ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.47.2012:58
sp. zn. 8 As 47/2012 - 58
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobkyň: a) R. M., b) V. H., c) J.
M., jako právních nástupkyň žalobce V. M., zemřelého dne X., d) D. M., zastoupená
JUDr. Petrem Cardou, advokátem se sídlem Pod Věží 3, Svitavy , proti žalovanému: Krajský
úřad Zlínského kraje, se sídlem tř. Tomáše Bati 21, Zlín, za účasti osob zúčastněných na řízení:
I) VELKOSKLAD S PLASTY, s. r. o., se sídlem Záříčí 54, Chropyně, zastoupené
JUDr. Vladimírem Papežem, advokátem se sídlem Tovačovského 3161, Kroměříž, II) Město
Chropyně, se sídlem nám. Svobody 29, Chropyně, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
13. 7. 2009, čj. KUZL 48282/2009, o kasační stížnosti žalobkyně d) proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, čj. 31 A 35/2011 – 159,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žalobkyně d) nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační
stížnosti.
IV. Žalobkyně a) až c) a osoby zúčastněné na řízení n e m a j í právo na náhradu nákladů
řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Rozhodnutím ze dne 10. 2. 2009, čj. MCH 771/2009, Městský úřad v Chropyni, odbor
výstavby a životního prostředí (dále jen „stavební úřad“), vydal roz hodnutí o umístění stavby
podle §79 a §92 zákona č. 183/2006 Sb., o územním plánování a stavebním řádu (stavební
zákon), ve znění pozdějších předpisů (dále jen „stavební zákon“), a stavební povolení podle §115
stavebního zákona pro stavbu „řadové garáže, ul. Nádražní v Chropyni“ na pozemcích
p. č. 1077/2, 1080/2, 1085/17, 1085/18, 668/3, 668/1, 1093/124, 1093/49, 1067/2, 1067/14,
1067/12 a 1067/22 v katastrálním území Chropyně.
2. Původní žalobce V. M. a žalobkyně d) napadli rozhodnutí městského úřadu odvoláním,
které žalovaný zamítl rozhodnutím ze dne 13. 7. 2009, čj. KUZL 48282/2009.
II.1
3. Původní žalobce a žalobkyně d) napadli rozhodnutí žalovaného žalobou u Krajského
soudu v Brně, který rozsudkem ze dne 8. 12. 2010, čj. 31 Ca 117/2009 – 87, zrušil rozhodnutí
žalovaného a vrátil mu věc k dalšímu řízení. Nejvyšší správní soud ke kasační stížnosti
žalovaného zrušil rozsudkem ze dne 29. 4. 2011, čj. 8 As 12/2011 – 118, rozsudek krajského
soudu, jemuž vrátil věc k dalšímu řízení (všechna citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního
soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz).
II.2
4. Poté krajský soud zamítl žalobu rozsudkem ze dne 14. 12. 2011, čj. 31 A 35/2011 – 159.
5. Krajský soud uvedl, že žalovaný se vypořádal s odvolacími námitkami v souladu s §89
odst. 5 a §114 od st. 3 stavebního zákona, podle kterých do pravomoci stavebních úřadů patří
posouzení tzv. občanskoprávních námitek, tj. i námitek týkajících se budoucích imisí
způsobených stavbou. Stavební úřad vycházel při posuzování námitek, o kterých nedošlo
k dohodě mezi účastníky řízení, ze zákonných kritérií, tj. obecných požadavků na výstavbu,
závazných stanovisek dotčených orgánů a technických norem. Stavební úřad si má o takových
námitkách učinit úsudek sám a rozhodnout o samotné stavbě. Žalovaný neshledal v postupu
stavebního úřadu žádná pochybení.
6. Právní teorie a praxe vztahující se k §89 odst. 5 a §114 odst. 3 stavebního zákona
rozlišila námitky veřejnoprávní (územně či stavebně techn ické) a občanskoprávní.
O veřejnoprávních námitkách vždy rozhoduje stavební úřad. Občanskoprávní námitky
lze rozdělit do dvou skupin. První skupinu tvoří námitky, které překračují pravomoc stavebního
úřadu nebo spolupůsobícího orgánu státní správy (např. námitky zpochybňující vlastnické právo
nebo jeho rozsah). Pravomoc stavebního úřadu zabývat se těmito námitkami je dána ze zákona,
chybí tu však vůle účastníků řízení k dohodě. Pravomoc autoritativně rozhodnout o těchto
námitkách náleží soudu, pokud mu účastníci podají ve lhůtě určené stavebním úřadem návrh.
Neučiní-li tak, pravomoc se opět „vrací“ stavebnímu úřadu, který je oprávněn o námitkách
rozhodnout (viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 23. 4. 2008, čj. 9 As 61/2007 – 52,
č. 1602/2008 Sb. NSS). Druhou skupinu tvoří námitky, o kterých je povinen rozhodnout
stavební úřad (např. námitky budoucích imisí, srov. rozsudek ze dne 25. 7. 2007,
čj. 1 As 1/2007 - 104).
7. Krajský soud proto uzavřel, že povinnost odkázat účastníka řízení na soud a přerušit
správní řízení stíhá stavební úřad pouze v případě uplatnění občanskoprávní námitky,
která překračuje pravomoc stavebního úřadu a která je oprávněná, tj. měla by za následek
nemožnost uskutečnění navrhované stavby či jiného opatření. V ostatních případech stavební
úřad tuto povinnost nemá a může si učinit úsudek o námitce sám.
8. Dále krajský soud připomněl, že podle judikatury Nejvyš šího soudu (rozsudek ze dne
13. 12. 1999, sp. zn. 2 Cdon 1889/97, usnesení ze dne 20. 10. 2001, sp. zn. 22 Cdon 2029/99)
musí o námitce budoucích imisí rozhodnout stavební úřad, aniž by odkázal účastníky řízení
na soud.
9. V posuzované věci se žalobci domáhali ochrany vlastnického práva před budoucími
imisemi. Stavební úřad byl proto povinen rozhodnout o jejich námitkách. Tento úřad rovněž
posoudil vlivy záměru na životní prostředí podle §4 odst. 1 pís m. d) zákona č. 100/2001 Sb.,
o posuzování vlivů na životní prostředí a o změně některýc h souvisejících zákonů (zákon
o posuzování vlivů na životní prostředí), ve znění pozdějších předpisů. Z listinných důkazů
(zejména stanovisek dotčených orgánů) vyplynulo, že záměr nedosahuje limitních hodnot. Záměr
počítal s výstavbou 37 garáží a nedosáhl hodnot vymezených v bodu 10.6 přílohy č. 1 k zákonu
o posuzování vlivů na životní prostředí.
III.
10. Žalobkyně d) (stěžovatelka) brojila proti rozsudku krajského soudu kasační stížností
z důvodů podle §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
11. Podle stěžovatelky stavební úřad musí rozhodnout o občanskoprávní námitce týkající
se budoucích imisí na základě podkladů, které shromáždí, a v souladu s §127 odst. 1 občanského
zákoníku. Této povinnosti správní orgány nedostály. Posuzovat je třeba všechny důsledky stavby,
tj. i vliv aut parkujících v garážích. Stavební úřad však neposoudil, zda a v jaké míře záměr ohrozí
vlastníky sousedních pozemků. Dostatečně nezohlednil ani zprávy o zdravotním stavu členů
rodiny stěžovatelky a neopatřil si dostatek podkladů pro rozhodnutí. Opomněl provést důkaz
znaleckým posudkem z oboru zdravotnictví, který by se vyjádřil k příčinné souvislosti mezi
stavbou a jejím vlivem na zdravotní stav členů rodiny stěžovatelky. Návrh na vypracování
posudku přitom byl obsažen i ve vyjádření krajské hygienické stanice ze dne 8. 1. 2009.
12. V řízení bylo třeba rovněž posoudit, zda stavba nemohla být postavena odlišně,
způsobem méně obtěžujícím vlastníky sousedního pozemku.
13. Krajský soud nenapravil pochybení správních orgánů.
14. Stěžovatelka uzavřela, že se domáhá ochrany svého ústavně zaručeného vlastnického
práva k pozemkům, které jsou záměrem znehodnoceny. Stěžova telka je záměrem obtěžována
nad míru přiměřenou poměrům v rozporu s §127 odst. 1 občanského zákoníku.
IV.
15. Ve vyjádření ke kasační stížnosti žalovaný uvedl, že kas ační stížnost je nepřípustná
ve smyslu §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. Krajský soud totiž rozhodoval po zrušení
jeho předchozího rozsudku Nejvyšším správním soudem. Stěžovatelka přitom v kasační stížnosti
nenamítla, že se krajský soud neřídil závazným právním názorem kasačního soudu.
V.1
16. Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval přípustností kasační stížnosti.
17. Kasační stížnost v zásadě není přípustná proti rozhodnutí, jímž soud rozhodl znovu poté,
kdy jeho původní rozhodnutí bylo zrušeno Nejvyšším správním soudem [§104 odst. 3 písm. a)
věta před středníkem s. ř. s.]. Základním smyslem této úpravy je, aby se Nejvyšší správní soud
nemusel opakovaně zabývat týmiž případy věcí (srov. nález Ústavního soudu ze dne 8. 6. 2005,
sp. zn. IV. ÚS 136/05).
18. Ustanovení §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. obsahuje i výjimku z uvedeného pravidla.
Kasační stížnost je přípustná, je-li namítáno, že se soud neřídil závazným právním názorem
Nejvyššího správního soudu vysloveným v předchozím zrušujícím rozsudku.
19. Nepřípustnost kasační stížnosti se tedy týká především otázek, které Nejvyšší správní
soud v téže věci závazně posoudil, resp. mohl posoudit (viz usnesení rozšířeného senátu ze dne
22. 3. 2011, čj. 1 As 79/2009 – 165, č. 2365/2011 Sb. NSS). Toto omezení je odrazem závaznosti
právního názoru pro krajský soud v dalším řízení (§110 odst. 4 s. ř. s.) a vylučuje i možnost
Nejvyššího správního soudu, aby revidoval svůj původní závazný právní názor k nové kasační
stížnosti v téže věci (srov. také usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 7. 2008,
čj. 9 Afs 59/2007 - 56, č. 1723/2008 Sb. NSS).
20. Podá-li kasační stížnost v téže věci druhý účastník řízení, §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s.
je aplikovatelný (tzn., že kasační stížnost je nepřípustná) za situace , kdy tento účastník brojí
proti závěrům krajského soudu, které jsou výsledkem aplikace právního názoru Nejvyššího
správního soudu vyjádřeného v předchozím zrušujícím rozsudku (viz např. rozsudky ze dne
25. 5. 2011, čj. 6 As 1/2011 – 139, či ze dne 22. 9. 2011, čj. 6 Ads 14/2011 – 241).
21. Judikatura Ústavního soudu a Nejvyššího správního soudu dovodila nad rámec
doslovného znění §104 odst. 3 písm. a) s. ř. s. další výjimky z aplikovatelnosti tohoto ustanovení.
Zpravidla jej nelze vztáhnout na případy, kdy Nejvyšší správní soud vytýká krajskému soudu
procesní pochybení, nedostatečně zjištěný skutkový stav nebo nepřezkoumatelnost
jeho rozhodnutí. Odmítnutí kasační stížnosti by v tomto případě znamenalo odmítnutí věcného
přezkumu rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva (viz usnesení rozšířeného senátu
čj. 1 As 79/2009 – 165). I v těchto případech se však námitky opakované kasační stížnosti musí
pohybovat v rámci již vysloveného právního názoru či pokynu Nejvyššího správního soudu,
anebo musí směřovat k právní otázce, která v první kasační stížnosti nebyla řešena a kvůli
vadnému procesnímu postupu nebo vadě obsahu rozhodnutí krajského soudu řešena být
nemohla.
22. Opakovaná kasační stížnost je obvykle rovněž přípustná, pokud krajský soud doplnil
po zrušení svého původního rozsudku dokazování, byť nově zjištěné skutečnosti hodnotil
v souladu s názorem Nejvyššího správního soudu, vyjádřeným obecně a obiter dictum ve zrušujícím
rozsudku (viz rozsudek ze dne 25. 5. 2009, čj. 8 As 25/2009 – 71 , srov. také usnesení rozšířeného
senátu čj. 9 Afs 59/2007 – 56). Dalším důvodem, o který se může opírat přípustnost opakované
kasační stížnosti, je změna právního stavu změnou či zrušením rozhodného právního předpisu,
pokud v dané věci nelze aplikovat předpis původní; podobně může jít i o vyslovení
protiústavnosti předpisu Ústavním soudem (viz usnesení rozšířeného senátu
čj. 9 Afs 59/2007 - 56).
23. Za nepřípustnou nelze považovat ani opakovanou kasační stížnost, je-li jejím
argumentačním základem podstatná změna judikatury na takové úrovni, kterou by byl krajský
soud i každý senát Nejvyššího správního soudu povinen respektovat v novém rozhodnutí –
například pokud by o rozhodné právní otázce uvážil jinak Ústavní soud, Evropský soud
pro lidská práva nebo Evropský soudní dvůr (srov. usnesení rozšířeného senátu
čj. 9 Afs 59/2007 – 56).
24. Přípustnost opětovné kasační stížnosti (včetně stížnosti p odané jiným stěžovatelem,
resp. druhým účastníkem řízení) je typicky omezena na důvody, které Nejvyšší správní soud
dosud v téže věci neřešil, protože to nebylo třeba či to ani nebylo možné.
25. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud zrušil k první kasační stížnosti rozsudek
krajského soudu čj. 31 Ca 117/2009 – 87 z důvodu procesního pochybení – krajský soud totiž
při posuzování žalobních námitek nesprávně vycházel ze zákona č. 50/1976 Sb., o územním
plánování a stavebním řádu (stavební zákon), přestože ve věci měl být aplikován nový stavební
zákon, tj. zákon č. 183/2006 Sb. Námitkami vznesenými v nyní posuzované kasační stížnosti,
kterou podala žalobkyně d), se tudíž zdejší soud v rozsudku čj. 8 As 12/2011 – 118, nezabýval
ani zabývat nemohl. Odmítnutí kasační stížnosti by tak vedlo k odmítnutí věcného přezkumu
rozhodnutí z pohledu aplikace hmotného práva. Všechny kasační námitky byly rovněž uplatněny
již v řízení před krajským soudem (a contrario §104 odst. 4 s. ř. s.), který tak měl možnost
se s vytýkanými vadami rozhodnutí správního orgánu řádně vypořádat. Kasační stížnost
je proto přípustná v celém svém rozsahu.
V.2
26. Nejvyšší správní soud posoudil důvodnost kasační stížnosti v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí n etrpí vadami,
k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
27. Kasační stížnost není důvodná.
28. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že si stavební úřad pro své rozhodování
neopatřil dostatečné množství podkladů.
29. Z obsahu správního spisu vyplynulo, že stavební úřad vycházel ze (1) závazného
stanoviska Městského úřadu Kroměříž – odboru rozvoje města, který sdělil, že předmětná stavba
není v rozporu s územním plánem, (2) souhrnného vyjádření Městského úřadu Kroměříž, odboru
životního prostředí, který hodnotil záměr z hlediska odpadového hospodářství, ochrany přírody
a krajiny, ochrany zemědělského půdního fondu a ochrany pozemků určených k plnění funkcí
lesa a hospodaření v lesích, přičemž ve všech částech svého vyjád ření se záměrem souhlasil,
nebo k němu neměl připomínky, (3) souhlasného stanoviska Hasičského záchranného sboru
Zlínského kraje, (4) souhlasu Městského úřadu Kroměříž, odboru životního prostředí, k trvalému
odnětí půdy ze zemědělského půdního fondu, (5) souhlasného stanoviska Krajské hygienické
stanice Zlínského kraje jako orgánu ochrany veřejného zdraví, (6) souhlasného vyjádření Odboru
výstavby a životního prostředí Městského úřadu v Chropyni jako orgánu ochrany ovzduší, a (7)
souhlasu Městského úřadu Kroměříž, odboru životního prostředí, jako vodoprávního úřadu.
Stavební úřad dále zohlednil územní plán města Chropyně, znalecký posudek Ing. Lysáka (s jehož
návrhy se srozumitelně vypořádal na str. 11 – 12 svého rozhodnutí) a několik vyjádření
k posuzovanému záměru (např. vyjádření společnosti Vodovody a kanalizace Kroměříž, a. s.,
společnosti Jihomoravská plynárenská, a. s. Brno, Policie ČR – Dopravního inspektorátu
Kroměříž, atd.).
30. Stavební úřad si tedy opatřil závazná stanoviska všech orgánů chránících veřejn é zájmy,
jež by mohly být případně dotčeny stavbou, a vyšel z podkladů odpovídajících požadavku
vymezenému v §89 odst. 5 stavebního zákona. Na jejich základě si mohl učinit komplexní
úsudek o povaze zamýšlené stavby a jejím vlivu na okolní prostředí, včet ně bydliště stěžovatelky
(srov. např. hlukovou studii, v níž byl jako jeden z imisních bodů stanoven právě dům
stěžovatelky).
31. Stěžovatelka v žalobě namítla, že správní orgány nevzaly při posuzování předmětného
záměru v úvahu zprávy o zdravotním stavu čle nů rodiny stěžovatelky a opomněly přibrat
do řízení znalce, který by posoudil příčinnou souvislost mezi z dravotním stavem rodinných
příslušníků stěžovatelky a zamýšlenou stavbou. Namítla rovněž to, že stavební úřad neposoudil
záměr ve světle §127 odst. 1 občanského zákoníku a nezabýval se tím, zda stavba mohla
být postavena odlišným způsobem. Krajský soud se s uvedenými žalobními námitkami
dostatečně nevypořádal. Toto pochybení však nemělo vliv na zákonnost rozsudku krajského
soudu. Způsob vypořádání těchto námitek totiž nemohl v posledku ovlivnit posouzení věci.
Krajský soud promítl do svých úvah o nedůvodnosti podané žaloby veškeré relevantní
skutečnosti. V této souvislosti Nejvyšší správní soud připomíná názor Ústavního soudu,
podle něhož obecné soudy nejsou povinny budovat vlastní závěry na vyvracení všech jednotlivě
vznesených námitek, pokud proti nim staví vlastní ucelený argumentační systém, který logicky
a v právu rozumně vyloží tak, že podpora správnosti jejich závěrů je sama o sobě dostatečná
(srov. např. nález ze dne 12. 2. 2009, sp. zn. III. ÚS 989/09).
32. Přestože rozsudek krajského soudu v zásadě obstojí, Nejvyšší správní soud doplnil
několik úvah k jeho odůvodnění.
33. Nejvyšší správní soud nejprve připomíná, že stavební úřad vzal při posuzování
předmětného záměru do úvahy i předložené lékařské zprávy. Neshledal však příčinnou souvislost
mezi provedením stavby a zhoršením zdravotního stavu rodinných příslušníků stěžovatelky.
Zamýšlenou stavbu nepovažoval za nový zdroj prašnosti a exhalací v území, p rotože
v předmětných garážích měla parkovat vozidla, která dosud parkovala v okolí. Stavební úřad
dovodil, že záměr by neměl obtěžovat okolní prostředí ani z hlediska hlučnosti. Z hlukové studie
vyplynulo, že hladiny akustického tlaku z provozu garáží jsou v chráněných venkovních
prostorech domu stěžovatelky prokazatelně podlimitní. Je těžko představitelné, že zamýšlená
stavba by mohla zatěžovat své okolí jinými imisemi než prachem, exhalacemi či hlukem. V úvahu
připadá snad jen zhoršení výhledu z nemovitostí stěžovatelky směrem k parcele č. 1077/2
a č. 1080/2. Nic takového však stěžovatelka netvrdila. Byť tedy stavební úřad výslovně nezmínil,
že záměr nebude okolní prostředí zatěžovat nad míru přiměřenou poměrům ve smyslu §127
odst. 1 občanského zákoníku, tato skutečnost je z odůvodnění jeho rozhodnutí zřejmá
(viz např. „umístění řadových garáží nevyvolá zásadní změny ve zdejší prostorové situaci ve vztahu k okolní
obytné zástavbě “, „správní orgán však navrhované garáže nevidí jako nové zdroje prašnosti a e xhalací “,
či „stavební úřad nevidí spojitost mezi případným nárůstem škodlivin v ovzduší a výstavbou navrhovaných
garáží “). Zdejší soud považoval uvedené odůvodnění za srozumitelné a v kontextu posuzované
věci dostačující.
34. Dále Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že stavební úřad pochybil, pokud
nepřibral do řízení znalce. Z §52 správního řádu vyplývá, že správní orgán není povinen provést
všechny důkazy navržené účastníky řízení. Pokud některé z nich neprovede, musí v odůvodnění
rozhodnutí uvést, proč se tak stalo (srov. např. rozsudek ze dne 13. 11. 2009,
čj. 5 As 29/2009 - 48). Této povinnosti stavební úřad, resp. žalovaný, dostál a svůj postup řádně
vysvětlil. Uvedl, že podklady pro rozhodnutí ve věci byly dostatečné a přibr ání znalce do řízení
by vyvolalo zbytečné průtahy řízení a zvýšení jeho nákladů. Tomuto odůvodnění zdejší soud
nemohl nic vytknout. Jak bylo uvedeno shora, stavební úřad si pro své rozhodování opatřil
dostatečné množství podkladů, do úvahy vzal i žalobci předlož ené lékařské zprávy. Záměr
však s ohledem na stávající situaci v území a předložené podklady nepovažoval za nový zdroj
prašnosti, hlučnosti či exhalací v daném území. Znalecký posudek by za této situace nepřinesl
bližší objasnění stavu věci a jeho vypracování by se jevi lo jako nadbytečné a neúčelné.
35. K návrhu stěžovatelky, aby stavba byla postavena odlišným způsobem, tj. alespoň 3 metry
od hranice pozemku stěžovatelky a s příjezdovou plochou otočenou na druhou stranu,
se stavební úřad rovněž vyjádřil. Uvedl, že umístění stavby nepatrně jiným způsobem (cit. „jestli
ale auto stojí o 10m vlevo či vpravo“ ) nemůže mít na situaci žádný vliv. I tomuto odůvodnění zdejší
soud přisvědčil. Je nepochybné, že umístění stavby o cca 2,6 metrů dále, než bylo navrženo
v projektové dokumentaci (srov. výkres Koordinační situace, č. výkresu S 104, březen 2007),
by nevedlo k menšímu než stěžovatelkou tvrzenému zatěžování okolního prostředí imisemi.
Obdobné lze tvrdit i ve vztahu k navrhovanému přemístění příjezdové plochy, která mohla
být dle návrhu stěžovatelky situována podél parcel č. 1067/13 a č. 1067/14, nikoliv podél
pozemku stěžovatelky. V tomto případě se z hlediska zájmů stěžovatelky jedná spíše o otázku
estetickou. Přemístění příjezdové cesty [tj. cca o 6 metrů od pozemku stěžovatelk y (srov. výkres
Koordinační situace, č. výkresu S 104, březen 2007)] by opět zřejmě nevedlo k výraznějšímu
snížení imisí obtěžujících stěžovatelku a její rodinu.
36. Na tomto místě zdejší soud připomíná rozsudek ze dne 12. 3. 2010,
čj. 7 As 13/2010 - 145, ve kterém vyslovil, že především ten, kdo se cítí být obtěžován,
má provést opatření, která by tomuto obtěžování zabránila, pokud se nejedná o obtěžování
mimořádné, převyšující míru přiměřenou poměrům. Stěžovatelka tedy může nastalou situaci řešit
např. zřízením živého plotu podél hranice jejího pozemku s předmětnou parcelou,
na níž má být vybudována příjezdová cesta a garáže. Jakkoliv zdejší soud rozumí nesouhlasu
stěžovatelky se změnou poměrů v oblasti jejího bydliště, musí připomenout, že stěžovatelka
si nemůže osobovat právo na to, aby v jejím sousedství byla vyloučena jakákoliv stavební změna.
37. Nejvyšší správní soud uzavírá, že v napadeném rozsudku krajského soudu neshledal
pochybení, která by vedla k jeho nezákonnosti. Nejvyšší správní soud proto se shora uvedeným
odůvodněním kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
38. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatelka nebyla v řízení o kasační stížnosti
úspěšná, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Žalobkyně a) až c) a osoby zúčastněné na řízení nemají právo na náhradu nákladů řízení [§60
odst. 5 s. ř. s. za použití §120 s. ř. s., v případě žalobkyň a) až c) per analogiam].
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 28. února 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu