ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.55.2012:44
sp. zn. 8 Afs 55/2012 - 44
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: OPTIMA GAZ s. r. o,
se sídlem Dubějovická 361, Trhový Štěpánov, zastoupeného JUDr. Milanem Kloudou,
advokátem se sídlem Roháčova 77, Praha 3, proti žalovanému: Generální ředitelství cel,
se sídlem Budějovická 1387/7, Praha 4, o žalobě proti rozhodnutí Celního ředitelství Praha
ze dne 19. 4. 2011, čj. 7347/2011-1701-21, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Městského
soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, čj. 11 Af 50/2011 – 34,
takto:
Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 24. 7. 2012, čj. 11 Af 50/2011 – 34,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalším u řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Platebními výměry vydanými Celním úřadem Benešov ze dne 26. 7. 2010,
pod č. 17327/2009-176600-024, č. 17337/2009-176600-024, č. 17338/2009-176600-024,
č. 17339/2009 176600-024, č. 17354/2009-176600-024, č. 17355/2009-176600-024,
č. 17356/2009-176600-024, č. 17357/2009-176600-024, č. 17358/2009-176600-024, byla žalobci
vyměřena spotřební daň z minerálních olejů – zkapalněných ropných plynů - v celkové částce
738 229 Kč společně s 10% zvýšením za opožděné podání daňového přiznání ve výši 73 826 Kč.
[2] Celní ředitelství Praha rozhodnutím ze dne 19. 4. 2011, čj. 7347/2011-1701-21, zamítlo
odvolání žalobce proti prvně uvedenému platebnímu výměru (pozn. NSS: v souvislosti s nabytím
účinnosti zákona č. 17/2012 Sb., o Celní správě České republiky, ve znění zákona
č. 407/2012 Sb., stávající celní ředitelství zanikla ke dni 1. 1. 2013. V nedokončených řízeních
ve správním soudnictví se dnem 1. 1. 2013 jejich nástupcem stalo Generální ředitelství cel).
II.
[3] Žalobce napadl žalobou u Městského soudu v Praze rozhodnutí žalovaného ze dne
19. 4. 2011, čj. 7347/2011-1701-21. V žalobě dále namítl, že odvolací orgán nerozhodl o dalších
osmi platebních výměrech Celního úřadu Benešov. Městský soud žalobu zamítl rozsudkem
ze dne 24. 7. 2012, čj. 11 Af 50/2011 – 34.
[4] Městský soud v odůvodnění rozsudku uvedl, že se žalobce domáhal přezkoumání
a zrušení rozhodnutí, jímž měl žalovaný rozhodnout o odvolání proti celkem devíti platebním
výměrům ze dne 26. 7. 2010. Zároveň ale namítal, že žalovaný nerozhodl o jeho odvoláních
proti osmi dalším platebním výměrům. Soud zdůraznil, že je při přezkoumání důvodnosti žaloby
vázán jednak samotnými žalobními důvody a jednak žalobním petitem. Z žalobního návrhu
je zřejmé, že se žalobce domáhá přezkoumání a zrušení pouze jednoho rozhodnutí,
a to rozhodnutí ze dne 19. 4. 2011, čj. 7347/2001-1701-21, jímž bylo pravomocně rozhodnuto
o jeho odvolání proti platebnímu výměru ze dne 26. 7. 2010, č. 17327/2009-176600-024.
Pokud má žalobce za to, že žalovaný nerozhodl o jeho odvolání proti dalším platebním
výměrům, pak tato žalobní námitka není ve vztahu k posuzované žalobě důvodná.
Z výše uvedených důvodů se soud mohl zabývat důvodností žaloby jen ve vztahu k rozhodnutí
žalovaného čj. 7347/2001-1701-21. Na jeho zákonnost nemá žádný vliv otázka, zda bylo
či nebylo žalovaným rozhodnuto i o odvolání proti dalším výměrům. Soud podotkl, že právní řád
zná instituty, jimiž se žalobce mohl účinně bránit proti případné nečinnosti žalovaného.
[5] Městský soud odmítl námitku, že žalobce zaplatil za vývoz plynu v uvedených devíti
případech spotřební daň neoprávněně, protože daň byla vybrána v místě dovozu na Slovensku;
na jedno zboží přitom nelze spotřební daň uvalit dvakrát. Soud s poukazem na §9 odst. 3
písm. f) a §28 odst. 1 zákona č. 353/2003 Sb., o spotřebních daních, ve znění účinném pro rok
2008, uvedl, že v posuzovaném případě došly celní úřady obou stupňů ke správnému závěru,
že žalobce porušil režim podmíněného osvobození od daně během dopravy vybraných výrobků.
Okamžikem tohoto porušení vznikla žalobci povinnost spotřební daň přiznat a zaplatit.
[6] Z obsahu předloženého spisového materiálu je podle soudu zřejmé, že žalobce neprovedl
vykládku a nakládku, nepřijal ani nevydal minerální oleje přes příjmové a výdajové měřidlo
daňového skladu. Žalobce nesplnil povinnost zajistit, aby vybrané výrobky byly ve stanovené
lhůtě dopraveny do daňového skladu a byly přijaty daňovým skladem, a aby byly přijaty
oprávněným příjemcem nebo daňovým zástupcem. Tím porušil povinnosti stanovené v §24
odst. 5 zákona o spotřebních daních, současně naplnil skutkovou podstatu správního deliktu
vymezeného v §28 odst. 1 písm. a) téhož zákona a porušil podmínky vydaného povolení
k provozování daňového skladu ze dne 19. 1. 2007. Městský soud zdůraznil, že sám žalobce
v žalobě připustil, že se dopustil porušení režimu daňového skladu tím, že dovezený plyn nebyl
fyzicky přepuštěn přes měřidla daňového skladu.
[7] Městský soud nepřisvědčil ani žalobní argumentaci, podle níž byl plyn vyvezen
do zahraničí a nepodléhal spotřební dani i přesto, že nebyl stočen do daňového skladu. Žalobce
své pochybení vysvětluje jako administrativní chybu, za kterou mu byla udělena ve všech
případech pokuta. V tomto směru žalobce poukázal na to, že se žalovaný nevypořádal s odvolací
námitkou, týkající se nepřiměřené tvrdosti dopadu tohoto pochybení do majetkové sféry žalobce,
který byl nucen zaplatit spotřební daň. Soud konstatoval, že žalovaný se uvedenou námitkou
žalobce zabýval a podle soudu zcela správně dovodil, že na daný případ nelze aplikovat §28
odst. 2 zákona o spotřebních daních. To, že plyn nebyl stočen do daňového skladu, nelze
považovat za administrativní chybu nebo za výsledek nepředvídatelné a neodvratitelné události,
nýbrž za závažné porušení zákona o spotřebních daních. Žalobce jako jediné důvody, jimiž
ospravedlňoval své protiprávní jednání, uváděl vliv konkurenčního prostředí a tlak odběratele.
Městský soud uzavřel, že bylo na žalobci, aby zajistil výkon své podnikatelské činnosti v souladu
s obecně závaznými právními předpisy a s vydaným povolením k provozování daňového skladu.
III.
[8] Žalobce (stěžovatel) napadl rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž předně
upozornil, že podáním ze dne 23. 9. 2011 požádal městský soud, aby ve věci nařídil jednání.
Stěžovatel (pozn. NSS – stěžovatel patrně omylem uvedl, že žalovaný) však k jednání nebyl
předvolán. Tvrzení soudu‚ že žádný z účastníků řízení výslovně nepožádal o nařízení ústního
jednání, proto neodpovídá skutečnosti. Stěžovatel (pozn. NSS – stěžovatel i zde patrně omylem
uvedl, že žalovaný) tak byl zkrácen na svých právech. Na jednání chtěl zejména vysvětlit,
proč napadl jen jedno správní rozhodnutí. Stalo se tak proto, že mu bylo do datové schránky
zasláno všech devět platebních výměrů najednou. Stěžovatel omylem považoval tato rozhodnutí
za stejná (jsou si velmi podobná), a proto k odvolání došlo jen u platebního rozkazu
č. 17327/2009-176600-024 ze dne 26. 7. 2010.
[9] Stěžovatel připustil, že porušil zákonná ustanovení o manipulaci se zbožím v daňovém
skladu a byl za to správně potrestán uložením pokuty a odnětím povolení provozovat daňový
sklad. Byl tedy sankcionován dostatečně. Stěžovatel má za to, že soud nesprávně posoudil právní
otázku zdanění zboží dovezeného ze státu Evropské unie a jeho následného vývozu do státu
Evropské unie. Přestože bylo Celnímu úřadu v Benešově známo, že zboží bylo vyvezeno
na Slovensko, kde byla zaplacena spotřební daň, požadoval zaplacení spotřební daně
i po stěžovateli. Spotřební daň tak byla zaplacena dvakrát.
[10] Stěžovatel se domnívá, že městský soud se otázkou dvojího zdanění zabýval pouze
okrajově a dostatečně jej nezohlednil. Nezdůvodnil ani svůj závěr o nedůvodnosti námitky, že na
jedno zboží nelze spotřební daň uvalit dvakrát. Soud nepřihlédl ke směrnici č. 2008/118/ES,
která brání dvojímu zdanění. Nevěnoval se ani tomu, proč tato směrnice v čl. 10 odst. 5
umožňuje, aby po předložení důkazu o výběru spotřební daně v druhém členském státě, byla daň
vrácena či prominuta. V tomto směru stěžovatel poukázal na rozsudek městského soudu ze dne
26. 10. 2011, čj. 3 Af 12/2010 - 53, kterým byla alespoň přiznána existence uvedené směrnice.
[11] Stěžovatel s poukazem na §28 odst. 2 zákona o spotřebních daních uvedl,
že zákonodárce připustil, že v mimořádných případech nemusí být spotřební daň vybrána.
Rozhodnutí žalovaného považuje za vadné i z morálního hlediska.
IV.
[12] Žalovaný navrhl zamítnutí kasační stížnosti. Nedůvodnost kasační stížnosti žalovaný
opírá zejména o §24 odst. 5 a §28 odst. 1 písm. a) zákona o spotřebních daních. V posuzovaném
případě nenastaly podmínky pro aplikaci liberačních důvodů obsažených v §28 odst. 2
téhož zákona. Stěžovateli vznikla ke dni 23. 1. 2008 v důsledku porušení režimu podmíněného
osvobození od daně v souladu s §9 odst. 3 písm. f) zákona o spotřebních daních povinnost daň
přiznat a zaplatit, neboť vybrané výrobky nepřijal do daňového skladu.
[13] Odkaz stěžovatele na směrnici Rady 2008/118/ES nic nemění na správnosti právního
posouzení případu. Nadto, v době dovozu výrobků stěžovatele byla platná směrnice Rady
92/12/EHS. Stěžovatel sice uvádí, že daň byla vybrána příjemcem na Slovensku, tuto skutečnost
ovšem nedoložil důkazními prostředky. Podle žalovaného není pravdou, že by směrnice Rady
nepřipouštěly faktické dvojí zdanění. Při zjištění, že daný výrobek byl zdaněn dvakrát
a při naplnění zákonných podmínek je možné se domoci vrácení spotřební daně v členském státě,
v němž nebyly vybrané výrobky spotřebovány, nebo nedošlo k porušení režimu podmíněného
osvobození od daně. Žalovaný má za to, že v době rozhodování byly splněny veškeré podmínky
pro vydání předmětného platebního výměru. Upozornil, že je plně v dispozici stěžovatele
požádat o vrácení spotřební daně. Rozhodnutí o uznání či neuznání je předmětem případného
opravného prostředku.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost je důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval námitkou, podle které byl stěžovatel zkrácen
na svých právech tím, že městský soud rozhodoval ve věci postupem dle §51 odst. 1 s. ř. s.,
aniž by k tomu byly dány předpoklady.
[17] Podle uvedeného ustanovení soud může rozhodnout o věci samé bez jednání,
jestliže to účastníci shodně navrhli nebo s tím souhlasí. Má se za to, že souhlas je udělen
také tehdy, nevyjádří-li účastník do dvou týdnů od doručení výzvy předsedy senátu svůj nesouhlas
s takovým projednáním věci; o tom musí být ve výzvě poučen. Podle §51 odst. 2 s. ř. s.
rozhoduje soud bez jednání o věci samé i v dalších případech, stanoví-li tak tento zákon.
Výslovně tak soudní řád správní stanoví v §76 odst. 1 a 2.
[18] Uvedená ustanovení vymezují dovolenou výjimku z ústavně garantovaného práva
účastníka na veřejné projednání věci v jeho přítomnosti (viz čl. 38 odst. 2 Listiny základních práv
a svobod). Nenastanou-li tedy ve věci předpoklady, kdy lze rozhodnout bez nařízení jednání,
lze takto postupovat jen se souhlasem účastníků řízení. A contrario, pokud účastník řízení vysloví
požadavek na nařízení jednání, je soud povinen mu vyhovět.
[19] Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 29. 11. 2005, čj. 4 As 46/2004 - 58,
www.nssoud.cz, vyslovil, že pokud soud zamítl žalobu bez jednání poté, co na výzvu předsedy
senátu (§51 odst. 1 s. ř. s.) vyjádřil účastník řízení s takovým postupem nesouhlas, je kasační
stížnost podaná z důvodu uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. důvodná pro vadu řízení
spočívající v tom, že byla účastníku odepřena možnost jednat před soudem.
[20] Shodná situace nastala i v projednávané věci. Městský soud podáním ze dne 7. 9. 2011
stěžovatele řádně vyzval, aby ve lhůtě dvou týdnů od doručení této výzvy sdělil, zda požaduje,
aby bylo ve věci nařízeno jednání. Stěžovatel ve stanovené lhůtě městskému soudu sdělil, že trvá
na tom, aby soud nařídil jednání. Městský soud však ve věci rozhodl bez jednání. V odůvodnění
rozsudku přitom uvedl, že „vzhledem k tomu, že žádný z účastníků řízení nepožádal výslovně o nařízení
ústního jednání, vyjádřili tím žalobce i žalovaný odvolací správní úřad souhlas se zamýšleným postupem soudu
rozhodnout ve věci samé bez nařízení ústního jednání. Z tohoto důvodu Městský soud v Praze postupoval podle
ustanovení §51 odst. 1 s. ř. s. a o podané žalobě rozhodl, aniž ústní jednání nařizoval.“ Jelikož soud žalobu
zamítl jako nedůvodnou, ve věci nenastaly předpoklady pro aplikaci 51 odst. 2 s. ř. s.
[21] Sdělil-li žalobce (stěžovatel) před uplynutím zákonné dvoutýdenní lhůty, že trvá
na nařízení jednání a soud přesto jednání nenařídil a rozhodl ve věci samé, došlo v řízení k vadě,
jež mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. To samo o sobě představuje
naplnění důvodu kasační stížnosti uvedeného v §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Nejvyšší správní
soud proto přistoupil ke zrušení rozsudku městského soudu, jež je výsledkem řízení,
v němž k takovému pochybení došlo, a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
[22] Stěžovatel v kasační stížnosti uvedl, jaké skutečnosti chtěl při ústním jednání zejména
uplatnit. Jednalo se spíše o faktické skutečnosti nežli právní důvody. Nejvyšší správní soud
nemůže hodnotit jejich možný vliv na posouzení důvodnosti žaloby. Vzhledem
k tomu, že při ústním jednání může být řízení před městským soudem doplněno ve směrech,
které nyní nelze zcela předjímat, nemůže se Nejvyšší správní soud v tomto okamžiku vyjádřit
k důvodnosti kasačních námitek směřujících vůči samotnému napadenému rozhodnutí
žalovaného. Potvrzení správnosti vypořádání žalobních námitek městským soudem by postrádalo
význam za situace, kdy nelze předem vyloučit, že během ústního jednání dojde k doplnění právní
argumentace či rozvedení, ve lhůtě pro podání žaloby, uplatněných žalobních bodů.
[23] V novém řízení městský soud v souladu s požadavkem stěžovatele a vysloveným právním
názorem Nejvyššího správního soudu (§110 odst. 4 s. ř. s.) nařídí ústní jednání k projednání
žaloby, ke kterému předvolá obě strany. Městský soud v novém rozhodnutí ve věci samé
přihlédne i k výsledkům jednání. Rozhodne rovněž o náhradě nákladů řízení o této kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. dubna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu