ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.11.2013:30
sp. zn. 7 As 11/2013 - 30
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Kavčí hory, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní vysílání,
se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 A 169/2012 – 49,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalovaná Rada pro rozhlasové a televizní vysílání
domáhá u Nejvyššího správního soudu vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek
Městského soudu v Praze ze dne 31. 1. 2013, č. j. 10 A 169/2012 - 49, a věc vrácena tomuto
soudu k dalšímu řízení.
Městský soud v Praze (dále také „městský soud“) napadeným rozsudkem zrušil dvě
rozhodnutí žalované ze dne 21. 8. 2012, sp. zn. 2009/282/HOL/ČTV, č. j. LOJ/2862/2012,
a sp. zn. 2009/283/HOL/ČTV, č. j. LOJ/2864/2012, a věc vrátil žalované k dalšímu řízení.
Těmito rozhodnutími byla žalobkyni v obou případech uložena pokuta 150.000 Kč pro porušení
povinnosti stanovené v §48 odst. 4 písm. a) zákona č. 231/2001 Sb., o provozování
rozhlasového a televizního vysílání a o změně dalších zákonů, ve znění účinném do 31. 5. 2010
(dále jen „zákon o vysílání“), neboť odvysíláním spotu s přímou nabídkou dětského prostírání,
respektive spotu s přímou nabídkou dětských lyží („ČT nabízí“), které nebyly výslovně označeny
jako teleshopping, ani to nebylo z jejich zpracování zřetelně patrné, se měla žalobkyně dopustit
porušení povinnosti zajistit, aby reklamy a teles hopping byly rozeznatelné.
Městský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobkyni nebylo umožněno
se vyjádřit k věci dne 21. 8. 2012, tj. po provedení posledního důkazu. Rozhodnutí se opírá o jiné
podklady než rozhodnutí dříve zrušené. Jde o procesní vadu způsobující nezákonnost
rozhodnutí. Důvodnou je rovněž námitka, že nebyly naplněny podmínky ust. §59 odst. 1 zákona
o vysílání. Žalovaná uvádí pouze dvě konkrétní sankce, které však byly pravomocně žalobkyni
uloženy až po odvysílání posuzovaných spotů. Správní spis neobsahuje pravomocná rozhodnutí,
o které je opřen závěr o naplnění uvedené podmínky. Rozhodnutí tedy nemá oporu ve správním
spise. Městský soud proto obě napadená rozhodnutí žalované zrušil a věc jí vrátil k dalšímu
řízení.
Proti tomuto rozsudku městského soudu podala žalovaná jako stěžovatelka (dále jen
„stěžovatelka“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů podřaditelných pod ust. §103 odst. 1
písm. a) a d) s. ř. s.
Stěžovatelka namítla porušení procesních práv, protože ačkoliv tr vala na nařízení ústního
jednání, to bylo zrušeno den před jeho plánovaným konáním. Nesouhlasí s názorem městského
soudu, že žalobkyni nebylo umožněno vyjádřit se před vydáním správního rozhodnutí.
Z nadstandardního oznámení o ukončení dokazování je zřejmé, že ve správním řízení nedošlo
k pořízení nových podkladů, ke kterým by se žalobkyně ještě nevyjádřila. Za takový nový podklad
nelze považovat výňatek z tiskové zprávy, jež je součástí oznámení o ukončení dokazování,
či rekapitulaci obsahu správního spisu. Ust. §36 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád (dále
jen „správní řád“) nelze vyložit tak, že účastníkovi musí být zaslán písemný přípis informující ho
o skutečnosti, že bude např. v příštím týdnu o věci rozhodováno, aniž by do správního spisu by ly
doplněny nové podklady či důkazy. K závěru městského soudu o nenaplnění ust. §59 odst. 1
zákona o vysílání uvedla, že „obě správní rozhodnutí (sp. zn. 2009/282/HOL/ČTV,
č.j. LOJ/2862/2012; sp.zn. 2009/283/HOL/ČTV, č.j.: LOJ/2864/2012) již prošla přezku mem
městského soudu, který správní rozhodnutí potvrdil jako bezvadná a zákonná. “ Stěžovatelka proto navrhla
zrušení napadeného rozsudku městského soudu a vrácení věci tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalobkyně ve svém vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že městský soud ve věci rozhodl
bez jednání v souladu s ust. §76 s. ř. s. Tvrzení, že obě správní rozhodnutí prošla přezkumem
městského soudu, který je potvrdil jako bezvadná a zákonná, nemá oporu ve spisech, neboť obě
rozhodnutí byla městským soudem zrušena. Nadto z tohoto tvrzení není patrný důvod kasační
stížnosti. Stěžovatelka vyjadřuje nesouhlas s názorem městského soudu, aniž by předcházel
či následoval důvod kasační stížnosti. Žalobkyně proto navrhla, aby byla kasační stížnost
odmítnuta, eventuelně zamítnuta.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek městského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační s tížnost není opodstatněná.
Předně se Nejvyšší správní soud neztotožňuje s tvrzením žalobkyně, že kasační stížnost,
respektive její doplnění neobsahuje řádný stížní důvod. Za takov ý je nutno považovat namítané
procesní pochybení městského soudu [důvod podle ust. §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.] i nesouhlas
s jeho závěrem o porušení ust. §36 odst. 3 správního řádu [tj. důvod podle ust. §103 odst. 1
písm. a) s. ř. s.]. V daném případě nejde o prosté vyjádření nesouhlasu, nýbrž o uvedení
konkrétních důvodů, proč stěžovatelka považuje procesní postup a interpretaci ustanovení
zákona ze strany městského soudu za nesprávné.
Námitku porušení procesních práv stěžovatelky shledal Nejvyšší správní sou d
nedůvodnou. Stěžovatelka porušení práv spatřovala ve skutečnosti, že městský soud přes její
nesouhlas s rozhodnutím bez nařízení jednání, den před plánovaným konáním jednání toto zrušil
a rozhodl bez jednání.
Podle ust. §76 odst. 1 s. ř. s. soud zruší napadené rozhodnutí pro vady řízení bez jednání
rozsudkem a) pro nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, b) proto, že skutkový stav, který vzal správní orgán za základ napadeného
rozhodnutí, je v rozporu se spisy nebo v nich nemá oporu anebo vyžaduje rozsáhlé nebo zásad ní
doplnění, c) pro podstatné porušení ustanovení o řízení před správním orgánem, mohlo-li mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé. Podle odstavce třetího tohoto ustanovení,
nejsou-li důvody pro postup podle ustanovení odstavců 1 a 2 nebo podle §51, nařídí předseda
senátu jednání. Z důvodů uvedených v odstavcích 1 a 2 soud napadené rozhodnutí zruší,
popřípadě vysloví jeho nicotnost i tehdy, vyjdou -li tyto vady najevo při jednání.
Otázkou, zda zrušení plánovaného jednání a rozhodnutí bez jednání může představovat
procesní vadu, která by mohla mít za následek nezákonnost rozhodnutí správního soudu, se již
zabýval Nejvyšší správní soud ve svém rozsudku ze dne 25. 2. 2013, č. j. 2 Afs 65/2012 - 64
(dostupný na www.nssoud.cz):„Soudní řízení stojí na zásadě ústnosti jednání vyjádřené v §49 odst. 1
s. ř. s., vycházející z pravidel spravedlivého procesu zakotvených v čl. 96 odst. 2 Ústavy či čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod (dále jen Listina). Soudní řád správní ovšem upravuje i výjimky z povinnosti nařídit
jednání, a to tam, kde nestojí v popředí potřeba projednání věci za účasti stran, po třeba či vůle stran vyjádřit
se k věci, či potřeba provést dokazování. […] Je pravdou, že soudní řád správní vychází z logického postupu
soudu, který se nejprve seznámí s věcí a poté uváží, zda jsou dány zákonné důvody k rozhodnutí o věci
bez jednání či zda je třeba jednání nařídit. Podle §76 odst. 3 s. ř. s. totiž so ud nařídí jednání v případě,
že nejsou důvody pro postup podle odst. 1, 2 téhož ustanovení . Na druhé straně z §76 odst. 3 s. ř. s. rovněž
plyne, že soud může postupovat podle odstavce 1, 2 i v případě, že důvody pro takový postup vyjdou najevo až při
jednání. Postup krajského soudu v daném případě tak svědčí o nedostatečné přípravě věci před n ařízením jednání,
což ovšem není, a to ani ve svých důsledcích, porušením zákona, pro něž by bylo třeba jeho rozhodnutí zrušit.
Podstatné je, zda byly dány zákonné podmínky pro zrušení rozhodnutí podle §76 s. ř. s. “
Citované závěry plně dopadají i na nyní projednávanou věc. Městský soud rozhodl
bez jednání, když shledal důvody uvedené v ust. §76 odst. 1 písm. b) a c) s. ř. s. Obstojí -li
alespoň jeden z těchto důvodů, nemůže představovat zrušení plánovaného jednání a rozhodnutí
bez jednání procesní vadu, která by mohla mít vliv na zákonnost napadeného rozsudku. Jak
přitom bude zdůvodněno níže, námitka brojící proti jednomu zrušujícímu důvodu je
neopodstatněná a druhý ze zrušujících důvodů stěžovatelka vůbec relevantně nezpochybňuje.
Podmínky pro rozhodnutí bez jednání tak byly splněny.
Druhou námitkou stěžovatelka rozporuje závěr městského soudu o procesním pochybení
spočívajícím v neumožnění žalobkyni vyjádřit se k věci po provedení posledního důkazu. Ani tato
námitka není důvodná.
Podle ust. §36 odst. 3 správního řádu, nestanoví-li zákon jinak, musí být účastníkům
před vydáním rozhodnutí ve věci dána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí; to se netýká
žadatele, pokud se jeho žádosti v plném rozsahu vyhovuje, a účastníka, který se práva vyjádřit
se k podkladům rozhodnutí vzdal.
Obdobné pravidlo bylo dříve obsaženo v ust. §33 odst. 2 zákona č. 71/1967 Sb.,
o správním řízení (správní řád), které bylo předmětem interpretace ze strany Nejvyššího
správního soudu například v rozsudku ze dne 17. 12. 2003, č. j. 5 A 152/2002 – 41. V něm byl
učiněn závěr, že „ smyslem ustanovení §33 odst. 2 spr. ř. je umožnit účastníku řízení, aby ve fázi
před vydáním rozhodnutí mohl uplatnit své výhrady k podkladu rozhodnutí a ke z působu jeho zjištění,
resp. aby mohl učinit procesní návrhy tak, aby rozhodnutí skutečně vycházelo ze spolehlivě zjištěného stavu věci. “
Tyto závěry plně vystihují smysl také nyní účinného ust . §36 odst. 3 správního řádu. Povinnost
správního orgánu umožnit účastníku řízení vyjádřit se k podkladům rozhodnutí před vydáním
rozhodnutí je nutno považovat za jedno ze základních procesních práv účastníka správního
řízení. Nelze připustit, aby byla tato povinnost obcházena například obecným poučením
o možnosti vyjádřit se k podkladům rozhodnutí kdykoliv v průběhu řízení (viz např. rozsudek
Krajského soudu v Ústí nad Labem ze dne 25. 6. 2009, č. j. 15 Ca 258/2008 - 55,
č. 2664/2012 Sb.NSS, nebo rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 11. 2008,
č. j. 8 As 47/2005 - 104, dostupný na www.nssoud.cz). Uvedená povinnost může být splněna
pouze tak, že bude účastníkovi řízení řádně procesně sděleno, že se bude moci v konkrétním
období mezi opatřením všech podkladů řízení a vydáním rozhodnutí seznámit s podklady
a vyjádřit se k nim (srov. obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 26. 2. 2010,
č. j. 8 Afs 21/2009 - 243, č. 2073/2010 Sb. NSS, dostupný též na www.nssoud.cz) . Tato
povinnost správního orgánu se přitom vždy opětovně „obnoví“, jestliže účastník řízení sice již
svého práva využil, ale správní orgán následně opatřil nový podklad rozhodnutí.
Lze tedy plně souhlasit se stěžovatelkou, že není vyžadováno, aby byl účastník řízení
například informován, že v určitý den bude ve věci rozhodováno. Stejně tak není potřeba,
aby byla účastníku řízení dávána možnost vyjádřit se k podkladům rozhodnutí opakovaně,
nejsou-li do správního spisu doplněny žádné nové podklady. Nejvyšší správní soud se však již
neztotožňuje s tvrzením stěžovatelky, že v dané věci nepřibyl před rozhodnutím ve věci žádný
nový podklad rozhodnutí.
Podle ust. §50 odst. 1 správního řádu podklady pro vydání rozhodnutí mohou být
zejména návrhy účastníků, důkazy, skutečnosti známé správnímu orgánu z úřední činnosti,
podklady od jiných správních orgánů nebo orgánů veřejné moci, jakož i skutečnosti obecně
známé.
V posuzovaných případech byl po zrušení rozhodnutí stěžovatelky rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 97, proveden důkaz ohledáním dle §54
správního řádu, spočívajícím ve zhlédnutí předmětných spotů. Tento důkaz přitom stěžovatelce
sloužil ke zjištění obsahu předmětných spotů a žalobou napadená rozhodnutí se o tento obsah,
a tudíž i o uvedený důkaz, přímo opírají. Jde proto zcela jednoznačně o podklad pro vydání
žalobou napadených rozhodnutí ve smyslu ust. §50 odst. 1 správního řádu. Nakonec sama
stěžovatelka v oznámeních ze dne 30. 7. 2012 o provedení těchto důkazů výslovně uvedla: „Tento
důkaz bude podkladem Rady pro rozhodnutí ve věci ve smyslu ustanovení §50 odst. 1 správního řádu.“
Z jiných důvodů již stěžovatelka nebrojila proti závěru o porušení ust. §36 odst. 3
správního řádu. Pouze pro doplnění lze proto poznamenat, že splnění požadavků tohoto
ustanovení by v daném případě nebylo možné dovodit ani materiálně. Ačkoliv totiž žalobkyn ě
věděla, kdy bude opatřen poslední podklad pro vydání rozhodnutí a kdy bude rozhodováno
ve věci, stěžovatelka v oznámeních ze dne 30. 7. 2012 výslovně uvedla, že „že dokazování
nenahrazuje ústní jednání a jeho předmětem není Vaše vyjádření ve věci. “ I když tato formulace není přímo
zákazem vyjádřit se po provedení oznámeného důkazu, rozhodně nelze hovořit o dání možnosti
vyjádřit se k podkladům rozhodnutí, jak požaduje ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
Dalším důvodem pro zrušení žalobou napadených rozhodnutí bylo nesplnění podmínky
ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání (stěžovatelkou uváděné sankce byly žalobkyni pravomocně
uloženy až po odvysílání posuzovaných spotů), respektive skutečnost, že správní spisy předchozí
upozornění neobsahují. Proti tomuto důvodu stěžovatelka brojí pouze tvrzením, že „obě správní
rozhodnutí (sp. zn. 2009/282/HOL/ČTV, č.j. LOJ/2862/2012; sp.zn. 2009/283/HOL/ČTV,
č.j.: LOJ/2864/2012) již prošla přezkumem městského soudu, který správní rozhodnutí potvrdil jako bezvadná
a zákonná.“
Citovanou pasáž kasační stížnosti však nelze považovat za řádnou stížní námitku,
neboť z ní vůbec není zřejmé, jaké konkrétní pochybení je městskému soudu vytýkáno. Tvrzení
stěžovatelky se zcela míjí s důvody, pro které byla žalobou napadená rozhodnutí zrušena. Jednak
jsou rozhodnutí, na která stěžovatelka poukazuje, rozhodnutími rušenými nyní napadeným
rozsudkem. Není tedy pravdou, že by je městský soud potvrdil jako bezvadná a zákonná.
Nicméně závěr, že se nejedná o řádnou kasační námitku, by musel být učiněn i v případě, že by
stěžovatelka ve skutečnosti myslela dříve vydaná rozhodnutí v této věci (která byla nota bene
zrušena rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 5. 2012, č. j. 7 As 57/2010 - 97)
nebo ona předchozí upozornění dle ust. §59 odst. 1 zákona o vysílání. To, že určité rozhodnutí
projde soudním přezkumem, totiž vůbec nemůže vyvracet závěr městského soudu, že předchozí
upozornění ve skutečnosti nebyla předchozí (ale až následná) nebo že tato upozornění nejsou
obsahem správního spisu. Je vhodné podotknout, že tato skutečnost nebyla důvodem
pro odstraňování vad kasační stížnosti, neboť ta obsahovala dva řádné stížní body.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatelka ve věci úspěch neměla, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšné žalobkyni pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 20. června 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu