ECLI:CZ:NSS:2013:7.ANS.19.2012:26
sp. zn. 7 Ans 19/2012 - 26
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: Mgr. M. Š.,
zastoupený Mgr. Janem Boučkem, advokátem se sídlem Praha 1, Charvátova 11,
proti žalovanému: Ministerstvo spravedlnosti, se sídlem Praha 2, Vyšehradská 16, v řízení
o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012,
č. j. 9 A 2/2012 - 25,
takto:
I. Usnesení Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 9 A 2/2012 – 25,
se zrušuje .
II. Řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti žalovaného se z a s t a v u je .
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o žalobě částku
9.712 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce Mgr. Jana
Boučka, advokáta.
IV. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti částku 7.904 Kč do 3 dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho
zástupce Mgr. Jana Boučka, advokáta.
V. Žalobci se vrací zaplacený soudní poplatek ve výši 1.000 Kč, který bude vyplacen
z účtu Nejvyššího správního soudu do 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Usnesením Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, č. j. 9 A 2/2012 – 25, bylo
rozhodnuto o zastavení řízení o žalobě podané žalobcem (dále jen „stěžovatel“) na ochranu
proti nečinnosti ministerstva spravedlnosti (dále jen „ministerstvo“). V odůvodnění usnesení
městský soud uvedl, že zastavení řízení je důsledkem zpětvzetí žaloby stěžovatelem. Náhradu
nákladů, o které rozhodl podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s., stěžovateli nepřiznal, protože žaloba
nebyla podána důvodně. Povinnost soudu zkoumat důvodnost podané žaloby vyplývá mimo jiné
z usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 11. 5. 2011, č. j. 1 Ans 4/2011 - 51. Podle názoru
městského soudu je pro posouzení důvodnosti podání předmětné žaloby určující, zda stěžovatel
uplatnil opatření proti nečinnosti, jež musí žalobě předcházet, a zda uplynula lhůta nezbytná
k vyřízení tohoto opatření. V daném případě stěžovatel podal žalobu, aniž vyčkal, zda a jakým
způsobem bude rozhodnuto o jeho stížnosti. Protože ke dni podání žaloby neuplynula lhůta
k vydání rozhodnutí o uplatnění opatření proti nečinnosti, nebyly náklady na hájení
stěžovatelových práv vynaloženy účelně. Za situace, kdy zákon č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), neupravuje lhůtu pro vydání opatření proti
nečinnosti, je nutno vycházet z obecné lhůty upravené v ust. §71 odst. 3 citovaného zákona.
Pokud jde o návrh na přikázání věci jinému soudu, městský soud pro tento procesní postup
neshledal důvod. Zpětvzetím žaloby byl jednoznačně určen procesní způsob rozhodnutí, tedy
zastavení řízení. Rozhodnutí o nákladech řízení má oporu ve spise, z něhož je zcela zřejmé,
že stěžovatel podal žalobu předčasně, a tedy nedůvodně. Na výše uvedeném by předložení věci
Nejvyššímu správnímu soud k přikázání věci jinému soudu nemohlo nic změnit. Opačný postup
by byl v rozporu se zásadou hospodárnosti soudního řízení.
Proti tomuto usnesení podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených jednak v ust. §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tj. nezákonnosti spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení, a jednak v ust. §103 odst. 1
písm. c) s. ř. s., tj. zmatečnosti řízení před soudem spočívající v tom, že ve věci rozhodoval
vyloučený soudce. Protože kasační stížnost směřuje proti všem výrokům napadeného usnesení, je
přípustná i pokud jde o výrok o nákladech řízení. Podanou žalobou se stěžovatel domáhal
ochrany proti nečinností ministerstva, které ve lhůtě 15 dnů nerozhodlo o jeho odvolání proti
rozhodnutí místopředsedy městského soudu, jímž byla podle ust. §15 odst. 1 zákona
č. 106/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o svobodném přístupu
k informacím“) částečně odmítnuta jeho žádost ze dne 11. 9. 2009 o poskytnutí informací.
Ministerstvo zůstalo nečinné i po stížnosti na nečinnost a na průtahy v řízení a nijak nerozhodlo
ani o této žádosti. Ve všech obdobných věcech vedených u městského soudu mezi stejnými
účastníky, ať už o žalobě proti nečinnosti nebo o žalobě proti rozhodnutí ministerstva,
v nichž jako správní orgán I. stupně rozhodoval předseda nebo místopředseda městského soudu,
byly tyto věci vždy předloženy Nejvyššímu správnímu soudu a jím byly přikázány k projednání
Krajskému soudu v Praze s odůvodněním, že všichni soudci správního úseku městského soudu
jsou vyloučeni z projednávání a rozhodování těchto věcí. Teprve dne 26. 4. 2012, tj. takřka čtyři
měsíce po podání žaloby, bylo stěžovateli doručeno rozhodnutí ministerstva, jehož vydání
se žalobou domáhal, kterým ukončilo svou nečinnost. Jednalo se zjevně o reakci na podanou
žalobu, která byla ministerstvu doručena k vyjádření. Z procesního postupu městského soudu
(výzva k vyjádření souhlasu s rozhodnutím o věci bez jednání) bylo zřejmé, že se necítí být vázán
judikaturou Nejvyššího správního soudu, ačkoliv mu musela nebo měla být známa, a že žádného
ze soudců nepovažuje za vyloučeného, ačkoliv z ustálené rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu ve věcech stejných účastníků a projednávaných u téhož soudu vyplývá, že jsou
všichni soudci vyloučeni. V podání reagujícím na toto poučení stěžovatel mimo jiné namítal,
že by věc měla být přikázána Krajskému soudu v Praze a zároveň sdělil, že v důsledku ukončení
nečinnosti ministerstva bere žalobu zpět a vyčíslil náklady řízení, jejichž náhrady se domáhal.
Městský soud přesto věc Nejvyššímu správnímu soudu nepředložil a bez ohledu na vyloučení
všech soudců ve věci rozhodl. Právní argumentaci městského soudu v napadeném usnesení
považuje stěžovatel za zcela mylnou a míjející se s podstatou věci. Ani zpětvzetím žaloby nenastal
stav, kdy by městský soud, jehož všichni soudci byli vždy v obdobných věcech stejných účastníků
shledáni vyloučenými, nemusel v této věci nijak rozhodovat, neboť i když tím odpadlo
rozhodování o věci samé, musel vydat rozhodnutí procesní povahy o zastavení řízení, o vrácení
soudního poplatku a o nákladech řízení. Mimo to rozhodování o posledně dvou zmíněných
procesních otázkách vyžadovalo od soudu učinit právní závěr o důvodnosti žaloby, tzn. o věci
samé. Protože projednávaná věc se úzce týká městského soudu, jehož místopředseda ve správním
řízení rozhodoval jako správní orgán I. stupně, byly dány důvody pro postup podle ust. §9
odst. 1 s. ř. s. Stěžovatel vyjádřil nesouhlas také s tím, že žaloba byla nedůvodná, neboť městský
soud tento závěr učinil ryze mechanicky a formalisticky. Závěr o nedůvodnosti žaloby (ve smyslu
její předčasnosti) není ničím než formalistickým rozhodnutím, jehož obsahem je sofistikované
zdůvodnění zjevné nespravedlnosti. Stěžovatel má předně za to, že žádost o uplatnění opatření
proti nečinnosti podle ust. §80 správního řádu nebyl povinen podat, a pokud tak učinil, bylo to
jen z procesní opatrnosti. Prostředkem, který procesní předpis platný pro správní řízení stanoví
k ochraně účastníka proti nečinnosti správního orgánu ve smyslu ust. §79 odst. 1 s. ř. s., je
stížnost podle ust. §16a odst. 1 zákona o svobodném přístupu k informacím, směřuje-li proti
nečinnosti povinného subjektu, tj. správního orgánu I. stupně. V této souvislosti stěžovatel
odkázal na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 10. 2009, č. j. 4 Ans 4/2009 - 86,
ze dne 28. 2. 2011, č. j. 2 Ans 9/2010 - 56 a ze dne 31. 5. 2012, č. j. 9 Ans 5/2012 - 29.
Za daného stavu mohl stížnost proti nečinnosti nadřízeného orgánu podat pouze správnímu
orgánu, na jehož nečinnost si stěžoval, a tedy žádat o přijetí opatření proti nečinnosti stejný
správní orgán, který je nečinný a který by tak rozhodoval o své vlastní nečinnosti. Taková žádost
je pouhým samoúčelem a formalismem bez jakéhokoliv praktického významu. K tomu odkázal
na rozhodnutí publikované pod č. 1760/2009 Sb. NSS (usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 1. 7. 2008, č. j. 62 Ca 39/2008 - 102). Bez ohledu na předestřenou argumentaci,
ať už stěžovatel byl nebo nebyl povinen podat žádost o přijetí opatření proti nečinnosti, a pokud
ano, bez ohledu na to, zda lhůta pro přijetí takového opatření činila 15 dnů nebo 30 dnů,
se městský soud dopustil zásadní vady při posouzení (ne)důvodnosti žaloby. Svůj závěr totiž
vztáhl ke dni jejího podání (1. 1. 2012) a nikoliv ke dni rozhodování soudu, ačkoliv pro soud je
rozhodující skutkový stav v době, kdy o věci rozhoduje (§81 odst. 1 s. ř. s., §154 odst. 1 o. s. ř.).
Jakkoliv by případně v době podání žaloby nebyla splněna podmínka uvedená v ust. §79
odst. 1 s. ř. s., protože by dosud neuběhla lhůta pro vyřízení stížnosti na nečinnost, pak tento
nedostatek byl zhojen nejpozději marným uplynutím dne 15. 1. 2012, vyjdeme-li z předpokladu,
že opatření proti nečinnosti mělo být přijato ve lhůtě do 30 dnů. Městskému soudu přitom bylo
známo, že na stěžovatelovu stížnost ministerstvo nereagovalo vůbec a že rozhodnutí o odvolání
vydalo teprve dne 16. 4. 2012 s datem 13. 4. 2012, tj. po čtyřech měsících po podání stížnosti,
resp. po uplynutí 3,5 měsíce po podání žaloby. Pokud i za těchto okolností dospěl k závěru
o nedůvodnosti, resp. předčasnosti, žaloby, a proto stěžovateli nepřiznal náhradu nákladů řízení
a krátil o polovinu vrácený soudní poplatek, aniž mu přiznal právo na náhradu také tohoto
nákladu řízení, pak jeho závěr je ryze mechanický a formalistický a jeho rozhodnutí překvapivé.
Současně toto rozhodnutí vydali vyloučení soudci. Stěžovatel poukázal na dikci
ust. §60 odst. 3 s. ř. s. a usnesení Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 30. 5. 2003,
č. j. 30 Ca 19/2003 - 15. V nálezu ze dne 9. 3. 2008, č. j. II. ÚS 2221/07 Ústavní soud vyslovil,
že soud musí nejen respektovat právo, ale jeho výklad a aplikace musí směřovat k výsledku
spravedlivému. Právo musí být především nástrojem spravedlnosti, nikoliv souborem právních
předpisů, které jsou mechanicky a formalisticky aplikovány bez ohledu na smysl a účel toho
kterého zájmu chráněného příslušnou normou. Městský soud však tímto způsobem právo
neaplikoval. V důsledku toho je vadné i rozhodnutí o nákladech řízení vycházející z chybného
právního závěru o nedůvodnosti (předčasnosti) žaloby. Proto stěžovatel navrhl, aby napadené
usnesení městského soudu bylo zrušeno.
V doplnění kasační stížnosti stěžovatel uvedl, že městský soud rozhodl o vrácení části
soudního poplatku ve výši 1.000 Kč s tím, že tato částka bude vyplacena k rukám právního
zástupce. Učinil tak zřejmě podle ust. §149 odst. 1 o. s. ř. Toto ustanovení bylo jednak chybně
aplikováno (v případě vrácení soudního poplatku se nejedná o uložení náhrady nákladů řízení)
a celé jeho znění, pokud zahrnuje veškeré náklady řízení (i ty, které vznikly samotnému
účastníku), je nutno považovat za obsolentní. Soudní poplatek za žalobu platil stěžovatel a jeho
zástupce se na jeho úhradě nijak nepodílel. Rozhodnutí o vrácení soudního poplatku je
rozhodnutím učiněným podle ust. §10 zákona č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „zákon o soudních poplatcích“), nikoliv rozhodnutím o nákladech řízení, na které by
dopadalo ust. §149 odst. 1 o. s. ř. Z logiky věci přitom vyplývá, že soudní poplatek se vrací tomu,
kdo jej zaplatil, tj. účastníku, nikoliv jeho zástupci. I kdyby městský soud rozhodoval o nákladech
řízení, jejichž součástí by byl i zaplacený soudní poplatek, pak by rozhodování o povinnosti
zaplatit celé náklady řízení včetně soudního poplatku k rukám zástupce postrádalo racionální
smysl. Citované ustanovení, které náklady implicitně zužuje pouze na náklady právního
zastoupení a ukládá přisouzené náklady řízení zaplatit k rukám advokáta, je obsoletní, neboť není
nejmenšího důvodu, aby k rukám advokáta byly placeny i takové náklady, jako je soudní poplatek,
ušlá mzda a ušlý výdělek, cestovné a jiné, které vznikly samotnému účastníkovi. Protože městský
soud nerozhodoval o nákladech řízení, ale pouze o vrácení soudního poplatku, měl rozhodnout
o jeho vrácení bez stanovení platebního místa.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom
sám neshledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Podle obsahu spisu podal stěžovatel dne 11. 9. 2009 u městského soudu žádost
o poskytnutí informace podle zákona o svobodném přístupu k informacím. Dne 15. 8. 2011
vydal místopředseda městského soudu rozhodnutí sp. zn. Spr 2618/2009 o částečném odmítnutí
této žádosti. Proti tomuto rozhodnutí podal stěžovatel dne 19. 9. 2011 odvolání, které následně
dne 29. 9. 2011 doplnil. Protože nadřízený orgán, jímž je ministerstvo, o podaném odvolání
nerozhodlo, podal stěžovatel dne 16. 12. 2011 ministerstvu, tj. témuž správnímu orgánu, který byl
nečinný, stížnost na nečinnost a průtahy v řízení spojenou se žádostí o přijetí opatření proti
nečinnosti. Protože ministerstvo ani na tuto stížnost nereagovalo, podal stěžovatel městskému
soudu dne 1. 1. 2012 elektronicky bez elektronického podpisu žalobu, kterou dne 2. 1. 2012
potvrdil písemným podáním shodného obsahu. O stížnosti na nečinnost a průtahy ministerstvo
nikdy nerozhodlo a dne 13. 4. 2012 vydalo rozhodnutí o odvolání. V důsledku toho pak
stěžovatel vzal podáním ze dne 2. 5. 2012 žalobu zpět.
Protože stížní námitky uplatněné v kasační stížnosti směřovaly jednak proti výroku
o zastavení řízení pro zpětvzetí žaloby a jednak proti výroku o nákladech řízení, zabýval
se Nejvyšší správní soud s ohledem na ust. §104 odst. 2 s. ř. s. přípustností podané kasační
stížnosti. Otázkou, v jakých případech se jedná ve smyslu citovaného ustanovení o nepřípustnou
žalobu řešil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v usnesení ze dne 1. 6. 2010,
č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, v němž vyslovil, že „Ustanovení §104 odst. 2 soudního řádu správního,
se vztahuje pouze na kasační stížnost podanou výlučně proti výroku o nákladech řízení.“ Dále uvedl, že s. ř. s.
nepřipouští kasační stížnost, je-li jejím jediným důvodem napadení výroku o nákladech řízení.
Za stávající právní úpravy nemůže Nejvyšší správní soud napravit v řízení o kasační stížnosti
případné nesprávné rozhodnutí krajského (městského) soudu o nákladech řízení, není-li současně
napaden také výrok o věci samé. Výkladové problémy vznikaly v případech, kdy kasační stížnost
sice směřovala jak do výroku o věci samé, tak do výroku o nákladech řízení, přičemž stěžovatel
ve skutečnosti nebyl spokojen pouze s výrokem o nákladech řízení. Podle názoru rozšířeného
senátu zákonná úprava nebrání tomu, aby na základě podané kasační stížnosti napravil Nejvyšší
správní soud nesprávný výrok krajského soudu o nákladech řízení, i když kasační stížnost
do výroku o věci samé bude posouzena jako nedůvodná. Pokud by však z některého z taxativně
uvedených zákonných důvodů byla kasační stížnost nepřípustná do výroku o věci samé, pak osud
této kasační stížnosti bude následován i tou její částí, kterou je napaden výrok o nákladech řízení.
Rozšířený senát má za to, že jeho závěr není v rozporu s názorem Ústavního soudu vyjádřeným
v usnesení ze dne 5. 6. 2008, sp. zn. II. ÚS 264/07, v němž byly mimo jiné nastaveny určité
limity přístupu k soudu ve smyslu čl. 36 odst. 1, 2 Listiny základních práv a svobod, avšak
neplyne z něho zákaz poskytnutí vyššího standardu soudní ochrany.
Nelze opomenout, že Ústavní soud ve svých rozhodnutích připouští, že rozhodování
o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto se i na tuto část řízení
vztahují zásady spravedlivého procesu. Např. nálezem ze dne 19. 6. 2007, sp. zn. II. ÚS 187/06,
zrušil Ústavní soud rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 22. 11. 2005,
č. j. 6 Ca 48/2004 - 84, jen ve výroku, jímž bylo žalovanému uloženo zaplatit stěžovatelce
na náhradu nákladů řízení částku 2.000 Kč, a to k ústavní stížnosti stěžovatelky směřující pouze
do výroku o nákladech řízení. Ústavní soud v odůvodnění tohoto nálezu potvrdil, že již dříve
ve své rozhodovací praxi konstatoval, že při posuzování problematiky nákladů řízení postupuje
nanejvýš zdrženlivě, nicméně ve svých rozhodnutích současně připouští, že rozhodování
o nákladech řízení je integrální součástí soudního řízení jako celku, a proto i na tuto část řízení
dopadají postuláty spravedlivého procesu. Z hlediska kritérií spravedlivého procesu může otázka
náhrady nákladů řízení nabýt ústavněprávní dimenze např. tehdy, pokud by v procesu
interpretace a aplikace příslušných ustanovení obecně závazného právního předpisu soudem byl
obsažen prvek libovůle, svévole nebo extrémní rozpor s principy spravedlnosti.
S ohledem na závěry vyslovené jak rozšířeným senátem Nejvyššího správního soudu, tak
Ústavním soudem bylo přezkoumáno napadené usnesení v plném rozsahu.
V rámci stížních námitek stěžovatel především namítal, že městský soud ve věci rozhodl
bez ohledu na vyloučení všech soudců.
Podle ust. §8 odst. 1 věta prvá s. ř. s. jsou soudci vyloučeni z projednávání a rozhodnutí
věci, jestliže se zřetelem na jejich poměr k věci, k účastníkům nebo k jejich zástupcům je dán
důvod pochybovat o jejich nepodjatosti.
Jestliže pro vyloučení soudců specializovaných senátů místně příslušného soudu nelze
sestavit senát, Nejvyšší správní soud podle ust. §9 odst. 1 s. ř. s. přikáže věc jinému než místně
příslušnému krajskému soudu.
Princip nezávislého a nestranného rozhodování je základním principem fungování soudní
moci a je zákonnou, resp. ústavní, povinností soudců tento princip dodržovat. Předpokladem
uplatnění zásady rovnosti účastníků v řízení a zajištění záruk nezávislého a nestranného
rozhodnutí je, aby v řízení rozhodoval nepodjatý soudce, který není v žádném osobním vztahu
k účastníkům a jejich zástupcům a který není zainteresován na výsledku řízení.
Protože stěžovatel se žalobou na ochranu proti nečinnosti domáhal, aby městský soud
rozhodoval o nečinnosti ministerstva jako odvolacího orgánu v řízení o odvolání stěžovatele
proti rozhodnutí místopředsedy městského soudu, je nepochybné, že o zastavení řízení
rozhodovali soudci, u nichž byly dány důvody pro vyloučení z důvodu podjatosti. Důvod,
na základě něhož lze pochybovat o nepodjatosti soudců, je nutno spatřovat v tom, že jsou
přiděleni k městskému soudu, který je současně správním orgánem I. stupně, proti jehož
rozhodnutí o žádosti o poskytnutí informací podal stěžovatel odvolání. Existující pracovněprávní
vztah mezi těmito soudci a městským soudem (správním orgánem I. stupně) vyvolává důvodné
pochybnosti o jejich nepodjatosti. Městský soud tak vystupoval v dvojjediné roli, a to jako správní
orgán I. stupně a jako správní soud. Shodnou otázku posuzoval Nejvyšší správní soud již v jiných
řízeních vedených stěžovatelem, např. v usneseních ze dne 15. 12. 2011, č. j. Nad 31/2011 - 21
a ze dne 29. 2. 2012, č. j. Nad 3/2012 - 22, a rozhodl tak, že věci vedené u městského soudu
se přikazují Krajskému soudu v Praze.
V této souvislosti lze poukázat i na zásadu nemo iudex in causa sua, podle níž nikdo nesmí
být soudcem ve vlastní věci. Ve sporu mezi dvěma subjekty musí vždy rozhodovat nezávislý třetí
subjekt. Stejně tak lze odkázat i na judikaturu Ústavního soudu, např. na nálezy ze dne 3. 7. 2001,
sp. zn. II. ÚS 105/01 a ze dne 12. 1. 2005, sp. zn III. ÚS 441/04, v nichž bylo vysloveno,
že pokud soud nereagoval na návrh účastníka, aby věc byla přikázána jinému soudu, ač bylo
argumentováno důvody způsobilými zpochybnit nepodjatost soudců, a rozhodl ve věci, došlo
k porušení čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, protože nebyla jednoznačně
odstraněna odůvodněná pochybnost o nestrannosti soudu, a k porušení čl. 38 odst. 1 Listiny
základních práv a svobod, neboť nebyla jednoznačně vyřešena otázka zákonného soudce. Také
Evropský soud pro lidská práva v řadě svých rozhodnutí vyložil, že nestrannost soudu má dva
aspekty. Nestačí tedy, že se soudce subjektivně necítí být podjatý ve vztahu k účastníkům či věci,
ale i objektivně nahlíženo musí být vyloučeny oprávněné pochybnosti o jeho nestrannosti,
přičemž i pouhé zdání v tomto směru může mít význam (např. v rozhodnutí Piersack proti Belgii
ze dne 21. 9. 1982 nebo také Wettstein proti Švýcarsku ze dne 21. 12. 2000).
Z výše uvedených důvodů nelze akceptovat argumentaci městského soudu, že zpětvzetím
žaloby byl jednoznačně určen procesní způsob rozhodnutí a že by bylo v rozporu se zásadou
hospodárnosti soudního řízení předložit věc Nejvyššímu správnímu soudu k rozhodnutí
o přikázání věci jinému soudu.
Protože namítaná vada mohla mít vliv na zákonnost napadeného usnesení, Nejvyšší
správní soud dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná a podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s.
napadené usnesení městského soudu zrušil. Vzhledem k tomu, že již v řízení před městským
soudem byly splněny podmínky pro zastavení řízení, Nejvyšší správní soud rozhodl zároveň
v souladu s ust. §110 odst. 1 věta prvá za středníkem s. ř. s. o zastavení řízení, čímž odstranil
nezákonný postup městského soudu a přitom respektoval zásadu hospodárnosti (§6 o. s. ř.
ve spojení s §64 s. ř. s.).
Ve věci bylo rozhodnuto v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje
Nejvyšší správní soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání.
Vzhledem k tomu, že tímto rozsudkem končí řízení o žalobě i o kasační stížnosti, rozhodl
Nejvyšší správní soud o náhradě nákladů řízení, které účastníkům řízení vznikly jak v řízení
u městského soudu, tak u Nejvyššího správního soudu.
O náhradě nákladů řízení o žalobě rozhodoval Nejvyšší správní soud v souladu
s ust. §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s.
Podle ust. §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení,
bylo-li řízení zastaveno nebo žaloba odmítnuta. Vzal-li však navrhovatel podaný návrh zpět
pro pozdější chování odpůrce nebo bylo-li řízení zastaveno pro uspokojení navrhovatele, má
navrhovatel proti odpůrci právo na náhradu nákladů řízení.
Stěžovatel podal odvolání proti rozhodnutí správního orgánu I. stupně dne 19. 9. 2011.
Následně dne 16. 12. 2011 podal stížnost na nečinnost a průtahy v řízení o odvolání spojenou
se žádostí o přijetí opatření proti nečinnosti. Poté byla dne 1. 1. 2012 doručena městskému soudu
elektronicky bez elektronického podpisu žaloba, která byla následující den potvrzena písemným
podáním shodného obsahu. Teprve poté dne 13. 4. 2012 ministerstvo rozhodlo o stěžovatelově
odvolání.
S ohledem na uvedený skutkový stav je třeba posoudit, zda byla žaloba podána
opodstatněně, tedy zda v době jejího podání bylo ministerstvo nečinné ve smyslu ust. §79
odst. 1 s. ř. s., tzn. jakou situaci je možno podřadit pod pojem pozdější chování odpůrce.
Výkladem tohoto pojmu se zabýval Ústavní soud, který např. v nálezu ze dne 1. 11. 2007,
sp. zn. III. ÚS 677/07 uvedl, že pokud žalobce opodstatněně brojí proti nečinnosti správního
orgánu, který ji následně ukončí vydáním rozhodnutí a v důsledku toho žalobce vezme žalobu
zpět, náleží mu právo na náhradu nákladů soudního řízení. Stejný názor vyjádřil i Nejvyšší správní
soud, např. v rozsudcích ze dne 25. 10. 2007, č. j. 9 Ans 7/2007 – 76 a ze dne 2. 7. 2008,
č. j. 3 Ads 58/2008 – 54. Podmínkou aplikace ust. §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. je tak pouze
důvodnost podané žaloby.
Negativní rozhodnutí o přiznání náhrady nákladů řízení stěžovateli odůvodnil městský
soud předčasností, a tedy nedůvodností, podané žaloby, když stěžovatel nečekal, zda a jakým
způsobem bude rozhodnuto o jeho stížnosti na nečinnost a průtahy řízení.
Podle ust. §79 odst. 1 s. ř. s. ten, kdo bezvýsledně vyčerpal prostředky, které procesní
předpis platný pro řízení u správního orgánu stanoví k jeho ochraně proti nečinnosti správního
orgánu, může se žalobou domáhat, aby soud uložil správnímu orgánu povinnost vydat
rozhodnutí ve věci samé nebo osvědčení. To neplatí, spojuje-li zvláštní zákon s nečinností
správního orgánu fikci, že bylo vydáno rozhodnutí o určitém obsahu nebo jiný právní důsledek.
V daném případě je prostředkem k ochraně účastníka proti nečinnosti správního orgánu
stížnost na postup při vyřizování žádosti o informaci, která je upravena v procesním předpisu,
jímž je zákon o svobodném přístupu k informacím. V ust. §16a citovaného zákona je v odst. 1
taxativně stanoveno, v jakém případě lze stížnost podat, a v odst. 4 je stanoveno, že o této
stížnosti rozhoduje nadřízený orgán. Se zřetelem na citované ustanovení je podle názoru
Nejvyššího správního soudu nepřijatelný výklad nesplnění podmínky bezvýsledného vyčerpání
prostředků obrany proti nečinnosti v případě, kdy by se měl účastník řízení domáhat ukončení
nečinnosti správního orgánu, který už nemá nadřízený správní orgán. I kdyby se totiž účastník
řízení domáhal, aby správní orgán sám sobě uložil povinnost a ve vztahu k sobě snad její splnění
kontroloval, jednalo by se o formální naplnění litery zákona. To byl také nepochybně důvod, proč
ministerstvo o stěžovatelově stížnosti nerozhodlo. Stěžovatel tedy neměl procesní prostředky
proti nečinnosti, a proto byly splněny podmínky ve smyslu ust. §79 odst. 1 s. ř. s. pro podání
žaloby proti nečinnosti, když v okamžiku jejího podání prokazatelně nebylo ministerstvem
rozhodnuto o stěžovatelově odvolání.
Na základě výše uvedeného tak lze konstatovat, že žaloba stěžovatele na nečinnost
ministerstva byla opodstatněná, když o jeho odvolání, jak se toho domáhal, ministerstvo
rozhodlo za více než 3 měsíce po podání žaloby. Proto jsou splněny zákonné podmínky podle
ust. §60 odst. 3 věta druhá s. ř. s. pro přiznání náhrady nákladů řízení o žalobě stěžovateli. Jeho
náklady řízení o žalobě sestávají ze zaplaceného soudního poplatku v částce 1.000 Kč a odměny
za právní zastoupení za tři úkony právní služby 3 x 2.100 Kč [převzetí a příprava zastoupení,
2 x podání ve věci samé - §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. a) a d) citované vyhlášky],
a náhradu hotových výdajů 3 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky). Protože advokát je
plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku odpovídající této dani,
kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění pozdějších předpisů,
tj. o 1.512 Kč. Celková částka odměny proto činí 9.712 Kč.
Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl o náhradě nákladů za řízení o kasační stížnosti.
Tento výrok se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon
jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem,
které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl
v řízení o kasační stížnosti úspěch, má právo na náhradu nákladů těchto řízení, které sestávají
ze zaplaceného soudního poplatku v částce 5.000 Kč a odměny za právní zastoupení za jeden
úkon právní služby 2.100 Kč [podání ve věci samé - §7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1 písm. d)
citované vyhlášky] a náhrady hotových výdajů 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky).
Protože advokát je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o částku 504 Kč. Celková částka odměny proto činí 7.904 Kč.
Jelikož řízení o žalobě bylo zastaveno před prvním jednáním, rozhodl Nejvyšší správní
soud podle ust. §10 odst. 3 věta prvá zákona o soudních poplatcích o vrácení zaplaceného
soudního poplatku sníženého o 1.000 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu