ECLI:CZ:NSS:2013:8.APS.12.2013:13
sp. zn. 8 Aps 12/2013 - 13
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
předseda Ústavního soudu, se sídlem Joštova 8, Brno, o žalobě na ochranu před nezákonným
zásahem správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně
ze dne 10. 7. 2013, čj. 30 A 9/2013 - 30,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobou doručenou Krajskému soudu v Brně dne 24. 1. 2013 se žalobce domáhal,
aby soud zakázal předsedovi Ústavního soudu v Brně pokračovat v porušování žalobcovy
svobody zvolit si zmocněnce k převzetí písemnosti na poště bez souhlasu soudu a aby Ústavnímu
soudu přikázal obnovit stav před zásahem ke dni, kdy začal používat vadné obálky se zeleným
pruhem dle IMS (pokyn poště „výhradně jen adresátu“), v jehož důsledku žalobci
bylo znemožněno a je znemožňováno dodání jakékoliv písemnosti prostřednictvím zmocněnce.
Žalobce se dále domáhal, aby soud určil, že pokyn MS ČR, čj. 58/2009-OD-Org., resp. 145/11,
je v naprostém nesouladu s právním řádem České republiky.
[2] Jelikož žalobce spolu s podáním žaloby nesplnil svou poplatkovou povinnost, krajský
soud jej usnesením ze dne 22. 2. 2013, čj. 30A 9/2013 - 9, vyzval k zaplacení soudního poplatku
ve lhůtě sedmi dnů od doručení výzvy. Usnesením ze dne 31. 5. 2013, čj. 30 A 9/2013 - 23,
krajský soud zamítl návrh žalobce na osvobození od soudních poplatků a současně jej opětovně
vyzval k zaplacení soudního poplatku. Jelikož žalobce poplatek neuhradil ani v této náhradní
lhůtě, krajský soud usnesením ze dne 10. 7. 2013, čj. 30 A 9/2013 - 30, řízení o žalobě zastavil
podle §47 písm. c) s. ř. s. a §9 odst. 1 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích.
II.
[3] Žalobce (stěžovatel) napadl usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které namítl,
že soud dostatečně neodůvodnil údajnou přiměřenost náhradní lhůty k zaplacení soudního
poplatku. Krajský soud měl aplikovat občanský soudní řád a nikoliv soudní řád správní.
Stěžovatel krajskému soudu rovněž vytkl, že prodlužuje proces a zatěžuje Nejvyšší správní soud.
III.
[4] Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti vyjádřil souhlas s procesním postupem
krajského soudu v dané věci.
IV.
[5] Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
[6] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 800
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 23. 9. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 280 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 214 (50 řízení
bylo zastaveno, 30 věcí bylo odmítnuto, 83 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[7] Stěžovatel v kasační stížnosti neuvedl žádné námitky, kterými by se snažil vyvrátit závěr
krajského soudu, že přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě stanové soudem,
v důsledku čehož bylo namístě řízení o žalobě zastavit. Nejvyšší správní soud nevyzval
stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení
zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“
(srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené
námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
Stěžovatel v tomto směru pouze namítl, že pro osoby v hmotné nouzi nemůže být dostatečná
ani dvouměsíční lhůta k zaplacení a že je zcela vedlejší, že nenavrhl odklad účinnosti výzvy
krajského soudu k zaplacení soudního poplatku.
[8] Zdejšímu soudu je navíc z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13,
a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení).
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[10] Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
[11] Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77).
[12] Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
[13] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 25. září 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu