozsudku krajského soudu je rovněž patrné, proč obstojí žalobou
napadené rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích ze dne 20. 3. 2012,
č. j. 2324/12-1200, resp. proč má vyslovené právní závěry tohoto správního orgánu za správné
a naopak, z jakých důvodů má žalobní námitky stěžovatelky za liché, mylné a vyvrácené. Vyplývá
z něj, že se krajský soud při vypořádání svého rozsudku v otázkách vytýkané protiústavnosti
žalobou napadeného rozhodnutí a řízení, které mu předcházelo, bezvýhradně opřel o nález pléna
Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/2011. Takto podané odůvodnění obstojí
nejen na poli zákonnosti, ale je i ústavně konformní. Z poukazu na tento nález Ústavního soudu
vyplývá, že se krajský soud nezabýval jen prostou zákonností žalobou napadeného rozhodnutí,
ale i jeho ústavní konformitou, a to námitkami a argumenty stěžovatele o neústavnosti právní
úpravy, podle které měl – podle mínění stěžovatelky – správní orgán své rozhodnutí vydat
(zákona o podpoře).
Z odůvodnění rozsudku je i dostatečně seznatelné, z jakých důvodů krajský soud
při jednání zamítl návrh stěžovatelky na doplnění dokazování (str. 4 odst. 6 rozsudku).
Dostatečně při tom rozvedl i úvahu, že podle ust. §75 s. ř. s. je při přezkoumávání správních
rozhodnutí krajský soud vázán striktní dispoziční zásadou, že je při tom povinen vycházet
z právního a skutkového stavu věci, který zde byl v okamžiku rozhodování správního orgánu
a že soudní řízení správní není pokračováním správního řízení, kde by mohl započít dokazování
nových skutečností (skutkových okolností), které nebyly předmětem správního řízení (rdousícího
efektu). S poukazem na ust. §71 odst. 2 s. ř. s. nadto krajský soud správně zdůraznil, že vznesený
důkazní návrh se vztahuje k žalobnímu bodu (argumentaci o „rdousícím efektu odvodu“),
který nebyl uplatněn v zákonné lhůtě k rozšíření žalobních bodů.
Vyslovený právní názor krajského soudu je nejen přezkoumatelný, ale i věcně správný.
Je tomu tak především z toho důvodu, že řízení před správními soudy není „quasi
odvolacím řízením vyššího správního orgánu“. Soudní řízení správní je zcela samostatným -
kasatorním přezkumným řízením, v jehož rámci správní soud posuzuje zákonnost toho
kterého správní žalobou napadeného rozhodnutí správních orgánů. Správní soud tak činí
z pohledu ust. §75 s. ř. s., neboť jinak by se nejednalo o kasační řízení, ale o řízení apelační.
Soudní řád správní umožňuje krajským soudům provádět při jednání dokazování, což je projev
plné soudní jurisdikce, které vyjadřuje oprávnění správního soudu doplnit skutkový stav věci
zjištěný správními orgány. Neznamená však již kompetenci, tedy povinnost, provádět dokazování
ve skutkových otázkách, které dříve nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení.
Touto otázkou se ostatně Nejvyšší správní soud opakovaně zabýval již dříve. Bylo tomu
tak např. v rozsudku ze dne 28. 4. 2005, č. j. 5 Afs 147/2004 - 89, který byl publikován ve Sbírce
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu pod č. 618/2005, v němž vyslovil právní názor, že:
„Ustanovení §77 s. ř. s. zakládá nejenom pravomoc soudu dokazováním upřesnit, jaký byl skutkový stav,
ze kterého správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, ale také pravomoc dalšími důkazy provedenými
a hodnocenými nad tento rámec zjistit nový skutkový stav jako podklad pro rozhodování soudu v rámci plné
jurisdikce. Přitom soud zváží rozsah doplňování dokazování tak, aby nenahrazoval činnost správního orgánu“.
V rozsudku ze dne 28. 3. 2007, č. j. 1 As 32/2006 - 99, který byl publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu pod č. 1275/2007, pak tento soud judikoval, že: „Ustanovení §77
odst. 2 věty první s. ř. s. je faktickou transpozicí požadavku tzv. „plné jurisdikce“ coby atributu práva
na spravedlivý proces. Soud při svém rozhodování nesmí být omezen ve skutkových otázkách jen tím, co zde nalezl
správní orgán, a to ani co do rozsahu provedených důkazů, ani jejich obsahu a hodnocení ze známých hledisek
závažnosti, zákonnosti a pravdivosti. Soud tedy zcela samostatně a nezávisle hodnotí správnost a úplnost
skutkových zjištění učiněných správním orgánem a zjistí-li přitom skutkové či (procesně) právní deficity, může
reagovat jednak tím, že uloží správnímu orgánu jejich odstranění, nahrazení či doplnění, nebo tak učiní sám“.
Na tyto vyslovené názory poté navázal Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku
ze dne 22. 5. 2009, č. j. 2 Afs 35/2009 - 91, který byl též publikován ve Sbírce rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu, a to pod č. 1906/2009, ve kterém vyslovil právní názor:
„Při přezkumu daňového rozhodnutí správním soudem je třeba v každém případě nalézat rozumnou rovnováhu,
zohledňující jednak zásadu plné jurisdikce rozhodování správního soudu na straně jedné, a jednak zamezující
zjevným obstrukcím daňového subjektu na straně druhé. Na provedení důkazů nově navržených teprve v řízení
před krajským soudem je proto třeba trvat obvykle tehdy, pokud 1) soud přesvědčivě neodůvodní nadbytečnost jejich
provedení a 2) tyto důkazy nemohly být navrženy již v řízení odvolacím, a to kupř. proto, že odvolací rozhodnutí
(resp. důvody, na nichž je založeno) bylo pro daňový subjekt objektivně překvapivé, anebo že toto řízení bylo
zatíženo zásadními vadami (např. nebylo umožněno důkazní návrhy podat, finanční orgán je odmítl
přijmout atp.)“.
Nejvyšší správní soud uzavírá, že krajský soud postupoval v souladu se zákonem,
nepřistoupil-li na důkazní návrh stěžovatelky. Měla-li stěžovatelka za to, že je pro ni odvod
likvidační, bylo na ní, aby tuto okolnost namítala a současně prokazovala v daňovém řízení
(srov. §92 daňového řádu), a to již v řízení o stížnosti na postup plátce (§237 daňového řádu),
či v následném odvolacím řízení (§109 a násl.; §15 odst. 4 daňového řádu), nebo ve zcela
samostatném řízení (§156 daňového řádu). Stěžovatelka se tak mohla uvedenými způsoby účinně
domáhat u správce daně (žalovaného) úlevy v placení odvodu – např. ve formě posečkání úhrady
daně podle §156 daňového řádu. Tento postup však stěžovatelka nezvolila, a proto nemohl mít
úspěch její důkazní návrh.
Krajský soud neposoudil v rozporu se zákonem otázku, zda společnost E.ON
Distribuce a. s., postupovala jako plátce v mezích smlouvy se stěžovatelkou. Výslovně totiž uvedl,
že takový postup je důsledkem zákona veřejnoprávní povahy, který musí plátce daně respektovat
(zákon o podpoře), a jehož „retroaktivní účinky“ jsou přípustné. Ze žádného právního předpisu
nevyplývá, jak zcela správně uvedl krajský soud, jeho neměnnost, a to tím spíše ze zákona
v oblasti daňové regulace. Stěžovatelka musí vzít na zřetel fakt, že stát v žádném odvětví
hospodářské činnosti negarantuje zisk a podnikatelský úspěch (jen ve výjimečných případech
specifické výnosy); naopak stěžovatelka musí počítat s tím, že odpovídající regulace bude (a musí)
být uplatňována zejména tam, kde jde o veřejný či smíšený statek.
Je pak nutno jako neopodstatněnou odmítnout námitku, že plátce nepostupoval v souladu
se smlouvou uzavřenou se stěžovatelkou dne 12. 8. 2011, a že k této okolnosti krajský soud
nepřihlédl. Opak je totiž pravdou. Krajský soud se touto námitkou (obsaženou v čl. IV. žaloby)
zabýval na straně 4 odstavci 3 napadeného rozsudku. Zde krajský soud uvážil, že plátce i správní
orgány byli povinni respektovat (upřednostnit) dikci zákona, čemuž vyhověli. Nejvyšší správní
soud pak jen dodává, že nebyla-li smlouva v souladu se zákonem, byť by se tak stalo až po její
platnosti, nelze se účinně domáhat její dikce, která tomuto zákonu odporuje a dovozovat od této
skutečnosti nezákonnost stanoveného odvodu. Rozsudek krajského soudu je v tomto směru
nejen přezkoumatelný, ale také věcně správný.
Stěžovatelka namítala i to, že její věc krajský soud posoudil paušalizovaně, nijak nepřihlédl
k individuálním skutkovým okolnostem její věci, a nezabýval se namítaným rdousícím efektem
stanoveného odvodu.
Jak již bylo uvedeno, krajský soud v rámci správního soudnictví (v mezích postupu podle
§65 a násl. s. ř. s.) posuzuje zákonnost správních rozhodnutí. To znamená, že v mezích
žalobních bodů váží soulad napadeného rozhodnutí se zákony a jinými právními předpisy.
Tomuto požadavku krajský soud dostál. Jestliže se však nyní stěžovatelka domáhá zohlednění
individuálních okolností její věci, nutno konstatovat, že tak měla činit již ve správním řízení
a nikoliv ustat na proklamaci neústavnosti novelizace zákona o podpoře. Pokud by tak učinila, nic
by jí nebránilo domáhat se nyní u krajského soudu, aby posoudil zákonnost úvah správních
orgánů o této otázce – tj. jaké důsledky má způsob financování solární elektrárny na rozhodnutí
o věci samé, zda této okolnosti byla přikládána správními orgány náležitá míra závažnosti,
či nikoliv, nebo zda pochybil správní orgán, nezabýval-li se k výtkám stěžovatelky touto
okolností. Jestliže tak stěžovatelka neučinila a své odvolací námitky směřovala vůči
protiústavnosti zákonné úpravy, která byla podkladem pro rozhodnutí odvolacího správního
orgánu, nelze nyní krajskému soudu vytýkat, že nepřihlížel ke způsobu financování solární
elektrárny stěžovatelky. Je tomu tak proto, že krajskému soudu a nyní ani Nejvyššímu správnímu
soudu nepřísluší předjímat závěry, které patří správnímu orgánu v případě, byly-li uplatněny.
Je proto lichá námitka stěžovatelky, že se krajský soud při projednávání věci nezabýval
stěžovatelkou nově tvrzeným „rdousícím efektem“ posuzovaného odvodu.
Nejvyšší správní soud neshledal, že by byl rozsudek krajského soudu paušalizovaný.
Tento správní soud zcela případně a v mezích uvedeného nálezu Ústavního soudu poukázal
na to, že úsudek o „rdousícím efektu“ odvodu má své opodstatnění výhradně v oblasti
příslušného daňového řízení – např. v řízení o posečkání (§156 daňového řádu). Jen v tomto
řízení lze posuzovat, zda jsou skutečně účinky odvodu na toho kterého poplatníka natolik
negativní, že znemožňují jeho schopnost plnit jiné závazky (likvidační).
K totožnému názoru dospěl ostatně již v poukazovaném nálezu i Ústavní soud
(srov. nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. 17/2011, čl. 89). Ústavní soud
zde dovodil, že v případě prokázaného skutečně likvidačního odvodu umožňuje zákon
pro některé z výrobců - ve výjimečných a odůvodněných případech na žádost daňového subjektu
- individuální přístup, spočívající např. v povolení posečkání úhrady odvodu plátcem, popřípadě
rozložení jeho úhrady na splátky.
Stěžovatelka se však mýlí, pokud dovozuje, že prokázání „rdousícího efektu“ by mělo
za následek nevyměření odvodu nebo zrušení odvodu bez dalšího (pro neústavnost
či nezákonnost) a vyplacení odvodu jako přeplatku na daňovém účtu, čehož se dovolávala
ve svých podáních (stížnosti a následných podáních). Pokud by správní orgán stěžovatelkou
dovozovaný postup akceptoval, bylo by takové rozhodnutí nejen v rozporu s právními předpisy,
ale i ústavním pořádkem. Nepřípustně by totiž zvýhodnil stěžovatelku oproti jiným
provozovatelům solárních elektráren, na které dopadá ust. §7a zákona o podpoře. Porušil by tím
nejen §5 odst. 1 daňového řádu, ale současně by založil nerovnost v právech mezi daňovými
subjekty, která je v demokratickém právním státě nepřípustná (čl. 1 Listiny základních práv
a svobod, preambule a čl. 1 Ústavy).
Opodstatněná není též stížnostní výtka, že krajský soud došel k nesprávnému závěru
ohledně aplikace protiústavní právní normy správními orgány.
Jak ve svém rozsudku uvedl již krajský soud, otázka souladu stanovení odvodu podle
zákona o podpoře s ústavním pořádkem byla předmětem řízení před Ústavním soudem. Ten
ve svém nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. 17/2011, jednoznačně došel k závěru, že právní
úprava (zákon. č. 402/2010 Sb.), kterou byl od 1. 1. 2011 zaveden odvod z elektřiny
ze slunečního záření, není v rozporu s ústavním pořádkem. Tímto nálezem byl povinen se řídit
nejen krajský soud, ale je povinen jej respektovat i Nejvyšší správní soud. Krajský soud proto
zcela oprávněně došel k závěru, že je nedůvodná žalobní námitka, kterou stěžovatelka dovozuje
nezákonnost jí stanoveného odvodu.
Pokud se pak stěžovatelka nyní v režimu správního soudnictví domáhá zrušení
rozhodnutí krajského soudu a odvolacího správního orgánu z toho důvodu, že je pro ni
stanovený odvod likvidační, popřípadě, že zasahuje do jejího práva podle čl. 11 Listiny základních
práv a svobod, nelze tomuto požadavku stěžovatelky přisvědčit. Jak již bylo uvedeno shora,
stěžovatelka měla tuto svou námitku uplatnit ve správním řízení. Jen tak by se mohla stát námitka
předmětem přezkumného řízení před správními soudy podle §65 a násl. s. ř. s. Naopak je
v tomto směru zcela lichý a bezpředmětný poukaz stěžovatelky na to, že výstavba a počáteční
provoz stavby fotovoltaické elektrárny (její investice) byl financován z cizích zdrojů a že jí s nad
bylo zamezeno v návratnosti garantované investice do výstavby této elektrárny.
Nejvyšší správní soud proto z uvedených důvodů došel k závěru, že kasační stížnost
stěžovatelky proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 5. 12. 2012,
č. j. 10 Af 390/2012 – 36, není opodstatněná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 poslední věta s. ř. s.).
Nejvyšší správní soud rozhodl o kasační stížnosti rozsudkem bez jednání, protože mu
takový postup umožňuje ust. §109 odst. 2 s. ř. s.
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 s. ř. s., za použití ust. §120 s. ř. s.
Stěžovatelka ve věci úspěch neměla a podle obsahu spisu úspěšnému správnímu orgánu nevznikly
žádné náklady v řízení o kasační stížnosti před soudem. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak,
že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 13. března 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu