ECLI:CZ:NSS:2013:7.AZS.20.2013:22
sp. zn. 7 Azs 20/2013 - 22
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně senátu JUDr. Elišky
Cihlářové a soudců JUDr. Jaroslava Hubáčka a JUDr. Karla Šimky v právní věci žalobců: a) A.
S., b) nezl. A. I., c) nezl. K. R., zastoupeni Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem
Heyrovského 1178, Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, se sídlem
Nad Štolou 3, Praha 7, v řízení o kasační stížnosti žalobců proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 13. 5. 2013, č. j. 29 Az 14/2012 – 59,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Odměna advokáta Mgr. Jana Urbana se u r č u je částkou 9.365,40 Kč.
Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní
moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
Krajský soud v Hradci Králové rozsudkem ze dne 13. 5. 2013, č. j. 29 Az 14/2012 – 59,
zamítl žalobu podanou žalobci (dále jen „stěžovatelé“) proti rozhodnutí Ministerstva vnitra
(dále jen „ministerstvo“) ze dne 21. 6. 2012, č. j. OAM-110/ZA-ZA06-ZA14-2012-1, kterým
bylo rozhodnuto, že žádost stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany je nepřípustná
podle ust. §10a písm. e) zákona č. 325/1999 Sb., ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“) a řízení o udělení mezinárodní ochrany bylo zastaveno podle ust. §25 písm. i) zákona
o azylu s tím, že podání žaloby nemá v souladu s ust. §32 odst. 2 téhož zákona odkladný účinek.
Proti tomuto rozsudku podali stěžovatelé v zákonné lhůtě kasační stížnost.
Nejvyšší správní soud, po konstatování přípustnosti kasační stížnosti, se ve smyslu
ust. §104a s. ř. s. dále zabýval otázkou, zda kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje
vlastní zájmy stěžovatelů. Pokud by totiž tomu tak nebylo, musela by být podle citovaného
ustanovení odmítnuta jako nepřijatelná.
Přesahem vlastních zájmů stěžovatele, který ve věcech azylu jedině vede k meritornímu
projednání kasační stížnosti, je jen natolik zásadní a intenzivní situace, v níž je, kromě ochrany
veřejného subjektivního práva jednotlivce, pro Nejvyšší správní soud též nezbytné vyslovit právní
názor k určitému typu případů či právních otázek. To prakticky znamená, že přesah vlastních
zájmů stěžovatele je dán jen v případě rozpoznatelného dopadu řešené právní otázky nad rámec
konkrétního případu. Primárním úkolem Nejvyššího správního soudu v tomto řízení je proto
nejen ochrana individuálních veřejných subjektivních práv, nýbrž také výklad právního řádu
a sjednocování rozhodovací činnosti krajských soudů.
O přijatelnou kasační stížnost se tak prakticky může jednat v případě, že se kasační
stížnost týká právních otázek, které dosud nebyly vůbec či plně řešeny judikaturou Nejvyššího
správního soudu nebo jsou dosavadní judikaturou řešeny rozdílně, přičemž rozdílnost
v judikatuře může nastat na úrovni krajských soudů i Nejvyššího správního soudu. Kasační
stížnost bude přijatelná pro potřebu učinit tzv. judikatorní odklon. To znamená, že Nejvyšší
správní soud ve výjimečných a odůvodněných případech sezná, že je na místě změnit výklad
určité právní otázky řešené dosud správními soudy jednotně. Další případ přijatelnosti kasační
stížnosti bude dán tehdy, pokud by bylo v napadeném rozhodnutí krajského soudu shledáno
zásadní pochybení, které mohlo mít dopad do hmotněprávního postavení stěžovatele. O takové
pochybení se může jednat především tehdy, nerespektoval-li krajský soud ustálenou judikaturu
a nelze navíc vyloučit, že k tomuto nerespektování nebude docházet i v budoucnu nebo krajský
soud v jednotlivém případě hrubě pochybil při výkladu hmotného či procesního práva.
V této souvislosti je však třeba zdůraznit, že Nejvyšší správní soud není v rámci přijatelnosti
povolán přezkoumávat jakékoliv pochybení krajského soudu, ale pouze pochybení tak výrazné
intenzity, o němž se lze důvodně domnívat, že pokud by k němu nedošlo, věcné rozhodnutí
krajského soudu by bylo odlišné. Nevýrazná pochybení, především procesního charakteru, proto
zpravidla nebudou dosahovat takové intenzity, aby byla důvodem přijatelnosti kasační stížnosti.
Z výše uvedeného vyplývá, že je v zájmu stěžovatele v řízení o kasační stížnosti ve věcech
azylu, aby uvedl, v čem spatřuje, v mezích kritérií přijatelnosti popsaných výše, v konkrétním
případě přesah svých vlastních zájmů, a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud jeho
kasační stížnost věcně projednat.
Stěžovatelé v kasační stížnosti namítali, že ministerstvo i krajský soud se dostatečně
nevypořádaly jak se skutečnostmi, které v průběhu řízení vyšly najevo, tak se skutečnostmi, které
stěžovatelé výslovně uvedli, a to zejména s tvrzenými potencionálními riziky v případě jejich
návratu do země původu. Ve vztahu k této námitce lze odkázat na rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 30. 6. 2009, č. j. 4 Azs 23/2009 - 64, v němž bylo vysloveno, že podává-li
žadatel o udělení mezinárodní ochranu opakovanou žádost, je podmínkou pro to, aby taková
žádost byla věcně posouzena, tvrzení nových skutečností. Je tedy povinností žadatele, aby takové
skutečnosti v nové žádosti uvedl. V opačném případě je podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu
žádost nepřípustná. V rozsudku ze dne 11. 6. 2009, č. j. 9 Azs 5/2009 - 65, Nejvyšší správní soud
konstatoval, že hlavním smyslem a účelem možnosti podat opakovanou žádost o udělení
mezinárodní ochrany je postihnout případy, kdy se objeví takové závažné skutečnosti,
které by mohly ovlivnit hmotněprávní postavení žadatele a které nemohl uplatnit vlastní vinou
během předchozího pravomocně skončeného řízení. Při opakovaném podání žádosti o udělení
mezinárodní ochrany je proto nutno důsledně dbát na splnění těchto podmínek, které mají
na straně jedné garantovat určitou přidanou hodnotu této nové žádosti, jenž může vést k jinému
rozhodnutí než u žádosti předchozí, a na straně druhé zajistit, aby nedocházelo k účelovému
podávání opakovaných žádostí. V této souvislosti lze poukázat na rozsudek ze dne 8. 9. 2011,
č. j. 7 Azs 28/2011 - 74, v němž bylo uvedeno, že bylo-li řízení o žádosti o udělení mezinárodní
ochrany zastaveno pro nepřípustnost podle ust. §25 písm. i) zákona o azylu, zkoumá správní
soud pouze to, zda byly dány podmínky pro zastavení řízení. Důvody uváděné žadateli se zabývá
pouze z toho hlediska, zda jim mohly být známy v době první žádosti, a zda je tedy mohli uvést,
či zda jim v tom nebránily objektivní důvody, zpravidla spočívající v tom, že o těchto důvodech
vůbec nevěděli nebo je nemohli z objektivních či legitimních subjektivních příčin uvést.
V dané věci stěžovatelé v řízení o udělení azylu, které bylo na základě jejich žádosti
zahájeno dne 26. 10. 2005, uvedli, že se v případě návratu do Ázerbájdžánu obávají možné
persekuce kvůli jejich náboženskému vyznání, neboť jsou vyznavači tzv. jednobožství, což je
varianta sunnitské větve islámu. V dalším řízení o udělení mezinárodní ochrany, které bylo
zahájeno podáním žádosti dne 26. 4. 2012, pak uvedli shodné důvody jako v předchozím řízení,
tj. že se obávají problémů kvůli jejich náboženskému vyznání. Ministerstvo tedy postupovalo
v souladu se zákonem, pokud opakovanou žádost stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany
posoudilo jako nepřípustnou podle ust. §10a písm. e) zákona o azylu a řízení o této žádosti podle
ust. §25 písm. i) zákona o azylu zastavilo.
Ustálená a vnitřně jednotná judikatura Nejvyššího správního soudu poskytuje
tedy dostatečnou odpověď na námitku uplatněnou v kasační stížnosti. Nejvyšší správní soud
neshledal ani žádné další důvody pro přijetí kasační stížnosti k věcnému projednání. Za těchto
okolností kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy stěžovatelů.
Z výše uvedených důvodů je kasační stížnost stěžovatelů nepřijatelná, a proto ji Nejvyšší
správní soud odmítl (§104a odst. 1 s. ř. s.).
Výrok o nákladech řízení se opírá o ust. §60 odst. 3 věta prvá za použití §120 s. ř. s.,
podle něhož žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení, byl-li návrh odmítnut.
Stěžovatelům byl pro řízení o kasační stížnosti soudem ustanoven zástupcem advokát
a podle §35 odst. 8 s. ř. s. platí v takovém případě odměnu advokáta včetně hotových výdajů stát.
Podle ust. §9 odst. 4 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., ve znění pozdějších předpisů, náleží
advokátovi odměna za jeden úkon právní služby (doplnění kasační stížnosti) při zastupování tří
osob v částce 7.440 Kč (§11 odst. 1 písm. d) ve spojení s §12 odst. 4 citované vyhlášky)
a náhrada hotových výdajů v částce 300 Kč (§13 odst. 3 citované vyhlášky), celkem tedy
7.740 Kč. Jelikož ustanovený zástupce je plátcem daně z přidané hodnoty, zvyšuje se odměna
o částku odpovídající dani z přidané hodnoty, která činí 21% z částky 7.740 Kč, tj. 1.625,40 Kč.
Celková částka odměny a náhrady hotových výdajů ustanoveného zástupce tak činí 9.365,40 Kč.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 31. července 2013
JUDr. Eliška Cihlářová
předsedkyně senátu