ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.18.2013:52
sp. zn. 7 Azs 18/2013 - 52
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně JUDr. Elišky Cihlářové
a soudců JUDr. Karla Šimky a JUDr. Jaroslava Hubáčka, v právní věci žalobce: I. A., zastoupený
Mgr. Michalem Solichem, advokátem se sídlem Československé armády 556, Hradec Králové,
proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 28. 3. 2013, č. j. 32 Az
16/2012 - 53,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Michala Solicha se u r č u je částkou 4.114 Kč. Tato částka
bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci tohoto
usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne ze dne 28. 3. 2013,
č. j. 32 Az 16/2012 – 53, zamítl žalobu podanou žalobcem (dále jen „stěžovatel“)
proti rozhodnutí Ministerstva vnitra (dále jen „ministerstvo“) ze dne 21. 6. 2012,
č. j. OAM-345/ZA-06-HA03-2010, kterým stěžovateli nebyla udělena mezinárodní ochrana
podle ust. §12 až §14b zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“).
V kasační stížnosti stěžovatel namítal, že krajský soud nesprávně posoudil otázku
hrozícího nebezpečí v případě jeho návratu do země původu. Trvá na tom, že osoby, které se
politicky angažují mimo území Kazachstánu, jsou po svém návratu pronásledovány. Navíc
upozornil na vysokou míru intolerance v Kazachstánu vůči homosexuálně orientovaným
jedincům, ke kterým stěžovatel patří. Krajský soud se těmito skutečnostmi vůbec nezabýval,
ačkoliv se stěžovatel opakovaně vyjádřil, že mu takové nebezpečí reálně hrozí a že bude
po návratu do vlastí pronásledován z důvodu své příslušností k určité sociální skupině.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatele. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl, v čem spatřuje přesah svých vlastních zájmů.
Co se týče námitky, že se krajský soud nezabýval některými žalobními námitkami stěžovatele,
pak v otázce nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí a rozhodnutí ministerstva lze odkázat
na rozsáhlou judikaturu Nejvyššího správního soudu – např. rozsudky ze dne 4. 12. 2003,
č. j. 2 Ads 58/2003 – 75, publ. pod č. 133/2004 Sb. NSS, ze dne 14. 7. 2005,
č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS, ze dne 29. 7. 2004,
č. j. 4 As 5/2003 - 52, ze dne 16. 12. 2008, č. j. 1 Ao 3/2008 - 136,
publ. pod č. 1795/2009 Sb. NSS, všechny dostupné na www.nssoud.cz.
V případě žádosti stěžovatele o udělení mezinárodní ochrany se jednalo o opakovanou
žádost. Institut opakované žádosti neslouží k upřesňování či skutkovému doplňování předchozí
žádosti. Jeho hlavním účelem je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti,
které by mohly ovlivnit postavení žadatele a které nemohl uplatnit bez vlastního zavinění během
předchozího řízení. Zpravidla se přitom může jednat o takové skutečnosti, ke kterým došlo
během času, zejména změnu (bezpečnostní, politické, atd.) situace v zemi původu nebo změnu
poměrů ve vztahu k osobě žadatele. Při opakovaném podání žádosti je proto nutno důsledně
dbát na splnění těchto podmínek, které mají na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu
této nové žádosti, jež může vést k jinému rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé
zajistit, aby nedocházelo k účelovému podávání opakovaných žádostí (viz rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 – 65, a rozsudek rozšířeného senátu
ze dne 6. 3. 2012, č. j. 3 Azs 6/2011 - 96, publ. pod č. 2642/2012 Sb. NSS, oba dostupné
na www.nssoud.cz).
Již v první žádosti o udělení mezinárodní ochrany stěžovatel poukazoval na problémy
v souvislosti se svojí sexuální orientací (potíže při výkonu vojenské služby, umístění
do psychiatrické léčebny, zbavení svéprávnosti). Tato žádost byla zamítnuta, stejně jako žaloba,
protože krajský soud se ztotožnil se závěrem ministerstva o nevěrohodnosti stěžovatelových
výpovědí. Kasační stížnost podanou proti tomuto rozsudku Nejvyšší správní soud usnesením
ze dne 5. 8. 2010, č. j. 7 Azs 30/2010 – 136, odmítl jako nepřijatelnou a odkázal na judikaturu
k otázce posuzování věrohodnosti výpovědí žadatelů o mezinárodní ochranu. Na tuto
argumentaci krajský soud v napadeném rozsudku odkázal s tím, že stěžovatel pouze zopakoval
důvody své první žádosti. Proto pokud by se krajský soud výslovně nezabýval námitkami
stěžovatele souvisejícími s jeho sexuální orientací, nemohlo by tím dojít k zásahu do práv
stěžovatele. Krajský soud se však nad rámec vymezený těmito námitkami zabýval a hodnotil
závěry ministerstva i podklady, na jejichž základě ministerstvo rozhodovalo.
Jako nové důvody v žádosti stěžovatel uvedl politické aktivity, které prováděl na území
České republiky, kde se podle svého tvrzení stal členem politické strany Alga, přičemž v prostředí
kazašských studentů vykonával agitační činnost a měl v úmyslu pořádat protestní akci proti
současnému prezidentovi, která se ale neuskutečnila. Během přípravy této akce jej sledovali
zaměstnanci konzulátu. Stěžovatel uvedl, že pokud by se vrátil do Kazachstánu, mohl by být
trestán za porušení národních a mezinárodních vztahů, ze separatismu, urážky prezidenta
a za vyzrazení státních tajemství. Krajský soud se těmito tvrzeními zabýval a ztotožnil se
s hodnocením ministerstva, když politické aktivity stěžovatele nebyly důvodem jeho potíží
a odchodu z vlasti a nebyly ani takové intenzity, aby vešly v obecnější známost. Nejvyšší správní
soud v tomto směru odkazuje na rozsudek ze dne 12. 4. 2012, č. j. 7 Azs 9/2012 – 46,
www.nssoud.cz, v němž vyslovil závěr, že „(h)rozba trestního stíhání či již zahájené stíhání tak může být
sama o sobě azylově relevantní jen v omezeném okruhu případů, a to tehdy, když osobě, jež je jí ohrožena,
v souvislosti s tím hrozí skutečně zásadní fyzické či psychické útrapy či dokonce smrt již jen z důvodu, že v zemi
původu takové následky trestního stíhání pravidelně (tj. ve významné části případů) nastávají, tj. jsou přiměřeně
pravděpodobné. Dále tomu může být v případech, kdy je z konkrétních skutečností patrné, že u žadatele se
okolnosti jeho stíhání či možného stíhání v nežádoucím směru významně a s velmi tíživými důsledky pro sféru jeho
základních práv vymykají obvyklým standardům země původu. Např. proto, že stíhání je vedeno z účelových
politických důvodů či proto, aby zastrašilo, umlčelo či jinak nelegitimně ovlivnilo stíhaného nebo jej připravilo o
majetek, případně zničilo jeho společenské postavení, přičemž prostředky k nápravě takto účelového trestního
stíhání a na ochranu stíhaného v zemi původu nejsou k dispozici či jsou neúčinné. Azylově relevantním důvodem
proto většinou nebudou excesy při vyšetřování, a to zpravidla ani dějí-li se opakovaně, nejsou-li vedeny zlovolným
záměrem, či obecně tvrdá praxe orgánů trestní spravedlnosti, nedosahuje-li nelidských rozměrů.“ K minimální
intenzitě útrap, jež mohou být azylově relevantní, je lze také odkázat např. na rozsudek ze dne
5. 10. 2006, č. j. 2 Azs 66/2006 - 52, publ. pod č. 1066/2007 Sb. NSS, www.nssoud.cz.
V souvislosti s obavami stěžovatele, že utrpí závažnou újmu spočívající v trestním stíhání
a odnětí svobody po návratu do země původu, je možno poukázat na test „reálného nebezpečí“,
který Nejvyšší správní soud ve své judikatuře aplikuje. Například v rozsudku ze dne 26. 3. 2008,
č. j. 2 Azs 71/2006 – 82, www.nssoud.cz, dospěl k závěru, že „povinnost nevystavit žadatele o azyl
mučení nebo nelidskému či ponižujícímu zacházení anebo trestu (...) je dána, pokud hrozí „reálné nebezpečí“, že
bude takovému zacházení vystaven.“ A dále že „reálným nebezpečím“ (srov. rovněž §14a odst. 1 zákona o
azylu, jež užívá ve stejném významu slovní spojení „skutečné nebezpečí“) nutno rozumět, že ve významném
procentu případů obdobných situaci stěžovatele dojde k nežádoucímu následku, takže stěžovatel má dobré důvody
se domnívat, že takovýto následek může s významnou pravděpodobností postihnout i jeho“. V rozsudku ze dne
31. 8. 2011, č. j. 7 Azs 23/2011 – 83, www.nssoud.cz, pak Nejvyšší správní soud doplnil,
že „Přesto, že test „reálného nebezpečí“ je vůči stěžovateli přísnější než test „přiměřené pravděpodobnosti“ [ten se
použije pro zkoumání „odůvodněnosti strachu z pronásledování“ podle §12 písm. b) zákona o azylu], i tak
nedosahuje intenzity trestního standardu „nade vší pochybnost“. V tomto ohledu nutno poukázat především na
úvahy o „real risk“ (reálném riziku) nelidského a ponižujícího zacházení vyslovené Evropským soudem pro
lidská práva ve věci Vilvarajah a další proti Spojenému království v rozsudku ze dne 30. 10. 1990 (žádosti č.
13163/87, 13164/87, 13165/87, 13147/87 a 13148/87), zejm. na jeho bod 103. Tento rozsudek ve
svých úvahách navazuje na předchozí rozsudek téhož soudu ve věci Cruz Varas a další proti Švédsku ze dne
20. 3. 1991 (žádost č. 15576/89), zejména na jeho body 69 a 70. Důvodnost obav se s ohledem na závěry výše
uvedených rozhodnutí odvíjí od toho, zda jsou dány závažné důvody domnívat se („where substantial grounds have
been shown for believing“), že cizinec bude v případě návratu do země původu čelit reálnému riziku mučení,
nelidského či ponižujícího zacházení.“
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu
poskytuje dostatečnou odpověď na stížní námitky a Nejvyšší správní soud neshledal ani žádné
další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto okolností kasační
stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatele.
Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost jako nepřijatelnou odmítl (§104a
odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta první za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovateli byl ustanoven zástupcem advokát podle ust. §35 odst. 8 s. ř. s. a v takovém
případě platí odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát. Podle ust. §7, §9 odst. 3 písm. f)
a §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží advokátu
odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) v částce 3.100 Kč a podle
ust. §13 odst. 3 citované vyhlášky náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč. Protože ustanovený
advokát je plátcem daně z přidané hodnoty (dále jen „daň“), zvyšuje se jeho odměna o částku
odpovídající této dani, kterou je povinen odvést podle zákona č. 235/2004 Sb., ve znění
pozdějších předpisů, tj. o 714 Kč. Celková částka odměny tedy činí 4.114 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu