ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.70.2013:12
sp. zn. 8 As 70/2013 - 12
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 16, Praha 1, proti rozhodnutí žalované ze dne
14. 7. 2011, čj. 1586, 1901/11, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Městského soudu
v Praze ze dne 18. 7. 2013, čj. 3 A 44/2012 - 48,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 23. 9. 2011 se žalobce domáhal u Krajského soudu v Brně přezkumu
rozhodnutí předsedy žalované ze dne 14. 7. 2011, čj. 1586, 1901/11. Usnesením ze dne
20. 10. 2011, čj. 30 A 114/2011 - 8, krajský soud postoupil věc Městskému soudu v Praze
jako soudu místně příslušnému. Proti tomuto usnesení krajského soudu brojil stěžovatel kasační
stížností; Nejvyšší správní soud řízení o kasační stížnosti zastavil usnesením ze dne 6. 3. 2012,
čj. 2 As 58/2012 - 13.
2. Usnesením ze dne 24. 4. 2012, čj. 3 A 44/2012 - 27, Městský soud v Praze vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 7 dnů zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 3000 Kč. Žalobce reagoval
na toto podání přípisem ze dne 5. 6. 2012, ve kterém žádal o osvobození od soudního poplatku.
3. Usnesením ze dne 18. 7. 2013, čj. 3 A 44/2012 - 48, městský soud zamítl žádost žalobce
o osvobození od soudních poplatků.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojí proti usnesení městského soudu kasační stížností,
v níž nesouhlasí s postupem městského soudu.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více než 847
spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku 2013
do 12. 9. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 258 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 203 (pouze
ve 2 případech Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Ze soudní evidence je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
7. Stěžovatel vytkl městskému soudu především nespravedlivý postup v řízení, neuvedl
však námitky, kterými by se snažil vyvrátit rozhodný závěr městského soudu, že opakovaná
žádost stěžovatele o osvobození od soudních poplatků představuje zneužití tohoto institutu,
a tuto žádost je proto třeba zamítnout. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění
vad kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě
je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky prima facie nemohou být důvodné
a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
8. Navíc Nejvyššímu správnímu soudu je z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o týdny až měsíce.
Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení advokáta
pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci udělené
advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto žádosti
zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu přístupu
k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13, a ze dne 4. 10. 2012,
čj. 8 As 71/2012 – 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah je mu proto znám).
Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního poplatku
(srov. též výše uvedenou statistiku o počtu zastavených řízení). Také v nyní posuzované věci
reagoval žalobce na výzvu k zaplacení poplatku za podanou žalobu žádostí o osvobození
od soudních poplatků.
9. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován
nanejvýš restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními
právnímu řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba je považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
10. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel
obracel na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního
pojímání práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu tedy bude třeba
dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními okolnostmi případu stejně
jako v ostatních věcech.
11. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek,
aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo
smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77).
12. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
13. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. září 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu