ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.105.2012:40
sp. zn. 8 As 105/2012 - 40
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: M. A. K., zastoupeného
Mgr. Petrem Václavkem, advokátem se sídlem Václavské náměstí 21, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 22. 11. 2010, čj. CPR-14023-2/ČJ-2010-9CPR-V234, o kasační
stížnosti žalobce proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 31. 7. 2012, čj.
9 A 259/2010 - 31,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalované se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 4. 9. 2010, čj. CPUL-7035/ČJ-2010-044063-RD-SV-ZZ, Policie
České republiky, Oblastní ředitelství služby cizinecké policie Ústí nad Labem, uložila žalobci
správní vyhoštění podle §119 odst. 1 písm. c) bodu 1 a 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu
cizinců na území České republiky a o změně některých zákonů.
2. Žalovaná zamítla odvolání žalobce rozhodnutím ze dne 22. 11. 2010,
čj. CPR-14023-2/ČJ-2010-9CPR-V234, pro opožděnost.
II.
3. Žalobce napadl rozhodnutí žalované žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 31. 7. 2012, čj. 9 A 259/2010 - 31, zamítl.
4. Městský soud uznal, že žalovaná pochybila, pokud vydala napadené rozhodnutí,
aniž by měla postaveno najisto, jakým způsobem bylo vyřízeno odvolání žalobce proti usnesení
o neprominutí zmeškání lhůty k podání odvolání. Žalovaná byla povinna vyčkat nabytí právní
moci tohoto usnesení. Usnesení o prominutí zmeškání úkonu je totiž předběžným
(podkladovým) rozhodnutím, protože předurčuje výsledek konečného rozhodnutí ve věci.
5. Toto pochybení však podle městského soudu nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí. Odvolání žalobce proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu bylo stiženo vadou,
protože neobsahovalo podpis žalobce. Výzvou ze dne 18. 11. 2010 správní orgán prvního stupně
vyzval žalobce v souladu s §37 odst. 3 správního řádu k odstranění této vady a stanovil
mu k tomu přiměřenou lhůtu. Zároveň správní orgán poučil žalobce, že v případě neodstranění
vady ve stanovené lhůtě bude ve věci postupováno tak, jako kdyby odvolání nebylo podáno.
Žalobce neodstranil vadu ve stanovené lhůtě, což přivodilo následek, o němž byl žalobce
ve výzvě poučen - odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu nebylo podáno.
6. Tvrzení žalobce, že vadu odstranil ve stanovené lhůtě, nemá oporu ve správním spisu.
Správní orgán stanovil žalobci lhůtu pět dní od doručení výzvy. Ať již byla výzva doručena dne
10. 12. 2010, jako tvrdí správní orgán, nebo 9. 12. 2010, jak tvrdí žalobce, je nepochybné,
že žalobce neodstranil vadu včas, pokud podepsané odvolání podal k poštovní přepravě až dne
5. 1. 2011. Doručení předmětné výzvy žalobce potvrdil také v žalobě ze dne 10. 12. 2010
a přiložil výzvu k žalobě.
7. Městský soud uzavřel, že pochybení žalované nemohlo mít vliv na zákonnost napadeného
rozhodnutí, protože žalobce přivodil výlučně svým jednáním následek, že správní orgány
nepřihlížely k odvolání. Žalovaná by byla nucena vydat obsahově stejné rozhodnutí a zamítnout
odvolání žalobce proti rozhodnutí ze dne 4. 9. 2010 o uložení správního vyhoštění
pro opožděnost i poté, kdy by bezvýsledně uplynula lhůta k odstranění vad odvolání proti
usnesení o neprominutí zmeškání úkonu.
III.
8. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodu
podle §103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.
9. Stěžovatel namítl, že vydání napadaného rozhodnutí předcházelo řízení, v němž byl
porušen správní řád. Na rozdíl od městského soudu se stěžovatel domníval, že pochybení
žalované mělo vliv na zákonnost napadeného rozhodnutí. Městský soud připustil, že žalovaná
byla povinna vyčkat nabytí právní moci rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu. Není pochyb
také o tom, že žalovaná vydala napadené rozhodnutí předtím, než byl žalobce vyzván
k odstranění vad svého podání. Žalovaná nemohla předjímat výsledek řízení o odvolání proti
usnesení o neprominutí zmeškání úkonu, a to i s ohledem na skutečnost, že o předmětném
odvolání mohl rozhodnout i správní orgán prvního stupně. Pokud následně došlo k určitému
výsledku řízení, tato skutečnost sama o sobě nemůže odůvodnit zákonnost napadeného
rozhodnutí.
10. Podle stěžovatele poučení obsažené ve výzvě správního orgánu prvního stupně ze dne
18. 11. 2010 neodpovídalo §37 odst. 3 správního řádu. Toto ustanovení obsahuje nejen
povinnost vyzvat účastníka řízení k odstranění nedostatků podání, ale uvádí také, že správní
orgán pomůže účastníkovi řízení odstranit nedostatky.
11. Lhůta pěti dní, kterou správní orgán určil stěžovateli k odstranění nedostatků podání, byla
nepřiměřená. V rozhodné době se stěžovatel nacházel v režimu, kde byla zásadním způsobem
omezena jeho osobní svoboda a kde se během pěti dnů mohl stěží domoci účinné právní
pomoci. Navíc nerozuměl jazyku, ve kterém byla výzva napsána. I kdyby lhůta nebyla
nepřiměřená, správní orgán měl postupovat ve smyslu základních zásad a zjistit, zda předmětné
podání bylo či nebylo projevem vůle stěžovatele.
12. Dále stěžovatel namítl, že postup správního orgánu, který posoudil odvolání, jako kdyby
nebylo podáno, byl v rozporu se základními zásadami činnosti správního orgánu a neměl oporu
ve správním řádu. Správní orgán byl povinen rozhodnout o odvolání podle §92 odst. 1
správního řádu a zkoumat, zda neexistují důvody pro obnovu řízení nebo zahájení přezkumného
řízení.
IV.
13. Žalovaná se ke kasační stížnosti nevyjádřila.
V.
14. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a uplatněných
důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
15. Kasační stížnost není důvodná.
16. Nejvyšší správní soud přisvědčil městskému soudu, že žalovaná pochybila,
pokud nevyčkala výsledku řízení o žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání proti
rozhodnutí o uložení správního vyhoštění.
17. Rozhodnutí o neprominutí zmeškání úkonu podle §41 správního řádu je rozhodnutím
podkladovým, které předběžně upravuje poměry svých adresátů. Výsledek řízení o žádosti
o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání jistým způsobem předurčuje rozhodnutí
o podaném odvolání. Správní orgán je proto povinen vyčkat, než je postaveno najisto, zda bylo
zmeškání úkonu prominuto (blíže viz rozsudek ze dne 31. 7. 2008, čj. 9 As 88/2007 - 49, všechna
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
18. I poté, kdy v rozsudku ze dne 27. 10. 2009, čj. 2 Afs 186/2006 - 54,
č. 1982/2010 Sb. NSS, rozšířený senát nově definoval kritéria pro posouzení předběžného
rozhodnutí, Nejvyšší správní soud potvrdil, že usnesení podle §41 správního řádu
je rozhodnutím předběžné povahy ve smyslu §70 písm. b) s. ř. s. (viz rozsudky ze dne
10. 12. 2009, čj. 9 As 48/2009 - 105, či ze dne 30. 9. 2010, čj. 4 Ads 103/2010 - 73).
19. Žalovaná proto pochybila, pokud zamítla odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění
pro opožděnost, přestože v době vydání rozhodnutí o zamítnutí odvolání stále probíhalo řízení
o žádosti o prominutí zmeškání lhůty k podání odvolání.
20. Zdejší soud souhlasil s městským soudem také v tom, že uvedené pochybení nemělo vliv
na zákonnost napadeného rozhodnutí, byť částečně z jiných důvodů.
21. Byla-li výzva k odstranění vad odvolání doručena stěžovateli dne 10. 12. 2010, pětidenní
lhůta marně uplynula dne 15. 12. 2012. Žalovaná měla v takovém případě zastavit řízení
o odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu podle §66 odst. 1 písm. c) ve spojení
s §93 odst. 1 správního řádu. Chybějící podpis na odvolání je vadou, pro kterou nelze pokračovat
v řízení, protože není zřejmé, zda odvolání podala oprávněná osoba. Správní orgán prvního
stupně chybně poučil stěžovatele o tom, že se na odvolání bude hledět, jako kdyby nebylo
podáno, pokud stěžovatel neodstraní vady ve stanovené lhůtě. Tento postup nemá oporu
ve správním řádu.
22. Městský soud proto pochybil, pokud schválil postup správního orgánu prvního stupně
a uznal, že na odvolání stěžovatele se má hledět, jako by nebylo podáno. Tato vada však neměla
vliv na zákonnost napadeného rozsudku, protože s městským soudem lze souhlasit v závěru,
že i v případě správného postupu správních orgánů by byl výsledek řízení o odvolání
proti rozhodnutí o správním vyhoštění stejný. Závěr Nejvyššího správního soudu a městského
soudu se liší v tom, jaký měl být správný postup správních orgánů v řízení o žádosti o prominutí
zmeškání úkonu.
23. Podle Nejvyššího správního soudu by odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění
bylo zamítnuto pro opožděnost i tehdy, pokud by žalovaná zastavila řízení o odvolání proti
usnesení o neprominutí zmeškání úkonu. Zrušení rozhodnutí žalované by bylo formalistické,
pokud by se tak stalo pouze z důvodu, aby žalovaná nejprve rozhodla o zastavení řízení
o odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu, a poté vydala rozhodnutí o zamítnutí
odvolání proti rozhodnutí o správním vyhoštění stejného obsahu. S ohledem na konkrétní
skutkové okolnosti popsané výše totiž Nejvyšší správní soud považuje za nepochybné, že řízení
o odvolání proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu nemohlo skončit jiným výsledkem
než zastavením řízení.
24. Namístě nebyl ani postup podle §92 správního řádu, jehož se stěžovatel dovolával.
Posouzení odvolání ze dne 5. 1. 2011 jako nového návrhu na zahájení řízení bránila překážka
již zahájeného a dosud neskončeného řízení (překážka litispendence). Překážka zahájeného řízení
brání tomu, aby o téže věci probíhala paralelně dvě nebo více řízení. Řízením o téže věci
se rozumí řízení o tomtéž nároku, mezi týmiž účastníky, na podkladě téhož skutkového děje
(blíže viz např. rozsudek ze dne 28. 8. 2008, čj. 2 As 43/2005 - 79). Řízení o odvolání
proti usnesení o neprominutí zmeškání úkonu bylo zahájeno již podáním odvolání dne
16. 11. 2010, o tomto návrhu nebylo v době podání nového odvolání ze dne 5. 1. 2011
rozhodnuto. Odvolání ze dne 5. 1. 2011 proto nemohlo být posouzeno jako nový návrh,
který by bylo třeba odmítnout pro opožděnost podle §92 správního řádu a posoudit, zda nejsou
dány předpoklady pro přezkoumání rozhodnutí v přezkumném řízení, pro obnovu řízení
nebo pro vydání nového rozhodnutí.
25. Námitky stěžovatele vztahující se k porušení §37 odst. 3 správního řádu a posouzení
přiměřenosti lhůty k odstranění nedostatků stěžovatel uplatnil poprvé až v kasační stížnosti.
Tyto námitky jsou proto nepřípustné podle §104 odst. 4 s. ř. s. Soudní řád správní vyžaduje,
aby již v žalobě byly uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného rozhodnutí
nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo. Krajský (městský) soud totiž musí
dostat příležitost se řádně a v úplnosti se všemi žalobními námitkami vypořádat. Pouze tehdy,
jestliže stěžovatel nemohl důvody v řízení před krajským soudem uplatnit, může o ně opřít
kasační stížnost. Tak tomu v projednávaném případě nebylo. V žalobě stěžovatel nenamítl
nepřiměřenost lhůty, tvrdil naopak, že vady odvolání odstranil ve stanovené lhůtě.
26. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
27. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, nemá tedy právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti (§60 odst. 1 a contrario za použití §120 s. ř. s.). Žalované, které by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo (§60 odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120
s. ř. s.), soud náhradu nákladů řízení nepřiznal, neboť jí náklady řízení podle obsahu spisů
nevznikly.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 29. ledna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu