ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.114.2013:22
sp. zn. 7 As 114/2013 - 22
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: T. V., zastoupen
JUDr. Janem Juračkou, advokátem se sídlem Tovární 7, Znojmo, proti žalovanému: Krajský
úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31. 10. 2013, č. j. 51 A 14/2012 – 24,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce T. V. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by byl zrušen rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 31.
10. 2013, č. j. 51 A 14/2012 – 24, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Hradci Králové (dále také „krajský soud“) napadeným rozsudkem zamítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal zrušení rozhodnutí Krajského úřadu Kraje Vysočina,
Oddělení ostatních správních činností ze dne 16. 5. 2012, č. j. KUJI 33173/2002, sp.zn. OOSČ
419/2012 OOSC/131/AS/2, jímž bylo částečně změněno a ve zbytku potvrzeno rozhodnutí
Městského úřadu Havlíčkův Brod, odboru dopravy, úseku přestupkového řízení ze dne
2. 4. 2012, č. j. DOP/3894/2011-8, kterým byl žalobce uznán vinným ze spáchání přestupku
podle ust. §125c odst. 1 písm. f), bod 4 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních
komunikacích a o změně některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších
předpisů, a za ten mu byla uložena pokuta ve výši 2.000 Kč a povinnost k náhradě nákladů
správního řízení. Tohoto přestupku se měl žalobce dopustit tím, že dne 8. 7. 2011 v 15:54 hodin
na silnici č. I/38 mezi obcemi Jihlava a Havlíčkův Brod u osady Skřivánek, okres Havlíčkův Brod,
kde je místní úpravou nejvyšší dovolená rychlost snížena na 70 km/h, jel jako řidič osobního
automobilu tovární značky BMW 523, registrační značky X, rychlostí nejméně 99 km/h.
Krajský soud při svém rozhodování vyšel z toho, že žalobce byl řádně předvolán
k ústnímu jednání nařízenému u správního orgánu prvého stupně dne 2. 4. 2012. Z vystaveného
zdravotního záznamu neplyne, že by zdravotní stav žalobce vyžadoval upoutání na lůžko a není
rozhodnutím o dočasné pracovní neschopnosti, tedy dokladem o skutečnosti, která by mu bránila
v účasti na nařízeném jednání. Navíc se žalobce spokojil s prezentací tohoto zdravotního
záznamu jen cestou pošty, tedy způsobem, který objektivně nemohl zaručovat, že bude zásilka
oprávněné úřední osobě včas doručena (v pátek byla odeslána a v pondělí v 9:00 hodin bylo
jednání), k čemuž nakonec došlo. Přitom žalobci nic nebránilo učinit tak e-mailem či telefonem.
Byly tedy splněny podmínky pro projednání přestupku v nepřítomnosti žalobce. Nejen že se
neomluvil včas, ale jím uváděný důvod nemohl být uznán za důležitý. Krajský soud proto žalobu
jako nedůvodnou zamítl.
Proti tomuto rozsudku krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost, kterou výslovně opřel o ustanovení §103 odst. 1
písm. b) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že správní orgán prvého stupně projednal přestupek bez toho, že by
mu umožnil vyjádřit se k věci. Dále pochybil, pokud projednal přestupek v jeho nepřítomnosti,
přestože se nemohl jednání zúčastnit z důvodu, že byl nemocen. Zaslal omluvný dopis se žádostí
o odročení termínu, na tuto omluvu však správní orgán prvého stupně nereagoval a ve věci jednal
a rozhodnul. Dále stěžovatel citoval ustanovení právních předpisů, která byla podle něj správními
orgány porušena, a navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadený rozsudek krajského soudu,
a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření ke kasační stížnosti odkázal na své rozhodnutí a předchozí
vyjádření a uvedl, že považuje napadený rozsudek za zákonný a správný a ztotožňuje se s důvody,
které správní soud k jeho vydání vedly. Navrhl, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadený rozsudek krajského soudu
v souladu s ustanovením §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil
stěžovatel v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti uplatnil jediný stížní bod. Namítl, že správní orgán
prvého stupně neměl jednat v jeho nepřítomnosti, neboť se z jednání omluvil z důvodu nemoci
a požádal o odročení ústního jednání. Tvrzení stěžovatele o projednání přestupku, aniž by mu
bylo umožněno vyjádřit se k věci, je proto popisem téhož pochybení správního orgánu jinými
slovy. Nakonec ani citaci ustanovení právních předpisů, které měly být správními orgány
porušeny, nelze považovat za samostatný stížní bod, neboť z kasační stížnosti neplyne, že by tato
pochybení měla vyplývat z jiných skutkových okolností. Porušení stěžovatelem citovaných
ustanovení se tak zjevně měl správní orgán prvého stupně dopustit tím, že přestupek projednal
v jeho nepřítomnosti. Krajský soud měl pochybit tím, že pro tuto vadu žalobou napadené
rozhodnutí nezrušil.
Dle §74 odst. 1 zákona č. 200/1990 Sb. o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o přestupcích“), „o přestupku koná správní orgán v prvním stupni ústní jednání. V
nepřítomnosti obviněného z přestupku lze věc projednat jen tehdy, jestliže odmítne, ač byl řádně předvolán, se k
projednání dostavit nebo se nedostaví bez náležité omluvy nebo důležitého důvodu.“ Citované ustanovení
navazuje na čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod, vyhlášené usnesením Předsednictva
České národní rady č. 2/1993 Sb. jako součást ústavního pořádku České republiky, který
každému zajišťuje právo mj. na to, aby jeho věc byla projednána v jeho přítomnosti. Jak přitom
již dovodil Ústavní soud, čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv a svobod lze vztáhnout i na řízení
o přestupcích před správním orgánem (blíže viz nález Ústavního soudu ze dne 11. 3. 2004,
sp. zn. II. ÚS 788/02, publikovaný pod č. 38, sv. 32 Sb. n. u.; rozhodnutí ÚS jsou dostupná
na http://nalus.usoud.cz).
Uplatnění práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného z přestupku
předpokládá jistou součinnost jak ze strany správního orgánu, tak ze strany samotného
obviněného z přestupku. Správní orgán má povinnost postupovat tak, aby obviněnému
z přestupku vytvořil podmínky pro to, aby mohl realizovat své právo na projednání přestupku
v jeho přítomnosti. Jde především o nutnost obviněného řádně předvolat k jednání. Již samotná
povaha práva na projednání přestupku v přítomnosti obviněného pro svou realizaci v praxi
vyžaduje též jistý stupeň součinnosti ze strany obviněného z přestupku, kterou lze spatřovat
např. v tom, že se fyzicky dostaví, případně se náležitě omluví, pokud se nemůže dostavit,
byť se jednání zúčastnit chce.
Právo obviněného z přestupku na projednání věci v jeho přítomnosti zcela jistě může
napomoci tomu, aby byl řádně zjištěn skutkový stav, a již při jednání lze realizovat právo vyjádřit
se ke všem skutečnostem, které se obviněnému z přestupku kladou za vinu, a k důkazům o nich.
Realizace tohoto práva tak směřuje k řádnému projednání přestupku, jeho smyslem však není
a ani nemůže být vytvoření obstrukčního nástroje, kterým by mohl obviněný efektivně bránit
projednání přestupku, z něhož je obviněn (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
2. 5. 2013, č. j. 3 As 10/2013 – 32, dostupný na www.nssoud.cz). Na obviněného z přestupku
tak lze v souvislosti s výkonem práva na projednání přestupku v jeho přítomnosti klást jisté
požadavky zaručující, že ústní jednání o přestupku bude možné efektivně realizovat.
Správní orgán má povinnost akceptovat omluvu, která je náležitá; to předpokládá jak její
bezodkladnost, tak i relevanci důvodů, o něž se opírá (srov. např. rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 8. 2013, č. j. 9 As 90/2012 - 31, dostupný na www.nssoud.cz). Splnění uvedených
předpokladů poskytuje možnost obviněnému z přestupku dosáhnout odročení jednání z důvodů
spočívajících na jeho straně. Právní institut omluvy z ústního jednání o přestupku tak pro
obviněného z přestupku představuje určité zákonem předvídané dobrodiní, jehož využití je však
nutno spojit s požadavky, které zaručí jeho výkon, jenž nebude kolidovat se samotným účelem
řízení – projednáním přestupku.
Při hodnocení včasnosti omluvy je nutno přihlédnout zejména k tomu, jaké prostředky
komunikace může obviněný z přestupku pro svou omluvu zvolit a nakolik je či není schopen
učinit omluvu s dostatečným předstihem. Za určitých okolností tak lze považovat za včasnou
i omluvu učiněnou s určitým odstupem času po provedení ústního jednání (srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 3. 2009, č. j. 7 As 9/2009 - 66, dostupný
na www.nssoud.cz).
V souladu se zásadou vigilantibus iura scripta sunt je ovšem nutno po obviněném
z přestupku požadovat, aby omluvu z jednání adresoval správnímu orgánu pokud možno
(tj. nebrání-li mu v tom žádná zásadní překážka) tak, aby se dostala do dispozice oprávněné
úřední osoby před zahájením jednání. V opačném případě je nutno mít za to, že řádně
neuplatňuje své právo na projednání přestupku ve své přítomnosti. Za této situace lze po něm
spravedlivě požadovat, aby strpěl negativní důsledky spojené se zanedbáním svých práv,
tj. projednání věci v jeho nepřítomnosti (srov. obdobně ve vztahu k právu účasti na soudním
jednání nález Ústavního soudu ze dne 12. 6. 1997, sp.zn. III. ÚS 68/97, dostupný
na http://nalus.usoud.cz).
V posuzované věci ze správního spisu vyplývá, že ústní jednání u správního orgánu
prvého stupně bylo nařízeno na pondělí 2. 4. 2012 v 9:00 hodin. Předvolání bylo stěžovateli
doručeno dne 23. 3. 2012. Dne 2. 4. 2012 správní orgán obdržel omluvu stěžovatele z jednání
(zažurnalizována za protokol o ústním jednání a za prvostupňové rozhodnutí), v níž stěžovatel
uvedl, že mu závažné zdravotní důvody nedovolují účast na jednání. K omluvě byl připojen
zdravotní záznam vyhotovený MUDr. I. P., odborným plicním lékařem, dne 29. 3. 2012 v 15:15
hodin. Omluva spolu se zdravotním záznamem byla správnímu orgánu zaslána poštou, přičemž
na poště byla podána v pátek 30. 3. 2012.
Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s hodnocením žalovaného a krajského soudu,
že uvedenou omluvu nelze považovat za včasnou. Stěžovatel v žádném případě neučinil vše,
co po něm bylo možné spravedlivě žádat, aby byl správní orgán co nejdříve informován
o důvodech, pro které se nemůže jednání účastnit. Podal-li omluvu na poště v pátek dne
30. 3. 2012, nemohl legitimně očekávat, že se dostane do dispozice oprávněné úřední osoby
před zahájením jednání v pondělí dne 2. 4. 2012 v 9:00 hodin. Tvrzení stěžovatele, že omluva
byla správnímu orgánu doručena nejpozději 1. 4. 2012, je v rozporu se skutkovým stavem.
Stěžovatel si navíc zcela jistě musel být vědom toho, že správní orgán neobdrží poštu v sobotu
či neděli, ale nejdříve v pondělí 2. 4. 2012. Měl proto využít jiného, rychlejšího komunikačního
prostředku. Netvrdil přitom, a ani tato skutečnost nevyplývá z obsahu správního či soudního
spisu, že by se nemohl z jednání omluvit telefonicky či elektronickou poštou. Ze zdravotního
záznamu ani nepřímo nevyplývá, že by byl stěžovatel například připoután na lůžko bez možnosti
využití těchto komunikačních prostředků (nota bene z něj ani nevyplývá, že by se nemohl zúčastnit
ústního jednání). Zanedbal-li takovým způsobem své právo na projednání přestupku ve své
přítomnosti, nemůže se úspěšně dovolávat jeho ochrany. Jeho omluvu nelze považovat
za včasnou (bezodkladnou), a tudíž náležitou. Správní orgán prvého stupně tedy postupoval plně
v souladu s ustanovením §74 odst. 1 zákona o přestupcích, jakož i s čl. 38 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod, projednal-li přestupek v nepřítomnosti stěžovatele.
Skutečnost, že omluva byla předána k poštovní přepravě před zahájením ústního jednání,
není nikterak rozhodná. Nejedná se zde o provedení úkonu vázaného na určitou lhůtu. Proto se
neuplatní ani pravidlo pro zachování lhůty obsažené v ust. §40 odst. 1 písm. d) zákona
č. 500/2004 Sb., správní řád (dále jen „správní řád“).
Skutečnost, že správní orgán prvého stupně na omluvu nereagoval, si tedy stěžovatel
zapříčinil vlastní nedbalostí. Dostala-li se omluva do dispozice oprávněné úřední osoby až po
provedení jednání a vydání rozhodnutí ve věci samé, pak z povahy věci žádná taková reakce
správního orgánu před jednáním (ani v rámci rozhodnutí vydaného při tomto jednání) nebyla
vůbec možná.
Jelikož správní orgán prvého stupně jednal plně v souladu s ustanovením §74 odst. 1
zákona o přestupcích, není patrné, proč by měl být takový postup v rozporu se základními
zásadami činnosti správních orgánů, obsaženými v ustanoveních §2 odst. 2 a 3 a §3 správního
řádu, jak tvrdí stěžovatel. Sám nakonec ani neuvádí, jak konkrétně by měly být tyto zásady
porušeny. Pravidlo obsažené v citovaném ustanovení zákona o přestupcích s nimi není nikterak
v rozporu.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ustanovení §60 odst. 1, věta první s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu
nákladů řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační
stížnosti před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků
nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. prosince 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu