ECLI:CZ:NSS:2013:8.ANS.6.2013:12
sp. zn. 8 Ans 6/2013 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Ministerstvo práce a sociálních věcí, se sídlem Na Poříčním právu 376/1,
Praha 2, v řízení o žalobě na ochranu proti nečinnosti správního orgánu, o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Městského soudu v Praze ze dne 9. 7. 2013, čj. 10 A 1/2013 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 2. 1. 2013 se žalobce domáhal u Městského soudu v Praze přezkumu
postupu žalovaného při vyřizování žádosti o poskytnutí informací.
2. Usnesením ze dne 11. 1. 2013, čj. 10 A 1/2013 - 6, městský soud vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč.
Přípisem ze dne 26. 1. 2013 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků. Městský soud
usnesením ze dne 31. 1. 2013, čj. 10 A 1/2013 - 9, žalobce částečně osvobodil (ve výši 1800 Kč)
od soudního poplatku. Proti tomuto usnesení městského soudu brojil žalobce kasační stížností,
kterou Nejvyšší správní soud rozsudkem ze dne 24. 4. 2013, čj. 3 As 36/2013 - 11, zamítl.
3. Městský soud proto žalobce usnesením ze dne 17. 6. 2013, čj. 10 A 1/2013 - 24, žalobce
vyzval, aby zaplatil soudní poplatek ve výši 200 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení usnesení.
Na toto usnesení reagoval žalobce dne 27. 6. 2013 tím, že znovu požádal o osvobození
od soudního poplatku ve výši 200 Kč.
4. Městský soud následně usnesením ze dne 9. 7. 2013, čj. 10 A 1/2013 - 28, řízení zastavil
a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
II.
5. Žalobce (stěžovatel) brojí proti usnesení městského soudu kasační stížností,
ve které nesouhlasí s postupem městského soudu.
III.
6. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 – 13).
7. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 847
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 12. 9. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 258 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 203 (pouze
ve 2 případech Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Ze soudní evidence je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
8. Stěžovatel vytkl městskému soudu především nespravedlivý postup v řízení, který shledal
v tom, že jej městský soud osvobodil od soudních poplatků pouze ve výši 1800 Kč a vyzval
jej, aby uhradil část poplatku, tedy 200 Kč. Žalobce v kasační stížnosti neuvedl však námitky,
kterými by relevantně vyvrátil závěry městského soudu uvedené v napadeném usnesení. Žalobce
od podání kasační stížnosti neodradilo ani to, že usnesení městského soudu o částečném
osvobození od soudních poplatků přezkoumal Nejvyšší správní soud a se závěry městského
soudu se ztotožnil. Nejvyšší správní soud z výše uvedených důvodů nevyzval stěžovatele
k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném
případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení
ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013,
sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky prima facie
nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
9. Navíc Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o týdny až měsíce.
Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti
zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu
k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012,
čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
(srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení). Tímto způsobem stěžovatel
postupoval ostatně i v řízení před městským soudem v nyní posuzované věci, kdy v návaznosti
na výzvu k zaplacení poplatku za podanou žalobu požádal o osvobození od soudních poplatků.
Městský soud žalobci vyhověl a osvobodil jej od soudního poplatku ve výši 1800 Kč,
přesto žalobce brojil i proti tomuto usnesení a nebyl ochoten zaplatit soudní poplatek ani ve výši
200 Kč.
10. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba je považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
11. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako neefektivní, a současně
bude zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba dbát
zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně
jako v ostatních věcech.
12. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek,
aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo
smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77).
13. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
14. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu