ECLI:CZ:NSS:2013:7.AFS.99.2012:33
sp. zn. 7 Afs 99/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Pure
Power, s. r. o., se sídlem Údolní 420/13, Brno, zastoupený Mgr. Hynkem Peroutkou, advokátem
se sídlem Karlovo náměstí 671/24, Praha 1 – Nové Město, proti žalovanému: Odvolací finanční
ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, za účasti osoby zúčastněné na řízení: E.ON
Distribuce, a. s., se sídlem F. A. Gerstnera 2151/6, České Budějovice, zastoupená
JUDr. Vojtěchem Augustinem, advokátem se sídlem Senovážné nám. 2, České Budějovice,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Českých Budějovicích
ze dne 24. 10. 2012, č. j. 10 Af 66/2012 – 33,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Českých Budějovicích rozsudkem ze dne 24. 10. 2012,
č. j. 10 Af 66/2012 – 33, zamítl žalobu, kterou se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení
rozhodnutí Finančního ředitelství v Českých Budějovicích (dále jen „finanční ředitelství)
ze dne 5. 1. 2012, č. j. 137/12-1200, jímž byla zamítnuta odvolání a potvrzena rozhodnutí
Finančního úřadu v Českých Budějovicích ze dne 26. 9. 2011 č. j. 407963/11/077910302673
a ze dne 14. 11. 2011 č. j. 453657/11/077910302673, o zamítnutí stížností na postup plátce daně
- společnosti E.ON Distribuce, a. s. Krajský soud v odůvodnění rozsudku poukázal na platnou
právní úpravu obsaženou v zákoně č. 402/2010 Sb., kterým byl novelizován zákon
č. 180/2005 Sb., o podpoře výroby elektřiny z obnovitelných zdrojů, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o podpoře“). Touto novelou došlo k uzákonění odvodu za elektřinu
ze slunečního záření vyrobenou v období od 1. 1. 2011 do 31. 12. 2013 ze zařízení uvedených
do provozu v době od 1. 1. 2009 do 31. 12. 2010 (§7a zákona o podpoře). Poplatníkem odvodu
je výrobce elektřiny ze slunečního záření a plátcem je provozovatel přenosové soustavy.
Základem odvodu je částka bez daně z přidané hodnoty hrazená plátcem odvodu formou
výkupní ceny a sazba činí 26 %. Při posouzení převážné části žalobních námitek postupoval
krajský soud podle nálezu ze dne 15. 5. 2012, sp.zn. Pl. ÚS 17/11, kterým Ústavní soud návrh
na zrušení některých ustanovení zákona o podpoře zamítl. Se zohledněním tohoto nálezu dospěl
krajský soud k závěru, že odvod nebyl v rozporu s právním řádem České republiky. Zákonné
garance poskytnuté výrobcům elektřiny z obnovitelných zdrojů nebyly porušeny. Nedošlo
k porušení principu nepravé retroaktivity ani legitimního očekávání. O pravou retroaktivitu
se nejednalo. Nebylo shledáno porušení principu rovnosti a nediskriminace nebo principu
proporcionality. Krajský soud neshledal zásah do majetkových práv ani porušení svobody
podnikání. Těmito otázkami se zabýval Ústavní soud a v citovaném nálezu jsou uvedeny
argumenty, které jsou pro posouzení věci pro krajský soud závazné. Pokud finanční orgány
postupovaly v souladu se zákonem, který byl Ústavním soudem hodnocen jako souladný
s ústavním pořádkem, je napadené správní rozhodnutí věcně správné. Nejedná se o nesprávné
právní posouzení věci. Dále krajský soud uvedl, že námitky stěžovatele byly vzneseny, kromě
poukazu na nepřiléhavé nálezy Ústavního soudu, v obecné poloze a byly především namířeny
proti platné právní úpravě, jejíž soulad s ústavním pořádkem a mezinárodními smlouvami přísluší
řešit pouze Ústavnímu soudu. To se ostatně také stalo. Krajskému soudu v řízení o žalobě proti
rozhodnutí správního orgánu nepřísluší se takto formulovanými žalobními námitkami, stejně jako
finančnímu ředitelství v daňovém řízení, zabývat. Finanční ředitelství bylo oprávněno pouze
posoudit správnost a zákonnost postupu plátce daně. Tuto povinnost finanční ředitelství splnilo
se závěrem, že plátce nepochybil, neboť odvod byl sražen a odveden ve správné výši a včas.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti namítal, že krajský soud
při posouzení věci vycházel z nálezu Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 17/11,
ačkoli Ústavní soud ústavní stížnost skupiny senátorů zamítl a vyslovil se ve smyslu,
že posuzovaná zákonná ustanovení v obecné rovině nejsou protiústavní a podotkl, že v případě
jednotlivých výrobců solární energie, které zavedení odvodu z energie přivedlo na samotnou
hranici existence, tomu tak však být může. Tento závěr Ústavního soudu krajský soud
v napadeném rozsudku nejen, že vůbec nezohlednil, ale ani se s ním nevypořádal. Krajský soud
se ani nevyjádřil ke konkrétní situaci stěžovatele, který si na pořízení fotovoltaické elektrárny vzal
úvěr ve výši 55.689.000 Kč, přičemž ze splátkového kalendáře je zřejmé, že splátky se budou
neustále zvyšovat, a to až do roku 2024, což může stěžovatele přivést na samotnou hranici
existence. Úvěrová smlouva včetně splátkového kalendáře tvořily přílohy žaloby.
K tzv. „rdousícímu účinku“ stěžovatel dále uvedl, že zavedení odvodu má negativní vliv na jeho
cash-flow. Jak vyplývá z jeho účetnictví, aby dostál všem svým závazkům, používá krátkodobé
finanční výpomoci (cizí zdroje krytí - finanční zdroje z jiných činností společníka), přičemž v roce
2011 se jednalo o částku 900.000 Kč a do 30. 9. 2012 se jedná již o 1.100.000 Kč. Pokud tato
situace bude nadále pokračovat, nebude stěžovatel schopen splatit úvěr do 15 let. V důsledku
zavedení odvodu ze solární energie se tak může dostat až na hranici samotné existence. Jak
vyplývá z jeho účetní závěrky, v roce 2011 činil výsledek hospodaření za běžnou činnost -
1.438.000 Kč, neboli z podnikání v oblasti solární energie dosáhl ztrátu. Tato ztráta se oproti
předcházejícímu roku zvýšila právě v důsledku zavedení odvodu ze solární energie. Je tedy
nepochybné, že zavedení tohoto odvodu má pro stěžovatele likvidační efekt a v důsledku toho
působí protiústavně. Z uvedených důvodů stěžovatel navrhl zrušení napadeného rozsudku
současně se zrušením rozhodnutí finančních orgánů obou stupňů.
Odvolací finanční ředitelství se ve vyjádření ke kasační stížnosti plně ztotožnilo s právním
posouzením věci krajským soudem. Podstata sporu je stěžovatelem namítaná protiústavnost
výběru srážkové daně na základě ust. §7a zákona o podpoře. Pokud je správním orgánům obou
stupňů vytýkáno, že postupovaly v souladu se zákonnou úpravou, je tento jeho závěr nutno
odmítnout, a to zejména za situace, kdy samotné normativní vyjádření umožňuje nepochybný
a jednoznačný gramatický výklad. V daném případě nedošlo ani ke konkurenci výkladových
metod právní normy, aby tak alespoň do úvahy přicházel test proporcionality ústavně šetrného
výkladu normy. Je tak nutno zcela odmítnout možné spekulativní úvahy o protiústavnosti
jednotlivých a explicitních ustanovení zákonů, a to až do té doby, než jsou tato
pro protiústavnost zrušena. Tato skutečnost nenastala. Nehledě ke skutečnosti, že souvisejícími
otázkami, které nastoluje stěžovatel, se Ústavní soud zabýval v nálezu ze dne 5. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/11, kdy shledal ústavní konformitu předmětného ustanovení zákona o podpoře.
Moc výkonná, ale i moc soudní, je z těchto pohledů závěry Ústavního soudu vázána, stejně jako
je vázána platnou (konformní) úpravou zákonnou, jenž neumožňovala odlišný právní výklad než
ten, jenž byl zvolena a aplikován v daném případě. Tento výklad a úmysl (konstatování stavu)
jednoznačně našel správně odraz v napadeném rozsudku krajského soudu. Na základě výše
uvedených skutečností proto odvolací finanční ředitelství navrhlo zamítnutí kasační stížnosti jako
nedůvodné.
Vzhledem k tomu, že účinností zákona č. 456/2011 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
ke dni 1. 1. 2013 zanikla finanční ředitelství zřízená podle zákona č. 531/1990 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, a jejich působnost ve věcech rozhodování o opravných prostředcích přešla
na Odvolací finanční ředitelství v Brně, je nyní tento správní orgán žalovaným.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek krajského soudu v souladu
s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel,
přičemž neshledal vadu uvedenou v odstavci 4 citovaného ustanovení, k níž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti.
Jelikož kasační stížnost podal stěžovatel nejen z důvodu podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s., ale také z důvodu podle písm. d) citovaného ustanovení, zabýval se Nejvyšší
správní soud nejprve námitkou nepřezkoumatelnosti.
Stěžovatel dovodil nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku z toho, že krajský soud
se nevypořádal se závěrem Ústavního soudu o tzv. „rdousícím efektu“ a nezohlednil v této
souvislosti jeho konkrétní finanční situaci.
Nejvyšší správní soud při posuzování nepřezkoumatelnosti rozsudku krajského soudu
vycházel z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nálezy ze dne 20. 6. 1996,
sp. zn. III. ÚS 84/94, uveřejněný pod č. 34 ve svazku č. 3 Sbírky nálezů a usnesení Ústavního
soudu, a ze dne 26. 6. 1997, sp. zn. III. ÚS 94/97, uveřejněný pod č. 85 ve svazku č. 8 Sbírky
nálezů a usnesení Ústavního soudu), podle níž jedním z principů, které představují součást práva
na řádný a spravedlivý proces, jakož i pojem právního státu (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv
a svobod, čl. 1 Ústavy), jež vylučuje libovůli při rozhodování, je i povinnost soudů své rozsudky
řádně odůvodnit.
Nepřezkoumatelností rozhodnutí správních soudů se ve své judikatuře zabýval také
Nejvyšší správní soud, např. v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130,
ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, ze dne 29. 7. 2004, č. j. 4 As 5/2003 - 52,
ze dne 1. 6. 2005, č. j. 2 Azs 391/2004 - 62, ze dne 21. 8. 2008, č. j. 7 As 28/2008 – 75.
Má-li být soudní rozhodnutí přezkoumatelné, musí z něj být zřejmé, jaký skutkový stav
vzal soud za rozhodný a jak usuzoval o skutečnostech zásadních pro věc, a to musí být vyjádřeno
v odůvodnění rozhodnutí. Pokud by rozhodnutí soudu v odůvodnění nereflektovalo na námitky
a zásadní argumentaci, o kterou se žaloba opírá, mělo by to nutně za následek jeho zrušení
pro nepřezkoumatelnost.
V dané věci je z napadeného rozsudku zřejmé, že krajský soud při svém rozhodování
posuzoval zákonnost napadeného rozhodnutí v mezích podané žaloby. Z jeho odůvodnění je
zřejmé, z jakého skutkového stavu vyšel, jak vyhodnotil pro věc rozhodné skutkové okolnosti
a jak je následně právně posoudil. Je z něj rovněž patrné, proč obstojí napadené správní
rozhodnutí, resp. proč jsou podle krajského soudu právní závěry vyslovené správním orgánem
správné a naopak, z jakých důvodů jsou žalobní námitky stěžovatele nedůvodné. Krajský soud
se při hodnocení námitky protiústavnosti napadeného správního rozhodnutí a řízení, které mu
předcházelo, bezvýhradně opřel o nález pléna Ústavního soudu ze dne 15. 5. 2012,
sp. zn. Pl. ÚS 17/2011.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti poukazuje na to, že soudní řízení ve správním
soudnictví je přezkumným řízením, v jehož rámci soud posuzuje zákonnost napadeného
správního rozhodnutí. Krajský soud může podle ust. §77 s. ř. s. provádět při jednání dokazování,
což je projev plné soudní jurisdikce, které vyjadřuje jeho oprávnění doplnit skutkový stav věci
zjištěný správními orgány. Neznamená však kompetenci, tedy povinnost, provádět dokazování
ve skutkových otázkách, které dříve nebyly posuzovány v předcházejícím správním řízení. Měl-li
tedy stěžovatel za to, že je pro něj odvod likvidační, bylo na něm, aby tuto okolnost namítal
a současně prokazoval v daňovém řízení (srov. §92 zákona č. 280/2009 Sb., ve znění pozdějších
předpisů).
Domáhá-li se nyní stěžovatel zohlednění individuálních okolností, měl tento požadavek
uplatnit již ve správním řízení a nikoliv omezit se na proklamaci neústavnosti novelizace zákona
o podpoře. Pokud by tak učinil, nic by mu nebránilo domáhat se nyní, aby krajský soud posoudil
zákonnost úvah správních orgánů o této otázce, tj. jaké důsledky má způsob financování solární
elektrárny na rozhodnutí o věci samé, zda této okolnosti přikládaly správní orgány náležitou míru
závažnosti, nebo zda lze vytýkat správnímu orgánu, že se k námitkám stěžovatele touto okolností
nezabýval. Jestliže však stěžovatelovy odvolací námitky směřovaly vůči protiústavnosti zákonné
úpravy, která byla podkladem pro správní rozhodnutí, nelze nyní krajskému soudu vytýkat,
že nepřihlížel ke způsobu financování stěžovatelovy solární elektrárny.
Jak již uvedl v napadeném rozsudku krajský soud, otázka souladu stanovení odvodu podle
zákona o podpoře s ústavním pořádkem byla předmětem řízení před Ústavním soudem. Ten
v citovaném nálezu jednoznačně dospěl k závěru, že právní úprava (zákon č. 402/2010 Sb.),
kterou byl od 1. 1. 2011 zaveden odvod z elektřiny ze slunečního záření, není v rozporu
s ústavním pořádkem. Tímto nálezem byl povinen řídit se nejen krajský soud, ale je povinen jej
respektovat i Nejvyšší správní soud. Proto je zcela správný závěr krajského soudu,
o nedůvodnosti žalobní námitky týkající se nezákonnosti stanoveného odvodu.
Domáhá-li se stěžovatel zrušení napadeného rozsudku i jemu předcházejících správních
rozhodnutí z toho důvodu, že je pro něj stanovený odvod likvidační a v důsledku toho působí
protiústavně, není tento jeho požadavek oprávněný. Jak již bylo uvedeno, stěžovatel měl tuto
námitku uplatnit v daňovém řízení. Jen tak by se mohla stát předmětem přezkumného řízení
před správními soudy podle ust. §65 a násl. s. ř. s. Naopak je v tomto směru zcela bezpředmětný
poukaz stěžovatele na to, že výstavba a počáteční provoz stavby fotovoltaické elektrárny (jeho
investice) byly financovány z cizích zdrojů a že mu snad bylo zamezeno v návratnosti
garantované investice do výstavby této elektrárny.
Nejvyšší správní soud proto dospěl k závěru, že rozsudek krajského soudu je nejen
přezkoumatelný, ale také věcně správný.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud neshledal kasační stížnost důvodnou,
a proto ji podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl bez jednání postupem podle ust. §109
odst. 2 s. ř. s., podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla
bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože stěžovatel v řízení úspěch neměl a odvolacímu finančnímu ředitelství žádné
náklady s tímto řízením nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení, neboť jí soudem
nebyla uložena žádná povinnost, v souvislosti s níž by jí náklady vznikly, a ani právo na náhradu
řízení neuplatnila (§60 odst. 5 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu