ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.71.2013:11
sp. zn. 8 As 71/2013 - 11
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Michala Mazance
a soudců JUDr. Jana Passera a Mgr. Davida Hipšra v právní věci žalobce: P. Č.,
proti žalovanému: Nejvyšší správní soud, se sídlem Moravské náměstí 6, Brno 1, proti postupu
žalovaného při poskytování informací, o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského
soudu v Brně ze dne 20. 6. 2013, čj. 30 A 58/2013 - 28,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I.
1. Podáním ze dne 5. 4. 2013 se žalobce domáhal u Krajského soudu v Českých
Budějovicích přezkumu postupu Nejvyššího správního soudu při poskytování informací.
Usnesením ze dne 8. 4. 2013, 10 Na 27/2013 - 2, Krajský soud v Českých Budějovicích postoupil
věc Krajskému soudu v Brně jako soudu místně příslušnému.
2. Usnesením ze dne 23. 5. 2013, čj. 30 A 58/2013 - 11, Krajský soud v Brně vyzval žalobce,
aby ve lhůtě 10 dnů zaplatil soudní poplatek za žalobu ve výši 2000 Kč.
3. Usnesením ze dne 20. 6. 2013, čj. 30 A 58/2013 - 28, krajský soud řízení zastavil
a vyslovil, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů.
II.
4. Žalobce (stěžovatel) brojil proti usnesení krajského soudu kasační stížností, v níž vyslovil
nesouhlas s postupem krajského soudu.
III.
5. Nejvyšší správní soud předně připomíná, že opakovaně vyhodnotil okolnosti,
za nichž stěžovatel uplatňuje u soudu svá práva, jako projev svévolného a účelového uplatňování
práva (viz např. rozsudek ze dne 8. 3. 2012, čj. 2 As 45/2012 - 11, všechna citovaná rozhodnutí
jsou dostupná na www.nssoud.cz). Stěžovatel svá práva uplatňuje převážně zjevně šikanózním
způsobem a nesoudí se veden snahou o meritorní řešení sporu, ale pro samotné vedení sporu
(viz např. rozsudek ze dne 7. 6. 2012, čj. 2 As 82/2012 - 13).
6. V evidenci zdejšího soudu je vedeno ke dni vydání tohoto rozhodnutí již více
než 847 spisů, kde žalobce vystupuje v pozici stěžovatele či navrhovatele. Jen od počátku roku
2013 do 12. 9. 2013 napadlo k Nejvyššímu správnímu soudu 258 věcí, v nichž žalobce vystupuje
jako účastník řízení, přičemž k témuž datu jich bylo vyřízeno, resp. rozhodnuto 203 (pouze
ve 2 případech Nejvyšší správní soud napadené rozhodnutí zrušil a vrátil věc krajskému soudu
k dalšímu řízení, zbývající věci byly vyřízeny jiným způsobem). Ze soudní evidence je dále patrné,
že množství žalobcem vedených sporů se v průběhu času zvyšuje. Pro srovnání lze uvést,
že v roce 2008 bylo u Nejvyššího správního soudu vedeno „pouze“ 22 věcí, v nichž žalobce
vystupoval jako účastník řízení, v roce 2010 to bylo 65 věcí a v roce 2012 již 312 věcí. Pouhá
skutečnost, že stěžovatel vede takové množství sporů, přirozeně sama o sobě neznamená,
že by jeho žádostem nemělo být vyhověno. Rozhodující je sériovost a stereotypnost stěžovatelem
vedených sporů, spojená s opakováním obdobných či zcela identických argumentů.
7. Stěžovatel vytkl krajskému soudu především nespravedlivý postup v řízení, neuvedl
však námitky, kterými by relevantním způsobem zpochybnil usnesení o zastavení řízení z důvodu
nezaplacení soudního poplatku. Nejvyšší správní soud nevyzval stěžovatele k odstranění vad
kasační stížnosti, protože při předběžném posouzení zjistil, že v posuzovaném případě
je stěžovatel opět veden snahou vést „spor pro spor“ (srov. zejm. usnesení ze dne 28. 2. 2013,
čj. 8 As 130/2012 - 10, a usnesení Ústavního soudu ze dne 7. 6. 2013, sp. zn. I. ÚS 1632/13,
jímž ústavní stížnost stěžovatele odmítl). Vznesené námitky již na prvý pohled nemohou být
důvodné a kasační stížnost je zcela zjevně bezúspěšná.
8. Navíc je Nejvyššímu správnímu soudu z úřední činnosti známo (srov. např. věci vedené
pod sp. zn. 8 As 71/2012 nebo sp. zn. 8 As 79/2012, srov. také rozsudek ze dne 21. 3. 2013,
čj. 8 Aps 7/2012 - 16), že neplněním výzev k zaplacením soudního poplatku a opakovanými
žádostmi o osvobození od soudních poplatků stěžovatel rozehrává písemný „ping pong“ mezi ním
a správními soudy, který prodlužuje řízení o žalobě nebo kasační stížnosti o několik týdnů
až měsíců. Stěžovatel zpravidla požádá o osvobození od soudních poplatků a o ustanovení
advokáta pro řízení o kasační stížnosti a následně o prodloužení lhůty k předložení plné moci
udělené advokátovi, resp. o povolení splátek soudního poplatku. Nejvyšší správní soud však tyto
žádosti zamítne z důvodu svévolného uplatňování práva stěžovatelem a jeho obstrukčnímu
přístupu k vedení řízení (viz např. usnesení ze dne 8. 8. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 13,
a ze dne 4. 10. 2012, čj. 8 As 71/2012 - 22, která byla stěžovateli doručena a jejich obsah
je mu proto znám). Výsledkem řízení pak obvykle bývá jeho zastavení pro nezaplacení soudního
poplatku
9. Nejvyšší správní soud si je vědom znění čl. 36 Listiny základních práv a svobod,
který zaručuje právo na soudní ochranu. Okolnosti, za nichž stěžovatel uplatňuje svá práva
(a to zejména právo na soudní ochranu), však nelze považovat za výkon subjektivního práva
v souladu s právním řádem. Chování stěžovatele naopak naplňuje znaky zneužití práva,
které zdejší soud vymezil např. již v rozsudku ze dne 10. 11. 2005, čj. 1 Afs 107/2004 - 48,
č. 869/2006 Sb. NSS. Zneužitím práva se rozumí „situace, kdy někdo vykoná své subjektivní právo
k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti; takovéto chování, jímž se dosahuje výsledku nedovoleného,
je jenom zdánlivě dovolené “. K zákazu zneužití práva se vyjádřil také rozšířený senát,
podle něhož zákaz zneužití práva představuje pravidlo českého vnitrostátního práva, včetně práva
veřejného, které vyplývá z povahy České republiky jako materiálního právního státu založeného
na určitých vůdčích hodnotách, ke kterým vedle úcty ke svobodě jednotlivce a ochraně lidské
důstojnosti patří mimo jiné i úcta k harmonickému sociálnímu řádu tvořenému právem
a odepření ochrany jednání, které práva vědomě a záměrně využívá v rozporu s jeho smyslem
a účelem. Zákaz zneužití práva je v jistém smyslu ultima ratio, proto musí být uplatňován nanejvýš
restriktivně a za pečlivého poměření s jinými obdobně důležitými principy vlastními právnímu
řádu, s nimiž se může střetnout (usnesení rozšířeného senátu ze dne 27. 5. 2010,
čj. 1 As 70/2008 - 74, č. 2099/2010 Sb. NSS, a v něm uvedená judikatura). V této souvislosti
lze rovněž připomenout rozsudek ze dne 30. 12. 2010, čj. 4 As 38/2010 - 43, ve kterém Nejvyšší
správní soud poukázal na model fungování občanského sdružení, založený na opakovaném
podávání žádostí o osvobození od soudních poplatků, tj. nákladů, které při jeho činnosti
zpravidla vznikají a s jejichž vznikem musel vědomě počítat. Neexistují-li pro takové jednání
legitimní důvody, je třeba jej považovat za zneužití práva zakotveného v §36 odst. 3 s. ř. s.
Uvedený závěr prošel testem ústavnosti u Ústavního soudu a obstál (viz usnesení ze dne
11. 5. 2011, sp. zn. I. ÚS 1131/11).
10. Stěžovatel obecně zneužívá práva na soudní ochranu, jak bylo zmíněno výše, je veden
snahou vést spor pro spor, nikoliv zájmem o řešení reálně existujících sporů. Podstatná
je pak skutečnost, že toto zneužití lze dovodit i v nyní posuzované věci – a toto rozhodnutí
tedy nevede k budoucímu paušálnímu odmítnutí jakéhokoliv podání, jímž by se stěžovatel obracel
na soud. Shora předestřený postup představuje pouze materiální korektiv formálního pojímání
práva na soudní ochranu v souladu s principem ekvity (spravedlnosti) a bude vyhrazen zcela
výjimečným případům, u nichž se běžný procesní postup bude jevit jako zcela neefektivní,
a současně bude zcela zjevné, že kasační stížnost nemůže být úspěšná. V tomto ohledu
tedy bude třeba dbát zvýšené opatrnosti a pečlivě se seznámit se skutkovými i právními
okolnostmi případu stejně jako v ostatních věcech.
11. Stěžovatel v kasační stížnosti namítl podjatost všech soudců Nejvyššího správního soudu,
neboť tento soud je v dané věci v pozici žalovaného. Jiné konkrétní argumenty ve prospěch
svého návrhu na vyloučení všech soudců zdejšího soudu z rozhodování o kasační stížnosti
stěžovatel neuvádí. Nejvyšší správní soud se již vyjádřil v tom smyslu, že obecně formulované
námitce podjatosti všech jeho soudců, která není podpořena konkrétními důvody pro vyloučení
jednotlivých soudců, nelze vyhovět a není třeba se jí zabývat samostatně (v podrobnostech
viz zejm. rozsudek ze dne 29. 3. 2012, čj. 9 Ans 2/2012 - 52, dostupný na www.nssoud.cz).
V nyní projednávané věci jde zčásti o odlišnou situaci, neboť stěžovatel námitku podjatosti opírá
o skutečnost, že o kasační stížnosti má rozhodovat tentýž soud, vůči kterému směřuje předmětná
žaloba. Nejvyšší správní soud se již dříve zabýval touto situací a v rozsudku ze dne 27. 3. 2013,
čj. 2 As 20/2013 - 14, vyslovil, že „je vyloučen postup, aby o kasační stížnosti rozhodl jiný orgán,
neboť jediným soudem, jenž je oprávněn projednat a rozhodnout kasační stížnost proti pravomocnému rozhodnutí
krajského soudu ve správním soudnictví, je právě Nejvyšší správní soud (§12 odst. 1 s. ř. s.); ostatně nahlíženo
logikou takto uplatněné námitky by na Nejvyšším správním soudě nebyl žádný soudce, který by o podjatosti
mohl rozhodnout (viz usnesení zdejšího soudu ze dne 1. 7. 2009, č. j. Vol 4/2009 - 13, dostupné
na www.nssoud.cz)“. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s tímto právním názorem a námitkou
podjatosti se proto nezabýval.
12. Závěrem Nejvyšší správní soud dodává, že netrval na uhrazení soudního poplatku
za kasační stížnost ani na povinném zastoupení stěžovatele, protože předmětem posouzení
bylo rozhodnutí o zamítnutí žádosti o osvobození od soudních poplatků. Požadavek,
aby stěžovatel dostál těmto povinnostem, by vedl k řetězení téhož problému, což by popíralo
smysl samotného řízení o této kasační stížnosti a nesvědčilo by ani zásadě hospodárnosti
a rychlosti řízení (obdobně viz např. rozsudek ze dne 13. 9. 2007, čj. 9 As 43/2007 - 77).
13. Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud kasační stížnost odmítl podle §46
odst. 1 písm. a) za použití §120 s. ř. s.
14. O náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu
s §60 odst. 3 věty první za použití §120 s. ř. s. tak, že žádný z účastníků nemá právo na náhradu
nákladů řízení, protože kasační stížnost byla odmítnuta.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 30. září 2013
JUDr. Michal Mazanec
předseda senátu