ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.12.2013:52
sp. zn. 7 Azs 12/2013 - 52
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobce: A. Z., zastoupen
JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Jablonského 604/7, Plzeň, proti žalovanému:
Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti
rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013, č. j. 29 Az 12/2011 – 82,
takto:
I. Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013, č. j. 29 Az 12/2011 - 82,
a rozhodnutí Ministerstva vnitra ze dne 28. 2. 2011, č. j. OAM-1204/VL-07-P09-R2-2005,
se zrušují a věc se vrací žalovanému k dalšímu řízení.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě.
III. Žalovaný je povinen zaplatit žalobci na náhradě nákladů řízení
o kasační stížnosti 6.800 Kč do tří dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám
zástupkyně žalobce JUDr. Anny Doležalové, advokátky.
Odůvodnění:
Rozsudkem Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013,
č. j. 29 Az 12/2011 - 82, byla zamítnuta žaloba podaná proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále
jen „ministerstvo“) ze dne 28. 2. 2011, č. j. OAM-1204/VL-07-P09-R2-2005, kterým bylo
rozhodnuto, že se žalobci (dále jen „stěžovatel“) neuděluje mezinárodní ochrana podle ust. §12,
13 a 14 zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů, (dále jen „zákon o azylu“)
a uděluje se mu doplňková ochrana podle ust. §14a zákona o azylu na dobu 24 měsíců ode dne
nabytí právní moci tohoto rozhodnutí. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že v novém
řízení byl stěžovatel podrobně vyslechnut a v závěru své výpovědi dne 10. 6. 2010 uvedl,
že situace v Bělorusku se v určitých ohledech v plynutí doby změnila. Ze země původu odjížděl
v roce 2005 a výnos, o němž hovořil, podepsal prezident Lukašenko až v roce 2007. Toto
koresponduje i se závěrem, který krajský soud již dříve učinil, a to, že situace v Bělorusku v době,
kdy stěžovatel odjížděl a v době po posledních volbách v roce 2010, byla odlišná. K námitce,
že nekoresponduje odůvodnění správního rozhodnutí o neudělení azylu podle ust. §12 zákona
o azylu s odůvodněním udělení doplňkové ochrany, krajský soud zdůraznil, že ministerstvo
na základě všech shromážděných podkladů uzavřelo, že udělení azylu sleduje především naplnění
azylově relevantních důvodů žadatele v době opuštění vlasti, zatímco u doplňkové ochrany je
naopak zkoumáno, zda se žadatel může bez větších problémů do země původu vrátit.
Ministerstvo tak správně poukázalo na situaci, která v Bělorusku existovala v r. 2005,
kdy stěžovatel byl jednou zadržen policií poté, co byl přistižen s letáky, které měly protivládní
obsah. Jeho zadržení bylo poté o 15 dní prodlouženo a byl upozorněn na to, že později bude
souzen za roznášení letáků. Stěžovatel se právně o případné hájení svých práv nepokusil
a po propuštění vycestoval do České republiky. Za popsané situace je podle krajského soudu
intenzita potřebná pro vyslovení pronásledování stěžovatele či odůvodněných obav z něho,
naplněna nebyla. K námitce porušení ust. §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), krajský soud uvedl, že ministerstvo nejprve
podklady, z nichž čerpalo a poté se zabývalo odůvodněním svého závěru, proč nepovažuje
podmínky ust. §12 zákona o azylu za naplněné. Proto po přezkoumání věci závažnější porušení
ust. §68 správního řádu neshledal. Stěžovateli byla udělena doplňková ochrana na dobu 24
měsíců, a je tedy nasnadě, že ministerstvo uvážilo všechny jak stěžovatelem uváděné skutečnosti,
tak velmi seriozně i změněnou situaci v zemi původu. Za těchto okolností krajský soud zdůraznil,
že praxe je taková, že pokud by ohrožující situace v zemi původu i nadále trvala, má stěžovatel
možnost žádat o prodloužení udělené doplňkové ochrany.
Proti tomuto rozsudku podal stěžovatel v zákonné lhůtě kasační stížnost z důvodů
uvedených v ust. §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. V kasační stížnosti uvedl, že krajský soud
napadený rozsudek zatížil vadou nepřezkoumatelnosti, když se dostatečně nevypořádal
s žalobními námitkami ohledně porušení ust. §12 zákona o azylu, a zároveň je tento rozsudek
nezákonný, neboť i přes dostatečně zjištěný skutkový stav byl v otázce udělení azylu podle
ust. §12 citovaného zákona vyvozen nesprávný právní závěr. Důvodem odchodu stěžovatele
ze země původu byly obavy z jednání státních orgánů Běloruska s ohledem na jeho protirežimní
politickou činnost. Stěžovatel pomáhal svému příteli s distribucí opozičních letáků. Jednoho
dne byl kontrolován policejní hlídkou, která u něho našla letáky. Byl odvezen na policejní stanici,
kde byl vyslýchán, přičemž byl dotazován na původ tiskovin, kdo mu je dal a co s nimi zamýšlel
udělat. Ačkoliv stěžovatel tvrdil, že tyto letáky našel, byl následně příslušníky policie zbit
a odvezen do lesa, kde jej nechali několik hodin připoutaného ke stromu. Poté jej převezli zpět
na policejní stanici, sepsali s ním protokol, v němž uvedli, že byl opilý, vulgární a obtěžoval
kolemjdoucí. Následně byl odsouzen k patnáctidennímu vězení. Po uplynutí této doby jej soudce
odsoudil k dalším patnácti dnům vězení s odůvodněním, že se ve vězení dopouštěl výtržností.
Při propuštění musel podepsat čestné prohlášení, že neopustí území Běloruska a bylo mu
sděleno, aby čekal předvolání k soudu. Následně stěžovatel zemi původu opustil. Ministerstvo
tyto skutečnosti tvrzené stěžovatelem nijak nerozporovalo. Přesto, stejně jako krajský soud,
dospělo k závěru, že intenzita potřebná pro vyslovení pronásledování stěžovatele v zemi původu
či odůvodněných obav z něho, naplněna nebyla. Takové posouzení je však v rozporu
se skutkovými zjištěními. Pojem pronásledování je nutné vykládat konformně v souladu s čl. 9
Směrnice Rady 2004/83/ES ze dne 29. 4. 2004 (dále jen „kvalifikační směrnice“). Ve svém dosud
nezpochybněném příběhu stěžovatel popisoval, jak s ním bylo nakládáno policií během jeho
zadržení. Není přitom nesporné, že měsíční zadržení bez sdělení obvinění, během kterého byl
stěžovatel opakovaně bit, týrán a nucen podepisovat předložené dokumenty, je nelidským
a ponižujícím zacházením ve smyslu čl. 3 Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod
zahrnutém v jejím čl. 15 odst. 2. Právě takové jednání je použitím fyzického nebo psychického
násilí ve smyslu odst. 2 písmeno a). Skutečně nelze shledat, že toto jednání nedosáhlo azylově
relevantní intenzity, jak se domníval krajský soud. Pokud však mělo ministerstvo, a potažmo
krajský soud, přesto pochybnosti o tom, že některá z jednání policie samo o sobě nedosahuje
intenzity pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice, bylo jeho
povinností posoudit stěžovatelovu žádost rovněž z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b) kvalifikační
směrnice, tj. odpovědět na otázku, zda souběh různých opatření (fyzické násilí na policejní stanici,
měsíční zadržení, výhrůžky trestním stíháním a dalším vězněním) je dostatečně závažný k tomu,
aby postihl jednotlivce způsobem podobným tomu, který je uveden v čl. 9 odst. 1 písm. a)
kvalifikační směrnice. Souběh různých opatření, která sama o sobě nestačí k naplnění definice
pronásledování, se označují jako „pronásledování na kumulativním základě“ (viz rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 5. 2009, č. j. 5 Azs 7/2009 – 98). Ministerstvem
a krajským soudem provedené právní posouzení věci je proto nesprávné, neboť takový výklad
nemá opodstatnění plynoucí ze zjištěného skutkového stavu. Krajský soud se také dostatečně
nevypořádal se žalobní námitkou týkající se posouzení případu s ohledem na možné naplnění
pojmu odůvodněného strachu z pronásledování pro zastávání politických názorů ve smyslu
ust. §12 písm. b) zákona o azylu. Krajský soud v napadeném rozsudku dospěl k závěru,
že v řízení před správním orgánem nedošlo k závažnějšímu porušení ust. §68 správního řádu. S
tímto však stěžovatel vyslovil nesouhlas, neboť ministerstvo se nesplněním podmínek ust. §12
písm. b) zákona o azylu zabývalo pouze v jedné větě, kdy odkazuje na argumentaci týkající
se předchozího posouzení podmínek podle ust. §12 písm. a) zákona o azylu. Ministerstvo tak v
podstatě obě písmena citovaného ustanovení slučuje, aniž by reflektovalo rozdíl mezi nimi.
S ohledem na výše uvedené je rozsudek krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů. Proto stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek krajského soudu
zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Ministerstvo ve vyjádření ke kasační stížnosti popřelo oprávněnost podané kasační
stížnosti, neboť jak jeho rozhodnutí ve věci mezinárodní ochrany ve všech částech výroku,
tak i rozsudek krajského soudu byly vydány v souladu s právními předpisy. Ministerstvo plně
odkázalo na správní spis, zejména na podání a výpovědi stěžovatele s tím, že se zabývalo všemi
okolnostmi případu, řádně je vyhodnotilo, shromáždilo dostatek informací o zemi původu
stěžovatele a rozhodlo v souladu se zákonem. S jeho závěry se plně ztotožnil i krajský soud
v napadeném rozsudku. Dále ministerstvo poukázalo na to, že kasační stížnost je nepřípustná
podle ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. V daném případě se krajský soud řídil závazným právním
názorem Nejvyššího správního soudu vysloveným v rozsudku ze dne 17. 5. 2012,
č. j. 7 Azs 18/2012 - 29, a ani stěžovatel v kasační stížnosti nensmítal, že se soud tímto závazným
právním názorem neřídil. Aplikace ust. §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. je tedy zcela namístě. Odkaz
na předchozí rozsudek Nejvyššího správního soudu ve věci vedené pod sp. zn. 7 Azs 50/2009
v této situaci neobstojí, neboť tímto názorem se již řídil jak krajský soud, který následně zrušil
správní rozhodnutí ministerstva, tak i ministerstvo, na základě jehož úspěšné kasační stížnosti
vydal Nejvyšší správní soud rozsudek, který je v této věci závazný pro krajský soud i správní
orgán a jen k němu lze vztáhnout podanou kasační stížnost. Pro nadbytečnost se tedy
ministerstvo nevyjadřovalo k již řádně vypořádaným a zhodnoceným stěžovatelovým stížním
námitkám. V podrobnostech odkázalo na své rozhodnutí a odůvodnění rozsudku krajského
soudu, se kterým se plně ztotožňuje. Protože ministerstvo považuje kasační stížnost
za nepřípustnou, navrhlo, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost v souladu s ust. §46 odst. 1
písm. d) s. ř. s. odmítl pro nepřípustnost, případně zamítl pro nedůvodnost.
Nejvyšší správní soud se nejprve ve smyslu ust, 104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační
stížnost svým významem podstatně přesahuje vlastní zájmy stěžovatele, a zda je tedy přijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To znamená, že přesah vlastních zájmů
stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak může jednat v případě, že se týká právních otázek,
které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího správního soudu nebo jsou
dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost v judikatuře může nastat na úrovni
krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační stížnost je přijatelná pro potřebu učinit
tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší správní soud ve výjimečných a odůvodněných
případech sezná, že je na místě změnit výklad určité právní otázky řešené dosud správními soudy
jednotně. Další případ přijatelnosti kasační stížnosti je dán tehdy, pokud by bylo v napadeném
rozhodnutí krajského soudu shledáno zásadní pochybení, které mohlo mít dopad
do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové pochybení se může jednat především tehdy,
nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu, a navíc nelze vyloučit, že k tomuto
nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský soud v jednotlivém případě hrubě
pochybil při výkladu hmotného či procesního práva. V této souvislosti je třeba zdůraznit,
že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení
krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné intenzity, o němž se lze důvodně domnívat,
že pokud by k němu nedošlo, bylo by věcné rozhodnutí krajského soudu odlišné. Nevýrazná
pochybení, především procesního charakteru, zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity,
aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
V daném případě dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že se jedná o posledně uvedený
důvod přijatelnosti kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud po zjištění, že kasační stížnost je přípustná a přijatelná, přezkoumal
napadený rozsudek v souladu s ust. §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán rozsahem a důvody,
které stěžovatel uplatnil v kasační stížnosti, přičemž neshledal vady podle ust. §109 odst. 4 s. ř. s.,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti.
Namítá-li stěžovatel nezákonnost spočívající v nesprávném posouzení právní otázky
soudem, pak Nejvyšší správní soud poukazuje na svou konstantní rozhodovací praxi s tím,
že nesprávným posouzením právní otázky je omyl soudu při aplikaci právní normy
na zjištěný skutkový stav. Přitom o mylnou aplikaci právní normy jde tehdy, pokud soud
na zjištěný skutkový stav použil jiný právní předpis, než který měl správně použít, nebo jinou
právní normu (jiné konkrétní pravidlo) správně použitého právní předpisu, než kterou měl
za daného skutkového stavu použít, nebo aplikoval správný právní předpis (správnou právní
normu), ale dopustil se nesprávnosti při výkladu. Právní otázkou, jež měla být podle stěžovatele
krajským soudem posouzena nesprávně, je otázka splnění podmínek pro udělení azylu podle
ust. §12 zákona o azylu.
Podle ust. §12 písm. a) zákona o azylu se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že byl ve své vlasti pronásledován za uplatňování politických práv
a svobod. Podle písm. b) citovaného ustanovení se azyl cizinci udělí, bude-li v řízení o udělení
mezinárodní ochrany zjištěno, že cizinec má odůvodněný strach z pronásledování z důvodu rasy,
pohlaví, náboženství, národnosti, příslušnosti k určité sociální skupině nebo pro zastávání
určitých politických názorů ve státě, jehož občanství má, nebo, v případě že je osobou
bez státního občanství, ve státě jeho posledního trvalého bydliště.
Podle ust. §2 odst. 8 zákona o azylu se za pronásledování pro účely tohoto zákona
považuje závažné porušení lidských práv, jakož i opatření působící psychický nátlak nebo jiná
obdobná jednání, pokud jsou prováděna, podporována nebo trpěna původci pronásledování.
Původcem pronásledování podle odst. 9 citovaného ustanovení se rozumí státní orgán, strana
nebo organizace ovládající stát nebo podstatnou část území státu, jehož je cizinec státním
občanem nebo v němž měla osoba bez státního občanství poslední trvalé bydliště. Původcem
pronásledování nebo vážné újmy se rozumí i soukromá osoba, pokud lze prokázat, že stát, strana
nebo organizace, včetně mezinárodní organizace, kontrolující stát nebo podstatnou část jeho
území nejsou schopny nebo ochotny odpovídajícím způsobem zajistit ochranu
před pronásledováním nebo vážnou újmou.
V této souvislosti lze odkázat na konstantní judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle níž je ust. §2 odst. 8 i §12 zákona o azylu nutné vykládat konformně s kvalifikační
směrnicí (např. rozsudky ze dne 3. 8. 2008, č. j. 2 Azs 45/2008 - 67,
publ. pod č. 1713/2008 Sb. NSS; ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70,
publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS nebo ze dne 16. 9. 2008, č. j. 3 Azs 48/2008 - 57,
www.nssoud.cz).
Definice pronásledování je v kvalifikační směrnici obsažena v čl. 9, podle kterého
„1. Za pronásledování ve smyslu čl. 1 odst. A Ženevské úmluvy je považováno jednání, které je
a) svou povahou nebo opakováním dostatečně závažné, aby představovalo vážné porušení základních lidských
práv, zejména práv, od nichž se podle čl. 15 odst. 2 Evropské úmluvy o ochraně lidských práv a základních
svobod nelze odchýlit nebo
b) souběhem různých opatření, včetně porušování lidských práv, který je dostatečně závažný k tomu, aby postihl
jednotlivce způsobem podobným uvedenému v písmenu a).
2. Za pronásledování ve smyslu odstavce 1 mohou být mimo jiné považována tato jednání:
a) použití fyzického nebo psychického násilí, včetně sexuálního násilí;
b) právní, správní, policejní nebo soudní opatření, která jsou sama o sobě diskriminační nebo jsou prováděna
diskriminačním způsobem;
c) nepřiměřené nebo diskriminační trestní stíhání nebo trestání;
d) odepření soudní ochrany, které vede k nepřiměřenému nebo diskriminačnímu trestu;
e) trestní stíhání nebo trest za odepření výkonu vojenské služby za konfliktu, jestliže by výkon vojenské služby
zahrnoval zločiny nebo jednání spadající do doložek o vyloučení uvedených v čl. 12 odst. 2;
f) jednání namířená proti osobám určitého pohlaví nebo proti dětem.“
Tedy i v případě, že ministerstvo neshledá, že by některá ze zjištěných skutečností sama
o sobě dosahovala intenzity pronásledování ve smyslu čl. 9 odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice,
musí posoudit žádost o udělení mezinárodní ochrany rovněž z hlediska čl. 9 odst. 1 písm. b)
kvalifikační směrnice, tj. odpovědět na otázku, zda souběh různých opatření je v součtu
dostatečně závažný, aby postihl jednotlivce způsobem podobným tomu, který je uveden v čl. 9
odst. 1 písm. a) kvalifikační směrnice. Souběh různých opatření, která sama o sobě nestačí
k naplnění definice pronásledování, nicméně ve svém součtu dosahují intenzity pronásledování,
se označují jako pronásledování na kumulativním základě (srov. rozsudky Nejvyššího správního
soudu ze dne 19. 9. 2007, č. j. 1 Azs 40/2007 - 129, www.nssoud.cz;a ze dne 30. 9. 2008,
č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
Podle obsahu správního spisu důvody, pro které stěžovatel požádal o udělení
mezinárodní ochrany, spočívaly v tom, že v zemi původu byl zadržen policejní hlídkou, ta u něj
našla opoziční letáky, které dostával od svého bývalého spolužáka a dále je rozšiřoval. Příslušníci
policie jej odvezli na stanici, kde jej vyslýchali, aby zjistili původ tiskovin, kdo je stěžovateli předal
a co s nimi chtěl udělat. Následně byl příslušníky policie zbit a odvezen do lesa, kde byl ponechán
několik hodin připoutaný ke stromu. Poté jej převezli zpět na policejní stanici, sepsali s ním
protokol, v němž uvedli, že byl opilý, vulgární a obtěžoval kolemjdoucí. Druhý den byl stěžovatel
odsouzen k 15-ti dnům vězení. Po uplynutí této doby byl odsouzen k dalším 15-ti dnům vězení
s odůvodněním, že se dopouštěl výtržností. Při propuštění musel podepsat čestné prohlášení,
že neopustí území Běloruska a bylo mu sděleno, aby čekal na předvolání k soudu. Poté stěžovatel
odjel z Běloruska. Tyto skutečnosti vyhodnotilo ministerstvo tak, že stěžovatel neuvedl nic,
na základě čeho by bylo možné učinit závěr, že byl ve vlasti pronásledován pro svou politickou
činnost azylově relevantním způsobem. Stěžovatelův projev nesouhlasu s politikou běloruské
vlády, který spočíval v diskuzích se známými a roznášením protivládních letáků, ani následný
dopad na jeho osobu, tj. zadržení na dobu 30 dnů, nenese podle ministerstva znaky
pronásledování ve smyslu azylového zákona, a to s ohledem na absenci opakovanosti zásahů
běloruských státních orgánů vůči stěžovateli. Ministerstvo dále poukázalo na to, že stěžovatel měl
možnost bez problémů na základě platného pasu a víza z Běloruska vycestovat, ačkoliv v roce
2005 nebylo možné vycestovat bez razítka v pasu povolujícího výjezd za hranice. Bezproblémové
stěžovatelovo vycestování dokazuje, že běloruské státní orgány neměly evidentně zájem
stěžovatele jakkoliv pronásledovat nebo diskriminovat, popř. mu bránit v odjezdu ze země.
Rovněž krajský soud dospěl k závěru, že intenzita, potřebná pro závěr, že stěžovatel byl v zemi
původu pronásledován nebo měl odůvodněné obavy z něho, nebyla naplněna.
V řízení o udělení azylu musí správní orgán často rozhodovat v důkazní nouzi.
Za této situace je nutné zohlednit také charakter země původu žadatele o azyl, způsob výkonu
státní moci v ní, možnost uplatňování politických práv a další okolnosti, které mají vliv
na naplnění důvodů pro udělení azylu. Je-li například o zemi původu žadatele známo, že stav
dodržování lidských práv je špatný, že občanům je upíráno právo na změnu vlády, že dochází
k nezákonným popravám, mizením osob, častému používání mučení atd., pak tyto skutečnosti
musí ministerstvo v případě důkazní nouze zohlednit ve prospěch žadatele o azyl.
Ohledně věrohodnosti stěžovatele odkazuje Nejvyšší správní soud na rozsudek
ze dne 21. 12. 2005, č. j. 6 Azs 235/2004 – 57, www.nssoud.cz, v němž se uvádí, že „...není
povinností žadatele o azyl, aby pronásledování své osoby prokazoval jinými důkazními prostředky než vlastní
věrohodnou výpovědí. Je naopak povinností správního orgánu, aby v pochybnostech shromáždil všechny dostupné
důkazy, které věrohodnost výpovědí žadatele o azyl vyvracejí či zpochybňují“. Pokud se tedy žadatel o udělení
mezinárodní ochrany po celou dobu správního řízení uvádí stejné skutečnosti, jeho výpovědi jsou
konzistentní a souladné s dostupnými informacemi o zemi původu, pak je třeba z takové
výpovědi vycházet (viz rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 7. 2008,
č. j. 2 Azs 49/2008 - 83 a ze dne 26. 2. 2008, č. j. 2 Azs 100/2007 - 64, oba www.nssoud.cz;
popř. rozsudek ze dne 30. 9. 2008, č. j. 5 Azs 66/2008 - 70, publ. pod č. 1749/2009 Sb. NSS).
Ministerstvo ostatně věrohodnost stěžovatele nezpochybňovalo, neboť podle obsahu protokolů
o pohovoru líčil svůj azylový příběh věrohodně, uváděl podrobnosti o své protivládní činnosti,
o svém zadržení a následném pobytu ve vězení. Nešlo tedy pouze o hypotetická tvrzení,
že běloruské orgány se k takovým praktikám v některých případech uchylují. Ze skutečností
uváděných stěžovatelem je tedy třeba vycházet.
Podle názoru Nejvyššího správního soudu krajský soud i ministerstvo pochybily,
protože nesprávně interpretovaly právní normu při její aplikaci. Nelze totiž souhlasit se závěrem,
že měsíc ve vězení za distribuci protivládních letáků, během něhož byl stěžovatel psychicky
a fyzicky týrán, a výhrůžky dalším trestním stíháním nedosahují intenzity pronásledování jen
proto, že stěžovatel nebyl policií zadržen opakovaně, nebylo vůči němu formálně zahájeno trestní
stíhání a bylo mu umožněno vycestovat ze země původu. Jedním z předpokladů naplnění pojmu
pronásledování pro uplatňování politických práv a svobod je, aby žadatel o azyl nějaký politický
názor měl, dokázal jej adekvátním způsobem prezentovat a věrohodně popsal příkoří,
kterého se mu právě z těchto důvodů dostalo. Jelikož krajský soud, stejně jako ministerstvo, nijak
nezpochybňoval stěžovatelovu protivládní činnost, jeho zadržení policií a věznění, je interpretace
pojmu pronásledování v daném případě nesprávná a v rozporu s provedenými důkazy.
Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační stížnost je
důvodná, a proto napadený rozsudek zrušil (§110 odst. 1 věta prvá před středníkem s. ř. s.).
Jelikož rozhodnutí ministerstva trpí podstatnou vadou řízení, jež mohla mít za následek
nezákonné rozhodnutí ve věci samé, pro kterou bylo rozhodnutí možno zrušit již v řízení
před krajským soudem, Nejvyšší správní soud za použití ust. §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s.
současně zrušil také napadené rozhodnutí ministerstva a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je třeba, aby ministerstvo zjištěný skutkový stav znovu posoudilo
v souladu s judikaturou Nejvyššího správního soudu a své rozhodnutí přesvědčivě odůvodnilo.
Ve věci rozhodl Nejvyšší správní soud v souladu s ust. §109 odst. 2 s. ř. s., podle něhož
rozhoduje kasační soud o kasační stížnosti zpravidla bez jednání, neboť neshledal důvody
pro jeho nařízení.
Zruší-li Nejvyšší správní soud i rozhodnutí správního orgánu a vrátí-li mu věc k dalšímu
řízení, je tento správní orgán vázán právním názorem vysloveným Nejvyšším správním soudem
ve zrušovacím rozhodnutí (§110 odst. 2 s. ř. s. ve spojení s §78 odst. 5 s. ř. s.).
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o ust. §60 odst. 1 věta první ve spojení
s §120 s. ř. s., podle kterého, nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil,
proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Protože stěžovatel měl v řízení o kasační stížnosti
i v řízení o žalobě úspěch, má právo na náhradu nákladů těchto řízení.
V řízení o žalobě stěžovateli žádné náklady nevznikly, proto bylo rozhodnuto tak, jak je
uvedeno ve výroku II.
V řízení o kasační stížnosti vznikly stěžovateli náklady řízení v souvislosti s odměnou
a náhradou hotových výdajů jeho zástupkyně. Odměna zástupkyně činí za dva úkony právní
služby (písemné podání ve věci samé a prostudování spisu) 2 x 3 .100 Kč [§1 odst. 1, §7,
§9 odst. 4 písm. d), §11 odst. 1 písm. d) a f) vyhlášky] a náhrada hotových výdajů činí 2 x 300 Kč
(§13 odst. 3 vyhlášky). Náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti tak činí celkem 6.800 Kč.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. června 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu
O P R A V N É U S N E S E N Í
Nejvyšší správní soud rozhodl předsedkyní senátu JUDr. Eliškou Cihlářovou v právní
věci žalobce: A. Z., zastoupen JUDr. Annou Doležalovou, advokátkou se sídlem Jablonského
604/7, Plzeň, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o
kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 22. 2. 2013,
č. j. 29 Az 12/2011 – 82,
takto:
Výroky II. a III. rozsudku Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 6. 2013,
č. j. 7 Azs 12/2013 - 50, se o p r a v u j í
takto:
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokátky JUDr. Anny Doležalové se u r č u je částkou 6.800 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
V projednávané věci Nejvyšší soud rozhodl o zrušení napadeného rozsudku včetně
napadeného rozhodnutí žalovaného a vrácení věci tomuto správnímu orgánu k dalšímu řízení
s tím, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o žalobě a žalovanému byla
uložena povinnost zaplatit žalobci náklady řízení o kasační stížnosti, ačkoliv žalobci byla
zástupkyně ustanovena soudem a podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu
advokátky včetně hotových výdajů stát.
Žalobce sice měl úspěch ve věci, ale žádné náklady mu ani v řízení o žalobě ani v řízení
o kasační stížnosti nevznikly. Proto Nejvyšší správní soud žádnému z účastníků náhradu nákladů
nepřiznal.
Protože žalobci byla pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanovena zástupkyní
advokátka JUDr. Anna Doležalová, náleží jí podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky
č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, odměna za dva úkony právní služby (písemné
podání soudu ve věci a prostudování spisu) 2 x 3.100 Kč [§11 odst. 1 písm. d) a f) citované
vyhlášky] a náhrada hotových výdajů 2 x 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy
6.800 Kč.
Podle ust. §54 odst. 4 s. ř. s. opraví předseda senátu v rozsudku i bez návrhu chyby
v psaní a počtech, jakož i jiné zřejmé nesprávnosti. V souladu s citovaným ustanovením
předsedkyně senátu bez návrhu opravila zřejmou nesprávnost v chybném znění výroku.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou přípustné opravné prostředky.
V Brně dne 29. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu