ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.133.2012:33
sp. zn. 8 As 133/2012 - 33
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Jana Passera v právní věci žalobce: P. Č., proti
žalovanému: Veřejný ochránce práv, se sídlem Údolní 39, Brno, v řízení o kasační stížnosti
žalobce proti usnesení Krajského soudu v Brně ze dne 29. 10. 2012, čj. 30 A 40/2012 – 12,
takto:
I. Žádost žalobce o prodloužení lhůty k úhradě soudního poplatku za kasační stížnost
se zamítá .
II. Žádost žalobce o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené jím advokátovi
k zastupování v řízení o kasační stížnosti se zamítá .
III. Řízení se z a s t a v u je .
IV. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I.
[1] Žalobce se podáním doručeným Krajskému soudu v Brně dne 19. 4. 2012 domáhal
vydání rozsudku, jímž by soud určil, že žalovaný porušil povinnost mlčenlivosti, pakliže podnět
či jinou písemnost navrhovatele pod čj. 2402/2010VOP/PJ postoupil k prověření Českému
telekomunikačnímu úřadu, a dále že žalovaný porušil veřejnoprávní vztah a zneužil
svou moc k obcházení zákona, pakliže byl podnět v části údajně směřující vůči České
poště postoupen i odložen zároveň.
[2] Krajský soud v Brně odmítl podání žalobce usnesením ze dne 29. 10. 2012,
čj. 30 A 40/2012 - 12, podle §46 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Krajský soud konstatoval, že Veřejného
ochránce práv nelze považovat za správní orgán. Napadené rozhodnutí či zásah tedy nebyl
učiněn správním orgánem ve smyslu §4 odst. písm. a) s. ř. s. Nedostatek pravomoci soudu
zabývat se danou věcí je z povahy věci neodstranitelný.
II.
[3] Usnesení krajského soudu napadl žalobce (stěžovatel) kasační stížností. Stěžovatel
současně požádal o ustanovení právního zástupce „se schopností komunikovat písemně.“
[4] Nejvyšší správní soud zamítl žádost stěžovatele o ustanovení zástupce usnesením ze dne
4. 2. 2013, čj. 8 As 133/2012 – 9. Zároveň stěžovatele vyzval k úhradě soudního poplatku
za kasační stížnost a k předložení plné moci udělené stěžovatelem advokátovi k zastupování
v řízení o kasační stížnosti. Soud stanovil stěžovateli k oběma úkonům lhůtu 2 týdnů.
Toto usnesení nabylo právní moci dne 15. 2. 2013.
[5] Dne 25. 2. 2013 stěžovatel doručil soudu další podání, ve kterém se domáhal prodloužení
lhůty k úhradě soudního poplatku a k předložení plné moci, a to nejméně o 3 měsíce.
III.
[6] Když Nejvyšší správní soud zvažoval, zda stěžovatelově žádosti o prodloužení lhůty
vyhoví, vzal prvně v úvahu okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje u tohoto soudu svá práva.
Soud opakovaně dospěl k závěru, že se v případě stěžovatele jedná o projev svévolného
a účelového uplatňování práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 – 11).
Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním způsobem a nesoudí se veden snahou
o meritorní řešení sporu, nýbrž pro samotné vedení sporu (viz rozsudek ze dne 7. 6. 2012,
čj. 2 As 82/2012 – 13, nebo usnesení ze dne 18. 12. 2012, čj. 7 As 103/2012 - 20).
[7] V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni 6. 6. 2013 celkem 766 spisů, v nichž žalobce
vystupuje v pozici stěžovatele, resp. navrhovatele. Během roku 2012 napadlo k Nejvyššímu
správnímu soudu 311 věcí, v nichž žalobce vystupuje jako účastník řízení, přičemž ke dni
6. 6. 2013 jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto, 307. Od počátku roku 2013 stěžovatel učinil
vůči Nejvyššímu správnímu soudu již 177 podání. Z evidence zdejšího soudu je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo již 65 věcí, v roce 2011 155 věcí a v roce 2012
dokonce 311 věcí. Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že pouhá skutečnost, že stěžovatel
vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená, že by jeho žádostem nemělo být
vyhověno. Rozhodující je sériovost stěžovatelem vedených sporů, stereotypnost jeho procesního
počínání, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
[8] Při vědomí shora uvedeného a v souladu se zásadou hospodárnosti řízení Nejvyšší
správní soud žádosti stěžovatele nevyhověl. Zdejšímu soudu je totiž z úřední činnosti známo
(srov. např. věci vedené pod sp. zn. 8 As 71/2012 či sp. zn. 8 As 79/2012), že pokud by výzvě
stěžovatele vyhověl, pouze by přispěl k písemnému „ping pongu“ mezi stěžovatelem a zdejším
soudem, který by nadále prodloužil řízení o kasační stížnosti o několik týdnů až měsíců,
aniž by došlo k meritornímu posouzení věci. Jako v jiných případech i nyní stěžovatel požádal
o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení zástupce pro řízení o kasační stížnosti.
Ke své žádosti připojil čestné prohlášení, v němž uvedl údaje, které nejsou způsobilé prokázat
jeho nárok na osvobození od soudních poplatků. Následně stěžovatel požádal o prodloužení
lhůty k předložení plné moci udělené advokátovi a k úhradě soudního poplatku. Nejvyšší správní
soud již dříve v obdobných případech tyto žádosti zamítl z důvodu bezpředmětnosti, svévolného
uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčního přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení
ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 13, a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 – 22,
která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám), a nemá důvod nyní postupovat
jinak.
[9] Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva, které
soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 – 48, č. 869/2006 Sb.
NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo k neodůvodněné újmě
někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného, je jenom zdánlivě
dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát, podle něhož zákaz zneužití
práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva veřejného, které vyplývá
z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného na určitých vůdčích
hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské důstojnosti patří
mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem a odepření ochrany
jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem a účelem. Zákaz
zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, a proto musí být uplatňován nanejvýš restriktivně
a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu řádu,
s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010, čj. 1 As 70/2008 – 74,
č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti lze rovněž poukázat
na rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 – 43, ve kterém Nejvyšší správní soud
poukázal na model fungování stěžovatele (občanského sdružení), založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba je považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
[10] Jak bylo zmíněno výše, stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Zneužití lze dovodit
i v nyní posuzované věci. Nejvyšší správní soud současně zdůrazňuje, že toto rozhodnutí nevede
k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel na soud.
Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání práva
na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech. Jinými slovy řečeno, Nejvyšší správní soud
tímto postupem rozhodně stěžovateli neupírá jeho právo, aby prokázal, že v jiném soudním
sporu nastala situace, kdy je třeba jej osvobodit od soudního poplatku a ustanovit
mu kvalifikovaného zástupce k ochraně jeho veřejných subjektivních práv.
[11] Nejvyšší správní soud závěrem poukazuje, že obdobný procesní postup zvolil
již v usnesení ze dne 28. 2. 2013, čj. 8 As 130/2012 – 10, či v usnesení ze dne 26. 4. 2013,
čj. 8 Aps 6/2012 – 17.
IV.
[12] Jelikož tedy stěžovatel ve lhůtě stanovené Nejvyšším správním soudem ani následně
soudní poplatek splatný podáním kasační stížnosti (tj. 13. 9. 2012) nezaplatil, a z jeho jednotlivých
podání učiněných v této věci nevyplývá, že by poskytnutí další lhůty vedlo k zaplacení soudního
poplatku, Nejvyšší správní soud řízení podle §9 odst. 1 zákona o soudních poplatcích ve spojení
s §47 písm. c) s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. zastavil.
[13] Podle §60 odst. 3 s. ř. s. nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů řízení, bylo-li
řízení zastaveno.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 18. června 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu