ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.68.2013:12
sp. zn. 8 As 68/2013 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Krajský soud v Plzni, se sídlem Veleslavínova 40, Plzeň, v řízení o žalobě na
ochranu před nezákonným zásahem žalovaného, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 18. 7. 2013, čj. 30 A 103/2012 - 56,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 19. 4. 2012 se žalobce domáhal u Městského soudu v Praze ochrany
před nezákonným zásahem žalovaného. Konkrétně žádal, aby krajský soud zakázal žalovanému
pokračovat v porušování práv žalobce na přístup k soudu a přikázal žalovanému, aby obnovil
stav před zásahem a rozhodl o stížnosti ze dne 26. 1. 2012 a vydal informace podle žádosti ze dne
15. 12. 2011. Městský soud v Praze usnesením ze dne 3. 5. 2012, čj. 11 A 63/2012 - 5,
věc postoupil Krajskému soudu v Plzni. Ten předložil věc Nejvyššímu správnímu soudu s tím,
aby rozhodl, kdo příslušný ve věci rozhodnout. Nejvyšší správní soud usnesením ze dne
26. 9. 2012, čj. Nad 60/2012 - 24, přikázal věc Krajskému soudu v Hradci Králové.
2. Krajský soud v Hradci Králové usnesením ze dne 8. 10. 2012, čj. 30 A 103/2012 - 28,
žalobce vyzval, aby zaplatil soudní poplatek. Protože tak žalobce neučinil, krajský soud usnesením
ze dne 29. 10. 2012, čj. 30 A 103/2012 - 36, řízení zastavil. Toto usnesení zrušil rozsudkem
ze dne 13. 5. 2013, čj. 2 Aps 1/2013 - 14, Nejvyšší správní soud. Žalobce totiž podal před tím,
než usnesení krajského soudu o zastavení řízení nabylo právní moci, žádost o osvobození
od soudních poplatků; krajský soud měl proto o žádosti rozhodnout nebo případně usnesení
zrušit.
3. Krajský soud se proto zabýval se žádostí o osvobození od soudních poplatků. Usnesením
ze dne 18. 7. 2013, čj. 30 A 103/2012 - 56, žalobci osvobození od soudního poplatku nepřiznal
a vyzval jej, aby zaplatil soudní poplatek.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností,
ve které namítl „děs vzbuzující machinace s nápadem“ a dále brojil proti tomu, jakým způsobem
krajský soud posoudil žádost o osvobození od soudních poplatků.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více
než 847 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku
2013 do 12. 9. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 258 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 203 (pouze
ve 2 případech Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Ze soudní evidence je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
7. Stěžovatel vytkl krajskému soudu především „nesoudnost“ napadeného usnesení, neuvedl
však námitky, které by relevantním způsobem zpochybnily důvody, proč krajský soud žalobce
neosvobodil od soudních poplatků. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění
vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě
je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 – 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky na první pohled nemohou být
důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná. Krajský soud v usnesení, ve kterém
nepřiznal osvobození od soudních poplatků, vysvětlil, z jakého důvodu tak učinil, a stěžovatel
neuvedl konkrétní skutečnosti, které by závěry krajského soudu zpochybnily.
8. Navíc Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však
tyto žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13,
a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku.
9. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
10. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
11. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku za řízení před krajským
soudem. Požadavek, aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení
téhož problému, což by popíralo smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo
by ani zásadě hospodárnosti a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007,
čj. 9 As 43/2007 - 77).
12. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle
§46 odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
13. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 23. září 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu