ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.3.2012:23
sp. zn. 8 Afs 3/2012 - 23
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: EMOS spol. s r. o.,
se sídlem Šířava 295/17, Přerov I. - Město, zastoupeného JUDr. Karlem Veverkou, advokátem,
se sídlem Boženy Němcové 2, Přerov, proti žalovanému: Generální ředitelství cel, se sídlem
Budějovická 7, Praha 4 (dříve Celní ředitelství Olomouc), proti rozhodnutím žalovaného ze dne
10. 8. 2009, čj. 923/08-1301-21-1-3, čj. 923/08-1301-21-2-4 a čj. 923/08-1301-21-3-5, o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 9. 2011,
čj. 22 Ca 252/2009 - 36, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2011,
čj. 22 Ca 252/2009 - 50,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalovaný nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovaný je povinen nahradit žalobci náklady řízen í o kasační stížnosti ve výši
2904 Kč k rukám jeho zástupce JUDr. Karla Veverky, advokáta se sídlem Boženy
Němcové 2, Přerov, do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Odůvodnění:
I.
[1] Celní úřad Přerov (dále jen „celní úřad“) žalobci dodatečně vyměřil dodatečnými
platebními výměry ze dne 17. 12. 2007, čj. 9147-1/07-136300-021, čj. 9147-2/07-136300-021
a čj. 9147-3/07-136300-021, konečné antidumpingové clo z dovezeného zboží, fluorescenčních
výbojek s horkou katodou, propuštěného do režimu volného oběhu. Celní ředitelství Olomouc
(dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce rozhodnutími ze dne 15. 4. 2008,
čj. 923/08-1301-21-1, čj. 923/08-1301-21-2 a čj. 923/08-1301-21-3.
[2] Při následné kontrole po propuštění zboží, kterou provedl žalovaný, vyšlo najevo,
že dovezené zboží bylo čínského, nikoliv malajsijského původu. Z toho důvodu se na něj
vztahovalo antidumpingové clo podle nařízení Rady (ES) č. 1470/2001, o uložení konečného
antidumpingového cla z dovozu elektronických integrovaných kompaktních fluorescenčních
výbojek (CFL-i) pocházejících z Čínské lidové republiky a o konečném výběru uloženého
prozatímního cla (dále jen „nařízení č. 1470/2001“). Žalovaný uzavřel, že celní úřad vyměřil
žalobci konečné antidumpingové clo v souladu s právními předpisy, a že dodatečné platební
výměry nevydal v rozporu s čl. 220 odst. 2 písm. b) nařízení Rady (EHS) č. 2913/92,
kterým se vydává celní kodex Společenství (dále jen „celní kodex“). Společnost CLC POWER
SOLUTIONS SDN. BHD. (dále jen „vývozce zboží“) totiž záměrně předložila malajsijským
orgánům nesprávné doklady a padělala potvrzení FORM A, na základě kterého celní orgány
neoprávněně přiznaly žalobci nižší sazbu cla. Z toho důvodu nebylo možné chybu přičítat celním
orgánům a aplikovat uvedené ustanovení celního kodexu.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného žaloby ke krajskému soudu v Ostravě
(dále jen „krajský soud“). Krajský soud spojil žaloby ke společnému projednání a zrušil všechna
napadená rozhodnutí pro nepřezkoumatelnost.
[4] V dalším řízení žalovaný znovu zamítl odvolání žalobce proti dodatečným platebním
výměrům rozhodnutími ze dne 10. 8. 2009, čj. 923/08-1301-21-1-3, čj. 923/08-1301-21-2-4
a čj. 923/08-1301-21-3-5. Žalovaný opakovaně posoudil podmínky uvedené v čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu a uzavřel, že malajsijské státní orgány nezanedbaly své povinnosti.
Vzhledem k rozsáhlé podvodné činnosti vývozce nemohlo Ministerstvo mezinárodního obchodu
a průmyslu Malajsie (dále „Ministerstvo“ nebo „MITI“) odhalit podvodně deklarovaný původ
zboží. Podvod při obcházení cel a antidumpingových cel, uvalených na kompaktní fluorescenční
výbojky, odhalila až mezinárodní mise Evropského úřadu pro boj proti podvodům
(dále jen „OLAF“) podrobným šetřením v roce 2006.
II.
[5] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného ze dne 10. 8. 2009 žaloby. Namítl,
že ačkoliv vývozce uvedl malajsijské celní orgány v omyl, měly celní orgány reálnou možnost,
a v souvislosti s verifikací zboží i povinnost, ověřit původ zboží podobně, jak to učinila
organizace OLAF. Celní orgány měly stejně jako OLAF přístup k evidenčnímu systému vstupů
a výstupů v bezcelní zóně Port Klang. Žalovaný nehodnotil důkazy ve vzájemné souvislosti,
ale naopak je absolutizoval s cílem vyvrátit důvodnost aplikace čl. 220 odst. 2 písm. b) celního
kodexu.
[6] Krajský soud spojil žaloby ke společnému projednání. Rozsudkem ze dne 27. 9. 2011,
čj. 22 Ca 252/2009 - 36, ve znění opravného usnesení ze dne 21. 11. 2011,
čj. 22 Ca 252/2009 - 50, znovu zrušil rozhodnutí žalovaného a věci mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaný se sice zabýval námitkou zpětné verifikace zboží, avšak nedostatečně. Jeho rozhodnutí
proto byla znovu nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Žalovaný vyhodnotil pouze zprávu
ze šetření OLAF, avšak chyběla komplexní úvaha, že malajsijské státní orgány byly uvedeny
v omyl. V rozhodnutích chybělo i ucelené posouzení procesu verifikace před malajsijskými
státními orgány, ačkoliv bylo stěžejní otázkou právě to, zda zpětná verifikace ze strany
malajsijských orgánů představovala chybu na jejich straně ve smyslu čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu. Zpráva OLAF nevypovídala o všech relevantních skutečnostech.
Proto bylo nutné přihlédnout i k jiným důkazům, zejména k malajsijské právní úpravě procesu
verifikace. Žalovaný měl rovněž vyjasnit postavení Ministerstva v soustavě malajsijských celních
orgánů. Až poté bude možné vyhodnotit, zda Ministerstvo nebo malajsijské celní orgány porušily
své povinnosti při procesu verifikace zboží.
III.
[7] Žalovaný (stěžovatel) podal proti rozsudku krajského soudu kasační stížnost z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[8] Je přesvědčen, že se námitkou zpětné verifikace z hlediska splnění chybějící podmínky
čl. 220 celního kodexu dostatečně zabýval v žalobou napadených rozhodnutích.
[9] Stěžovatel se vyjádřil k požadavku krajského soudu na posouzení postavení Ministerstva
v soustavě celních orgánů Malajsie. Krajský soud podle jeho názoru zcela ignoroval judikaturu
Soudního dvora EU (rozsudek ze dne 27. 6. 1991 ve věci Mecanarte, C-348/98), z níž je zcela
zřejmé, že pro účely zjištění chyby celních orgánů je za kompetentní celní orgán považován
kterýkoli orgán, jehož jednání v rámci stanovených pravomocí vede k vydání informace
relevantní pro vybrání cla, a který může vyvolat v osobě povinné zaplatit clo oprávněná
očekávání. I bez zkoumání postavení MITI v soustavě celních orgánů musí být tento orgán
považován za orgán třetí země při posouzení podmínek uvedených v čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu.
[10] Vydání potvrzení při zjišťování preferenčního statusu zboží, které se ukáže
jako nesprávné, může být chybou státních orgánů. Je proto nepochybné, že vydání následně
zrušených osvědčení FORM A může být považováno za chybu na straně celních orgánů.
Při kontrole OLAF však bylo zjištěno, že osvědčení FORM A KL2005/16312 nevydalo
Ministerstvo, ale šlo o falzifikát, stejně jako v případě osvědčení FORM A KL2005/20243,
což potvrdilo samotné MITI. U těchto dvou osvědčení nemůže být naplněna podmínka uvedená
v druhém pododstavci čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, protože tato potvrzení nebyla
vydána orgánem třetí země.
[11] Vydání nesprávného potvrzení orgánem třetí země není chybou, je-li založeno
na nesprávném popisu skutečností dovozcem. Evropské společenství nemůže nést negativní
důsledky nesprávného jednání dodavatelů dovozců. Šetření OLAF jednoznačně prokázalo,
že vývozce zboží uvedl Ministerstvo svým podvodným jednáním v omyl. Vývozce profesionálně
zastřel původ zboží. Proto bylo jeho podvodné jednání pro malajsijské celní orgány těžko
odhalitelné.
[12] K pochybení celních orgánů by došlo tehdy, pokud si byl orgán vydávající osvědčení
vědom nebo měl být vědom, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Žalobce
v žalobě tvrdil, že malajsijské celní orgány měly reálnou možnost a současně povinnost ověřit
preferenční status zboží, jak to později učinil OLAF. K tomu se stěžovatel vyjádřil
již ve vyjádření k podané žalobě. Rovněž mu není známo, na základě jakých právních předpisů
nebo skutečností dospěl žalobce k závěru, že malajsijské celní orgány mají povinnost ověřovat
preferenční status zboží. Aby šlo o chybu na straně celních orgánů, musí si být skutečnosti,
že zboží naplňuje podmínky pro preferenční zacházení, vědom ten orgán, který vydává potvrzení,
nikoli celní orgány Malajsie. Verifikační proces dvou osvědčení FORM A č. KL2004/43046
a č. KL2004/4709 byl zahájen v březnu 2005 a dokončen byl až po provedení
všech předmětných dovozů v březnu 2006. Důkazní břemeno nepochybně vázlo na straně
žalobce. Ten však podle stěžovatele pouze zcela neurčitě tvrdil povinnosti malajsijských celních
orgánů a konstatoval, že stěžovatel a Celní úřad Přerov přešli bez podrobnějšího vyhodnocení
důkazy o tom, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Žalobce však stěžovateli
nepředložil žádný důkaz na podporu svých tvrzení.
[13] Žalobce tedy nenavrhl v celním řízení důkazy k posouzení správnosti souladu postupu
MITI s malajsijskou právní úpravou. Proto je takový požadavek krajského soudu nepřiměřený
a neopodstatněný. Požadavek krajského soudu představuje otázku, která musí být vyřešena
v souladu se zákony Malajsie a „nepředstavuje otázku práva České republiky nebo Evropské unie“.
Stěžovatel nemůže svými znalostmi ani získanými informacemi o příslušné právní úpravě
obsáhnout všechny povinnosti MITI, aby bylo možné konstatovat, že MITI vědělo nebo mohlo
vědět, že zboží nesplňuje podmínky pro preferenční zacházení. Žalobce měl tvrdit v odvolacím
řízení, že MITI nebo celní orgány Malajsie měly vědět, že skutečnou zemí původu není Malajsie.
To však neučinil.
[14] Malajsijské celní orgány měly přístup do evidence zboží v bezcelní zóně.
S touto námitkou se stěžovatel dostatečně vypořádal již v odůvodnění žalobami napadených
rozhodnutí. V zásadě je třeba vycházet z toho, že musí jít o chybu přičitatelnou aktivnímu jednání
celních orgánů. Za chybu je možno považovat i pasivitu celního orgánu, avšak je třeba tuto
výjimku interpretovat restriktivně. Ani pasivitu malajských celních orgánů, které měly možnost
kontroly zboží překládaného v bezcelní zóně v Port Klangu, není možné považovat za chybu
celních orgánů dle čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu.
IV.
[15] Žalobce ve vyjádření ke kasační stížnosti namítl nepřípustnost kasační stížnosti
podle §103 odst. 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního (pozn. NSS: míněn §104
odst. 4).
[16] Osvědčení FORM A č. KL 2005/16312 a č. KL 2005/20243 byla sice falešná, nicméně
preferenční status zboží potvrdila i verifikace dvou osvědčení o původu zboží FORM A u JSD
ev. č. 1136301411729-3 a ev. č. 1136301411254-5, a to tak, že původ zboží je v Malajsii. Žalobce
proto neprováděl zpětnou verifikaci u všech osvědčení o původu veškerého zboží od stejného
dodavatele z Malajsie. Ministerstvo si mělo být vědomo nesplnění podmínek nejpozději
při zpětné verifikaci. Právě Ministerstvo bylo orgánem, který k tomu měl kompetence,
a který disponoval prostředky a nástroji k provedení verifikace.
V.
[17] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů, a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí
vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[18] Kasační stížnost není důvodná.
[19] Nejvyšší správní soud se již v minulosti zabýval podmínkami aplikace čl. 220 odst. 2
písm. b) celního kodexu. Učinil tak především v rozsudku ze dne 30. 7. 2008,
čj. 1 Afs 27/2008 - 97, ve kterém shrnul dosavadní judikaturu Evropského soudního dvora
k aplikaci tohoto ustanovení a k problematice rozložení důkazního břemene. Nejvyšší správní
soud z uvedeného rozhodnutí vycházel i v této věci a v podrobnostech odkazuje
na jeho odůvodnění, které je dostupné na www.nssoud.cz.
[20] Spor mezi žalobcem a stěžovatelem spočívá v tom, zda byly celní orgány oprávněny
doměřit žalobci konečné antidumpingové clo nebo zda jim v tom bránil čl. 220 odst. 2 písm. b)
celního kodexu. Krajský soud rozhodoval v této věci již podruhé a shledal napadená rozhodnutí
znovu nepřezkoumatelnými pro nedostatek důvodů.
[21] Základní skutkovou a právní otázkou, která představuje meritum projednávané věci,
je to, zda se na dovážené zboží vztahovalo antidumpingové clo. Pro takové zjištění je nezbytné
zjistit, jaký byl skutečný původ dováženého zboží – fluorescenčních výbojek s horkou katodou.
Aby však bylo možné dodatečně zaúčtovat clo, bylo též třeba posoudit splnění jedné z podmínek
uvedených v čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, a sice podmínky, zda byla částka cla dlužná
ze zákona zaúčtována následkem chyby ze strany celních orgánů. Žalobce tvrdil v odvolání
proti dodatečným platebním výměrům, že v roce 2004 byla vyžádána ohledně zásilek zboží
zpětná verifikace a celní úřady Malajsie potvrdily, že dodávané zboží je malajsijského původu.
Krajský soud shledal odůvodnění žalobou napadených rozhodnutí nedostatečným právě
v posouzení této okolnosti.
[22] Kasační stížnost je opravným prostředkem proti pravomocnému rozhodnutí krajského
soudu ve správním soudnictví (§102 s. ř. s.). Stěžovatel je oprávněn uvést v ní důvody,
pro které se domnívá, že neobstojí rozhodnutí krajského soudu. Jestliže krajský soud považoval
rozhodnutí o odvolání za nepřezkoumatelná, bylo třeba v kasační stížnosti tvrdit a zdůvodnit,
že rozhodnutí o odvolání přezkoumatelná byla. Stěžovatel rovněž mohl argumentovat
tak, že okolnosti, jejichž vypořádání krajský soud považoval za nedostatečné, nebyly podstatné
pro rozhodnutí věci.
[23] Stěžovatel v kasační stížnosti prvotně nezpochybňoval právní názor krajského soudu
o nedostatku důvodů v rozhodnutích o odvolání. Spíše se snažil přesvědčit Nejvyšší správní soud
o věcné správnosti doměření antidumpingového cla a o nepotřebnosti posoudit právní úpravu
malajsijského celního řízení. Nedostatky rozhodnutí o odvolání a postup žalovaného
však nemůže být dodatečně zhojen ani podrobným rozborem učiněným až v kasační stížnosti
(k tomu srov. např. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
čj. 3 As 51/2003 - 58, v němž vyslovil tento závěr ve vztahu k odstranění nedostatku odůvodnění
správního rozhodnutí v kasační stížnosti brojící proti rozhodnutí soudu, jímž bylo správní
rozhodnutí zrušeno jako nepřezkoumatelné).
[24] Stěžovatel namítl, že způsob, jakým se zabýval námitkou zpětné verifikace, je dostačující
a přezkoumatelný. Nejvyšší správní soud tento názor nesdílí. K verifikaci osvědčení
FORM A napadená rozhodnutí v závěru čtvrté strany uvádí, že „vzhledem k rozsáhlé podvodné činnosti
firmy CLC nemohlo MITI podvodně deklarovaný původ zboží zjistit, a to ani při verifikačním řízení viz. odkaz
v dokumentu o šetření OLAF na dvojí faktury, a proto si také nemohl být MITI vědom toho, že zboží nesplňuje
podmínky pro preferenční zacházení“. Takové odůvodnění je nedostatečné. Kromě zcela obecného
tvrzení o rozsahu realizované podvodné činnosti a odlišnosti dokladů, které byly předkládány,
neobsahují rozhodnutí o odvolání žádné důvody, ze kterých by bylo možné bezpečně uzavřít,
že malajsijské orgány provádějící verifikaci, byly dodavatelem uvedeny v omyl.
[25] O tom, že si byl stěžovatel vědom tohoto nedostatku, svědčí jeho postup v soudním
řízení. Zejména na třetí a čtvrté straně vyjádření k žalobám se zamýšlel, zda MITI mohlo
při verifikačním řízení odhalit podvod vývozce a odkazoval na jednotlivé části zprávy OLAF.
Jak však vyplývá z konstantní judikatury Nejvyššího správního soudu, nemůže být nedostatek
odůvodnění rozhodnutí vydaného ve správním řízení dodatečně zhojen ve vyjádření žalovaného
k žalobě (viz např. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 13. 10. 2004,
čj. 3 As 51/2003 - 58, ze dne 19. 12. 2008, čj. 7 As 2/2007 - 119).
[26] V kasační stížnosti se v různých obměnách objevuje námitka o povinnosti celních orgánů
konfrontovat postup MITI s malajsijskou právní úpravou. Krajský soud uvedl,
že je třeba v dalším řízení podrobněji objasnit, jakým způsobem má verifikační řízení v Malajsii
probíhat, zda probíhalo řádně podle tamních předpisů a jaké je postavení MITI v systému celních
orgánů. Krajský soud tím stěžovateli naznačil, jakým směrem se mohou jeho následné úvahy
ubírat, aby další rozhodnutí již obstála a obsahovala dostatek důvodů. Žalobní námitka,
že si žalobce vyžádal zpětnou verifikaci a malajsijské orgány mu ji poskytly, byla stěžejní
pro posouzení podmínek pro doměření cla. Krajský soud proto správně vyžadoval komplexnější
úvahu zejména o podrobnostech procesu verifikace. Účinná právní úprava v zemi vývozu
skutečně může být podstatná pro tyto úvahy. To však na druhé straně neznamená, že součástí
odůvodnění správního rozhodnutí o podmínkách čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu, musí
vždy bezpodmínečně být detailní rozbor platné právní úpravy celního řízení v zemi vývozu. Celní
kodex takový požadavek nestanoví. Jde tedy o to, aby odůvodnění rozhodnutí ve svém celku
obsahovalo dostatečné důvody, které přesvědčí krajský soud o správnosti rozhodnutí o doměření
cla. Zda tyto dostatečné důvody vyplynou spíše ze skutkových okolností, nebo zda podstatnou
roli sehrává též platná právní úprava v zemi vývozu, však již závisí na okolnostech případu.
[27] K argumentu, že „za kompetentní je třeba považovat kterýkoli orgán, jehož jednání v rámci
stanovených pravomocí vede k vydání informace relevantní pro vybrání cla“ lze ve stejném duchu
poznamenat, že právě proto je třeba, aby byla ona pravomoc podrobena podrobnější úvaze,
tím spíše, pokud by akt tohoto orgánu mohl vyvolat u osoby povinné k úhradě cla oprávněné
očekávání. Kasační námitka proto rovněž spíše podporuje potřebu v tomto ohledu dostatečně
odůvodnit rozhodnutí o odvolání.
[28] Stěžovatel namítl, že v případě osvědčení FORM A KL2005/16312 a KL2005/20243 šlo
o falzifikáty, které nebyly vydány orgánem třetí země. Tato námitka nemíří na nezákonnost
rozsudku krajského soudu, ale přináší důvody, proč je prvostupňové rozhodnutí věcně správné.
O těchto osvědčeních se však v rozhodnutích o odvoláních nic neuvádí.
Nelze se proto až v řízení o kasační stížnosti zabývat tím, nakolik může i tato okolnost ovlivnit
doměření antidumpingového cla.
[29] Stěžovatel namítl, že krajský soud přisvědčil žalobní námitce o mezeře v dokazování
a sám nezkoumal, na čí straně bylo důkazní břemeno o vědomosti, že zboží nesplnilo podmínky
vyžadované pro využití preferenčního zacházení.
[30] Jak již Nejvyšší správní soud uvedl ve zmíněném rozsudku sp. zn. 1 Afs 27/2008,
z judikatury Evropského soudního dvora vyplývá, že důkazní břemeno, zda si orgány vydávající
osvědčení byly vědomy nebo si měly být vědomy, že zboží nesplnilo podmínky vyžadované
pro využití preferenčního zacházení, nese osoba, která uplatňuje výjimku obsaženou ve třetím
pododstavci, in fine, čl. 220 odst. 2 písm. b) celního kodexu (viz rozsudek ESD ze dne 9. 3. 2006,
Beemsterboer Coldstore Services BV, C-293/04, bod 45).
[31] Není příliš zřejmé, proč stěžovatel považuje tvrzení žalobce o povinnostech malajsijských
celních orgánů za neurčité. V odvoláních proti dodatečným vyměřením cla žalobce kromě
námitky o verifikaci dvou osvědčení o původu zboží namítl, že malajsijské celní orgány měly
přístup do systému evidence vstupů a výstupů z bezcelní zóny Port Klang, musely vědět
o překladech zboží a zjistit případné podvodné jednání dodavatele. Ohledně této skutečnosti
odkazoval na zprávu OLAF (str. 16). Neobstojí proto kasační tvrzení, že žalobce pouze zcela
obecně poukazoval na možnosti celních orgánů Malajsie a na podporu svých tvrzení neoznačil
žádný důkaz. V této části je proto kasační stížnost v rozporu s obsahem podaných odvolání proti
dodatečným platebním výměrům.
[32] Stěžovatel upozornil na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2009,
čj. 8 Afs 38/2008 - 75, podle kterého je zásadou chyba přičitatelná aktivnímu jednání celních
orgánů. Za chybu je možno považovat i pasivitu celního orgánu, avšak je nezbytné tuto výjimku
interpretovat restriktivně. Tento právní názor koresponduje přístupu Evropského soudního
dvora, jak jej shrnul Nejvyšší správní soud ve shora uvedeném rozsudku ze dne 30. 7. 2008,
čj. 1 Afs 27/2008 - 97 (srov. bod 31 rozsudku ESD ze dne 18. října 2007 ve věci Agrover Srl,
C-173/06). I zde nelze než konstatovat, že všechny tyto úvahy měly mít místo již v rozhodnutí
o odvoláních. Stěžovatel jimi nemohl zvrátit průběh soudního řízení, pokud je uplatnil až v řízení
o žalobě nebo v kasační stížnosti.
[33] Lze tedy shrnout, že krajský soud dospěl k správnému názoru, že rozhodnutí stěžovatele
byla nadále nepřezkoumatelná pro nedostatek důvodů. Proto kasační stížnost zamítl
jako nedůvodnou podle §110 odst. 1 s. ř. s.
[34] O nákladech řízení Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení
s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl v řízení o kasační stížnosti úspěch, nemá tudíž právo na náhradu
nákladů řízení. Žalobce má pak proti neúspěšnému účastníku právo na náhradu nákladů,
které v řízení o kasační stížnosti důvodně vynaložil. Nejvyšší správní soud úspěšnému žalobci
přiznal odměnu v souladu s §7, §9 odst. 3 a §11 odst. 1 písm. d) vyhl. č. 177/1996 Sb.,
o odměnách a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), za jeden
úkon právní služby 2100 Kč (vyjádření ke kasační stížnosti ze dne 7. 2. 2012), dále byla přiznána
náhrada hotových výdajů ve výši paušální částky 300 Kč podle §13 odst. 3 citované vyhlášky
a daň z přidané hodnoty ve výši 21 %. Zástupci žalobce se tedy přiznává celková náhrada nákladů
řízení o kasační stížnosti ve výši 2904 Kč. Tuto částku je povinen stěžovatel zaplatit žalobci
na účet advokáta JUDr. Karla Veverky do 30 dnů od právní moci rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu