ECLI:CZ:NSS:2013:8.AS.88.2012:46
sp. zn. 8 As 88/2012 - 46
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedy JUDr. Jana Passera a soudců
Mgr. Davida Hipšra a JUDr. Michala Mazance v právní věci žalobce: P. Š., zastoupen JUDr.
Peterem Andrisem, advokátem se sídlem Strojnická 11, Praha 7, proti žalovanému: Ministerstvo
dopravy, se sídlem Nám. Ludvíka Svobody 1222/12, Praha 1, proti rozhodnutí žalovaného ze
dne 29. 2. 2012, čj. 218/2012-160-SPR/3, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 6. 6. 2012, čj. 2 A 33/2012 – 23,
takto:
I. Kasační stížnost se odmítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
III. Žalobci se vrací soudní poplatek ve výši 5000 Kč z účtu Nejvyššího správního
soudu k rukám jeho zástupce JUDr. Petera Andrise, advokáta; poplatek bude vrácen
ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto usnesení.
Odůvodnění:
[1] Magistrát hlavního města Prahy, odbor dopravních přestupků, vydal dne 21. 4. 2011
rozhodnutí čj. MHMP/336827/2011/Čar, kterým uznal žalobce vinným z porušení §5 odst. 1
písm. f) a §6 odst. 12 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
v rozhodném znění. Správní orgán uložil žalobci pokutu podle §22 odst. 4 zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích ve znění účinném do 31. 7. 2011 ve výši 38 000 Kč za naplnění skutkové
podstaty přestupku proti plynulosti a bezpečnosti provozu na pozemních komunikacích
podle §22 odst. 1 písm. d) a §22 odst. 1 písm. l) tohoto zákona. Dále mu uložil zákaz řízení
všech motorových vozidel na dobu 18 měsíců s účinností od nabytí právní moci výše uvedeného
rozhodnutí a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1000 Kč.
[2] Žalobce podal odvolání proti shora uvedenému rozhodnutí. Žalovaný odvolání
zamítl a potvrdil rozhodnutí správního orgánu I. stupně rozhodnutím ze dne 29. 2. 2012,
čj. 218/2012-160/SPR/3.
[3] Žalobce se domáhal zrušení rozhodnutí žalovaného žalobou podanou k Nejvyššímu
správnímu soudu dne 2. 4. 2012. Nejvyšší správní soud tuto žalobu postoupil Městskému soudu
v Praze (dále též „městský soud“) usnesením ze dne 19. 4. 2012, čj. Na 82/2012-17. Městský
soud v Praze přidělil postoupené žalobě spisovou značku 2 A 33/2012.
[4] Městský soud odmítl žalobu usnesením ze dne 6. 6. 2012, čj. 2 A 33/2012 – 23. Žalobce
totiž podal proti identickému rozhodnutí žalovaného dvě samostatné žaloby. První žalobu dne
30. 3. 2012 u Městského soudu v Praze. Ten jí přidělil spisovou značku 2 A 20/2012. Druhou
žalobu žalobce podal u Nejvyššího správního soudu dne 2. 4. 2012. Projednání žaloby
postoupené městskému soudu Nejvyšším správním soudem tedy bránila skutečnost,
že u městského soudu již probíhalo řízení o žalobě žalobce proti shora uvedenému rozhodnutí.
[5] Žalobce (stěžovatel) podal proti usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby blanketní
kasační stížnost. Nejvyšší správní soud vyzval žalobce k doplnění kasační stížnosti usnesením
ze dne 22. 8. 2012, čj. 8 As 88/2012 - 19. Žalobce požádal soud o prodloužení lhůty k doplnění
kasační stížnosti a doplnil kasační stížnost podáním ze dne 11. 10. 2012.
[6] Žalobce v doplnění kasační stížnosti uvedl, že považuje rozhodnutí o odvolání
za nezákonné, neboť správní orgán nedoručil žalobci řádně a včas předvolání k nařízenému
jednání. Žalobce se proto nemohl jednání zúčastnit a aktivně se před správním orgánem hájit,
což považuje za flagrantní porušení ústavní zásady rovnosti účastníků řízení.
[7] Kasační stížnost je mimořádným opravným prostředkem proti pravomocnému
rozhodnutí krajského soudu ve správním soudnictví, jímž se účastník řízení,
z něhož toto rozhodnutí vzešlo, nebo osoba zúčastněná na řízení domáhá zrušení soudního
rozhodnutí. S výjimkami stanovenými soudním řádem správním je tato stížnost přípustná
proti každému takovému rozhodnutí. Jednu ze zmiňovaných výjimek obsahuje i §104 odst. 4
s. ř. s., který stanoví, že nepřípustná je kasační stížnost, která se opírá jen o jiné důvody,
než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
[8] V posuzované věci dospěl Městský soud v Praze k závěru, že žalobce podal
dvě samostatné žaloby s identickým předmětem. Projednání později podané žaloby
pod sp. zn. 2 A 33/2012 bránila překážka dříve zahájeného řízení, vedeného
pod sp. zn. 2 A 20/2012. V kasační stížnosti bylo tedy třeba namítat, že nebyly splněny podmínky
pro odmítnutí žaloby. Především např to, že městský soud nevedl řízení o jeho dříve podané
žalobě. To však stěžovatel nečinil.
[9] Námitky, které žalobce v kasační stížnosti uplatnil, směřovaly pouze proti obsahu
správního rozhodnutí žalovaného. Žalobce se nijak nevyjádřil k tomu, zda a z jakých důvodů
považuje za nesprávné usnesení městského soudu o odmítnutí žaloby. Žalobce v kasační stížnosti
neuvedl nic, co by Nejvyšší správní soud mohl posoudit jako vymezení důvodu kasační stížnosti
podle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s.
[10] Nejvyšší správní soud se již mnohokráte zabýval otázkou formulace kasačních důvodů,
jejich podřaditelnosti pod důvody uvedené v §103 odst. 1 s. ř. s. a mírou jejich konkrétnosti.
[11] V usnesení ze dne 18. 3. 2004, čj. 1 As 7/2004-47, vyslovil závěr, že „kasační stížnost,
tedy i uváděné důvody, o jejichž existenci kasační stížnost opírá, musí soud posuzovat podle jejich obsahu (§41
odst. 2 o. s. ř. ve spojení s §64 s. ř. s.), nikoliv podle formálního označení. Jinak řečeno, konkrétně uváděné
důvody, o něž stěžovatel kasační stížnost opírá, musí být svým obsahem podřaditelné pod některý z důvodů,
které soudní řád správní v ustanovení §103 odst. 1 jako důvody kasační stížnosti vymezuje.
Pokud takové obsahové podřazení není možné, jedná se o důvody jiné, v §103 odst. 1 s. ř. s. neuvedené.“
[12] Dále opakovaně judikoval, že není dán důvod kasační stížnosti, jestliže stěžovatel
nekonkretizuje vady v řízení či vady v právním úsudku, jichž se krajský soud podle stěžovatele
dopustil. Vymezení rozsahu kasační stížnosti a specifikace jejích důvodů leží v důsledku
dispoziční zásady, která ovládá řízení o kasační stížnosti, na stěžovateli.
[13] Zajisté platí, že pokud jsou kasační důvody ze znění kasační stížnosti seznatelné
a podřaditelné pod zákonné kasační důvody, není rozhodující, že stěžovatel své důvody formálně
nepodřadí jednotlivým zákonným ustanovením, či tak učiní nepřesně. Pokud je v kasační stížnosti
uvedeno, jaké konkrétní vady v řízení či v úsudku se měl soud dopustit a z čeho to stěžovatel
dovozuje, kasační stížnost obstojí. Přitom argumentace proti právnímu posouzení musí vycházet
z důvodů napadeného rozsudku. (viz rozsudek ze dne 8. 1. 2004, čj. 2 Afs 7/2003 - 50
na www.nssoud.cz).
[14] V posuzovaném případě však stěžovatel nenamítl žádný důvod dle §103 odst. 1 písm. e)
s. ř. s. ani formálně, ani nepodřadil pod toto ustanovení věcně žádné konkrétní tvrzení týkající
se právního posouzení (vlastních rozhodovacích důvodů) městského soudu, pro něž městský
soud odmítl žalobu. Zabýval se hodnocením průběhu správního řízení a polemizoval se závěry
rozhodnutí žalovaného, aniž by se jakkoli vymezil vůči usnesení městského soudu, kterým soud
odmítl jeho žalobu.
[15] Lze tedy shrnout, že stížní námitky nelze podřadit pod kasační důvod podle §103 odst. 1
písm.e) s. ř. s. Kasační stížnost je proto nepřípustná podle §104 odst. 4 s. ř. s., neboť se opírá
jen o jiné důvody, než které jsou uvedeny v §103 s. ř. s.
[16] Nejvyšší správní soud proto kasační stížnost odmítl pro nepřípustnost [§104 odst. 4
s. ř. s., §46 odst. 1 písm. d) ve spojení s §120 s. ř. s.].
[17] O náhradě nákladů řízení Nejvyšší správní soud rozhodl v souladu s ustanovením §60
odst. 3 ve spojení s §120 s. ř. s., podle nějž nemá žádný z účastníků právo na náhradu nákladů
řízení, byla-li kasační stížnost odmítnuta.
[18] Vzhledem k tomu, že kasační stížnost byla odmítnuta, aniž by v řízení o ní bylo nařízeno
jednání, rozhodl Nejvyšší správní soud s ohledem na §10 odst. 3, větu poslední, zákona
č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o soudních poplatcích“), o vrácení zaplaceného soudního poplatku za kasační stížnost
ve výši 5000 Kč. Dle §10a odst. 1 zákona o soudních poplatcích se již zaplacený soudní poplatek,
je-li soud povinen k jeho vrácení, vrací ve lhůtě 30 dnů od právní moci rozhodnutí,
kterým bylo o vrácení rozhodnuto. V této lhůtě bude proto stěžovateli k rukám jeho právního
zástupce zaplacený soudní poplatek vrácen z účtu Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně 19. července 2013
JUDr. Jan Passer
předseda senátu