ECLI:CZ:NSS:2013:8.APS.8.2013:10
sp. zn. 8 Aps 8/2013 - 10
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalovanému:
předseda Okresního soudu v Českých Budějovicích, se sídlem soudu Lidická 20, České
Budějovice, o žalobě na ochranu před nezákonným zásahem, o kasační stížnosti žalobce proti
usnesení Krajského soudu v Českých Budějovicích ze dne 24. 7. 2013, čj. 10 Na 42/2012 – 40,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 13. 9. 2012 se žalobce domáhal u Krajského soudu v Českých
Budějovicích, aby zakázal žalovanému udělovat justiční stráži pokyny vyžadující, aby žalobce
odložil kovové předměty, včetně pepřového spreje a podobného ochranného „nenebezpečného“
předmětu, a aby mu přikázal obnovit stav před zásahem ke dni, kdy pokyn „došel sluchu justiční
stráže OS“. Dále žalobce požadoval, aby krajský soud určil, že doprovázení žalobce justiční stráží
po budově okresního soudu bylo a je nezákonným zásahem a že kapesní nožíky, kapesní nůžky
a jiné předměty nezpůsobilé ohrozit na životě, včetně intimních sprejů, jsou běžnou potřebou
nejen v denním životě žalobce a požadavek jejich odnímání a odkrytí při každém vstupu
do budovy soudu je nezákonným zásahem. Žádný právní předpis nepředjímá, aby osoba musela
uložit do úschovy u justiční stráže třebas nůžky a ještě si při odchodu pamatovat, že je tam
odložila.
2. Usnesením ze dne 3. 10. 2012, čj. 10 Na 42/2012 - 2, krajský soud vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 7 dnů zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč. Toto usnesení žalobce
převzal dne 12. 10. 2012. Usnesením ze dne 23. 10. 2012, čj. 10 Na 42/2012 - 4, krajský soud
řízení zastavil, protože žalobce výzvě k zaplacení poplatku nevyhověl. Toto usnesení bylo žalobci
doručeno dne 5. 11. 2012.
3. Podáním ze dne 24. 10. 2012 žalobce požádal o osvobození od soudních poplatků.
Protože tato žádost byla podána ještě před nabytím právní moci usnesení čj. 10 Na 42/2012 - 4,
krajský soud předmětné usnesení zrušil usnesením ze dne 3. 1. 2013, čj. 10 Na 42/2012 - 15
a přípisem ze dne 9. 1. 2013 vyzval žalobce k doložení jeho osobních, majetkových a výdělkových
poměrů ve lhůtě jednoho týdne. Usnesením ze dne 4. 2. 2013, čj. 10 Na 42/2012 - 19, krajský
soud nepřiznal žalobci osvobození od soudního poplatku a usnesením ze dne 19. 2. 2013,
čj. 10 Na 42/2013 - 24, opět vyzval žalobce, aby ve lhůtě 7 dnů zaplatil soudní poplatek
za žalobu. Kasační stížnost proti usnesení čj. 10 Na 42/2012 - 19 Nejvyšší správní soud zamítl
rozsudkem ze dne 14. 5. 2013, čj. 4 As 49/2013 - 10.
4. Usnesením ze dne 4. 7. 2013, čj. 10 Na 42/2012 - 38, krajský soud opět vyzval žalobce
k zaplacení soudního poplatku ve lhůtě 7 dnů. Toto usnesení bylo žalobci doručeno dne
15. 7. 2013. Usnesením ze dne 24. 7. 2013, čj. 10 Na 42/2012 - 40, krajský soud řízení zastavil,
protože žalobce nevyhověl výzvě k zaplacení soudního poplatku. Toto usnesení bylo žalobci
doručeno dne 26. 7. 2013.
5. Podáním ze dne 26. 7. 2013 žalobce opět požádal o osvobození od soudních poplatků.
Toto podání žalobce učinil elektronickou formou bez elektronického podpisu a nepotvrdil
jej v souladu s §37 odst. 2 s. ř. s. Krajský soud vyhodnotil předmětné podání jako podání, jímž
se disponuje řízením, protože žalobce žádal o zahájení řízení o osvobození od soudního
poplatku, proto k podání nepřihlížel. O tomto postupu učinil krajský soud úřední záznam.
II.
6. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností, ve které
namítl libovůli a šikanu ze strany krajského soudu.
III.
7. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
8. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 800
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 9. 8. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 233 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 179 (42 řízení
bylo zastaveno, 16 věcí bylo odmítnuto, 77 zamítnuto, pouze ve 2 případech zdejší soud
napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu k dalšímu řízení, zbývající věci byly
vyřízeny jiným způsobem). Z evidence zdejšího soudu je dále patrné, že množství žalobcem
vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést, že v roce 2008 bylo
u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce vystupoval jako účastník
řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo
být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem vedených sporů, spojená
s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
9. Stěžovatel vytkl krajskému soudu především libovolný a šikanozní postup v řízení,
neuvedl však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr krajského soudu,
že přes výzvu soudu nezaplatil soudní poplatek ve lhůtě stanovené soudem. Nejvyšší správní
soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení
zjistil, že v posuzovaném případě je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“
(srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu
ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13, jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené
námitky prima facie nemohou být důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
Stěžovatel pouze namítl, že pro osoby v hmotné nouzi musí být stanovena „náramně dlouhá “
soudcovská lhůta a že nemohl předmětnou lhůtu splnit, protože justiční stráž vyžaduje při vstupu
do budovy soudu, aby osoba nevstupovala se zavazadly s kovovými zipy nebo s nůžkami,
a považuje tak budovu soudu za prostor letiště nebo letadla.
10. Navíc zdejšímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13,
a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku (srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení). Tímto způsobem
stěžovatel postupoval ostatně i v řízení před krajským soudem v nyní posuzované věci,
kdy opakovaně neplnil výzvy k zaplacení od soudního poplatku ani výzvu k doložení
majetkových poměrů a opakovaně žádal o osvobození od soudních poplatků (viz výše body 2
až 5).
11. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu
řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
12. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
13. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77).
14. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
15. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 10. září 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu