ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.70.2011:239
sp. zn. 8 As 70/2011 - 239
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
JUDr. Michala Mazance a Mgr. Davida Hipšra, v právní věci žalobce: Pfizer Ireland
Pharmaceuticals, se sídlem Dun Laoghaire, Irsko, zastoupeného Mgr. Lukášem Lorencem,
advokátem se sídlem Elišky Peškové 15, Praha 5, proti žalovanému: Úřad průmyslového
vlastnictví, se sídlem Antonína Čermáka 2a, Praha 6, za účasti osoby zúčastněné na řízení:
Zentiva, k. s., se sídlem U Kabelovny 130, Praha 10, zastoupené JUDr. Ing. Michalem
Guttmannem, advokátem se sídlem Vinohradská 37, Praha 2, proti rozhodnutí předsedy
žalovaného ze dne 19. 7. 2010, čj. PV 1995-3242/49609/2008/ÚPV, o kasační stížnosti žalobce
proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 12. 4. 2011, čj. 8 A 217/2010 – 137,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žalobce nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalovanému se nepřiznává právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
IV. Osoba zúčastněná na řízení nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Předseda žalovaného rozhodnutím ze dne 19. 7. 2010, čj. PV 1995-
3242/49609/2008/ÚPV, zamítl rozklad žalobce a potvrdil rozhodnutí žalovaného, kterým
žalovaný k návrhu osoby zúčastněné na řízení zrušil patent č. 284946 o názvu: „Použití
pyrazolopyrimidinonových inhibitorů cGMP PDE a obecně použití inhibitorů cGMP PDE pro výrobu léčiv“,
přihlášený pod sp. zn. PV 1995-3242. Celý text rozhodnutí předsedy žalovaného je dostupný
v databázi žalovaného zde: http://isdv.upv.cz/dbr/spring/search, a Nejvyšší správní soud na něj
v podrobnostech pro stručnost odkazuje.
II.
2. Žalobce napadl rozhodnutí předsedy žalovaného žalobou u Městského soudu v Praze,
který ji rozsudkem ze dne 12. 4. 2011, čj. 8 A 217/2010 – 137, zamítl.
3. Městský soud shodně s žalovaným uzavřel, že předmět patentové ochrany není výsledkem
vynálezecké činnosti, proto nesplnil podmínky §3 odst. 1 zákona č. 527/1990 Sb., o vynálezech
a zlepšovacích návrzích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „patentový zákon“).
4. Celý text rozsudku městského soudu je stejně jako všechna dále citovaná rozhodnutí
správních soudů dostupný na www.nssoud.cz a Nejvyšší správní soud na něj v podrobnostech
pro stručnost odkazuje.
III. a)
5. Žalobce (stěžovatel) brojil proti rozsudku městského soudu kasační stížností z důvodů
podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s.
6. Stěžovatel namítl, že žalovaný ani městský soud nevyložili a neaplikovali správně pojem
vynálezecká činnost, rozsudek městského soudu je navíc nepřezkoumatelný. Patent stěžovatele
byl přitom zrušen pro nedostatek vynálezecké činnosti, resp. proto, že předmětné patentové
nároky měly být odborníkovi zřejmé a ke svému vzniku vyžadovaly pouze rutinní činnost.
7. Na rozdíl od rozsudku městského soudu stěžovatel tvrdil, že pojem vynálezecká činnost
ve smyslu §6 patentového zákona je neurčitým právním pojmem, je odvozován
z nejednoznačných pojmů odborník, zřejmý způsob a stav techniky, přičemž pouze pojem stav
techniky je upřesněn v §5 odst. 2 patentového zákona.
8. Podle stěžovatele bylo nutné stanovit konkrétní vlastnosti, schopnosti a další
charakteristické rysy průměrného odborníka v dané oblasti. Žalovaný ani městský soud se však
o toto vymezení vůbec nepokusili. Průměrný odborník má podle stěžovatele všeobecné poznatky
a znalosti v oboru, přístup ke všemu, co tvoří stav techniky a má obvyklé prostředky a schopnosti
k experimentování, k němuž přistupuje rutinně a konzervativně bez pozitivního vztahu
k technickým rizikům. Jeho důležitou vlastností je neschopnost vlastní vynálezecké činnosti.
9. S odkazem na praxi Evropského patentového úřadu a rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 16. 12. 2009, čj. 6 A 72/2001 – 75, stěžovatel odkázal při výkladu pojmu
vynálezecká činnost na princip „problém a jeho řešení “. Tento postup má tři etapy – vymezení
nejbližšího stavu techniky, stanovení technického problému, který má být řešen, a posouzení,
zda byl v jejich kontextu nárokovaný vynález pro odborníka zřejmým. Žalovaný ani městský soud
uvedeným způsobem nepostupovali.
10. Dále žalovaný ani městský soud nedodrželi obvyklé zásady pro vymezení nejbližšího stavu
techniky. Tím je zásadně kombinace znaků jediného dokumentu, který poskytuje nejlepší základ
pro posouzení zřejmosti. Jde o řešení technicky nejpodobnější zkoumanému vynálezu
nebo vykazující největší počet společných technických znaků s vynálezem a schopné vykonávat
funkce vynálezu. Žalovaný i městský soud však vybrali jako stav techniky dvě řešení.
11. Tato řešení navíc nemohou představovat nejbližší stav techniky, protože sloučeniny,
které v nich jsou uvedeny, nejsou určeny k užití nárokovanému předmětným českým patentem,
konkrétně k léčbě erektilní dysfunkce u samců zvířat i u mužů. Nezpochybnitelnou zásadou
přitom je, že srovnávaný nejbližší stav techniky musí směřovat ke stejnému účelu nebo účinku
jako posuzovaný vynález. Podobnost ve složení výrobků nestačí a ve srovnávaném dokumentu
musí být popsána vhodnost popisovaného stavu techniky pro požadované účely vynálezu.
12. Dále stěžovatel argumentoval sekundárními znaky vynálezecké činnosti. Městskému soudu
vytkl, že přes odpovídající žalobní námitky nehodnotil mimořádný komerční úspěch výrobků
využívajících předmětného vynálezu ani skutečnost, že použití nárokovaných sloučenin vykazuje
neočekávané vlastnosti.
13. Stěžovatel souhlasil s tím, jak městský soud obecně hodnotil inhibitory PDE
V
,
ale zpochybnil, že uvedená znalost činí zřejmým léčení mužské erektilní dysfunkce perorálním
podáváním předmětné sloučeniny. Takové hodnocení je podle stěžovatele typickým příkladem
přístupu ex post facto. Zpětně se ukázalo, že jednoduché, rutinně reprodukovatelné návody nevedly
bez vynálezeckého vkladu k cíli. V rámci standardních postupů se intrakavernosní podávání
sildenafilu neukázalo jako účinné a stěžovatel ztratil motivaci pokračovat ve výzkumu účinnosti
této sloučeniny při léčbě mužské erektilní dysfunkce. Výzkum obnovil až později na základě
překvapivého zjištění v rámci studie vylučování podaného léčiva z organismu, která byla součástí
stěžovatelova programu léčení anginy, že podání sildenafilu může vyvolat dlouhou a spontánní
erekci. Teprve tehdy byly mj. zhodnoceny systemické účinky vyplývající z perorálního podání
a v rozporu s očekáváním odborníků bylo konstatováno, že nepředstavují závažnější problém.
14. Podle stěžovatele poskytnutí prvního perorálního léčiva pro léčení mužské erektilní
dysfunkce představuje skutečné lékařsky ověřené řešení problémů daného zdravotního jevu
a globálně změnilo životní styl lidstva podobně jako dříve vynález perorální antikoncepce.
V tomto kontextu stěžovatel považoval závěr o nedostatku vynálezecké činnosti za absurdní a byl
přesvědčen, že v případě nárokovaného řešení neexistovala odvozenost ze stavu techniky.
Případná zřejmost řešení by byla okamžitě využita konkurencí k vývoji stejného
nebo analogického řešení. Další podobně využitelné inhibitory PDE
V
se však objevily
až za několik let po podání přihlášky zrušeného patentu.
15. Stěžovateli byla upřena ochrana určitých inhibitorů PDE
V
, zahrnujících např. sildenafil
jako léčivo pro léčbu mužské erektilní dysfunkce, přestože publikací svého patentu poskytl tuto
znalost společnosti. Zároveň se tím poskytuje nepřiměřená výhoda výrobcům generik,
kteří nemusí vynakládat prostředky na výzkum.
III. b)
16. Žalovaný ve vyjádření ke kasační stížnosti zpochybnil, že mohl stanovit konkrétní
vlastnosti a schopnosti průměrného odborníka. Jedná se totiž o fiktivní osobu, u níž
se předpokládá, že je znalá všech technických řešení daného oboru a má vědomosti o příslušné
a existující patentové literatuře.
17. Dále žalovaný nesouhlasil ani s námitkou, podle níž měl vyjít při posouzení nejbližšího
stavu techniky z kombinace znaků pouze jediného dokumentu. Žalovaný pracoval s dokumenty
D1 a D2 (k obsahu dokumentů viz bod 53), které se týkají sloučenin shodných se sloučeninami
v prvním patentovém nároku zrušeného patentu a uvádějí jejich použití jako selektivních
inhibitorů cGMP PDE. Každý z těchto dvou dokumentů je sám o sobě v kombinaci
s dokumentem D4 na překážku inventivnosti patentových nároků 1 až 5 zrušeného patentu.
Žalovaný se zabýval kombinací dokumentů D1 s D4 i D2 s D4 mimo jiné proto, že dokumenty
D1 a D2 jsou v popisu zrušeného patentu uvedeny jako nejbližší stav techniky, z něhož
stěžovatel vyšel.
18. Pokud by dokumenty D1 nebo D2 uváděly stejný účinek jako zrušený patent, byly
by na závadu novosti zrušeného patentu. Vzhledem k tomu, že stejný účinek předmětných
inhibitorů předjímal dokument D4, byl patent zrušen pro nedostatek vynálezecké činnosti.
19. K výtce, podle níž městský soud nehodnotil komerční úspěch výrobků, které využívají
předmětný patent, a neočekávané vlastnosti nárokovaných sloučenin, žalovaný podotkl,
že komerční úspěch není znakem vynálezecké činnosti.
III. c)
20. Osoba zúčastněná na řízení (dále též jen „zúčastněná osoba“) navrhla zamítnutí kasační
stížnosti. Zdůraznila, že stěžovatel sice argumentoval v kasační stížnosti rozhodnutími
Evropského patentového úřadu, ale zatajil, že na stejné řešení jako v předmětném českém
patentu byl udělen evropský patent č. EP 702 555 B1, který byl následně k vzájemně nezávislým
návrhům třinácti oponentů zrušen v odporovém řízení. Zúčastněná osoba se inspirovala v návrhu
na zrušení předmětného patentu tímto odporovým řízením a použila stejné rozhodující namítané
dokumenty i podobné argumenty. Důvody žalovaného pro zrušení předmětného patentu jsou
pak analogické argumentaci Evropského patentového úřadu.
21. Dále zúčastněná osoba uvedla, že žalovaný má zpracované postupy pro hodnocení
vynálezecké činnosti. Ty publikuje v Metodických pokynech pro řízení před Úřadem
průmyslového vlastnictví, které průběžně mění nebo doplňuje s ohledem na vyvíjející se praxi
a rozhodování mimo jiné Evropského patentového úřadu. Metodické pokyny jsou volně
dostupné na webových stránkách žalovaného.
22. Zúčastněná osoba souhlasila s tím, že žalovaný považoval za nejbližší stav techniky
dokumenty D1 a D2. Přitom zdůraznila, že sám stěžovatel označil tyto dokumenty jako nejbližší
stav techniky v popisu předmětného patentu. Zároveň použití kombinace dvou dokumentů
při hodnocení vynálezecké činnosti bylo v souladu s běžnou praxí. Existence dvou dvojic
dokumentů znamená, že napadené řešení nesplňuje podmínku vynálezecké činnosti ve srovnání
s kteroukoliv z uvedených dvojic.
23. Stížní argumentaci komerčním úspěchem zúčastněná osoba považovala i v kontextu
předmětné indikační oblasti za odraz investic do marketingu. Navíc uvedla, že komerční úspěch
nepatří mezi kritéria pro hodnocení vynálezecké činnosti.
24. Zúčastněná osoba kategoricky odmítla argument, podle kterého společnost zbavuje
stěžovatele prostředků na další výzkum tím, že mu upírá patentovou ochranu zveřejněného
řešení. V této souvislosti podotkla, že stěžovatel byl v České republice vlastníkem patentu
č. 279289, jehož dvacetiletá platnost skončila v roce 2011 a který chránil účinnou látku sildenafil
i farmaceutické látky s jejím obsahem. Stěžovatel využíval monopol na výrobu a prodej těchto
výrobků (Viagra) do posledního dne platnosti patentu a v jejich prodeji pokračuje i nadále. Oproti
tomu napadený patent je pokusem neoprávněně si prodloužit patentový monopol na základě
řešení nesplňujícího podmínky patentovatelnosti na úkor pacientů, zdravotních pojišťoven
i konkurence.
III. d)
25. Stěžovatel reagoval na vyjádření žalovaného a zúčastněné osoby. Setrval přitom na názoru,
že konkrétní znalosti, vlastnosti, schopnosti a zkušenosti „průměrného odborníka“ jsou zásadní
pro posouzení, zda určité řešení vykazuje vynálezeckou činnost.
26. Dále stěžovatel znovu zdůraznil, že pro správné rozhodnutí o existenci vynálezecké
činnosti je nutné vycházet z nejbližšího stavu techniky, resp. kombinace znaků jediného
dokumentu. Žalovaný jednoznačně uvedl jako nejbližší stav techniky dva dokumenty, totiž
zveřejněné patentové přihlášky, které následně použil pro odůvodnění neexistence vynálezecké
činnosti.
27. Stěžovatel s poukazem na rozhodnutí Evropského patentového úřadu zdůraznil,
že dlouhodobě ustálená praxe vede při hodnocení vynálezecké činnosti k vyloučení stavu
techniky, pokud tento stav nesměřuje ke stejnému užití či účelu vynálezu.
28. Konečně pak stěžovatel zopakoval, že při posuzování vynálezecké činnosti se v rámci
patentového řízení dlouhodobě užívají i sekundární znaky vynálezecké činnosti, mj. mimořádný
komerční úspěch výrobků založených na posuzovaném vynálezu.
III. e)
29. Zúčastněná osoba posléze zpochybnila vyjádření stěžovatele s tím, že pouze opakuje
tvrzení z kasační stížnosti. V té souvislosti znovu připomněla, že patentový monopol stěžovatele
na účinnou látku sildenafil, obsaženou v přípravku Viagra, trval dvacet let a skončil zánikem
patentu. Podobně vypršel patentový monopol v dalších státech světa zánikem analogických
patentů, včetně evropského patentu.
30. Patent předmětný v tomto řízení, stejně jako jeho zrušené analogy v zahraničí, představuje
pokus o neoprávněné prodloužení patentového monopolu. Stěžovatel se soustředil
na nepodstatné otázky a některá nesouvisející rozhodnutí Evropského patentového úřadu,
ale vůbec se nezmínil o zásadním rozhodnutí Evropského patentového úřadu, jímž byl zrušen
analog patentu předmětného v tomto řízení.
31. Zúčastněná osoba vytkla stěžovateli také zavádějící výklad rozhodnutí žalovaného. Tam,
kde podle stěžovatele žalovaný uvedl jako nejbližší stav techniky dva dokumenty, ve skutečnosti
pouze cituje popis napadeného patentu.
32. Běžná praxe, potvrzená také Metodikou žalovaného i Evropského patentového úřadu,
připouští k prokázání nedostatku vynálezecké činnosti i kombinaci dvou nebo několika
dokumentů. Navíc je zřejmé, že v posuzované věci nedostatek vynálezecké činnosti vyplýval zcela
zřejmě z kombinace dokumentů D1 a D4 nebo D2 a D4, tedy pro zrušení nároků stačila i jen
jedna z těchto kombinací. Žalovaný postupoval přesně podle svých Metodických pokynů
a úvaha, zda by průměrný odborník vycházel z kombinace dokumentů D1 a D4 nebo D2 a D4
je bezpředmětná.
IV.
33. Nejvyšší správní soud posoudil kasační stížnost v mezích jejího rozsahu a řádně
uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel
přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.).
34. Kasační stížnost není důvodná.
35. Nejvyšší správní soud nepřisvědčil námitce, že rozsudek městského soudu
je nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů.
36. Stěžovatel vytkl městskému soudu, že nevyšel z dosavadního poznání o postupech
a znalostech jak posuzovat vynálezeckou činnost, nezabýval se námitkou chybějící definice pojmu
„odborník“ a nehodnotil mimořádný komerční úspěch výrobků využívajících předmětného
vynálezu ani skutečnost, že použití nárokovaných sloučenin vykazuje neočekávané vlastnosti,
tedy tzv. sekundární znaky vynálezecké činnosti. Námitky týkající se postupu „problém a jeho
řešení “, výkladu pojmu odborník a sekundárních znaků vynálezecké činnosti však stěžovatel
vznesl poprvé až v doplnění žaloby ze dne 4. 4. 2011, tedy po lhůtě stanovené pro možné
rozšíření žalobních bodů v §71 odst. 2 s. ř. s.
37. Řízení před správními soudy je ovládáno dispoziční a koncentrační zásadou, proto
již v žalobě musí být uplatněny všechny důvody nezákonnosti napadeného správního rozhodnutí
nebo všechny vady řízení, které jeho vydání předcházelo, a to ve lhůtě vymezené v §72 odst. 1
ve spojení s §71 odst. 2 s. ř. s. Soudní řád správní neumožňuje, aby žalobce vznášel nové
námitky po uplynutí lhůty pro podání žaloby (srov. např. rozsudky ze dne 29. 12. 2004,
čj. 1 Afs 25/2004 - 69, ze dne 17. 12. 2007, čj. 2 Afs 57/2007 - 92, ze dne 16. 9. 2008,
čj. 8 Afs 91/2007 - 407, či ze dne 16. 12. 2009, čj. 6 A 72/2001 - 75). Také Ústavní soud potvrdil,
že s ohledem na efektivnost soudního řízení zákonodárce koncentroval řízení před krajskými
soudy tím, že stanovil lhůtu k podání správní žaloby v délce dvou měsíců, přičemž žalobce musí
v uvedené lhůtě předložit veškeré žalobní body (viz nález ze dne 30. 3. 2009,
sp. zn. IV. ÚS 2701/08, či ze dne 1. 12. 2009, sp. zn. Pl. ÚS 17/09, bod 39).
38. Pokud žalobce doplní žalobu po uplynutí dvouměsíční lhůty pro podání žaloby o další
argumenty, je třeba rozlišit, zda tyto argumenty pouze upřesňují či podrobněji rozvíjejí námitky
uplatněné v žalobě, nebo zda nepřípustně rozšiřují žalobu o další žalobní body (viz rozsudek
ze dne 28. 7. 2005, čj. 2 Azs 134/2005 - 43, č. 685/2005 Sb. NSS).
39. V nyní posuzované věci Nejvyšší správní soud nepochyboval, že podáním ze dne 4. 4. 2011
stěžovatel nepřípustně rozšířil žalobu o další žalobní body.
40. V žalobě ze dne 20. 9. 2010 stěžovatel namítl, že (1) žalovaný nesprávně posoudil otázku,
zda byl předmět zrušeného patentu výsledkem vynálezecké činnosti, protože porovnal dvě
odlišné sloučeniny – sloučeninu sildenafil, na níž byl udělen později zrušený patent,
se sloučeninou zaprinast, o níž hovořily listinné důkazy; (2) sloučenina sildenafil a její perorální
použití pro léčbu mužské erektilní dysfunkce nebyly v rozhodné době známy, chráněné řešení
proto nevyplývalo zřejmým způsobem ze stavu techniky a nebylo pro odborníka zřejmé;
(3) žalovaný nesprávně použil překonanou doktrínu „záblesk geniality“; (4) v období po podání
přihlášky napadeného patentu odborníci neočekávali, že by inhibitor PDE
V
mohl být úspěšně
používán k léčbě mužské erektilní dysfunkce; (5) z dokumentů publikovaných po právu přednosti
patentu je zřejmá neujasněnost názorů odborné veřejnosti na danou problematiku.
41. Pokud v podání ze dne 4. 4. 2011 stěžovatel doplnil, že napadené rozhodnutí bylo
nepřezkoumatelné, protože neobsahovalo logické argumenty, proč a jak žalovaný postupoval
a jakými úvahami se řídil, a v rozhodnutí nebyly objasněny neurčité pojmy „vynálezecká činnost “,
„odborník“ a „zřejmý způsob“, uplatnil tyto námitky nad rámec žalobních bodů vymezených žalobou
ze dne 20. 9. 2010. V původní žalobě totiž namítl pouze nesprávnou aplikaci právní normy
na skutkový stav (nesprávné posouzení právní otázky, zda předmět zrušeného patentu byl
výsledkem vynálezecké činnosti), nikoliv nepřezkoumatelnost napadeného rozhodnutí
pro nedostatek důvodů.
42. Krajský soud zruší rozhodnutí správního orgánu pro vady řízení, pokud nebyly žalobcem
výslovně namítány, pouze tehdy, pokud tyto vady brání přezkoumání rozhodnutí v rozsahu
žalobních bodů (blíže viz usnesení rozšířeného senátu ze dne 8. 3. 2011, čj. 7 Azs 79/2009 - 84,
č. 2288/2011 Sb. NSS). Přezkumu žalobních bodů v posuzované věci nic nebránilo. Městský
soud proto nebyl povinen k námitce nepřezkoumatelnosti rozhodnutí předsedy žalovaného
přihlédnout.
43. Také část kasační stížnosti vztahující se k §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. je převážně založena
na námitkách, které stěžovatel uplatnil poprvé až v podání ze dne 4. 4. 2011. I v tomto případě
proto Nejvyšší správní soud musel hodnotit, zda těmito námitkami stěžovatel pouze rozvinul
žalobní argumentaci, nebo nepřípustně rozšířil žalobu. Pokud by se totiž jednalo o námitky,
kterými stěžovatel nepřípustně rozšířil žalobu po uplynutí lhůty stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s.,
zdejší soud by se jimi nemohl zabývat z důvodu nepřípustnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s.
(viz např. rozsudek ze dne 12. 1. 2005, čj. 7 Azs 329/2004 - 48).
44. V kasační stížnosti stejně jako v podání ze dne 4. 4. 2011 stěžovatel namítl, že žalovaný ani
městský soud neuplatnili postup „problém a jeho řešení “ a pochybili již v prvním kroku tohoto
postupu, podle něhož je nejprve třeba vymezit nejbližší stav techniky, který je kombinací znaků
jediného dokumentu. Podle stěžovatele správní rozhodnutí i napadený rozsudek stanovily
nejbližší stav techniky chybně, protože vyšly z více než jednoho dokumentu. V kasační stížnosti
navíc stěžovatel doplnil, že sloučeniny uvedené v těchto dokumentech byly určeny k jinému účelu
než předmět posuzovaného patentu, přestože dokument představující nejbližší stav techniky musí
podle postupu „problém a jeho řešení “ směřovat ke stejnému účinku nebo účelu jako předmět
posuzovaného patentu.
45. Porovnáním těchto námitek s původní žalobní argumentací, kterou Nejvyšší správní soud
shrnul pod bodem 40 tohoto rozsudku, je zřejmé, že nové argumenty neměly předobraz
v původní žalobě a byly bezpochyby samostatným žalobním bodem, o který nebylo možné
rozšířit žalobu po lhůtě stanovené v §71 odst. 2 s. ř. s. Tím méně je pak bylo možné namítat
v kasační stížnosti. Stěžovateli přitom nic nebránilo, aby tyto námitky uplatnil včas.
46. Pokud v původní žalobě stěžovatel vytkl žalovanému, že nesprávně aplikoval pojem
„vynálezecká činnost “ na daný skutkový stav, nelze v dalších fázích řízení pod tuto námitku
doplňovat libovolný počet jiných skutečností či argumentů, ale je třeba vyjít ze skutečností,
ze kterých stěžovatel dovodil nesprávnou aplikaci pojmu vynálezecká činnost v žalobě (srov. výše
bod 40). Žaloba není pouze formální náležitostí pro řízení před soudem, ale je potřeba
v ní vymezit veškeré rozhodné skutečnosti (srov. rozsudek čj. 8 Afs 91/2007 - 407). Opačný
závěr by byl v rozporu se zásadou koncentrace, kterou je ovládáno řízení před krajskými soudy
ve věcech správního soudnictví.
47. Z téhož důvodu nelze považovat za předobraz nově uplatněných argumentů ani námitku,
že žalovaný nesprávně použil překonanou doktrínu „záblesk geniality“. V původní žalobě
stěžovatel tuto námitku nijak blíže neupřesnil a omezil se na pouhé konstatování, že žalovaný
nepochybně uplatnil tuto překonanou doktrínu, protože považoval usilovnou práci stěžovatele
za samozřejmost. Tato námitka byla příliš obecná, proto ji nebylo možné považovat
za samostatný žalobní bod (k vymezení žalobních bodů srov. rozsudky rozšířeného senátu ze dne
20. 12. 2005, čj. 2 Azs 92/2005 - 58, č. 835/2006 Sb. NSS, a ze dne 24. 8. 2010,
čj. 4 As 3/2008 - 78, č. 2162/2011 Sb. NSS). Tím méně pak by bylo možné tuto nekonkrétní
námitku přiřadit k pozdějšímu tvrzení o nedodržení postupu „problém a jeho řešení “ se všemi
jeho aspekty, které stěžovatel namítl (srov. rozsudek čj. 8 Afs 91/2007 – 407 či rozsudek ze dne
31. 3. 2010, čj. 8 As 68/2009 - 83). V rozsudku čj. 4 As 3/2008 - 78 rozšířený senát zdůraznil,
že s ohledem na dispoziční a koncentrační zásadu se od žalobce, který vymezuje hranice
soudního přezkumu, oprávněně žádá procesní zodpovědnost. Soud za něj nesmí nahrazovat jeho
projev vůle a vyhledávat na jeho místě vady napadeného správního aktu.
48. Námitky shrnuté v bodě 44 tohoto rozsudku proto Nejvyšší správní soud nevypořádal
věcně z důvodu jejich nepřípustnosti podle §104 odst. 4 s. ř. s.
49. Nejvyšší správní soud uzavřel, že městský soud nepochybil, pokud nepřihlédl k námitkám
poprvé uplatněným v podání ze dne 4. 4. 2011 (viz výše body 41 a 44). Městskému soudu lze
ovšem vytknout, že v odůvodnění rozsudku výslovně nezmínil, že se nebude těmito námitkami
zabývat, protože byly uplatněny opožděně. Tato vada ale nemohla mít vliv na zákonnost
rozhodnutí, protože předmětné námitky nebyly způsobilé právě pro svou opožděnost jakkoliv
ovlivnit rozhodnutí soudu ve věci samé.
50. Námitky vztahující se k rozsahu přezkumu, jak byl vymezen v řízení před městským
soudem, obsahuje pouze část V. kasační stížnosti (shrnutí viz výše zejm. bod 13). Za přípustnou
lze považovat také námitku, že městský soud nesprávně uzavřel, že vynálezecká činnost není
neurčitým pojmem. Nejvyšší správní soud neshledal tyto námitky důvodné.
51. Městský soud odkázal na zákonnou definici vynálezecké činnosti obsaženou v §6 odst. 1
patentového zákona, podle které „[v]ynález je výsledkem vynálezecké činnosti, jestliže pro odborníka
nevyplývá zřejmým způsobem ze stavu techniky“. Stěžovateli lze přisvědčit, že tato zákonná definice
obsahuje několik neurčitých pojmů. Městský soud neurčitost těchto pojmů podrobně
nevypořádal. Posouzení řádně a včas uplatněných námitek, vztahujících se k posouzení
vynálezecké činnosti, však přes toto pochybení městského soudu obstálo. Opomenutí městského
soudu proto nemělo vliv na zákonnost napadeného rozsudku.
52. Nejvyšší správní soud nesouhlasil se stěžovatelem, že závěr městského soudu, podle něhož
„výhodnost a selektivita inhibice obzvlášť slibné sloučeniny byla z dokumentu D1 známa“, byl nesprávný
a byl výsledkem hodnocení ex post facto. Podle stěžovatele z tohoto obecného závěru nebylo
možné usuzovat na zřejmost léčení mužské erektilní dysfunkce perorálním podáváním této
sloučeniny. Dokumenty D1, D2 a D4, z nichž žalovaný vyšel, však svědčí o opaku
a v neprospěch stěžovatele.
53. Dokumenty D1 a D2 odpovídají dokumentům, které stěžovatel označil za dosavadní
nejbližší stav techniky v popisu nyní posuzovaného patentu. Těmi byly dokument
EP-A-0 463 756, který je evropským analogem dokumentu D1, a dokument EP-A-0 526 004,
který je shodný s dokumentem D2. Dokumenty D1 a D2 popisují tytéž pyrazolopyrimidinonové
sloučeniny inhibující cGMP PDE (fosfodiesteráza cyklického guanosin 3´, 5´-monofosfátu)
jako nyní posuzovaný patent.
54. V popisu patentu stěžovatel uvedl, že v dokumentech EP-A-0 463 756 a EP-A-0 526 004
byly popsány užitečné účinky sloučenin, které jsou předmětem nyní posuzovaného patentu,
také jejich farmaceuticky vhodné soli, způsoby jejich výroby, in vitro zkušební metody
pro stanovení jejich inhibičního účinku cGMP PDE, farmaceutické prostředky na jejich bázi
a způsoby jejich podávání člověku. Stěžovatel tedy výslovně připustil, že předmětem nyní
posuzovaného patentu byly tytéž sloučeniny, které již byly zveřejněny v dokumentech
EP-A-0 463 756 a EP-A-0 526 004. Vynálezeckou činnost pak spatřoval v tom,
že se „s překvapením zjistilo“, že tyto zveřejněné sloučeniny jsou užitečné při léčbě erektilní
dysfunkce. V řízení o zrušení patentu č. 284 964 však žalovaný prokázal, že o „ překvapivé zjištění “
nešlo. Naopak toto řešení bylo zřejmé z dosavadního stavu techniky, proto nesplňovalo
podmínky vynálezecké činnosti.
55. Podle popisu patentu jsou sloučeniny slibnými inhibitory cGMP PDE. Tato selektivní
inhibice enzymu pak podle téhož popisu vede ke zvýšené hladině cGMP, což přispívá mimo jiné
ke zvýšení relaxačního faktoru endotelu a k relaxaci buněk hladkého svalstva, které umožní
penilní erekci. Také dokumenty D1 a D2, které popisují tytéž pyrazolopyrimidinonové sloučeniny
inhibující cGMP PDE jako nyní posuzovaný patent, uvádí shodný účinek, tedy že sloučeniny
v něm uvedené zvyšují účinky relaxačního faktoru endotelu. Tuto vazbu na dokumenty
EP-A-0 463 756 a EP-A-0 526 004 (které odpovídají dokumentům D1 a D2, viz výše bod 53)
stěžovatel připustil, když v popisu patentu uvedl, že „selektivní inhibice enzymu vede ke zvýšené hladině
cGMP, která poskytuje základ pro užitečné účinky těchto sloučenin, které již byly popsány v EP-A-0 463 756
a EP-A-0 526 004“.
56. Endotel je vrstva buněk vystýlající vnitřní povrch krevních i lymfatických cév a srdce.
Endotelem jsou vystlány také štěrbiny a lakuny mezi trámci corpus cavernosum a do těchto
žilních kaveren ústí tepny přivádějící krev. Je proto zřejmé, že znalost účinků inhibitorů cGMP
PDE (konkrétně zvýšení relaxačního faktoru endotelu) vyplývající z dokumentu D1 nebo D2,
by motivovala odborníka k využití téhož účinku inhibitorů cGMP PDE nejen pro léčbu
kardiovaskulárních chorob, ale také pro léčbu jiných chorob, pro které je zvýšení relaxačního
faktoru endotelu významné, včetně mužské erektilní dysfunkce (srov. obdobně rozhodnutí
Evropského patentového úřadu ze dne 3. 2. 2005, T 1212/01, bod 4.8).
57. Skutečnost, že relaxace hladkých svalů, včetně corpus cavernosum, umožňuje potenciálně
léčit impotenci (což je označení pro mužskou erektilní dysfunkci), byla přitom známa
z dokumentu D4. Tento dokument se zabývá selektivními inhibitory PDE
VA
, z nichž nejznámější
je zaprinast, který náleží mezi enzymy PDE
V
specifické pro cGMP. Podle dokumentu D4
zaprinast způsobuje relaxaci hladkých svalů, včetně corpus cavernosum, a umožňuje
tak potenciálně léčit impotenci. Odborník by proto využil informací obsažených v dokumentu
D4, který popisuje účinek inhibitorů cGMP PDE
VA
na relaxaci hladkých svalů, včetně účinků
na corpus cavernosum (srov. obdobně rozhodnutí T 1212/01, bod 4.6), a posoudil by je spolu
s výše popsanými informacemi vyplývajícími z dokumentů D1 nebo D2.
58. Nejvyšší správní soud proto přisvědčil žalovanému i městskému soudu, že odborník v dané
oblasti by očekával, že pyrazolopyrimidinonové sloučeniny podle D1 a D2 budou zvyšovat
účinky relaxačního faktoru endotelu také v corpus cavernosum stejně jako sloučenina zaprinast,
u které byl tento účinek znám z dokumentu D4.
59. Z dokumentu D1 a D2 vyplývala také možnost použít předmětné sloučeniny perorálně.
Dalo se proto předpokládat, že uvedené znalosti budou odborníka motivovat, aby použil
perorálně účinné pyrazolopyrimidinonové sloučeniny podle D1 a D2 pro profylaktickou nebo
kurativní léčbu mužské erektilní dysfunkce. Odborník by tak dospěl k řešení, které je předmětem
nyní posuzovaného patentu, bez využití vynálezecké činnosti.
60. Nejvyšší správní soud proto uzavřel, že řešení, které bylo popsáno v napadeném patentu,
vyplývalo zřejmým způsobem z dosavadního stavu techniky, konkrétně ze znalosti dokumentů
D1 + D4 nebo D2 + D4. Odborník mohl očekávat účinnost předmětných sloučenin při léčení
mužské erektilní dysfunkce a k tomu, že vykazují mimořádné vlastnosti, mohl dospět postupy bez
využití vynálezecké činnosti. Žalovaný ani městský soud proto nepochybili, pokud uzavřeli,
že předmět posuzovaného patentu nebyl výsledkem vynálezecké činnosti.
61. Tvrzení stěžovatele o jeho prvotních neúspěšných pokusech intrakavernosního podání
cGMP PDE inhibitorů (včetně sildenafilu) opicím není způsobilé tento závěr vyvrátit. Pokud
prvotní neúspěchy při intrakavernosním podání předmětné sloučeniny stěžovatele odradily
od pokračování ve výzkumu léčení mužské erektilní dysfunkce, nelze z toho obecně dovodit,
že by odborník nebyl motivován k použití předmětné látky perorálně. Možnost perorálního
podání předmětné sloučeniny byla přitom známa z dokumentů D1 a D2.
62. Stejně tak neobstálo tvrzení, že se jedná o přelomový vynález, který podle stěžovatele
změnil styl lidstva v globálním měřítku, či že podobně využitelné inhibitory PDE
V
se objevily
až za několik let po podání přihlášky zrušeného patentu. Tyto skutečnosti samy o sobě nestačí
pro závěr o vynálezecké činnosti. V nyní posuzované věci byla vynálezecká činnost stěžovatele
vyloučena na základě skutečnosti, že řešení, které bylo popsáno v napadeném patentu, vyplývalo
zřejmým způsobem z dosavadního stavu techniky. Časový odstup, kdy se obdobné řešení
objevilo v praxi, nemůže nedostatek vynálezecké činnosti zhojit. Ani globální rozšíření určitého
produktu samo o sobě nesvědčí o vynálezecké činnosti a může být ovlivněno řadou faktorů,
např. mírou mediální propagace. Navíc se opět jedná o argumentaci sekundárními znaky
vynálezecké činnosti, kterou stěžovatel řádně neuplatnil před městským soudem.
63. Nad rámec nezbytného odůvodnění Nejvyšší správní soud doplňuje, že uvedený závěr
by nemohly zpochybnit ani námitky stěžovatele týkající se postupu „problém a jeho řešení “,
byly-li by řádně uplatněny.
64. Předně je třeba zdůraznit, že rozhodovací praxe Evropského patentového úřadu,
která tvoří základ stěžovatelovy argumentace, není pro nyní posuzovanou věc přímo závazná.
Stížnostní senáty či velký stížnostní senát Evropského patentového úřadu rozhodují spory týkající
se tzv. evropských patentů, které byly uděleny Evropským patentovým úřadem na základě
Evropské patentové úmluvy. Patent, který je předmětem řízení v nyní posuzované věci, však byl
udělen Úřadem průmyslového vlastnictví dne 11. 2. 1999 na základě vnitrostátních právních
předpisů (patentového zákona), nikoliv Evropské patentové úmluvy. V době udělení patentu
navíc Česká republika nebyla ani smluvní stranou předmětné úmluvy, která pro Českou republiku
vstoupila v platnost teprve dne 1. 7. 2002. Rozhodnutí Evropského patentového úřadu proto
mají pro nyní posuzovanou věc pouze inspirativní hodnotu.
65. Nelze rovněž přehlédnout, že stěžovatel nepopisuje rozhodovací praxi Evropského
patentového úřadu objektivním způsobem, ale vybírá si pouze určitá rozhodnutí, která vykládá
ve svůj prospěch.
66. Měl-li se žalovaný podle stěžovatele odchýlit od postupu „problém a jeho řešení “, Nejvyšší
správní soud předně podotýká, že ani Evropský patentový úřad nepovažuje stěžovatelem
upřednostňovaný postup za jediný možný či závazný (viz např. rozhodnutí ze dne 14. 10. 1994,
T 465/92), přestože jej zpravidla používá jako vhodný způsob, jak zajistit objektivní posouzení
vynálezecké činnosti („inventive step“).
67. Dále se stěžovatel dovolával toho, že postup „problém a jeho řešení “ požaduje také judikatura
Nejvyššího správního soudu. Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že v rozsudku čj. 6 A 72/2001 - 75
zdejší soud stanovil ve vztahu k užitným vzorům obdobná kritéria, která Evropský patentový
úřad označuje jako „problém a jeho řešení “. Podle tohoto rozsudku žalovaný musí zejména:
a) nejprve popsat stávající stav techniky, ze kterého vyšel, b) dále konkrétně popsat, v čem
se nové řešení odlišuje od dosavadního stavu techniky a jaké bylo třeba učinit kroky k tomuto
řešení, a c) na základě tohoto popisu pak posoudit, zda došlo k překročení rámce pouhé odborné
dovednosti. Tento postup lze považovat za vhodný nejen ve vztahu k užitným vzorům,
ale i k patentům (s tím rozdílem, že v posledně uvedeném kroku je třeba posoudit, zda dané
řešení vyplývá pro odborníka zřejmým způsobem ze stavu techniky, nikoliv zda došlo
k překročení rámce odborné dovednosti). Nejvyšší správní soud však neshledal, že by žalovaný
postupoval v rozporu s tímto postupem.
68. Stěžovatel dovodil nedodržení zmiňovaného postupu především z domněnky o nutnosti
stanovit nejbližší stav techniky na základě kombinace znaků pouze jediného dokumentu, který
navíc podle něj musí obsahovat řešení, které má stejný účinek a účel jako předmět posuzovaného
patentu. Patentový zákon ani judikatura Nejvyššího správního soudu ale takové podmínky
nestanoví. Tyto požadavky neodpovídají ani rozhodovací praxi Evropského patentového úřadu,
na kterou se stěžovatel odvolával.
69. Evropský patentový úřad připouští, aby stav techniky pro účely posouzení vynálezecké
činnosti byl určen na základě více než jednoho dokumentu, pokud nejsou tyto dokumenty
rozporné (viz např. rozhodnutí ze dne 27. 6. 1990, T 176/89, nebo ze dne 3. 2. 2005, T 1212/01).
Posledně zmiňované rozhodnutí se navíc týkalo patentu stěžovatele v obdobné věci, kdy byl
zrušen patent EP 702 555 B1, který byl evropským analogem nyní posuzovaného patentu.
Evropský patentový úřad považoval za nejbližší stav techniky dokument D29, kterým byla
patentová přihláška EP-A-0 463 756 vztahující se ke kardiovaskulárním chorobám, a následně
posoudil tento dokument ve spojení s dokumentem D48, kterým byl odborný článek Murray K.
J., Phosphodiesterase V
A
Inhibitors, uveřejněný v časopise Drug News and Perspectives, ročník 6, č. 3,
duben 1993, s. 150–156. Z kombinace těchto dvou dokumentů pak dovodil zřejmost řešení,
které bylo předmětem napadeného patentu.
70. Ze stejných dokumentů vyšel i žalovaný. Za nejbližší stav techniky označil národní patent
CZ 279 289 (D1) a evropskou patentovou přihlášku EP-A-0 526 004 (D2). Dokument
CZ 279 289 je národní analog dokumentu EP-A-0 463 756, který považoval za nejbližší stav
techniky Evropský patentový úřad i sám stěžovatel v popisu patentu. Dokument EP-A-0 526 004
se zabývá shodnými sloučeninami, které jsou popsány v obecném vzorci prvního patentového
nároku nyní posuzovaného předmětu patentu a rovněž tento dokument označil sám stěžovatel
jako dosavadní stav techniky v popisu patentu. Žalovaný pak posoudil tyto dokumenty ve spojení
s článkem Murray K. J. Phosphodiesterase V
A
Inhibitors (D4), ze kterého vyšel i Evropský patentový
úřad, a uzavřel, že kombinace dokumentů D1 + D4 nebo D2 + D4 představují překážku
pro posouzení daného řešení jako vynálezecké činnosti, protože předmět nároku z nich zřejmým
způsobem vyplývá. Námitky stěžovatele, že žalovaný nepřípustně a v rozporu s praxí Evropského
patentového úřadu vyšel z kombinace znaků více než jednoho dokumentu, proto nemohly obstát.
71. Také Metodické pokyny žalovaného připouští více než jeden dokument pro určení
nejbližšího stavu techniky. Podle těchto pokynů lze při hodnocení vynálezecké činnosti (na rozdíl
od hodnocení kritéria novosti) vyjít z více informačních pramenů. Omezující podmínkou přitom
je, že i sama kombinace jednotlivých pramenů je pro odborníka v dané oblasti zřejmá ze stavu
techniky (viz bod 1.1.3 Metodických pokynů). Žalovaný se tedy nijak neodchýlil od své obvyklé
praxe.
72. V neposlední řadě nelze přehlédnout, že sám stěžovatel v popisu nyní posuzovaného
patentu uvedl jako dosavadní stav techniky dokumenty EP-A-0 463 756 a EP-A-0 526 004,
přičemž EP-A-0 463 756 je evropský analog dokumentu CZ 279 289 (D1) a EP-A-0 526 004
je shodný s dokumentem D2. Sám stěžovatel tedy označil jako nejbližší stav techniky dva
dokumenty, stejný postup (navíc ve vztahu k totožným dokumentům) však žalovanému
a městskému soudu vytýká. Nelze proto než uzavřít, že argumentace stěžovatele je vnitřně
rozporná a zřejmě účelová.
73. Také druhá podmínka, kterou měl podle stěžovatele žalovaný porušit, tedy že dokument
představující nejbližší stav techniky musí směřovat ke stejnému účelu nebo účinku jako předmět
patentu, nemá oporu v rozhodovací praxi Evropského patentového úřadu. Podle rozhodnutí
ze dne 18. 9. 1990, T 606/89, je dostatečné obdobné použití („similar use“, viz také
např. rozhodnutí ze dne 31. 8. 1993, T 834/91). V již zmiňovaném rozhodnutí T 1212/01
Evropský patentový úřad považoval za rozhodné, že odborný článek Murray K. J. Phosphodiesterase
V
A
Inhibitors (dokument D4 v nyní posuzované věci) nejen zmiňoval stejné lékařské použití
selektivních inhibitorů cGMP PDE jako dokument D29 (evropský analog dokumentu D1 v nyní
posuzované věci), tedy relaxaci hladkého svalstva, ale navrhoval jejich použití také k léčbě
impotence. Navíc podle Evropského patentového úřadu dokument D29 bylo třeba považovat
za nejbližší stav techniky nejen ve vztahu k léčbě kardiovaskulárních chorob, ale obecněji
také k léčbě chorob, pro které je významné zvýšení relaxačního faktoru endotelu, včetně mužské
erektilní dysfunkce (viz bod 4.8 rozhodnutí T 1212/01). Námitka nutnosti shodného účelu
či účinku posuzovaných dokumentů proto nemohla být důvodná, i kdyby byla řádně uplatněna.
74. Nejvyšší správní soud neshledal napadený rozsudek městského soudu nezákonným,
proto kasační stížnost zamítl (§110 odst. 1 s. ř. s.).
75. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl podle §60
odst. 1 věty první s. ř. s. za použití §120 s. ř. s. Stěžovatel nebyl v řízení o kasační stížnosti
úspěšný, proto nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, jemuž by jinak právo
na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti příslušelo, soud náhradu nákladů řízení nepřiznal,
protože mu v řízení o kasační stížnosti žádné náklady nad rámec běžné úřední činnosti nevznikly.
Osoba zúčastněná na řízení má podle §60 odst. 5 s. ř. s. právo na náhradu jen těch nákladů,
které jí vznikly v souvislosti s plněním povinnosti uložené soudem. V tomto řízení však
zúčastněné osobě nebyla uložena žádná povinnost a nebyly shledány ani žádné důvody zvláštního
zřetele hodné, Nejvyšší správní soud proto rozhodl, že osoba zúčastněná na řízení nemá právo
na náhradu nákladů řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 26. srpna 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu