ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.102.2012:40
sp. zn. 8 As 102/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobkyně: J. E. (dříve O.),
zastoupená Mgr. Ing. Šárkou Hotmarovou, advokátkou se sídlem Vodičkova 40, Praha 1,
proti žalované: Policie České republiky, Služba cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2,
Praha 3, proti rozhodnutí žalované ze dne 24. 2. 2010, čj. CPR-17907-2/ČJ-2009-9CPR-V238, o
kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 15. 9. 2011,
čj. 8 A 86/2010 – 77,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení.
IV. Ustanovené zástupkyni stěžovatelky, advokátce Mgr. Ing. Šárce Hotmarové,
se odměna za zastupování v řízení o kasační stížnosti nepřiznává .
Odůvodnění:
I.
[1] Policie České Republiky, Služba cizinecké policie, Oblastní ředitelství služby cizinecké
policie Brno, Přijímací středisko cizinců rozhodnutím ze dne 24. 11. 2009,
čj. CPBR-13005-9/ČI-2009-064034-SV, uložila žalobkyni správní vyhoštění na základě §119
odst. 1 písm. c) bod 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“) na dobu dvou let.
[2] Policie České Republiky, Služba cizinecké policie, Ředitelství služby cizinecké policie
rozhodnutím ze dne 24. 2. 2010, čj. CPR-17907-2/ČJ-2009-9CPR-V238, zamítla odvolání
žalobkyně proti tomuto rozhodnutí.
II.
[3] Žalobkyně podala proti rozhodnutí žalovaného žalobu, kterou Městský soud v Praze
zamítl rozsudkem ze dne 15. 9. 2011, čj. 8 A 86/2010 – 77.
[4] Městský soud vzal za prokázané, že žalobkyně pobývala před příchodem do Přijímacího
střediska Zastávka na území České republiky bez cestovního dokladu a bez víza či platného
oprávnění k pobytu, ačkoliv k tomu nebyla oprávněna. Žalobkyně uváděla správním or gánům
nesprávné údaje o své osobě: nejprve dne 19. 11. 2009 tvrdila, že z Nigérie přiletěla dne
17. 11. 2009 a posléze dne 24. 11. 2009 pak uvedla, že přicestovala již 15. 11. 2009. Soud
proto odmítl žalobní námitku týkající se nedostatečného odůvodnění sp rávního rozhodnutí
jako nepatřičnou. Správní orgány se řádně vypořádaly se sporadickými informacemi,
které žalobkyně poskytla. Žalovaná ověřovala v informačních systémech, zda skutečně
přicestovala v období od 15. 11. 2009 do 17. 11. 2009 přes hraniční přechod Praha Ruzyně,
jak tvrdila, avšak s negativním výsledkem. Žalobkyně neprokázala své tvrzení, že se neprodleně
po svém příjezdu vydala do přijímacího střediska s úmyslem požádat o udělení mezinárodní
ochrany.
[5] Městský soud dále nepřisvědčil námitce, dle které žalobkyně jako závažný důvod
znemožňující její vycestování uváděla situaci v zemi původu, kde je přítelkyní vedoucí postavy
hnutí mladých lidí ve státě Delta, kterému je usilováno o život. Z tohoto důvodu se bojí
i o svůj život. Pokud by zůstala v Nigérii, hrozilo by jí pronásledování a mučení ze strany
politických odpůrců jejího přítele, resp. vydírání přítele takovým zacházením. Žalobkyně
podle soudu neprokázala, že její přítel je jedním z představitelů uvedeného hnutí
a že jí jeho prostřednictvím hrozí nebezpečí pronásledování. Přitěžující skutečností
je podle soudu fakt, že svého nezletilého syna zanechala v Nigérii, ačkoliv jeho otcem je právě
její přítel a tudíž by měl být ohrožen z téhož důvodu jako žalobkyně. Soud dále poukázal
na to, že žalobkyně dne 24. 11. 2009 uvedla, že v posledních deseti letech před příchodem
do České republiky žila v Nigérii, Delta, Warri, nicméně v jejím národním řidičském průkazu
má jako bydliště uvedeno hlavní město Lagos, vzdálené několik set kilometrů na západ
od delty Nigeru. Žalovaná se podle názoru soudu řádně vypořádala s překážkami vycestování,
které žalobkyně namítala. Žalovaná rovněž požádala ministra vnitra o nové závazné stanovisko
k možnosti vycestování cizince a ten potom dne 11. 2. 2010 potvrdil závazné stanovisko
ministerstva vnitra ze dne 20. 11. 2009, tedy že vycestování žalobkyně je možné.
[6] Městský soud se nemohl zabývat žalobní námitkou stran porušení §2 odst. 2 správního
řádu, neboť žalobkyně neuvedla, jakým způsobem měl správní orgán toto ustanovení porušit.
Důvodnou neshledal ani námitku porušení §3 správního řádu, jelikož žalovaná zjistila skutkový
stav v rozsahu potřebném pro posouzení věci. Její postup byl podmíněn informacemi,
které žalobkyně uvedla. Stejně tak městský soud neshledal porušení §68 odst. 3 správního řádu.
Žalovaná se vypořádala se všemi odvolacími námitkami a vyžádala si nové závazné stanovisko
ministra vnitra. Napadené správní rozhodnutí je podle soudu řádně odůvodněné
a dává dostatečné záruky pro to, že nebylo vydáno v důsledku libovůle a způsobem porušujícím
ústavně zaručené právo na spravedlivý proces.
III.
[7] Žalobkyně (stěžovatelka) napadla rozsudek městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s. Stěžovatelka má za to, že městský soud v rozporu
s §71 odst. 2 správního řádu nezákonně odmítl doplnění žaloby ze dne 2. 8. 2011. Stěžovatelka
v doplňujícím podání nerozšířila žalobu ani o nové žalobní body, ani o dosud nenapadené výroky
rozhodnutí. Jednalo se o další argumentační podporu včasně uplatněných žalobních bodů,
a to především odkazy na aktuální judikaturu. Pouze na základě data doplnění žaloby nelze
posoudit podání jako opožděné.
[8] Městský soud podle stěžovatelky vyvodil nesprávný závěr ze zjištěného skutkového stavu
ve vztahu k §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Rozsudek soudu dále nedostatečně reflektuje
žalobní námitku týkající se porušení uvedeného ustanovení a čl. 31 Úmluvy o právním postavení
uprchlíků. Podmínkou aplikace zmíněného ustanovení je současné splnění tří p odmínek: cizinec
musí přijít přímo z území, kde jsou jeho život či svoboda ohroženy; sám bez prodlení se přihlásí
úřadům s žádostí o mezinárodní ochranu; a prokáže dobrý důvod pro nezákonný vstup či pobyt.
Stěžovatelka podle soudu neprokázala, že se neprodleně po svém příjezdu vydala do přijímacího
střediska s úmyslem požádat o udělení mezinárodní ochrany. Soud tak dovozuje z tvrzení
správního orgánu, že neexistuje zápis v informačních systémech, že by stěžovatelka přicestovala
v období od 15. do 17. 11. 2009 přes hraniční přechod Praha Ruzyně. Stěžovatelka trvá na tom,
že do České republiky přicestovala dne 15. 11. 2009 a dne 17. 11. 2009 se dostavila do přijímacího
střediska Zastávka u Brna, kde vyjádřila úmysl požádat o mezinárodní ochranu.
[9] Stěžovatelka shledává pochybení a zásadní vadu řízení před soudem v tom, že neměla
možnost se vyjádřit k informacím poskytnutým správním orgánem až v řízení o žalobě. Tvrzení,
že nepřicestovala přes hraniční přechod Praha Ruzyně v uvedeném termínu , nebylo správním
orgánem až do ž alobní repliky doručené dne 17. 8. 2011 uvedeno, proto ani hodnoceno,
resp. stěžovatelkou vyvráceno. Rozhodnutí soudu přitom z tohoto tvrzení vychází a soud
je považuje do značné míry za rozhodující.
[10] K argumentaci soudu, že zanechala svého syna u matky v Nigérii a neprokázala,
že ji hrozí pronásledování, stěžovatelka uvedla, že právě fakt, že byla nucena v zemi původu
zanechat své nezletilé dítě, svědčí o závažnosti hrozícího nebezpečí a nutnosti velmi rychlého
odchodu ze země. Stěžovatelce není zjevné, jaké závěry vyvodil městský soud z citace hesla Hnutí
za emancipaci delty Nigeru z internetové encyklopedie Wikipedia.
[11] Stěžovatelka se vymezila i proti závěrům měst ského soudu, že neprokázala
své pronásledování ani to, že se ihned po svém příjezdu vydala do přijímacího střediska a dále
že nepředložila nové skutečnosti, na jejichž základě by ministerstvo mohlo vydat nové závazné
stanovisko. Zdůraznila, že povinnost zjistit základní skutkový stav v rozsahu nezbytném
pro soulad úkonu správního orgánu s principy státní správy spočívá dle §3 správního řádu
na správním orgánu. Stěžovatelka, s poukazem na důkazní možnosti žadatele o mezinárodní
ochranu, se domnívá, že splnila svou povinnost tvrzení. V jejím případě byly však jí uvedené
skutečnosti dezinterpretovány, bez snahy porozumět kontextu její situace vytrhány
a pouze quasi-logicky hodnoceny. Předmětné řízení proto neprobíhalo v souladu s principy
činnosti státní správy a soudní přezkum rozhodnutí nebyl veden snahou poskytnout ochranu
veřejným subjektivním právům.
[12] Rozsudek městského soudu pokládá stěžovatelka za nepřezkoumatelný. Závěry,
které soud z vybraných zjištěných skutečností činí, nejsou v logické souvislosti a nadto opomíjí
řadu dalších uvedených skutečností i právní argumentaci.
IV.
[13] Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
[14] Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
[15] Kasační stížnost není důvodná.
[16] Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou vadou řízení před městským soudem.
Tu stěžovatelka spatřovala v tom, že se městský soud nezabýval doplněním žaloby ze dne
2. 8. 2011. Stěžovatelka v tomto podání rozvedla svou argumentaci vztahující se k rozporu
napadeného správního rozhodnutí s Úmluvou o právním postavení uprchlíků, k otázce délky
uložení správního vyhoštění a k nedostatečnému odůvodnění zejména prvního závazného
stanoviska k možnosti vycestování stěžovatelky. Jednalo se tak skutečně o pouhé argumentační
doplnění námitek obsažených v žalobě a nikoliv o nepřípustné rozšíření žaloby. Meze žalobního
přezkumu tak byly položeny již v samotné žalobě. Městský soud tedy nepostupoval zcela
v intencích soudního řádu správního, pokud uvedené podání bez dalšího odmítl. Nejvyšší správní
soud nicméně uvedené nepokládá za takové pochybení, které by mělo za následek nezákonné
rozhodnutí ve věci samé. Městský soud se ve svém rozsudku vypořádal, byť stručně,
s jednotlivými žalobními okruhy a jeho odůvodnění také poskytuje odpověď na námitky
uplatněné i v doplněné kasační stížnosti.
[17] K námitce nesprávného posouzení stran možné aplikace §119a zákona o pobytu cizinců
Nejvyšší správní soud konstatuje, že dané ustanovení lze aplikovat v případě, kdy bylo správní
vyhoštění uloženo z důvodů vymezených v §119 odst. 1 písm. b) bodech 6 a 7 zákona o pobytu
cizinců, tedy kdy cizinec překročil státní hranice v úkrytu nebo se o takové jednání pokusí,
a dále kdy překročil státní hranice mimo hraniční přechod. Jelikož bylo stěžovatelce uloženo
správní vyhoštění na základě §119 odst. 1 písm. c) body 2 a 3 daného zákona, nemohla být
uvedená zákonná výjimka z uložení správního vyhoštění na její případ aplikována.
[18] Článek 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků, požívající aplikační přednosti
v případě rozporu se zákonnou normou, zakazuje vyhostit uprchlíka z důvodu nelegálního
vstupu nebo přítomnosti na území republiky za účelem podání žádosti o mezinárodní ochranu.
Uvedený článek lze aplikovat v případě uprchlíka (tj. osoby mající oprávněné obavy
před pronásledováním z důvodů rasových, náboženských nebo národnostních nebo z důvodů
příslušnosti k určitým společenským vrstvám nebo i zastávání určitých politických názorů),
který přichází přímo z území, kde jsou jeho život či svoboda ohroženy; který se sám bez prodlení
přihlásí úřadům s žádostí o mezinárodní ochranu; a který prokáže dobrý důvod pro nezákonný
vstup či pobyt.
[19] Nejvyšší správní soud po prostudování spisového materiálu konstatuje,
že ve stěžovatelčině případě lze mít pochybnosti o možnosti přednostní aplikace tohoto článku
z důvodu, že se ve správním řízení nepodařilo náležitě zjistit okolnosti přicestování stěžovatelky
na území České republiky. Ve smyslu daného článku se stěžovatelce nepodařilo prokázat,
že přicestovala přímo z území, kde je její život nebo svoboda oh rožena ve smyslu čl. 1 Úmluvy
a že se neprodleně přihlásila úřadům.
[20] Rozsah zjišťování skutkového stavu je dán zejména samotným předmětem řízení,
kterým je správní vyhoštění cizince. V takovém případě se zkoumá jednak existence důvodů
majících za následek uložení správního vyhoštění a jednak případná existence takových
skutečností, které vylučují možnost uložení správního vy hoštění. S ohledem na §3 správního
řádu postupuje správní orgán tak, aby byl zjištěn stav věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti.
Z uvedeného ustanovení ovšem nelze vyvodit, že by důkazní břemeno vázlo výlučně na správním
orgánu. Bylo na stěžovatelce, aby dostatečně věrohodně objasnila okolnosti svého příjezdu
a vstupu na území České republiky. Nejvyšší správní soud rovněž upozorňuje, že stěžovatelka
v rámci řízení o uložení správního vyhoštění nevystupovala z pozice žadatelky o mezinárodní
ochranu, jak uváděla ve vztahu ke svým důkazním možnostem. Nejvyšší správní soud se zřetelem
k obsahu správního spisu neshledal, že by stěžovatelce byla v průběhu správního řízení odepřena
možnost uplatnit svá tvrzení, důkazy či návrhy důkazů. Z toho, že se nepodařilo prokázat přesné
okolnosti vstupu stěžovatelky na území České republiky a ani to, zda v době vstupu disponovala
platným cestovním dokladem a vízem, nelze dovodit, že by správní orgány porušily §3 správního
řádu a ani, že by nebylo možné uložit správního vyhoštění dle §119 odst. 1 písm. c) bod 1 a 2
zákona o pobytu cizinců.
[21] Stěžovatelka zůstala toliko v rovině prostého tvrzení, že na území České republiky
přicestovala legálně dne 15. 11., resp. dne 17. 11. 2009, jak tvrdila před správním orgánem prvého
stupně dne 19. 11. 2009. Žalovaná vyšla z toho, že minimálně v období od 15. do 17. 11. 2009
stěžovatelce nesvědčil žádný legální titul pro pobyt na území republiky. Stěžovatelka
přitom nepopírala, že v tomto období nedisponovala cestovním dokladem a platným vízem,
které jako občanka Nigérie potřebuje k legálnímu vstupu a pobytu na území České republiky.
Stěžovatelka během podání žádosti o mezinárodní ochranu dne 24. 11. 2009, tedy pouze několik
dní po svém tvrzeném příjezdu do České republiky, nebyla s chopna popsat okolnosti cesty
a svého příjezdu s tím, že si je nepamatuje. Bez významu zde není ani skutečnost, že stěžovatelka
na jednu stranu tvrdila (ve vyjádření účastníka řízení ze dne 19. 11. 2009), že na letišti prošla
hraniční kontrolou, kde se prokázala cestovním pasem, a na stranou druhou (v žalobě) uvedla,
že na území republiky přicestovala bez platného víza. Pokud však vstoupila na území České
republiky prostřednictvím mezinárodního letiště Praha Ruzyně a prošla pasovou kontrolu, musela
se prokázat cestovním dokladem a příslušným vízem. Nejvyšší správní soud
má za to, že stěžovatelka se již na letišti mohla obrátit na příslušné policejní orgány, a to jednak
s žádostí o pomoc poté, co jí byly odcizeny osobní doklady, a jednak i při úmyslu požádat
v České republice o mezinárodní ochranu. Stěžovatelka však na místo toho přespala jednu
noc na letišti a do přijímacího střediska Zastávka přicestovala taxíkem, který ji objednal neznámý
cizinec černé pleti, kterého potkala na letišti.
[22] S ohledem na shora uvedené pokládá Nejvyšší správní soud v dané věci za rozhodující
to, že stěžovatelka je před realizací správního vyhoštění, a tudíž i před možným porušením čl. 31,
Úmluvy o právním postavení uprchlíků, chráněna vstupem do řízení o mezinárodní ochraně,
v němž bude posouzeno, zda jí svědčí nárok na poskytnutí ochrany plynoucí z jejího
pronásledování nebo hrozící vážné újmy v zemi původu. Právě v tomto řízení je cizinci poskytnut
náležitý prostor pro to, aby prokázal a podrobně rozvedl veškeré skutečnosti svědčící
o tom, že byl v zemi původu pronásledován nebo že mu v případě návratu do země původu
hrozí nebezpečí vážné újmy. Rozhodnutí o vyhoštění cizince, který požádal o udělení
mezinárodní ochrany, je totiž vykonatelné až po nabytí právní moci rozhodnutí,
jímž bylo rozhodnuto, že se žadateli mezinárodní ochrana neuděluje (§119 odst. 6 zákona
o pobytu cizinců). Nejvyšší správní soud současně dodává, že probíhající řízení o udělení
mezinárodní ochrany nemá vliv na oprávněnost žalované vydat samotné rozhodnutí o správním
vyhoštění.
[23] K námitce, v níž se stěžovatelka vymezila proti závěru soudu, že neprokázala,
že byla v zemi původu pronásledována, Nejvyšší správní soud uvádí, že v rámci zkoumání,
zda je vyhoštění cizince možné, není závazně posuzováno, zda byl cizinec ve své zemi původu
pronásledován z důvodů uvedených v čl. 1 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Jak již bylo uvedeno, to, zda stěžovatelka opustila zemi původu s ohledem na pronásledování
z azylově relevantních důvodů, je předmětem řízení o mezinárodní o chraně, do kterého vstoupila
krátce poté, co s ní bylo zahájeno řízení o správním vyhoštění. Nejvyšší správní soud poukazuje,
že o žádosti stěžovatelky o udělení mezinárodní ochrany bylo rozhodnuto s negativním
výsledkem. Ministerstvo vnitra rozhodnutím ze dne 29. 9. 2011, čj. OAM-45/ZA-06-ZA09-2009,
mezinárodní ochranu neudělilo. Krajský soud v Ostravě žalobu stěžovatelky zamítl
jako nedůvodnou rozsudkem ze dne 27. 6. 2012, čj. 63 Az 14/2011 - 26.
[24] V rámci řízení o správním vyhoštění se však zko umá hrozba vážné újmy
v případě návratu do země původu, a to v závazném stanovisku ministerstva vnitra dle §179
zákona o pobytu cizinců. Stěžovatelka se vymezila proti závěru městského soudu, že nepředložila
nové skutečnosti, na jejichž základě by ministerstvo mohlo vydat nové závazné stanovisko.
Ani tato kasační námitka není důvodná. Předně je stěžovatelka neuvedla, jaké nové skutečnosti
ve vztahu k obsahu závazného stanoviska ve svém odvolání uplatnila. Nejvyšší správní soud
z obsahu odvolání ověřil, že stěžovatelka v odvolání skutečně neuvedla žádné nové skutkové
okolnosti jejího odchodu z vlasti. Nepoukázala ani na situaci v zemi původu, která by mohla být
relevantní z hlediska §179 odst. 1, 2 zákona o pobytu cizinců. Správní orgán tak rozhodoval
o možnosti vycestování na základě skutečností, které stěžovatelka uvedla již dříve. Procesní
postup žalované probíhal v souladu s §149 odst. 4 správního řádu, jelikož při rozhodování
o odvolání stěžovatelky si žalovaná vyžádala potvrzení či změnu závazného stanoviska do tčeného
správního úřadu. Ačkoliv je závazné stanovisko ministra vnitra kusé, pohybuje se v mezích
skutečností, které stěžovatelka ve správním řízení uvedla.
[25] Městský soud v rozsudku odkázal na údaje o Hnutí za emancipaci delty Nigeru (MEND;
pozn. NSS – též Hnutí za osvobození delty Nigeru), jehož členem měl být přítel stěžovatelky.
Nejvyšší správní soud souhlasí v tom, že se jedná o pouhé převzetí internetového zdroje. Městský
soud z uvedeného nevyvodil žádné závěry a to ani ve prospěch, ani v neprospěch stěžovatelky.
[26] Důvodnost kasační stížnosti neshledal Nejvyšší správní soud ani v námitce stěžovatelky,
že žalovaná poprvé až ve stanovisku k podané žalobě uvedla , a tudíž dříve nehodnotila,
že stěžovatelka nepřicestovala přes hraniční přechod Praha Ruzyně v termínu
od 15. 11. do 17. 11. 2009. Žalovaná se již ve svém rozhodnutí o odvolání ze dne 24. 2. 2010,
čj. CPR-17907-2/ČJ-2009-9CPR-V238, zabývala okolnostmi příjezdu stěžovatelky na území
republiky. Uvedla, že ověřovala, zda stěžovatelka v uvedeném období přicestovala přes hraniční
přechod Praha Ruzyně. Stěžovatelčino tvrzení o době jejího příjezdu však dostupné informační
systémy neprokázaly. Žalovaná z tohoto poznatku vyvodila, že se stěžovatelka minimálně
v tomto časovém rozpětí nacházela na území Českého republiky bez cestovního dokladu
a bez víza. Stěžovatelka mohla na tyto závěry reagovat již v podané žalobě. Nejvyšší správní soud
poukazuje, že správní orgán prvního stupně ve svém rozhodnutí nevycházel z tvrzení
stěžovatelky o tom, že přicestovala na území České republiky již dne 15. 11. 2009,
proto, že stěžovatelka před ním vypověděla, že přicestovala až dne 17. 11. 2009. Údaj
o tom, že přicestovala již dne 15. 11. 2009, uvedla až v rámci žádosti o mezinárodní ochranu
podané dne 24. 11. 2009.
[27] Stěžovatelka má za to, že jí vypovězené skutečnosti byly dezinterpretovány, bez snahy
porozumět kontextu její situace vytrhány a pouze quasi- logicky hodnoceny. Předmětné řízení
podle ní neprobíhalo v souladu s principy činnosti státní správy a soudní přezkum rozhodnutí
nebyl veden snahou poskytnout ochranu veřejným subjektivním právům. Jelikož jsou tyto kasační
námitky příliš obecné a blíže nerozvádí, v čem konkrétně spočívá jejich důvodnost, Nejvyšší
správní soud jimi nemohl konkrétně zabývat. Lze tak pouze odkázat na shora uvedené závěry.
[28] Obdobný závěr je třeba učinit i ve vztahu k obecně formulované námitce
nepřezkoumatelnosti soudního rozhodnutí, uvedené v závěru kasační stížnosti. S výjimkou
námitky porušení §119a odst. 1 zákona o pobytu cizinců a nedostatečného vypořádání
se s možnou aplikací čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků uplatněné v jiné části kasační
stížnosti, stěžovatelka neuvedla které skutečnosti a kterou její právní argumentaci městský soud
opomenul a jaké závěry nejsou v logické souvislosti. Nepřezkoumatelnost soudního rozhodnutí
je nicméně vadou, k níž by Nejvyšší správní soud musel přihlížet i z moci úřední (§109
odst. 3 s. ř. s.). Nejvyšší správní soud ovšem nepřezkoumatelnost rozsudku neshledal.
Při posuzování této námitky vyšel ze své ustálené judikatury (např. z rozsudku ze dne
4. 12. 2003, čj. 2 Ads 58/2003 - 75, nebo ze dne 29. 7. 2004, čj. 4 As 5/2003 - 52),
podle které je nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů založena na nedostatku důvodů
skutkových, o něž soud opírá své rozhodovací důvody, nikoliv na dílčích nedostatcích
odůvodnění. Nepřezkoumatelné je i takové soudní rozhodnutí, z jehož odůvodnění není zřejmé,
jakými úvahami se soud řídil při utváření závěru o skutkovém stavu, z jakého důvodu
nepovažoval za důvodnou žalobní argumentaci a proč podřadil popsaný skutkový stav
pod zvolené právní normy.
[29] V přezkoumávaném případě Nejvyšší správní soud neshledal, že by rozsudek městského
soudu trpěl vadou nepřezkoumatelnosti. Odůvodnění napadeného rozsudku je poměrně stručné
a městský soud mohl nepochybně více rozvést své závěry stran u platněné žalobní argumentace,
a to zejména ve vztahu k namítanému porušení čl. 31 Úmluvy o právním postavení uprchlíků.
Důvody, pro které městský soud zamítl žalobu jako nedůvodnou, jsou však z jeho odůvodnění
seznatelné a v uspokojivé míře i odůvodněné. Městským soudem vyslovené právní závěry
o uložení správního vyhoštění nejsou logicky rozporné.
[30] Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným
ani nepřezkoumatelným, proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
[31] O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl
podle §60 odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační
stížnosti úspěšná, nemá proto právo na náhradu nákladů řízení. Žalované, jíž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože jí v tomto řízení žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
[32] Stěžovatelce byla rozsudkem Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 9. 2012,
čj. 8 As 9/2012 – 33, ustanovena zástupkyní pro řízení o kasační stížnosti advokátka
Mgr. Ing. Šárka Hotmarová; v takovém případě hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování
stát (§35 odst. 8 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s.). Ze spisu vyplývá, že ustanovená zástupkyně
stěžovatelky neučinila v projednávané věci žádné podání ani jiný úkon právní služby ve smyslu
§11 vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokát ů za poskytování
právních služeb (advokátní tarif), za který by jí odměna příslušela. Proto Nejvyšší správní soud
ustanovené advokátce odměnu za zastupování nepřiznal.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 20013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu