ECLI:CZ:NSS:2013:7.AS.99.2013:57
sp. zn. 7 As 99/2013 - 57
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Jaroslava Hubáčka
a soudců JUDr. Elišky Cihlářové a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: J. K., zastoupen
Mgr. Petrem Plášilem, advokátem se sídlem Chelčického 638, Libochovice, proti žalovanému:
Městský úřad Roudnice nad Labem, se sídlem Karlovo nám. 21, Roudnice nad Labem,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 15 A 89/2013 – 22,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce J. K. domáhá u Nejvyššího správního soudu
vydání rozsudku, kterým by bylo zrušeno usnesení Krajského soudu v Ústí nad Labem
ze dne 30. 9. 2013, č. j. 15 A 89/2013 – 22, a věc vrácena tomuto soudu k dalšímu řízení.
Krajský soud v Ústí nad Labem (dále také „krajský soud“) napadeným usnesením odmítl
žalobu, kterou se žalobce domáhal ochrany před nezákonným zásahem žalovaného a navrhoval,
aby soud žalovanému přikázal umožnit žalobci nahlédnout do originálu zápisu schůze Rady
města Roudnice nad Labem konané dne 9. 5. 2012. Krajský soud shledal, že petit žaloby v této
věci i petit žaloby ve věci vedené u něj pod sp. zn. 15 A 122/2012 se týkají identického
požadavku žalobce. O žalobě vedené pod sp. zn. 15 A 122/2012 již bylo krajským soudem
pravomocně rozhodnuto rozsudkem ze dne 27. 3. 2013, č. j. 15 A 122/2012 - 47, jímž byla
žaloba zamítnuta. Je zde proto dán neodstranitelný nedostatek podmínky řízení spočívající
v existenci překážky rei iudicatae (překážka věci soudem již rozhodnuté). Krajský soud proto
žalobu odmítl podle ust. §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Pro úplnost krajský soud k věci samé odkázal
na závěry obsažené v jeho rozsudcích ze dne 27. 3. 2013, č. j. 15 A 122/2012 - 47,
ze dne 25. 4. 2013, č. j. 15 A 143/2012 - 29, a ze dne 15 A 38/2013 - 31, a v rozsudcích
Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 8. 2005, č. j. 6 As 40/2004 - 62, ze dne 12. 9. 2013,
sp. zn. 7 Aps 4/2013, a ze dne 29. 8. 2013, sp. zn. 7 Ans 9/2013.
Proti tomuto usnesení krajského soudu podal žalobce jako stěžovatel (dále jen
„stěžovatel“) v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodu podřaditelného pod ust. §103 odst. 1
písm. e) s. ř. s.
Stěžovatel namítl, že napadené usnesení má vadu v tom, že přestože byl žalovaný
zastoupen Mgr. T. F., soud to v napadeném usnesení neuvedl. Dále uplatnil řadu námitek
směřujících proti rozsudku krajského soudu ze dne 27. 3. 2013, č. j. 15 A 122/2012 - 47, přičemž
odkázal na konkrétní pasáže a strany tohoto rozsudku. Uvedl, že napadené usnesení pro úplnost
odkazuje na tento rozsudek, a jemu tak nezbývá, než se k asační stížností bránit i proti tomuto
rozsudku. Závěrem stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud zrušil napadené usnesení
krajského soudu, a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud přezkoumal kasační stížností napadené usnesení krajského soudu
v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s., vázán rozsahem a důvody, které uplatnil stěžovatel
v podané kasační stížnosti, a dospěl k závěru, že kasační stížnost není opodstatněná.
Stěžovatel namítl, že krajský soud v napadeném usnesení neuvedl, že žalovaný byl
zastoupen Mgr. T. F.
Tato námitka není důvodná.
Podle ust. §54 odst. 2 věty první s. ř. s. musí rozsudek obsahovat mimo jiné označení
zástupců účastníků řízení.
Podle ust. §55 odst. 5 s. ř. s. o usnesení platí přiměřeně ustanovení o rozsudku.
Zastoupení účastníků soudního řízení správního upravuje ust. §35 s. ř. s., jednání
za účastníky pak upravuje ust. §33 s. ř. s. Podle jeho odstavce pátého, nestanoví-li zvláštní zákon
jinak, jedná za správní orgán jeho vedoucí, popřípadě jiná osoba k tomu oprávněná podle
vnitřních předpisů.
I pro usnesení tedy platí (ust. §54 odst. 2 věty první ve spojení s ust. §55 odst. 5 s. ř. s.),
že jeho záhlaví musí obsahovat mimo jiné označení zástupců účastníků řízení. Za zástupce
účastníka řízení ve smyslu ust. §54 odst. 2 věty první s. ř. s. je přitom nutné považovat pouze
osobu zastupující účastníka řízení podle ust. §35 s. ř. s., nikoliv osobu jednající jménem účastníka
podle ust. §33 s. ř. s.
Z vyjádření žalovaného k žalobě ze dne 20. 8. 2013 je patrné, že Mgr. T. F. v řízení
vystupovala jako zaměstnankyně žalovaného. Ačkoliv tedy bylo v tomto vyjádření uvedeno, že
žalovaný je zastoupen Mgr. T. F., bylo zcela zřejmé, že se nejedná o zastoupení ve smyslu ust. §
35 s. ř. s., nýbrž o jednání jménem správního orgánu osobou k tomu oprávněnou ve smyslu ust. §
33 odst. 5 s. ř. s. Jelikož žalovaný v řízení zastoupen nebyl, postupoval krajský soud zcela
správně, když v záhlaví usnesení neuvedl žádného zástupce žalovaného.
Výše uvedená námitka je zároveň jedinou námitkou, která skutečně směřuje proti
napadenému usnesení. Ve zbytku totiž kasační stížnost směřuje proti rozsudku krajského soudu
ze dne 27. 3. 2013, č. j. 15 A 122/2012 - 47. V této části byla kasační stížnost předmětem řízení
u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 7 As 100/2013, přičemž toto řízení bylo skončeno
usnesením ze dne 23. 10. 2013, č. j. 7 As 100/2013 - 29, o odmítnutí kasační stížnosti
pro opožděnost. Námitky směřující proti rozsudku č. j. 15 A 122/2012 - 47 přitom nelze ani
podle jejich obsahu posoudit jako námitky směřující také proti nyní napadenému usnesení.
Předně stěžovatel přesně označuje strany rozsudku č. j. 15 A 122/2012 - 47 a cituje zde obsažené
pasáže, které posléze rozporuje. Navíc nyní napadené usnesení bylo vydáno ze zcela odlišného
důvodu než uvedený rozsudek. Jediným důvodem pro odmítnutí žaloby byla skutečnost, že není
splněna podmínka řízení, neboť projednání žaloby brání překážka věci rozhodnuté. Ačkoliv
se krajský soud vyjádřil také k věci samé (mimo jiné právě odkazem na rozsudek
č. j. 15 A 122/2012 - 47), nejedná se o důvody pro odmítnutí žaloby, nýbrž toliko o úvahy soudu
jdoucí nad rámec důvodů rozhodnutí. I kdyby tedy Nejvyšší správní soud shledal, že námitky
stěžovatele výslovně směřující proti rozsudku č. j. 15 A 122/2012 - 47 ve skutečnosti směřují také
proti odpovídajícím úvahám krajského soudu obsaženým v nyní napadeném usnesení, musela by
být v této části kasační stížnost považována za nedůvodnou. Šlo by totiž o námitky, které se míjí
s důvody, pro které krajský soud napadené usnesení vydal (viz rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 4. 2007, č. j. 8 Afs 161/2005 - 87). Stěžovatel nijak nerozporuje závěr krajského
soudu, že projednání žaloby bránila překážka věci rozhodnuté.
S ohledem na výše uvedené dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že kasační stížnost je
nedůvodná, a proto ji zamítl (§110 odst. 1 věta druhá s. ř. s.).
Ve věci rozhodl v souladu s §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož rozhoduje Nejvyšší správní
soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, když neshledal důvody pro jeho nařízení.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 o dst. 1, věta první s. ř. s. ve spojení
s ust. §120 s. ř. s. Stěžovatel ve věci úspěch neměl, a nemá proto právo na náhradu nákladů
řízení. Úspěšnému žalovanému pak podle obsahu spisu žádné náklady v řízení o kasační stížnosti
před soudem nevznikly. Nejvyšší správní soud proto rozhodl tak, že žádný z účastníků nemá
právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. listopadu 2013
JUDr. Jaroslav Hubáček
předseda senátu