ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.175.2012:29
sp. zn. 7 As 175/2012 - 29
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobkyně: Česká televize,
se sídlem Na Hřebenech II, Kavčí hory 1, Praha 4, proti žalované: Rada pro rozhlasové
a televizní vysílání, se sídlem Škrétova 44/6, Praha 2, v řízení o kasační stížnosti žalované
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2012, č. j. 5 A 131/2011 – 32,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 2. 11. 2012, č. j. 5 A 131/2011 - 32,
a rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání ze dne 19. 4. 2011,
Sp.zn./Ident.: 2009/1262/vos/ČTV, Č.j.: LOJ/1338/2011, se zrušují a věc
se vrací žalované k dalšímu řízení.
II. Žalovaná je povinna zaplatit žalobkyni na náhradě nákladů řízení o žalobě
2.000 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku.
III. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 2. 11. 2012, č. j. 5 A 131/2011 – 32, zrušil
rozhodnutí Rady pro rozhlasové a televizní vysílání (dále jen „stěžovatelka“) ze dne 19. 4. 2011,
č. j. LOJ/1338/2011, kterým byla České televizi (dále jen „ČT“) uložena pokuta
ve výši 50.000 Kč za porušení ust. §31 odst. 3 zákona č. 231/2001 Sb., ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „zákon o vysílání“), které spočívalo v neobjektivním a nevyváženém způsobu
informování o výsledcích arbitráže spojené s televizním programem TV 3, a to v devíti pořadech
specifikovaných ve výroku rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku městský soud uvedl, že jako
důvodnou shledal žalobní námitku, že bylo zasaženo do práva ČT na náležitou obranu,
neboť stěžovatelka spolehlivě vymezila předmět řízení ve vztahu ke konkretizaci pořadů,
za jejichž odvysílání byla pokuta uložena, teprve v napadeném rozhodnutí. Pokud jde o příspěvek
odvysílaný dne 20. 9. 2009 (v němž byl prezentován názor M. Š., že s těžovatelka se chovala
nestandardně, když panu K. prodloužila licenci), chybí jakékoliv bližší zdůvodnění souvislosti
mezi rozhodnutím stěžovatelky o prodloužení licence, předmětnou arbitráží a tvrzenou
neobjektivností takto odvysílané informace. Městský soud poukázal na to, že rozhodnutí
stěžovatelky o prodloužení licence panu K. není hodnoceno ani v rámci „Základních informací o
kauze z otevřených zdrojů“, které jsou obsaženy v odůvodnění napadeného rozhodnutí. Nelze
tedy posoudit, zda skutečnost, že redaktorem nebyl věcně korigován názor M. Š., prezentovaný
v předmětném příspěvku, způsobuje neobjektivnost takto podané informace. Napadené
rozhodnutí je proto v tomto bodě nepřezkoumatelné. Je-li odvysílaným pořadům vytýkána
rovněž disproporce ve vztahu k rozsahu informací poskytovaných v době, kdy byla arbitráž
zahájena, pak z výroku rozhodnutí ani jeho odůvodnění není zřejmé, zda je shledáno porušení
zásady objektivity nebo zásady vyváženosti, popř. obou těchto zásad. Protože napadené
rozhodnutí se nijak blíže nezabývá obsahem ani rozsahem informací poskytovaných v souvislosti
se zahájením arbitrážního řízení, nelze tvrzení stěžovatelky o zjevné disproporci ověřit. I v tomto
bodě je tedy napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné. Jako důvodnou vyhodnotil městský soud i
žalobní námitku, že předchozí sankce uložená za porušení stejného zákonného ustanovení
rozhodnutím č. j. 4793/08, nesplňuje požadavek předchozího upozornění podle ust. §59 odst. 1
zákona o vysílání. Městský soud vycházel z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 - 101. Upozornění, na které stěžovatelka odkázala
v napadeném rozhodnutí, není relevantní.
Proti tomuto rozsudku podala stěžovatelka v zákonné lhůtě kasační stížnost,
ve které namítala, že i když trvala na ústním jednání, toto nebylo městským soudem nařízeno.
To lze považovat za výrazný nedostatek co do naplnění procesních práv stěžovatelky. Na základě
této vady řízení je následný rozsudek nezákonný. Dále stěžovatelka namítala v souvislosti
s tvrzením městského soudu, že bylo zasaženo do práva ČT na náležitou obranu, že oznámení
o zahájení správního řízení je písemný přípis, jímž správní orgán vyjadřuje pouhé podezření na
možné porušení. Teprve v průběhu správního řízení dochází k upřesnění skutku a k jeho
prokázání či neprokázání. Ve druhém, nyní zrušeném správním rozhodnutí, byly specifikovány
reportáže uvedené v doplňující analýze, a proto tedy nelze za žádných okolností říci, že by si ČT
nebyla vědoma vymezení předmětu řízení. Takovým způsobem by mohlo dojít k úplnému
znemožnění správního řízení, protože by ČT neustále namítala, že neví, za co je stíhána
a stěžovatelka by jí musela podle městského soudu pokaždé odpovídat. Obstrukcemi ve správním
řízení ze strany účastníka za účelem oddálit správní rozhodnutí se zabýval Nejvyšší správní soud
např. v rozsudku ze dne 9. 12. 2004, č. j. 2 As 28/2004 - 31. I když se zmíněná judikatura přesně
nevztahuje ke zde prezentovanému případu, lze zcela jasně říci, že správní řízení má být
podle zákona vedeno efektivně. Je-li vzata v potaz jednoletá subjektivní prekluzivní lhůta podle
ust. §61 odst. 1 zákona o vysílání, je zcela nasnadě, čeho se ČT snaží dosáhnout. Stěžovatelka
trvá na svém názoru, že předmět řízení byl před vydáním druhého správního rozhodnutí ve věci
dostatečně vymezen a zrušující důvod městského soudu takto postavený byl nezákonný.
Stěžovatelka dále vyjádřila nesouhlas s tvrzením městského soudu, že „Nelze ledy posoudit,
zda skutečnost, že redaktorem nebyl věcně korigován názor M. Š. prezentovaný v příspěvku odvysílaném dne 20.
9. 2009, způsobuje neobjektivnost takto podané informace. Napadené rozhodnutí je proto v tomto bodě
nepřezkoumatelné.“ Napadené správní rozhodnutí je přezkoumatelné, neboť stěžovatelka v něm
jasně uvedla, co jí na dané „informaci“ vadí. Tedy to, že „Tento názor je prezentován způsobem, že by
snad Rada sama bez dalšího měla licenci prodloužit, aby měl provozovatel vysílání, který je v potížích, lepší
výchozí postavení Takový názor je věcně zcela nesprávný a nebyl redaktorem nijak věcně korigován.“
Z uvedeného je naprosto zřejmé, jak tento fragment informování ČT přispěl k neobjektivnosti.
Městský soud si podle stěžovatelky učinil naprosto nesprávný úsudek, kterým jí de facto nařizuje,
aby sankcionovala pouze reprízu reportáže, na jejíž nezákonnost byl provozovatel v minulosti
upozorněn. Jde o nesprávný výklad judikatury. Místo v usnesení rozšířeného senátu
ze dne 3. 4. 2012, č. j. 6 As 26/2010 - 101, kdy Nejvyšší správní soud zmiňuje, že provozovatel
bude fakticky nepostižitelný, je třeba vyložit ve vztahu k nutnosti nápravy (lhůta k nápravě
ukládaná v rámci upozornění na porušení zákona) v případě, kdy dané ustanovení poruší jednou.
Poruší-li tedy provozovatel určité ustanovení zákona o vysílání pouze jednou, vezme na vědomí
upozornění stěžovatelky a bude se jím řídit, tedy již dané porušení ustanovení zákona nespáchá
takovým způsobem, který by se v podstatných rysech shodoval s minulým porušením.
Stěžovatelka jej pak nemůže potrestat sankcí a zůstane pouze u již uloženého upozornění. Toto
by byl ideální stav, kdyby se provozovatelé řídili právními názory stěžovatelky a brali její
upozornění na porušení zákona vážně. Bohužel to není realitou. Podle stěžovatelky je třeba dočíst
bod 42 citovaného usnesení do konce a teprve potom je zřejmý názor Nejvyššího správního
soudu, že stěžovatelka může sankcionovat provozovatele v případě tzv. „prostých“ porušení
zákona, pouze v případě, že nyní trestaný skutek se v podstatných rysech shoduje se skutkem,
na jehož závadnost byl provozovatel již upozorněn. Proto je nesprávný a nezákonný závěr
městského soudu, že upozornění, na které stěžovatelka odkázala v napadeném rozhodnutí, není
relevantní ve vztahu k předmětnému zpravodajství. Z uvedených důvodů proto stěžovatelka
navrhla zrušení napadeného rozsudku a vrácení věci městskému soudu k dalšímu řízení.
ČT ve vyjádření ke kasační stížnosti uvedla, že okolnost, že městský soud nenařídil ústní
jednání ve věci, nemůže být posuzována jako zásah do procesních práv stěžovatelky a důvod
k nezákonnosti jeho rozhodnutí. Je věcí úvahy soudu, aby rozhodl, zda jsou splněny podmínky
pro rozhodnutí bez jednání. Stěžovatelka argumentuje tím, že oznámení o zahájení správního
řízení je písemný přípis, jímž vyjadřuje pouze své podezření na možné porušení a teprve
v průběhu správního řízení dochází k upřesnění skutku a k jeho prokázání nebo neprokázání. ČT
však tvrdí, že pokud není v oznámení o zahájení řízení skutek popsaný stejně jako v rozhodnutí,
je to chyba, která neumožňuje účastníkovi řízení se k předmětu řízení vyjádřit, což je zásadní
porušení jeho procesních práv. Otázka předchozího upozornění na porušení zákona byla
městským soudem v napadeném rozsudku podrobně zdůvodněna v návaznosti na judikaturu
Nejvyššího správního soudu. Argumentace stěžovatelky v tomto směru je tedy zcela lichá. Druh
skutku, který byl předmětem rozhodnutí použitého jako upozornění, se zcela diametrálně odlišuje
od toho, který je předmětem řízení, i když je posuzován podle stejného ustanovení zákona. ČT
má v daném případě za to, že kasační stížnost je podána nedůvodně a její odůvodnění je formální,
účelové a obsahem napadaného rozsudku zcela nepodložené. Městský soud své rozhodnutí
odůvodnil dostatečně v intencích zákona, jakož i požadavků vyjádřených Nejvyšším správním
soudem v jeho minulých rozhodnutích. Při rozhodování vzal městský soud v úvahu všechna
nezbytná hlediska a veškeré podklady zhodnotil ve vzájemné souvislosti. Odůvodnění rozsudku
je srozumitelné a dostatečné, přičemž vyjadřuje zcela zřetelně, že zákonné podmínky zakládající
odpovědnost provozovatele vysílání nebyly v daném případě naplněny. ČT proto navrhla
zamítnutí kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3
a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnila stěžovatelka v podané kasační stížnosti,
a přitom shledal vady uvedené v odstavci 4, k nimž musel přihlédnout z úřední povinnosti.
V dané věci se Nejvyšší správní soud, vzhledem k časovému průběhu správního řízení,
nejprve zabýval otázkou prekluze práva stěžovatelky uložit ČT pokutu za protiprávní jednání
vymezené v ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání, neboť se jedná o otázku zásadního významu.
Jak vyplývá z konstantní judikatury Ústavního soudu (např. nález ze dne 26. 2. 2009,
sp. zn. I. ÚS 1169/07) tak i Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 16. 4. 2010,
č. j. 7 As 11/2010 - 134, publikovaný pod č. 2122/2010 Sb. NSS), je soud povinen přihlížet
k zániku odpovědnosti za správní delikt uplynutím času (prekluzi) z úřední povinnosti.
Podle ust. §61 odst. 1 věta první zákona o vysílání uloží Rada pokutu do jednoho roku
ode dne, kdy se dozvěděla o porušení povinnosti.
Podle obsahu správního a soudního spisu byl v dané věci doručen stěžovatelce
dne 8. 9. 2009 e-mailem doručen podnět, který obsahoval stížnost Mgr. P. Š. na způsob
informování o arbitráži mezi společností EMV a Českou republikou ve věci televize TV3,
které ČT na počátku věnovala zvýšenou pozornost, avšak po verdiktu arbitrážního tribunálu
se již divák nedozvěděl nic o okolnostech, které arbitráž provázely, a zůstalo mu utajeno,
že bývalí členové Rady pro rozhlasové a televizní vysílání nezpůsobili žádnou škodu, nýbrž
postupovali v mantinelech zákona. Součástí stížnosti bylo i upozornění na možné porušení
zákona o vysílání ze strany ČT. Dne 11. 9. 2009 byla tato stížnost doručena stěžovatelce
i v písemné formě prostřednictvím držitele poštovní licence. Dne 21. 12. 2009 se stěžovatelka
usnesla na zahájení správního řízení s ČT pro možné porušení ust. §31 odst. 3 zákona o vysílání
a dne 18. 5. 2010 poprvé rozhodla o uložení pokuty. Toto rozhodnutí bylo ČT doručeno
dne 24. 6. 2010. Dne 24. 8. 2010 byla městskému soudu doručena žaloba ČT proti tomuto
rozhodnutí. Rozsudkem ze dne 8. 2. 2011, č. j. 5 A 213/2010 - 26, který nabyl právní moci
dne 10. 2. 2011, zrušil městský soud rozhodnutí stěžovatelky. Proti tomuto rozsudku stěžovatelka
nepodala kasační stížnost. Dne 19. 4. 2011 stěžovatelka znovu rozhodla o uložení pokuty a toto
rozhodnutí bylo ČT doručeno dne 21. 4. 2011. Proti tomuto rozhodnutí podala ČT dne
21. 6. 2011 další žalobu, o které bylo rozhodnuto napadeným rozsudkem ze dne 2. 11. 2012,
č. j. 5 A 131/2011 – 32, který nabyl právní moci dne 5. 11. 2012.
Otázkou, jaká skutečnost je určující pro počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty,
se Nejvyšší správní soud zabýval v rozsudku ze dne 19. 9. 2013, č. j. 7 As 95/2011 – 108, v němž
uvedl, že „ Za skutečnost určující počátek běhu subjektivní prekluzívní lhůty stanovené v ust. §61 odst. 1
věta první zákona o vysílání je třeba ve smyslu judikatury Ústavního soudu považovat již pouhou „vědomost
o skutkových okolnostech, které umožní předběžné právní zhodnocení, aniž by se jednalo o informaci zvláště
kvalifikovanou“ (právní věta k nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 1. 2010, sp. zn. IV. ÚS 946/09). Počátek
běhu této lhůty Nejvyšší správní soud nespojuje s posouzením spočívajícím v kvalifikovaném předběžném
vyhodnocení věci, ale s možností takové předběžné vyhodnocení provést. Pro počátek běhu subjektivní prekluzívní
lhůty je proto rozhodující, kdy se do dispoziční sféry Rady dostane informace o možném porušení citovaného
zákona, bez ohledu na to, jaké závěry poté Rada z této informace dovodí. Musí se však jednat o takovou
informaci, z níž je alespoň v základních rysech zřejmé, v čem konkrétně má porušení zákona spočívat. Je přitom
naprosto irelevantní, jaký subjekt tuto informaci správnímu orgánu poskytl.“ V dané věci dospěl Nejvyšší
správní soud k závěru, že takovou informací byl podnět diváka, který obsahoval dostatečné údaje
o pořadu, jehož odvysíláním měla ČT porušit zákon o vysílání. Proto rozhodným okamžikem
pro začátek běhu subjektivní prekluzivní lhůty byl okamžik, kdy byl Radě doručen divácký
podnět.
V nyní posuzovaném případě je tedy nutno za okamžik pro započetí běhu subjektivní
prekluzívní lhůty považovat okamžik, kdy byla stěžovatelce doručena stížnost Mgr. P. Š. (8. 9.
2009), neboť z jejího obsahu je zřejmé, v čem konkrétně mělo porušení ust. §31 odst. 3 zákona o
vysílání spočívat. Ze shora shrnutého průběhu správního a soudních řízení vyplývá, že subjektivní
prekluzívní lhůta pro uložení pokuty neběžela podle ust. §41 s. ř. s. od 24. 8. 2010, kdy byla
doručena městskému soudu žaloba proti prvnímu rozhodnutí stěžovatelky, do 10. 2. 2011, kdy
nabyl právní moci rozsudek městského soudu ze dne 8. 2. 2011, č. j. 5 A 213/2010 - 26. Dále tato
subjektivní prekluzívní lhůta neběžela od 21. 6. 2011, kdy byla doručena městskému soudu žaloba
proti druhému rozhodnutí stěžovatelky, do 5. 11. 2012, kdy nabyl právní moci rozsudek
městského soudu ze dne 2. 11. 2012, č. j. 5 A 131/2011 – 32, a od 9. 11. 2012, kdy byla podána
kasační stížnost proti citovanému rozsudku. To ovšem pouze za předpokladu, že již před
uvedenými daty neuplynula.
Subjektivní prekluzívní lhůta tedy začala běžet dne 8. 9. 2009 (doručení stížnosti
stěžovatelce) a běžela do 23. 8. 2010 (den před zahájením řízení o žalobě proti prvnímu
rozhodnutí stěžovatelky), dále běžela od 11. 2. 2011 (den poté, kdy nabyl právní moci první
zrušující rozsudek městského soudu) a uplynula dne 25. 2. 2011. Rozhodnutí ze dne 19. 4. 2011
tedy stěžovatelka vydala již po uplynutí subjektivní prekluzívní lhůty.
Nejvyšší správní soud proto ze shora uvedených důvodů napadený rozsudek podle
ust. §110 odst. 1 věta první před středníkem s. ř. s. zrušil. S ohledem na důvody zrušení
napadeného rozsudku zrušil podle ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. i napadené rozhodnutí
stěžovatelky a vrátil jí věc k dalšímu řízení. Stěžovatelka je vázána právním názorem vysloveným
v tomto rozsudku [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s. ve spojení s ust. §78 odst. 4 a 5 s. ř. s.].
Vzhledem k tomu, že Nejvyšší správní soud zrušil kromě napadeného rozsudku
i rozhodnutí stěžovatelky, v souladu s ust. §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodl o náhradě nákladů
za řízení o žalobě i o kasační stížnosti.
Výrok o náhradě nákladů řízení o žalobě se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první s. ř. s.,
podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Protože ČT měla v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů tohoto
řízení, které jí vznikly zaplacením soudního poplatku ve výši 2.000 Kč.
Nejvyšší správní soud rovněž rozhodl podle ust. §110 odst. 3 věta druhá s. ř. s. o náhradě
nákladů za řízení o kasační stížnosti. Tento výrok se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatelka neměla v řízení o kasační
stížnosti úspěch, nemá právo na náhradu nákladů řízení a úspěšné ČT žádné náklady s řízením
o kasační stížnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu