ECLI:CZ:NSS:2013:8.AFS.7.2012:32
sp. zn. 8 Afs 7/2012 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Š., zastoupeného
JUDr. Františkem Hanákem, advokátem, se sídlem Adámkova 149, Hlinsko, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutím Finančního
ředitelství v Hradci Králové ze dne 28. 12. 2009, čj. 9466/09-1300-601246, a ze dne 10. 9. 2009,
čj. 6776/09-1100-602177, o kasačních stížnostech žalobce proti rozsudkům Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 20. 10. 2011, čj. 31 Af 43/2010 - 87, a čj. 31 Af 16/2011 - 94,
takto:
I. Věci vedené u Nejvyššího správního soudu pod sp. zn. 8 Afs 7/2012
a pod sp. zn. 8 Afs 8/2012 se s p o j u j í ke společnému projednání. Věc bude nadále
vedena pod sp. zn. 8 Afs 7/2012.
II. Kasační stížnosti se zamítají .
III. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasačních stížnostech.
IV. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasačních
stížnostech.
Odůvodnění:
I.
[1] Finanční úřad v Novém Bydžově (dále jen „správce daně“) doměřil žalobci daň z přidané
hodnoty dodatečnými platebními výměry ze dne 29. 4. 2009, čj. 14454/09/230970608474,
14455/09/230970608474, 14456/09/230970608474, 14457/09/230970608474, 14459/09/
230970608474, za zdaňovací období květen, červen, červenec, říjen a listopad 2004. Správce daně
dále doměřil žalobci daň z příjmů fyzických osob dodatečným platebním výměrem ze dne
29. 4. 2009, čj. 14451/09230970608474, za zdaňovací období roku 2004.
[2] Finanční ředitelství v Hradci Králové (dále jen „žalovaný“) zamítlo odvolání žalobce proti
dodatečným platebním výměrům na daň z přidané hodnoty rozhodnutím ze dne 28. 12. 2009,
čj. 9466/09-1300-601246. Odvolání žalobce proti dodatečnému platebnímu výměru na daň
z příjmu fyzických osob zamítl žalovaný rozhodnutím ze dne 10. 9. 2009,
čj. 6776/09-1100-602177.
[3] Žalobce podal proti rozhodnutím žalovaného žaloby. Krajský soud v Hradci Králové
(dále jen „krajský soud“) zrušil rozhodnutí žalovaného rozsudky ze dne 17. 6. 2010,
čj. 31 Af 43/2010 - 31, a ze dne 21. 4. 2010, čj. 31 Ca 84/2009 - 32. Podle krajského soudu
žalobce dostál své povinnosti podle §31 odst. 9 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků
(dále jen „daňový řád“). Naopak žalovaný neunesl důkazní břemeno podle §31 odst. 8 písm. c)
daňového řádu, protože nezdůvodnil, proč neakceptoval jednotlivé důkazy. Ve sporu mezi
žalobcem a společností Intoz byl vydán rozhodčí nález, který zavazoval společnost Intoz,
aby zaplatila žalobci za dodaný materiál. Soud uvedl, že žalovaný sice nebyl vázán
tímto rozhodčím nálezem, ale uložil mu, aby nález hodnotil v dalším řízení jako důkazní
prostředek.
[4] Žalovaný podal proti rozsudkům kasační stížnosti. Namítl, že pro uznání nároku
na odpočet daně nejsou rozhodné jen formální náležitosti daňového dokladu, ale také faktický
stav, tedy zda žalobce skutečně přijal zdanitelné plnění. V tomto případě bylo podstatné zejména
to, zda zdanitelné plnění uskutečnila společnost Intoz, která je uvedená na fakturách
jako dodavatel, a to žalobce neprokázal. Na žalovaného proto důkazní břemeno nepřešlo.
Žalovaný zpochybnil předložené důkazy, upozornil na rozpory v nich a odůvodnil, proč
neprokázaly žalobcova tvrzení.
[5] Nejvyšší správní soud zrušil rozsudkem ze dne 26. 4. 2011, čj. 8 Afs 49/2010 - 58,
rozsudek krajského soudu ze dne 17. 6. 2010, který se týkal daně z přidané hodnoty.
Při posuzování důvodnosti žaloby měl krajský soud hodnotit, zda se žalobci podařilo rozptýlit
pochybnosti správce daně o údajích uvedených v daňovém přiznání. Na rozdíl od krajského
soudu shledal rozpory ve výpovědi svědka N. a tvrzení žalobce. Judikatura, o kterou opřel krajský
soud své rozhodnutí, nedopadala na projednávaný případ.
[6] Rozsudkem ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 Afs 39/2010-65, Nejvyšší správní soud také zrušil
rozsudek krajského soudu ze dne 21. 4. 2010. Rozsudek krajského soudu týkající se daně z příjmů
nebyl nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost, ale pro nedostatek důvodů. Daňový subjekt
má v daňovém řízení jak břemeno tvrzení, tak břemeno důkazní. Krajský soud musí posoudit,
zda zejména výpověď svědka N. mohla vyvolat pochybnosti o věrohodnosti uplatněných
daňových výdajů. V dané věci šlo o zjištění faktické realizace deklarovaného plnění,
ze kterého si žalobce uplatnil daňový výdaj. Nejvyšší správní soud konstatoval, že z rozhodčího
nálezu nevyplynulo, že v rozhodčím řízení bylo provedeno dokazování, které by mohlo osvědčit
faktickou realizaci dodávek.
II.
[7] V následných řízeních byl krajský soud vázán právními názory, které vyslovil Nejvyšší
správní soud. Krajský soud zamítl rozsudky ze dne 20. 10. 2011, čj. 31 Af 43/2010 - 87,
a čj. 31 Af 16/2011 - 94, obě žaloby proti rozhodnutím žalovaného. Konstatoval, že důkazní
břemeno leželo na žalobci. Posoudil, zda žalobce rozptýlil pochybnosti správce daně v souvislosti
s podanými daňovými přiznáními. Uzavřel, že nikoliv, přičemž znovu zhodnotil předložené
důkazy.
[8] Ačkoliv byly listinné důkazy formálně správné, neprokazovaly uskutečnění zdanitelných
plnění. Krajský soud znovu posoudil svědeckou výpověď pana N. Jeho výpověď vyhodnotil jako
obecnou a rozpornou. Nemohla proto prokázat tvrzení žalobce. Pokud jde o důkaz rozhodčím
nálezem, krajský soud uzavřel, že v rozhodčím řízení nebyly provedeny další důkazy nad rámec
nyní probíhajícího řízení. Proto ani tento důkaz nemohl prokázat nárok žalobce na
nadměrný odpočet daně, resp. nárok na uplatnění daňově odčitatelných výdajů.
III.
[9] Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudkům krajského soudu včas podanými kasačními
stížnostmi z důvodu podle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.
[10] Namítl, že marně uplynula prekluzivní lhůta, neboť řízení před Nejvyšším správním
soudem nepřerušilo její běh. Odkázal na judikaturu Nejvyššího správního soudu,
podle které zrušil-li krajský soud rozhodnutí žalovaného, měl žalovaný pokračovat v řízení
bez ohledu na to, zda probíhalo řízení o kasační stížnosti. Žalovaný nepožádal o přiznání
odkladného účinku kasačních stížností. Jejich podání proto nemělo vliv na povinnost správního
orgánu řídit se právním názorem vyjádřeným v rozsudku krajského soudu. Pokud žalovaný
nevykonal rozsudek krajského soudu, jednalo se o nečinnost.
[11] Pokud podle názoru krajského soudu neprokázaly provedené důkazy uskutečnění
zdanitelných plnění, měl soud stěžovateli umožnit, aby se proti tomuto názoru bránil. Krajský
soud byl sice vázán právním názorem Nejvyššího správního soudu, ale tímto názorem nemohl
být závěr o hodnocení důkazu. Neměl bez dalšího převzít názor Nejvyššího správního soudu,
neboť by se tak stal pouze „tlumočníkem“ jeho závěrů. Krajský soud se nevypořádal s dalšími
důkazy, které stěžovatel uplatnil v daňovém řízení. Stěžovatel připustil, že svědecká výpověď
svědka N. vykazovala určité nedostatky, nicméně ve spojitosti s výpověďmi svědků V., Š. a K.
tvořila hodnověrný závěr o skutečném stavu. Pokud by krajský soud hodnotil všechny důkazy
ve vzájemných souvislostech, prokázal by, že stěžovatel přijal předmětné zboží. Krajský soud
opomněl provést důkaz posudkem pana Ježka.
[12] Stěžovatel namítl, že krajský soud nevysvětlil, proč rozhodčí nález neosvědčil jeho tvrzení,
a proč jej odmítl provést jako důkaz. Nebylo rozhodné, zda byla pravomoc rozhodce založena
smlouvou. Krajský soud nemohl rozhodčí nález odmítnout proto, že jej vydal rozhodce, kterého
neustanovil soud, ale strany sporu. Řízení bylo zatíženo vadou, která se dotýká práv a svobod
stěžovatele zaručených Listinou základních práv a svobod.
[13] Krajský soud rovněž nehodnotil důkazy ve spojitosti s tím, že materiál, který stěžovatel
přijal, a za nějž zaplatil pořizovací cenu, dále prodal a zdanil. To bylo nesporným důkazem
existence zboží, které vyvracelo pochybnosti správce daně. Důkazní břemeno tedy přešlo
na správce daně. Tím, že krajský soud hodnotil jen některé důkazy, aniž by je hodnotil
ve vzájemné souvislosti s jinými důkazy, zasáhl do práva stěžovatele vlastnit majetek ve smyslu
čl. 11 Listiny a postupoval v rozporu s čl. 4 odst. 4 Listiny.
IV.
[14] Žalovaný ve vyjádřeních ke kasačním stížnostem připomněl, že podle §41 s. ř. s. neběží
lhůty pro zánik práva ve věcech daní, poplatků, odvodů a záloh na tyto příjmy po dobu řízení
před soudem. Projednání kasačních stížností před Nejvyšším správním soudem tedy zastavilo
běh prekluzivní lhůty. Pokud jde o námitku neprovedení dalších svědeckých výpovědí a posudku
pana Ježka, nebyly relevantní pro vyměření daně za zdaňovací období roku 2004, a stěžovatel
je doposud nenavrhl provést. Předmětem sporu před rozhodcem byly vzájemné závazky
a pohledávky mezi stěžovatelem a společností Intoz. Tento důkaz nemohl prokázat,
zda stěžovatel přijal předmětné zboží od deklarovaného subjektu. Žalovaný navrhl, aby soud
zamítl kasační stížnost jako nedůvodnou.
V.
[15] Stěžovatel podal k Nejvyššímu správnímu soudu dvě kasační stížnosti. Obě kasační
stížnosti spolu skutkově souvisí. Nejvyšší správní soud proto rozhodl o spojení věcí
ke společnému projednání podle §39 odst. 1 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s.
VI.
[16] Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasačních stížností v mezích jejich rozsahu
a uplatněných důvodů, a zkoumal přitom, zda napadená rozhodnutí netrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[17] Nejvyšší správní soud nyní rozhoduje o kasačních stížnostech proti rozhodnutím
vydaným poté, co zrušil předchozí rozsudky krajského soudu, a zavázal jej v souladu s §110
odst. 4 s. ř. s. svým právním názorem. Možnost napadnout nové rozhodnutí krajského soudu
je proto omezena §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., podle kterého je kasační stížnost nepřípustná proti
rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté, kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším
správním soudem; to neplatí, je-li jako důvod kasační stížnosti namítáno, že se soud neřídil
závazným právním názorem Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud proto musí
nejprve posoudit přípustnost námitek v pořadí druhých kasačních stížností.
[18] Podle nálezu Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005, sp. zn. IV. ÚS 136/05, je smyslem §104
odst. 3 písm. a) s. ř. s. to, aby se Nejvyšší správní soud nemusel znovu zabývat věcí,
u které již vyslovil svůj právní názor na výklad hmotného práva závazný pro nižší soud,
a to v situaci, kdy se nižší soud tímto právním názorem řídil. To neplatí v případě, kdy Nejvyšší
správní soud vytkl nižšímu soudu toliko procesní pochybení, resp. nedostatečně zjištěný skutkový
stav. Významem uvedeného ustanovení se zabýval i rozšířený senát Nejvyššího správního soudu
v usnesení ze dne 8. 7. 2008, čj. 9 Afs 59/2007 - 56. Podle rozšířeného senátu je toto ustanovení
„odrazem závaznosti právního názoru pro krajský soud v dalším řízení a tím, že vylučuje možnost brojit proti
němu kasačními námitkami, vylučuje i možnost Nejvyššího správního soudu, aby sám svůj původní závazný
právní názor k nové kasační stížnosti v téže věci revidoval“. Jsou tak naplněny zásady legitimního
očekávání a předvídatelnosti soudního rozhodnutí. Tyto zásady musí být tím spíše respektovány
při opakovaném rozhodování v téže věci za situace, kdy je rozhodováno za stejných poměrů jako
při předchozím rozhodnutí. Důvodem, který by založil přípustnost opakované kasační stížnosti,
pak může být změna skutkových a právních poměrů. Rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu konstatoval v usnesení ze dne 22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 - 165, že zásada ve smyslu
§104 odst. 3 písm. a) s. ř. s., je prolomena jen v případech, kdy stěžovatel namítne, že se krajský
soud neřídil závazným právním názorem vysloveným ve zrušujícím rozhodnutí. Tyto námitky
opakované kasační stížnosti se však musí pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru
či pokynu, tj. „v mezích závěrů Nejvyššího správního soudu, které v dané věci vyslovil, anebo musí směřovat
k právní otázce v první kasační stížnosti neřešené proto, že - zejména pro vadný procesní postup nebo vadu obsahu
rozhodnutí krajského soudu - řešena být nemohla“.
[19] První kasační stížnosti ve věci podal žalovaný. Vytkl krajskému soudu
nesprávné hodnocení jednotlivých důkazů (daňové doklady, výpověď svědka N., rozhodčí nález).
Nejvyšší správní soud kasačním stížnostem vyhověl rozsudky ze dne 26. 4. 2011 a 31. 1. 2011.
Krajský soud pak rozhodoval v mezích právních názorů vyslovených Nejvyšším správním
soudem.
[20] Nyní projednávané kasační stížnosti podal stěžovatel (žalobce). Mnohé z jeho námitek
se týkaly skutečností, které předtím namítl v prvních kasačních stížnostech žalovaný.
Šlo především o problematiku důkazního břemene v daňovém řízení a o otázku jeho přenosu
z daňového subjektu na správce daně. Nejvyšší správní soud však již vyjádřil názor,
že shromážděné důkazní prostředky nevedly k povinnosti správce daně prokazovat skutečnosti
vyvracející věrohodnost, průkaznost, správnost či úplnost účetnictví. Nejvyšší správní soud
podrobně vysvětlil, proč skutečnosti týkající se následného prodeje zboží ještě neprokazují dodání
zboží ztotožnitelného na základě předložených formálních dokladů. Krajský soud byl tímto
právním názorem vázán. Ani stěžovatel netvrdil, že po rozsudku Nejvyššího správního soudu
došlo ke změně důkazní situace. Stěžovatel nadále trval na tom, že předložené důkazy prokázaly
jeho tvrzení.
[21] Stěžovatel též vytýkal krajskému soudu, že sice zpochybnil pravdivost a průkaznost
formálně perfektních důkazů, ale již neumožnil stěžovateli na tato jeho tvrzení reagovat. Krajský
soud rovněž nenabídl vlastní hodnocení předložených důkazů. Tyto námitky neobstojí. Krajský
soud znovu rozhodoval v návaznosti na předchozí rozhodnutí Nejvyššího správního soudu.
Zejména v rozsudku ze dne 26. 4. 2011, který se týkal daně z přidané hodnoty, Nejvyšší správní
soud podrobně vysvětlil, jak nahlíží na hodnocení předložených důkazních prostředků, zvláště
na hodnocení výpovědi svědka N. Konstatoval, že se svědek vyjadřoval velmi obecně a že sám
potvrdil, že u 99 % dodávek vůbec nebyl fyzicky přítomen. Za podstatné považoval rovněž
zásadní rozdíly v tvrzení o dopravě kovového materiálu. To vše za situace, kdy dodávky měly
probíhat opakovaně a ve značném objemu. Rovněž poukázal na to, že svědek neuvedl základní
skutková tvrzení o vážení a složení dodávek. V podrobnostech odkazuje zdejší soud na svůj
rozsudek ze dne 26. 4. 2011, čj. 8 Afs 49/2010 - 58, zejména na jeho odstavec [14].
[22] Stěžovatel namítl, že je nutné, aby Nejvyšší správní soud, pokud hodnotí jednotlivé
důkazy, tak činil natolik přesvědčivým způsobem, že se hodnocení stane i závěrem soudu
krajského, který tento závěr přijme za vlastní. Nezbývá však, než konstatovat, že tato námitka
je znovu polemikou o obsahu hodnocení výše uvedeného důkazního prostředku. Nejvyšší
správní soud se jeho hodnocením již podrobně zabýval a v nynější procesní situaci jej nelze
revidovat. Kasační námitka je proto nepřípustná.
[23] Stěžovatel měl v řízení po zrušení předchozích rozsudků krajského soudu možnost
reagovat na právní názor Nejvyššího správního soudu, popř. navrhovat v řízení další důkazní
prostředky. To neučinil. Při ústním jednání dne 13. 10. 2011 uvedl, že další důkazní prostředky
v tomto ohledu nemá. Nemůže proto následně tvrdit, že neměl příležitost vyjádřit
se k vyslovenému právnímu názoru.
[24] Krajský soud a Nejvyšší správní soud se již v předchozím řízení vyjádřily rovněž k tomu,
jakým způsobem je třeba hodnotit rozhodčí nález, který stěžovatel předložil v daňovém řízení.
V rozsudku ze dne 31. 1. 2011, čj. 8 Afs 39/2010 - 65, zdejší soud uzavřel, že z rozhodčího
nálezu rozhodně neplyne, že by v rozhodčím řízení bylo prováděno další dokazování vedle
dokladů předložených v daňovém řízení. Proto je třeba odmítnout rovněž tu část argumentace
stěžovatele, ve které zdůrazňuje účinky nálezu jako pravomocného soudního rozhodnutí.
Stěžovatel tu vede další polemiku s právním názorem Nejvyššího správního soudu, který se opírá
o jeho starší judikaturu a též o judikaturu Ústavního soudu k povaze rozhodčích nálezů.
[25] Nejvyšší správní soud se tedy nemůže opětovně zabývat výše uvedenými námitkami.
Krajský soud s ohledem na názor Nejvyššího správního soudu uzavřel, že stěžovateli
se nepodařilo prokázat uskutečnění zdanitelného plnění jako podmínku pro uplatnění
nadměrného odpočtu ani uplatnění daňových výdajů pro výpočet daně z příjmu. Pakliže Nejvyšší
správní soud již vyjádřil svůj názor na postup krajského soudu při hodnocení provedených
důkazů, nemůže tento závazný právní názor změnit v situaci, kdy v mezidobí nedošlo k změně
skutkových nebo právních okolností. Nejvyšší správní soud proto odmítl námitky stěžovatele
týkající se posouzení důkazních prostředků jako nepřípustné podle §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
[26] Stěžovatel namítl, že krajský soud nevzal v potaz výpovědi dalších tří svědků,
a že opomněl provést důkaz znaleckým posudkem. Podle §104 odst. 4 s. ř. s. není kasační
stížnost přípustná též tehdy, opírá-li se jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.,
nebo o důvody, které stěžovatel neuplatnil v řízení před soudem, jehož rozhodnutí
má být přezkoumáno, ač tak učinit mohl. Nejvyšší správní soud upřesnil tuto zásadu v rozsudku
ze dne 7. 2. 2006, čj. 2 Afs 62/2005 - 118. Uvedl v něm, že vady týkající se správního řízení
musí účastníci řízení namítnout v řízení o správní žalobě před krajským soudem.
Jen v tom případě se lze domáhat jejich posouzení v kasační stížnosti. V rozsudku ze dne
25. 9. 2008, čj. 8 Afs 48/2006 - 155, Nejvyšší správní soud doplnil, že smyslem §104 odst. 4
s. ř. s. není omezovat práva fyzických a právnických osob na přístup k soudní ochraně,
nýbrž zachovat kasační charakter řízení o kasační stížnosti.
[27] Pokud jde o výpovědi svědků V., Š. a K., ze spisového materiálu vyplynulo, že stěžovatel
v dosavadním řízení neuplatnil námitky týkající se hodnocení výpovědi těchto osob, jejich jména
se v tomto řízení objevují až v kasačních stížnostech. Rovněž z žalobou napadených rozhodnutí
neplyne, že by stěžovatel tyto důkazy navrhl v daňovém řízení. Pokud se stěžovatel domníval, že
tyto výpovědi měly být v soudním řízení provedeny, měl je navrhnout k důkazu dříve. Pokud by
se kasační soud touto námitkou věcně zabýval, zcela by tím popřel zásadu koncentrace řízení,
podle níž může stěžovatel uplatnit svoje námitky vždy v určité fázi řízení, jinak k nim nemůže být
přihlédnuto. Tentýž závěr platí pro důkaz znaleckým posudkem pana Ježka z roku 2003, který se
týkal rozsahu poškození vozidla stěžovatele. Nejvyšší správní soud proto i tyto námitky
považoval za nepřípustné.
[28] Stěžovatel namítl, že marně uplynula lhůta pro doměření daně. Tuto námitku
neformuloval tak, že by s odkazem na konkrétní časové souvislosti daňového řízení tvrdil,
že právo na doměření daně je prekludováno. Domníval se, že po zrušení napadených rozhodnutí
krajským soudem měl žalovaný konat, a pokud tak nečinil, uplynuly mezitím marně prekluzivní
lhůty. Oporu pro svůj názor hledal v usnesení ze dne 30. 8. 2011, čj. 8 Afs 29/2011 - 69,
kterým Nejvyšší správní soud předložil věc rozšířenému senátu mj. s tím, zda je třeba odlišně
nahlížet na použití §41 s. ř. s. v závislosti na výsledku řízení před krajským soudem. Rozšířený
senát však vyslovil, že bez ohledu na to, který z účastníků kasační stížnost podal, lhůty pro zánik
práva vyměřit či doměřit daň podle §47 daňového řádu neběží po dobu řízení o kasační stížnosti
(srov. usnesení rozšířeného senátu ze dne 18. 9. 2012, čj. 8 Afs 29/2011 - 123).
[29] Stěžovatel namítl, že přestože žalovaný podal kasační stížnost proti zrušujícím rozsudkům
krajského soudu (ze dne 17. 6. 2010 a 21. 4. 2010), žalovaný měl v řízeních pokračovat ve smyslu
těchto pravomocných rozsudků. Pakliže nepokračoval v řízení, mohlo jít o nečinnost správního
orgánu. Odkázal na usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 24. 4. 2007,
čj. 2 Ans 3/2006 - 49. Rozšířený senát v tomto usnesení uvedl, že „zruší-li krajský soud rozhodnutí
správního orgánu, je povinností správního orgánu pokračovat v řízení a řídit se přitom závazným právním
názorem vyjádřeným v pravomocném soudním rozhodnutí bez ohledu na to, zda je ve věci podána kasační stížnost.
[…] Nerespektuje-li správní orgán pravomocné soudní rozhodnutí a nepokračuje řádně v řízení,
může se dle okolností jednat o nečinnost, proti níž se lze bránit podáním žaloby dle §79 a násl. s. ř. s.“
Skutečnost, zda žalovaný měl pokračovat v řízení, však není předmětem přezkumu v této věci.
Nyní nebyl předmětem přezkumu postup žalovaného po zrušení rozhodnutí o odvolání krajským
soudem, ale podstata věci, tzn. existence daňové povinnosti stěžovatele.
[30] Přesto Nejvyšší správní soud považuje za vhodné shrnout, že v posuzovaném případě
se jedná o daň z přidané hodnoty za zdaňovací období květen, červen, červenec, říjen a listopad
2004 a daň z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2004. Lhůta dle §47 odst. 1
daňového řádu by uplynula postupně s koncem shodných zdaňovacích období v průběhu roku
2007, resp. koncem tohoto roku v případě daně z příjmů. Před uplynutím této tříleté prekluzívní
lhůty byla v projednávané věci zahájena dne 25. 5. 2007 daňová kontrola. Tímto úkonem správce
daně došlo ve smyslu §47 odst. 2 daňového řádu ke znovuzahájení běhu tříleté prekluzívní lhůty.
Předmětnou daň tak bylo třeba pravomocně doměřit do 31. 12. 2010. Správce daně rozhodl
o doměření daně platebními výměry ze dne 29. 4. 2009 a rozhodnutími žalovaného ze dne
28. 12. 2009 a ze dne 10. 9. 2009, které nabyly právní moci dne 13. 1. 2010, resp. 21. 9. 2009.
Zahájením soudního řízení se lhůta pro vyměření nebo doměření daně v souladu s §41 s. ř. s.
staví a pokračuje až po jeho pravomocném skončení. Části lhůty uběhlé před zahájením soudního
řízení a po jeho skončení se sčítají (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
28. 2. 2008, čj. 1 Afs 9/2008 - 59).
[31] Prekluzivní lhůta pro vyměření daně z přidané hodnoty proto neplynula během prvního
řízení před krajským soudem ode dne podání žaloby 15. 3. 2010 do doručení rozsudku
účastníkům řízení 22. 7. 2010 (uplynulo z ní 26 měsíců a 15 dnů). Lhůta pak plynula ode dne
23. 7. 2010 do podání první kasační stížnosti dne 2. 8. 2010 (z lhůty tedy uplynulo dalších
10 dnů). Lhůta následně znovu neplynula během prvního řízení před Nejvyšším správním
soudem a během dalšího řízení před krajským soudem až do doručení druhého rozsudku
krajského soudu účastníkům dne 9. 11. 2011. Rozhodně tedy nedošlo k marnému uplynutí
této lhůty pro doměření daně.
[32] Prekluzivní lhůta pro vyměření daně z příjmu byla zastavena během prvního řízení
před krajským soudem ode dne podání žaloby 10. 11. 2009 do nabytí právní moci rozsudku
krajského soudu dne 31. 5. 2010 (uplynulo z ní 22 měsíců a 10 dnů), dále však nepokračovala,
neboť žalovaný podal již dne 26. 5. 2010 první kasační stížnost. Byla tedy přerušena během
prvního řízení před Nejvyšším správním soudem i během dalšího řízení před krajským soudem
až do doručení jeho druhého rozsudku účastníkům dne 9. 11. 2011. Poté běžela do podání druhé
kasační stížnosti dne 23. 11. 2011 (uplynulo z ní dalších 13 dnů). Ani v tomto případě k marnému
uplynutí lhůty nedošlo.
[33] S odkazem na shora uvedené důvody Nejvyšší správní soud uzavřel, že uplatněné stížní
námitky nejsou přípustné, případně důvodné a kasační stížnost v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s.
zamítl.
[34] Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení
o této kasační stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalovanému,
jemuž by jinak právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť mu v řízení o kasační
stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu