ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.87.2013:13
sp. zn. 7 As 87/2013 - 13
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Krajský soud v Českých Budějovicích, se sídlem Zátkovo nábřeží 2, České
Budějovice, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11.
7. 2013, č. j. 30 A 5/2013 - 29,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností podanou v zákonné lhůtě se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá
zrušení usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 11. 7. 2013, č. j. 30 A 5/2013 - 29, kterým byl
odmítnut návrh stěžovatele „pro pomoc se žádostí o osvobození od soudních poplatků“
a zamítnuta žádost stěžovatele od soudních poplatků. V odůvodnění usnesení krajský soud uvedl,
že stěžovatel neunesl důkazní břemeno prokázání nedostatku prostředků k úhradě soudního
poplatku a osvobození od soudních poplatků mu nebylo přiznáno proto, že nespolupracoval
se soudem tak, aby mohla být jeho žádost o osvobození od soudních poplatků fundovaně
posouzena. Celý postup stěžovatele navíc nese rysy zneužití práva. Žádost stěžovatele
o ustanovení zástupce pro pomoc s výzvou soudu k odstranění vad žádosti o osvobození
od soudních poplatků vyhodnotil krajský soud jako nepřípustnou, neboť je pouze obstrukční
povahy.
Stěžovatel v kasační stížnosti podané v zákonné lhůtě uplatnil několik námitek, a to
že je výrok napadeného usnesení vadný, neboť nežádal od osvobození od všech soudních
a že pro krajský soud nejsou rozhodnutí jiných krajských závazná. Kromě toho i jiné soudy
v některých případech uznávají stěžovatelovo čestné prohlášení o osobních poměrech jako
věrohodné. Stěžovateli svědčí judikáty, které považují jím podaná obdobná prohlášení
za dostatečná a věrohodné coby doložení poměrů, neosočují ho, že šikanuje soud. Žádná
neprávnicky vzdělaná osoba není povinna se vyjadřovat v právnické terminologii. Tiskopis 060
navíc nezahrnuje kolonku způsob bydlení, ba ani nepředpokládá, že by osoba nemusela bydlet.
To dodnes krajský soud i některé senáty Nejvyššího správního soudu zapírají. Kromě toho
se jedná o veskrze soukromý údaj, jak navrhovatel bydlí a zda bydlí. I kdyby žil v paláci
z mramoru, tak soud není orgánem hmotné nouze a stěžovatel se žalobou nedomáhá přezkumu
rozhodnutí úřadu práce. Stěžovatel de facto podal majetkové přiznání, přesto soud očekává,
že sám u sebe provede i sociální šetření (kde a v čem bydlí). Žádná osoba není povinna
vysvětlovat soudu, že výraz „přes tři tisíce“ znamená cca 3.001 - 3.449 Kč, nikoli 4 či 8 tisíc Kč.
Krajský soud má být soudný. Líčení krajského soudu, že je mu z „úřední činnosti známo,
že žalobce je účastníkem desítek soudních řízení správních,“ je veskrze lživý, jak plyne z evidence
krajského soudu, když ostatní krajské soudy nejsou jeho pobočkou. Krajský soud tedy nakládá
s některými údaji nepovoleně. Konečně stěžovatel namítal, že byl nesprávně poučen o opravném
prostředku. Odvolání ani kasační stížnost proti dočasnému rozhodnutí totiž není přípustná,
což jasně vyjadřuje procesní řád. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud provedl kasaci
„výroku Krajským soudem v Plzni vydaného výroku II. usnesení na listě 29, doručeného
26. července.“
Nejvyšší správní soud nejprve zkoumal formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, jakkoliv stěžovatel
tvrdí opak. Je třeba vyjít z toho, že se sice jedná o procesní rozhodnutí, ale se závažnými důsledky
pro další řízení. Nespadá tedy pod rozhodnutí, jež má na mysli ust. §104 odst. 3 písm. b) s. ř. s.
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2005, č. j. 7 As 40/2004 - 97,
www.nssoud.cz). Pokud jde o povinné zastoupení advokátem a zaplacení soudního poplatku,
Nejvyšší správní soud na těchto náležitostech pro specifičnost případu netrval, neboť opak by
znamenal jen další řetězení téhož problému a nebyl by v souladu se zásadou hospodárnosti řízení
(viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 28. 4. 2004, č. j. 6 Azs 27/2004 - 41,
publ. pod č. 486/2005 Sb. NSS a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77, www.nssoud.cz).
Po konstatování přípustnosti kasační stížnosti Nejvyšší správní soud přezkoumal
napadené usnesení v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody,
které uplatnil stěžovatel v podané kasační stížnosti, a přitom sám neshledal vady uvedené
v odst. 4, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Osvobození od soudních poplatků je procesní institut, jehož účelem je zejména ochrana
účastníka, který se nachází v tíživé finanční situaci, před nepřiměřeně tvrdým dopadem zákona
č. 549/1991 Sb., ve znění pozdějších předpisů.
Podle ust. §36 odst. 3 s. ř. s. účastník, který doloží, že nemá dostatečné prostředky, může
být na vlastní žádost usnesením předsedy senátu zčásti osvobozen od soudních poplatků. Přiznat
účastníkovi osvobození od soudních poplatků zcela lze pouze výjimečně, jsou-li pro to zvlášť
závažné důvody, a toto rozhodnutí musí být odůvodněno. Dospěje-li však soud k závěru,
že návrh zjevně nemůže být úspěšný, takovou žádost zamítne.
Žadatel je povinen soudu prokázat věrohodným způsobem své majetkové a sociální
poměry. K podmínkám, za nichž soud může žadateli nepřiznat osvobození od soudního poplatku
zaujal názor Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 24. 3. 2010, č. j. 8 As 22/2010 - 91, v němž
uvedl: „Nejvyšší správní soud předně uvádí, že zneužívání dobrodiní osvobození od soudních poplatků je
nepochybně důvodem způsobilým legitimizovat odklon od dosavadní rozhodovací praxe. Má-li soud v každém
jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální
poměry žadatele, musí se v rámci tohoto postupu zabývat i otázkou, zda žadatel neuplatňuje svá práva svévolně či
šikanózním způsobem. Jakkoliv §36 odst. 3 s. ř. s. oproti §138 odst. 1 o. s. ř. výslovně nereprobuje osvobození
účastníka řízení od povinnosti platit soudní poplatek v případě „svévolného uplatňování práva“, úvaha
v naznačeném smyslu musí být imanentní součástí posouzení specifických okolností žádosti a individuálních
poměrů žadatele a uplatní se tedy i v soudním řízení správním. Opačný závěr by byl v přímém rozporu s účelem
tohoto institutu, jenž primárně brání tomu, aby účastník řízení nemohl pouze pro svou nepříznivou majetkovou
situaci uplatňovat své právo u soudu. Usnesení, kterým městský soud nevyhoví žádosti o osvobození od soudních
poplatků v případě evidentního zneužívání práva na přístup k soudu, nemůže být s posledně jmenovaným právem
účastníka řízení v rozporu.“ Nejvyšší správní soud také odkazuje na stanovisko Nejvyššího soudu
ze dne 12. 5. 2010, sp. zn. Cpjn 204/2009, kde je uvedeno: „V této souvislosti je třeba vzít v úvahu účel
právní úpravy soudních poplatků, od nějž se odvíjejí i způsoby určení jeho výše v jednotlivých případech. Obecně
uznávaným účelem (funkcí) soudních poplatků je zabezpečit zčásti úhradu nákladů, které vznikají státu výkonem
soudnictví (fiskální funkce), omezovat podávání některých neuvážených či svévolných (šikanózních) návrhů
na zahájení soudních řízení (regulační funkce) a působit na to, aby povinní dobrovolně plnili své povinnosti
(motivační funkce) - srov. např. důvodovou zprávu k zákonu č. 549/1991 Sb. nebo nález Ústavního soudu
ze dne 5. 3. 2009, sp. zn. II. ÚS 2432/08.“
V dané věci stěžovatel na výzvu k zaplacení soudního poplatku reagoval žádostí
o osvobození od soudního poplatku z důvodu nedostatku prostředků. V připojeném čestném
prohlášení uvedl ke způsobu bydlení: „nenájemní, nevlastnické, samostatné obydlí“; k příjmům:
„přes tři tisíce korun měsíčně“ s tím, že je příjemcem příspěvku na živobytí; k výši peněžitých závazků:
„tisíce“; k úvěrové bonitě: „- 3“ a „způsobilost zcizovat: nenarušená“. Krajský soud stěžovatele vyzval
usnesením ze dne 25. 3. 2013 č. j. 30 A 5/2013 - 23 k odstranění vad žádosti, ve kterém uvedl,
že stěžovatelova tvrzení jsou neurčitá a neposkytují dostatečně konkrétní informaci o výši příjmů
stěžovatele, o způsobu jeho bydlení, výši výdajů nebo rozsahu jeho závazků. Na tuto výzvu
odpověděl stěžovatel podáním, ve kterém sdělil, že výzvě nerozumí a žádá o ustanovení zástupce
pro pomoc s žádostí o osvobození od soudních poplatků.
Stěžovatel ani přes výzvu krajského soudu věrohodně nedoložil své majetkové poměry,
přičemž bylo na něm, aby své materiální poměry dostatečně konkrétně popsal, a současně
předložil doklady dosvědčující jeho nemajetnost, resp. nízké příjmy. Pokud účastník tuto
povinnost nesplní, soud výdělkové a majetkové možnosti sám z úřední povinnosti nezjišťuje
(viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 1. 2005, č. j. 7 Azs 343/2004 - 50,
publ. pod č. 537/2005 Sb. NSS, www.nssoud.cz).
Soud je povinen v každém jednotlivém případě vážit konkrétní specifické okolnosti
žádosti o osvobození od soudních poplatků a individuální poměry žadatele (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 19. 8. 2009, č. j. 8 As 20/2009 – 50, www.nssoud.cz). Přitom
vychází z údajů o příjmech a výdajích žadatele o osvobození od soudních poplatků a posuzuje
jeho majetkové poměry, např. způsob bydlení a náklady s ním spojené, závazky, pohledávky
apod. Je tedy na stěžovateli, aby v žádosti o osvobození od soudních poplatků uvedl, v čem
nezpůsobilost zaplatit soudní poplatek spočívá. Výdělkové a majetkové poměry žadatele musí být
vždy posuzovány podle aktuálního stavu. K tomu slouží tiskopis ve formalizované formě
„potvrzení o výdělkových a majetkových poměrech“, který postihuje veškeré oblasti zkoumání
relevantních podmínek. Jistě nelze vyloučit i důkazy jiné, avšak jen za předpokladu jejich stejně
komplexního rozsahu.
Stěžovatelovo čestné prohlášení tak mohlo být způsobilé poskytnout krajskému soudu
shodné množství informací jako vyplněný tiskopis, zvláště pokud by bylo spojeno s listinami,
které by jeho obsah dokládaly (viz obdobně rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 15. 2. 2012, č. j. 1 Aps 2/2012 – 11, www.nssoud.cz). Předložené čestné prohlášení však
výše uvedeným požadavkům nevyhovuje, protože obsahuje jen vágní informace bez doložení
příslušných dokladů o výdělkových a majetkových poměrech stěžovatele. Obdobnou listinu
posuzoval Nejvyšší správní soud již v usnesení ze dne 12. 9. 2012, č. j. 1 As 121/2012 – 22,
dostupné na www.nssoud.cz, v němž uvedl, že takto formulovaná žádost je zjevně šikanózní
a není míněna vážně. Jediným smyslem takové žádosti je dosáhnout toho, aby o ní bylo
samostatně soudem rozhodnuto, nikoliv aby jí bylo vyhověno. Bizarně znějící žádost v kombinaci
s poukazem na vysoký počet podobně vedených sporů vedla Nejvyšší správní soud k závěru,
že byla podána jen proto, aby se stěžovateli dostalo dvou rozhodnutí, nejprve o zamítnutí žádosti
a poté o zastavení řízení. Z tohoto důvodu však na jeho žádost nelze nahlížet jinak než jako
na zneužití práva podat žádost o osvobození od soudních poplatků.
V dané věci shledal Nejvyšší správní soud posouzení krajského soudu jako správné,
neboť stěžovatele byl vyzván k odstranění vad a krajský soud se následně dostatečným způsobem
zabýval osobou stěžovatele a jeho procesní činností v předmětném řízení i v dalších řízeních
vedených před tímto i jinými soudy. Namítal-li stěžovatel, že krajský soud zneužil údajů o jiných
řízeních, pak není zřejmé, o jaké zneužití by se mělo jednat a jaký dopad by to mělo mít
na posouzení věci. Pokud se jedná o počet a povahu stěžovatelem vedených sporů
před správními soudy, pak i Nejvyššímu správnímu soudu jsou známy stovky banálních sporů
vedených stěžovatelem. Tuto skutečnost, která je v dané věci podstatná, stěžovatel žádným
způsobem nevyvrací. Nelze přitom dovozovat, že krajský soud může mít z úřední činnosti ponětí
jen o těch sporech, které stěžovatel vede u tohoto soudu. Krajský soud správně vyhodnotil návrh
na ustanovení zástupce pro pomoc se žádostí o osvobození od soudních poplatků jako
obstrukční. K námitce nesprávného výroku napadeného usnesení je možno uvést, že i žádost
o osvobození od jediného soudního poplatku představuje ve smyslu ust. §36 odst. 3 s. ř. s.
žádost o osvobození od soudních poplatků. Přesně tak o žádosti stěžovatele krajský soud
srozumitelným výrokem v napadeném usnesení rozhodl. I tato námitka je proto nedůvodná.
Z výše uvedených důvodů není kasační stížnost důvodná. Proto ji Nejvyšší správní soud
podle ust. §110 odst. 1 s. ř. s. zamítl. Učinil tak postupem podle ust. §109 odst. 2 s. ř. s.,
podle kterého o kasační stížnosti rozhoduje zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil proti účastníkovi,
který ve věci úspěch neměl. Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal, protože krajskému úřadu, který měl ve věci úspěch, žádné náklady s tímto řízením
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. září 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu