ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.1.2013:36
sp. zn. 9 Afs 1/2013 - 36
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: K. M., zast.
JUDr. Vladimírem Kašparem, advokátem se sídlem Na Poříčí 116/2, Liberec 2, proti žalovanému:
Odvolací finanční ředitelství, se sídlem Masarykova 31, Brno, proti rozhodnutí Finančního
ředitelství v Ústí nad Labem ze dne 14. 4. 2011, č. j. 3428/11- 1100-500144, v řízení o kasační
stížnosti žalobkyně proti rozsudku Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci ze dne
19. 12. 2012, č. j. 59 Af 32/2011 - 40,
takto:
I. Kasační stížnost se z a m ít á .
II. Žádný z účastníků nemá p r áv o na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) včasnou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Ústí nad Labem – pobočky v Liberci (dále jen „krajský soud“), kterým
byla jako nedůvodná zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí Finančního ředitelství v Ústí nad Labem
ze dne 14. 4. 2011, č. j. 3428/11- 1100-500144. Uvedeným rozhodnutím Finanční ředitelství v Ústí
nad Labem zamítlo odvolání stěžovatelky proti rozhodnutí Finančního úřadu ve Frýdlantě (dále jen
„správce daně“) ze dne 5. 11. 2009, č. j. 27170/09/193970507248, kterým správce daně na základě
odvolání stěžovatelky změnil dodatečný platební výměr správce daně na daň z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2006 ze dne 30. 4. 2009, č. j. 15197/09/193970507248, tak,
že dodatečně stanovenou polovinu základu daně podle ustanovení §13a zákona č. 586/1992 Sb.,
o daních z příjmů, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o daních z příjmů“),
snížil z částky 1 645 116,50 Kč na částku 1 497 347,50 Kč a dodatečně vyměřenou daň snížil
z částky 526 464 Kč na částku 479 168 Kč.
Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo
dle §19 odst. 1 zákona č. 456/2011 Sb., o Finanční správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, ke zrušení Finančního ředitelství v Ústí nad Labem, které bylo v projednávané věci
žalovaným správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním nástupcem stalo Odvolací
finanční ředitelství (dále jen „žalovaný“).
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Stěžovatelka v daňovém přiznání k dani z příjmů fyzických osob uplatnila spolu s manželem
Ing. L. M. za zdaňovací období roku 2006 institut společného základu daně manželů dle ustanovení
§13a zákona o daních z příjmů, který za dané zdaňovací období měl dle daňového přiznání činit
1 032 797 Kč. Stěžovatelka neměla v daném zdaňovacím období žádné příjmy, společným základem
daně manželů se tudíž staly v plné výši příjmy manžela stěžovatelky. Správce daně finanční
kontrolou provedenou u manžela stěžovatelky zjistil neoprávněné krácení daně, a proto protokolem
ze dne 6. 4. 2009, č. j. 58/09/193930506129, zahájil u stěžovatelky daňovou kontrolu daně z příjmů
fyzických osob za rok 2006. Stěžovatelka v průběhu daňové kontroly nepředložila žádné nové
důkazy, než které předložil její manžel v průběhu daňové kontroly prováděné u jeho osoby.
Manžel stěžovatelky měl v roce 2006 příjmy dle ustanovení §§7 až 10 zákona o daních
z příjmů. Správce daně u něj protokolem ze dne 11. 2. 2008, č. j. 19/0 8/193930/6129, zahájil
daňovou kontrolu, při níž zjistil, že nezahrnul do základu daně za rok 2006 pohledávky související
s ukončením podnikatelské činnosti v celkové výši 2 001 837 Kč dle §7 zákona o daních z příjmů
a částku 50 000 Kč za pronájem budovy pekárny v roce 2006. Dále uplatňoval ve výdajích
souvisejících s příjmy z pronájmu rezervy na opravu majetku ve výši 1 216 540 Kč, jejichž
opodstatněnost neprokázal, a odpisy a pojistné ve výši 34 113 Kč namísto poměrné částky
související jen s nebytovými prostory ve výši 12 256,80 Kč. Ostatní části nemovitosti sloužily
k soukromému bydlení. Výše uvedené částky v celkové výši 3 290 233 Kč byly manželovi
stěžovatelky dodatečně vyměřeny dodatečným platebním výměrem, proti kterému manžel
stěžovatelky podal odvolání, na jehož základě mu byla zohledněna prokázaná daň z přidané
hodnoty ve výši 283 285 Kč a částka 12 253,20 Kč týkající se odpisů a výdajů na pojistné
souvisejících s pronájmem nemovitosti. Dodatečně stanovený základ daně manžela stěžovatelky
následně činil 2 994 695 Kč. Manžel stěžovatelky se proti rozhodnutí o odvolání proti dodatečnému
platebnímu výměru odvolal, žalovaný však jeho odvolání jako nedůvodné zamítl.
Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v průběhu daňové kontroly nepředložila jiné důkazy, než
které předložil její manžel, byla jí za zdaňovací období roku 2006 dodatečným platebním výměrem
ze dne 30. 4. 2009, č. j. 15197/09/193970507248, dodatečně stanovena polovina společného
základu daně na 1 645 116,50 Kč a dodatečně vyměřena daň z příjmů fyzických osob
na 526 464 Kč. Proti uvedenému platebnímu výměru se stěžovatelka odvolala na základě stejných
důvodů, jaké ve svém odvolání uplatnil její manžel. Rozhodnutím o odvolání ze dne 5. 11. 2009,
č. j. 27170/09/193970507248, správce daně změnil dodat ečný platební výměr tak, že snížil
stanovenou polovinu společného základu daně z částky 1 645 116,50 Kč na částku 1 497 347,50 Kč
a dodatečně vyměřenou daň snížil z částky 526 464 Kč na částku 479 168 Kč.
Proti tomuto rozhodnutí se stěžovatelka odvolala. Uvedla, že veškeré důkazy byly
předloženy jejím manželem v jeho věci, kontrola zahájená dne 6. 4. 2009 proběhla v krátkém čase.
Třístránková zpráva o kontrole nemohla být vyhotovena během dvou minut. Z čísel jednacích mezi
Zprávou o kontrole (č. j. 59/09/193930506129) a Protokolem o projednání zprávy o kontrole
(č. j. 62/09/193930506129) vyplývá, že v průběhu dvou minut stihl správce daně do spisu také
založit další protokoly na jiné úkony. Protokol o projednání zprávy o kontrole ze dne 6. 4. 2009,
č. j. 62/09/193930506129, obsahuje vážnou chybu, neboť je v něm uvedeno DIČ subjektu
odlišného od stěžovatelky. Stěžovatelka navrhla zrušení dodatečného platebního výměru
a nahrazení jej novým, který dodatečně stanoví pouze její podíl na nájmu v celkové výši 50 000 Kč.
Rozhodnutím ze dne 14. 4. 2011, č. j. 3428/11 -1100-500144, žalovaný odvolání stěžovatelky zamítl
a potvrdil rozhodnutí správce daně.
III. Řízení před krajským soudem
Stěžovatelka podala proti rozhodnutí žalovaného dne 19. 6. 2011 žalobu dle části třetí, hlavy
II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“), kterou
krajský soud jako nedůvodnou zamítl. Rozhodné skutečnosti krajský soud zjišťoval nejen ze spisu
stěžovatelky, ale i ze spisu jejího manžela, neboť jej měl k dispozici za účelem posouzení jím
podaných žalob. Námitku nezákonnosti provádění daňové kontroly krajský soud zamítl, neboť tato
námitka stěžovatelce nepřísluší. Namítaná daňová kontrola se týkala výhradně manžela stěžovatelky
a stěžovatelka neuvádí, jak se mohly tyto kontroly negativně promítnout do její právní sféry.
To samé platí i ve vztahu k námitce ohledně vrácení dokladů předložených manželem stěžovatelky.
Daňová kontrola u stěžovatelky proběhla zákonným způsobem. Samo nesdělení konkrétnějších
důvodů a upřesnění pochybností vedoucích správce daně k zahájení daňové kontroly nečiní
daňovou kontrolu nezákonnou. Námitkou stěžovatelky uvedenou v replice a týkající se jejího
poučení při zahájení daňové kontroly se krajský soud nezabýval, neb oť byla uplatněna
až po zákonné dvouměsíční lhůtě.
Neprůkaznost předložených dokladů spolu s nedostatečným zdokumentováním stavu
nemovitosti a jednotlivých prostor vede k tomu, že nelze posoudit odůvodněnost tvorby rezerv
a jejich výše a v návaznosti na uvedenou judikaturu rozlišit, zda se jedná o opravu či o technické
zhodnocení. Na opakované dotazy správce daně manžel stěžovatelky neuvedl a neprokázal, v jakém
stavu byla nemovitost před zahájením tvorby rezerv, na jaké práce byly rezervy tvořeny a jaké práce
byly provedeny. Krajský soud neshledal důvodnou ani námitku stěžovatelky vztahující
se k protokolu o místním šetření na městském úřadu v Novém Městě pod Smrkem dne 27. 1. 2009.
Nešlo o výslech svědků, jak se stěžovatelka mylně snaží dovodit, ale před mětem jednání bylo
obstarání listin, které se týkaly stavebních řízení u předmětné nemovitosti s cílem zjistit průběh
oprav. Manžel stěžovatelky sice měl být o konání tohoto úkonu správcem daně vyrozuměn,
nicméně s ohledem na skutečnost, že předmětem místn ího šetření bylo obstarání listin, které byly
adresovány manželu stěžovatelky a byly mu tedy známy, nemělo toto pochybení vliv na zákonnost
napadených rozhodnutí. Stěžovatelka také neuvádí, jak byla tímto postupem zkrácena na svých
právech. Manžel stěžovatelky nesl důkazní břemeno podle §31 odst. 9 zákona o správě daní
a poplatků ve vztahu k prokázání odůvodněnosti a výši tvořených rezerv. Bylo proto na něm, aby
správci daně prokázal stav nemovitosti odůvodňující provedení konkrétních oprav (tedy nikoliv
technických zhodnocení).
K poslednímu okruhu námitek týkajícímu se podnikatelské činnosti manžela stěžovatelky
krajský soud uvedl, že v souvislosti s ukončením provozu pekárny společností Bonner, s. r. o.,
prodal stěžovatel zařízení pekárny, které dosud pronajímal, a prodal rovněž budovu pekárny.
Na konci roku 2006 tedy manžel stěžovatelky neevidoval žádný movitý ani nemovitý majetek.
Příjmy plynoucí z prodeje cenných papírů v roce 2006 nepovažoval krajský soud shodně
s žalovaným za příjmy dle §7 odst. 1 p ísm. c) zákona o daních z příjmů, protože manžel
stěžovatelky neprokázal, že by se jednalo o podnikání podle zvláštních právních předpisů či
o obchodování s cennými papíry zahrnutými v obchodním majetku manžela stěžovatelky. Manžel
stěžovatelky ani stěžovatelka tyto příjmy (případně ztrátu) neuváděli v přiznání k dani, cenné papíry
nebyly zahrnuty v daňové evidenci, neupřesnili ani o jaké cenné papíry se jedná. Jedinými doklady
vztahujícími se k nákupu a prodeji cenných papírů v roce 2006 jsou sestavy o obc hodech manžela
stěžovatelky od brokera. Ty však nemohou nahradit daňovou evidenci. Nejsou z nich zjistitelné
údaje o příjmech a výdajích, druh cenných papírů ani další podstatné skutečnosti. S ohledem
na absenci jakýchkoliv jiných příjmů pocházejících z činnosti vykonávané soustavně, svým jménem
a na vlastní odpovědnost a za účelem dosažení zisku a na základě platných živnostenských
oprávnění, dospěly správní orgány ke správnému závěru, že manžel stěžovatelky již v roce 2006
fakticky ukončil podnikání a jeho povinností tak bylo při zjištění rozdílu mezi příjmy a výdaji
postupovat podle ustanovení §23 odst. 8 písm. b) zákona o daních z příjmů. Krajský soud souhlasí
se stěžovatelkou v tom ohledu, že s ukončením, resp. přerušením podnikatelské činnosti jsou
spojeny jak povinnosti podle živnostenského zákona, tak podle zákona o správě daní a poplatků.
Ovšem jen ze skutečnosti, že manžel stěžovatelky neoznámil přerušení ani nepožádal o zrušení
živnostenského oprávnění, stejně jako nepostupoval podle §33 odst. 2 a 7 zákona o správě daní a
poplatků, nelze dovodit, že svoji podnikatelskou činnost nepřerušil či neukončil. Rozhodným je
totiž faktický stav, tedy jakou činnost manžel stěžovatelky v určeném období skutečně vykonával.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Rozsudek krajského soudu napadla stěžovatelka včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s.
Stěžovatelka namítá, že daňová kontrola u manžela stěžovatelky byla zahájena pouze
formálně, bez jakýchkoliv požadavků vůči manželovi stěžovatelky jako daňovému subjektu. Dne
11. 2. 2008 byly správci daně předány pouze sestavy a žádné konkrétní doklady. Nezákonným byl
i průběh vlastní daňové kontroly, která pokračovala až po devíti měsících, kdy správ ce daně vznesl
vůči manželovi stěžovatelky pochybnosti, a to v důsledku nepředložení konkrétních dokladů, které
však po něm nepožadoval. Stěžovatelka nesouhlasí s názorem krajského soudu, dle kterého se tento
postup správce daně s ohledem na souběžně probíhající kontrolu u společnosti Bonner, s. r. o., s níž
je manžel stěžovatelky personálně propojen, jeví jako logický. Jedná se o zcela samostatný daňový
subjekt. Stěžovatelka rovněž namítá, že jejímu manželovi nelze vytýkat, že nepožadoval po uplynutí
zákonné lhůty vrácení dokladů od správce daně. Jde o povinnost právě správce daně, nikoliv
povinnost daňového subjektu. Stejně tak mu nelze vytýkat, že v průběhu prodlevy nevyužil opatření
proti nečinnosti.
K otázce tvorby rezerv v letech 2005 a 2006, které sp rávce daně neuznal jako daňově
uznatelné výdaje, stěžovatelka uvádí, že domněnka o následném vytvoření veškerých dokumentů
za účelem neoprávněného snížení základu daně, není pravdivá a ani nemá oporu ve spise.
Předložené rozpočty vycházely z jeho vlastních výpočtů, proto výsledné procento nemusí být
totožné se zjištěním správce daně při kontrole. Spor může být veden o výši procent, kterými měly
být kráceny výdaje při tvorbě rezerv, není však možné paušálně odmítnout vytvořenou rezervu
v plné výši. Je logické, že v kontrolovaném období, tj. v letech 2005 a 2006, neexistují žádné
doklady o skutečném zahájení prací. Smyslem rezerv je tvořit prostředky na budoucí výdaje
a nikoliv vytvářet rezervy v téže době, kdy by byly prováděny opravy. Stěžovatelka dále pouka zuje
na to, že rozpočty byly vyhotoveny podle stavu nemovitosti při zahájení tvorby rezerv a nikoliv
podle stavu při provádění kontroly. Její manžel přitom zdůvodnil jejich nezbytnost, stejně jako
prokázal způsob výpočtu jejich výše. Předmětné rezervy byly čerpány v roce 2008, což
je zohledněno v daňovém přiznání za uvedené zdaňovací období. Provedení oprav, které ostatně
sám správce daně na nemovitosti shledal, je toho důkazem.
Při místním šetření na Městském úřadu v Novém Městě pod Smrkem byli pracovníc i úřadu
poučeni jako svědci, čímž byl manžel stěžovatelky zkrácen na svém právu být přítomen a klást
svědkům otázky. Protokol o tomto místním šetření je proto dle stěžovatelky nezákonný.
Za zásadní stěžovatelka považuje námitku týkající se ukončení podnikání jejího manžela
a neuvedení cenných papírů v jeho obchodním majetku. Toto tvrzení nemá oporu ve spise.
Stěžovatelka i její manžel konstantně tvrdí, že manžel stěžovatelky je podnikatelem a podle toho
i jedná. Dle jejího názoru je podstatná skutečnost, že je držitelem živnostenského oprávnění a řádně
plní z toho vyplývající povinnosti vůči státu. Cenné papíry nakupuje a prodává za účelem zisku
a sám je považuje za cenné papíry v obchodním majetku. Není pravdivé tvrzení, že je nevedl
v daňové evidenci, tuto evidenci mu vedl přímo broker, což doložil. Způsob vedení evidence je
zákonem upraven pouze ve vztahu k předmětu evidence, nikoliv kdo a kde tuto evidenci vede.
S názorem krajského soudu, že předložené sestavy od brokera daňovou evidenci nenahrazují,
stěžovatelka zásadně nesouhlasí.
Žalovaný ve vyjádření navrhl kasační stížnost jako nedůvodnou zamítnout.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle ustanovení §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a b) s. ř. s., tedy nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a vady řízení
spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí vycházel,
nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejím zjišťování byl porušen zákon
v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem, že to mohlo ovlivnit
zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu soud, který ve vě ci rozhodoval, napadené
rozhodnutí správního orgánu měl zrušit; za takovou vadu se považuje i nepřezkoumatelnost
rozhodnutí správního orgánu pro nesrozumitelnost.
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před
soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z těchto
důvodů, přičemž žádnou z výše popsaných vad neshledal.
Stěžovatelka namítala nezákonnost formálního zahájení daňové kontroly provedené u jejího
manžela včetně jejího průběhu, neboť další úkon následoval až po devíti měsících. Dále dle
stěžovatelky nelze jejímu manželovi vytýkat, že po uplynutí zákonné doby nepožadoval od správce
daně navrácení předložených dokladů. Nezákonné dle kasačních námitek bylo i místní šetření
na Městském úřadu v Novém Městě pod Smrkem, při němž dle tvrzení stěžovatelky došlo
k výslechu svědků, čímž byl manžel stěžovatelky zkrácen na právu být přítomen a klást svědkům
otázky.
Zdejšímu soudu je z úřední povinnosti známo, že manžel stěžovatelky podal k tomuto
soudu zcela shodnou kasační stížnost jako stěžovatelka v právě posuzované věci, kterou Nejvyšší
správní soud rozsudkem ze dne 21. 2. 2013, č. j. 9 Afs 58/2012 – 38 (dostupném
na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu), jako
nedůvodnou zamítl. Kasační stížnost manžela stěžovatelky se přitom týkala daně z příjmu fyzických
osob za rok 2006. U této daně stěžovatelka s manželem uplatnila institut společného základu daně
manželů dle ustanovení §13a zákona o daních z příjmů. Vzhledem k tomu, že v uvedeném
zdaňovacím období měl příjmy pouze manžel stěžovatelky, základ daně stěžovatelky byl závislý
právě pouze na jeho příjmech. Nejvyšší správní soud se v rozsudku ze dne 21. 2. 2013,
č. j. 9 Afs 58/2012 – 38, vypořádal s kasačními námitkami manžela stěžovatelky zcela shodnými
s těmi, jaké uplatnila stěžovatelka v nyní projednávané věci. Kasační námitky se týkaly shodné daně
i zdaňovacího období. Vzhledem k výše uvedenému i k tomu, že výše společného základu daně
manželů byla ovlivněna pouze příjmy manžela stěžovatelky, jsou závěry Nejvyššího správního
soudu ve výše citovaném rozsudku aplikovatelné i na právě posuzovaný případ.
K námitce stěžovatelky, že daňová kontrola u jejího manžela byla zahájena pouze formálně,
bez jakýchkoliv požadavků vůči němu jako daňovému subjektu a další úkony správce daně
následovaly až po devíti měsících, Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka v průběhu
řízení před správními orgány obou instancí netvrdila žádné jiné skutečnosti, než které uváděl její
manžel. Nenavrhovala ani jiné důkazní prostředky. Dne 11. 2. 2008 proběhlo u správce daně ústní
jednání, jehož předmětem bylo zahájení daňové kontroly podle ustanovení §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o správě
daní a poplatků“) u daňového subjektu L. M. Z předloženého protokolu o tomto ústním jednání, č.
j. 19/08/193930/6129, lze dále zjistit, že daňová kontro la byla zahájena pro daň z příjmů fyzických
osob (která se týká nyní vedeného řízení) a daň z přidané hodnoty, obě za období roku 2005 a roku
2006. V průběhu ústního jednání byl manžel stěžovatelky správcem daně dotazován na určité
aspekty jeho podnikatelské činnosti (vedení skladové či cenové evidence, zisková marže, počet
provozoven, ztratné), správci daně byly předloženy ke kontrole některé doklady. Konkrétně šlo o
Výsledovku – peněžní deník za období 1. 1. 2005 – 31. 12. 2005 – 2 strany; Peněžní deník roku
2005 – 15 stran; Výsledovku – peněžní deník za období 1. 1. 2006 – 31. 12. 2006 – 2 strany
a Peněžní deník roku 2006 – 7 stran. Manžel stěžovatelky předání těchto dokumentů potvrdil svým
podpisem. Následujícím úkonem správce daně pak byla výzva vydaná podle ustanovení §16 odst. 2
a §31 odst. 9 zákona o správě daní a poplatků dne 11. 11. 2008 pod č. j. 28714/08/193930/6129.
Správce daně v ní uvádí, že s ohledem na omezené množství předložených dokladů nemohl
porovnat údaje v nich uvedené s doklady prokazujícími příjmy a výdaje. Nemohl tak ověřit
správnost údajů uvedených v daňových přiznáních a získal tak pochybnost o správnosti,
průkaznosti a úplnosti údajů v nich uvedených. Vyzval proto manžela stěžovatelky, aby předložil
doklady či další důkazní prostředky prokazující vyjmenované skutečnosti, mimo jiného smlouvy,
karty rezerv a jiné doklady související s jeho podnikatelskou činností.
K otázce zákonnosti zahájení daňové kontroly z hlediska existence správcem daně
formulovaných důvodů k jejímu zahájení Nejvyšší správní soud odkazuje na stanovisko pléna
Ústavního soudu ze dne 8. 11. 2011, sp. zn. Pl. ÚS -st. 33/11 (dostupné na http://nalus.usoud.cz).
Ústavní soud v něm konstatuje, že „daňové řízení a jednotlivá dílčí oprávnění svěřená správci daně v průběhu
daňového řízení se ocitají mezi veřejným zájmem na stanovení a výběru daní na straně jedné a ochranou autonomní
sféry jednotlivce na straně druhé. Je povinností správce daně při uplatňování jednotlivých procesních institutů, tedy
i při provádění daňové kontroly, postupovat v souladu s principem proporcionality a minimalizovat zásahy tak, aby
se konkrétní procesní postup nestal vůči jednotlivci nepřiměřeným a v důsledku porušujícím právo na informační
autonomii jednotlivce. Za porušení těchto principů a realizaci pravomoci v rozporu s čl. 2 odst. 2 Listiny nelze
považovat bez dalšího postup správce daně, který zahájí daňovou kontrolu ve smyslu §16 zákona č. 337/1992 Sb., o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů, bez konkrétními skutečnostmi podloženého podezření,
že daňový subjekt nesplnil řádně daňovou povinnost.“
Neexistence konkrétních pochybností o krácení daňové povinnosti tedy nemá sama o sobě
za následek nezákonné zahájení daňové kontroly. V projednávané věci je z protokolu o zahájení
daňové kontroly u manžela stěžovatelky dostatečně zřejmé, že zahájení daňové kontroly nebylo
pouhým bezobsažným úkonem, jehož jediným účelem by bylo formální obnovení běhu prekluzivní
lhůty pro vyměření kontrolovaných daňových povinností. Manžel stěžovatelky byl správcem daně
při zahájení daňové kontroly dotazován na jeho podnikatelskou činnost, na způsob vedení evidencí,
počet provozoven, správce daně od něj převzal shora uvedené doklady. Manžel stěžovatelky nebyl
schopen správci daně přesné údaje sdělit, často odkazoval na činnost sdružení a činnost společnosti
Bonner, s. r. o., v níž je společně se stěžovatelkou společníkem.
Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu (např. rozsudek ze dne 28. 5. 2007,
č. j. 8 Afs 93/2006 – 183, či rozsudek ze dne 31. 8. 2004, č. j. 5 Afs 16/2004 - 34) platí, že pokud
správce daně formálně zahájí daňovou kontrolu pouhým sepsáním protokolu o daňové kontrole,
je nutno kontrolu považovat za zahájenou až prvním následujícím úkonem, který je učiněn
v souladu se zákonem. Je zřejmé, že podmínku souladu se zákonem nemůže splňovat úkon, který
by byl správcem daně učiněn po uplynutí prekluzivní lhůty. V projednávané věci byl další úkon
správce daně, tj. výzva ze dne 11. 11. 2008, v níž jsou již explicitně uvedeny konkrétní pochybnosti
o správnosti přiznané daně, proveden před uplynutím prekluzivní lhůty. Ta ve vztahu
ke zdaňovacímu období 2005 uplynula dnem 31. 12. 2008, ve vztahu ke zdaňovacímu období 2006
pak o rok později.
Ohledně namítané prodlevy mezi zahájením daňové kontroly a dalším úkonem správce daně
v listopadu 2008, stěžovatelka v kasační stížnosti neuvádí, zda či jaký vliv měla mít tato skutečnost
na zákonnost doměřené daně. Nejvyšší správní soud proto pouze zcela obecně k této otázce
podotýká, že v případě, že se stěžovatelka či její manžel cítili být v průběhu daňové kontroly dotčen i
touto prodlevou, nic jí, stejně jako jejímu manželovi, nebránilo v tom, aby uplatnila veškeré
odpovídající právní prostředky, které měla k dispozici a domáhala se tak rychlejšího či efektivnějšího
postupu správce daně. Ze spisového materiálu však neplyne, že by byli manžel stěžovatelky či sama
stěžovatelka v tomto ohledu jakýmkoliv způsobem činní, ani není zřejmé, že by tento postup
správce daně měl jakýkoliv dopad do zákonem zaručených práv stěžovatelky.
Ze spisového materiálu naopak vyplývá, že manžel stěžovatelky do roku 2004 provozoval
pekárnu, jejíž činnost k 1. 1. 2005 převedl na společnost Bonner, s. r. o., kde byli se stěžovatelkou
jedinými společníky a jednateli, přičemž zůstal sám vlastníkem budovy pekárny, zásob a zařízení
pekárny. V kontrolovaných obdobích dosahoval manžel stěžovatelky za poskytování obchodního
majetku této společnosti příjmy (v roce 2005 např. příjem za pronájem pekárny ve výši 480 000 Kč).
Společnost Bonner, s. r. o., ukončila činnost pekárny v červenci roku 2006, zařízení pe kárny, které
bylo do této doby ve vlastnictví manžela stěžovatelky, bylo prodáno této společnosti, která jej
následně za stejnou cenu prodala třetí osobě. Námitka stěžovatelky, dle které nemá kontrola
prováděná u této společnosti s kontrolou prováděnou u jejího manžela žádnou souvislost, neboť
jde o zcela jiný daňový subjekt, proto nemůže obstát. Ostatně na účetnictví této společnosti
odkazoval sám manžel stěžovatelky při zahájení kontroly v nyní projednávané věci.
K námitce týkající se nezákonnosti protokolu z šetření na Městském úřadu v Novém Městě
pod Smrkem Nejvyšší správní soud uvádí, že pracovníci stavebního úřadu nebyli poučeni jako
svědci, jak ostatně již správně uvedl krajský soud. Z protokolu neplyne, že došlo k jejich poučení
ve smyslu ustanovení §8 odst. 4 zákona o správě daní a poplatků. Naopak z předmětného
protokolu plyne, že správce daně se pracovníků stavebního úřadu dotazoval pouze na úřední
postup, resp. stav řízení podle stavebního zákona týkajícího se předmětné nemovitosti a obstaral
potřebné listiny. Ostatně podle toho i tyto osoby v protokolu označil a jednal s nimi jako s třetími
osobami ve smyslu ustanovení §7 odst. 2 písm. b) zákona o správě daní a poplatků (osoby, které
mají listiny a jiné věci potřebné v daňovém řízení). Jak vša k správně uvedl krajský soud, manžel
stěžovatelky měl být o tomto postupu vyrozuměn.
Nejvyšší správní soud vyhodnotil, že toto dílčí pochybení správce daně samo o sobě
nezpůsobuje nezákonnost napadeného rozhodnutí. Jak konstatoval osmý senát Nejvyššího
správního soudu v rozsudku ze dne 31. 5. 2011, č. j. 8 Afs 14/2011 - 97, k povaze místního šetření
s obstaráním listin, „pokud je jediným účelem místního šetření převzetí listin a důkazním prostředkem, resp.
důkazem, se posléze staly pouze tyto listiny, nik oliv místní šetření samo o sobě, přičemž daňový subjekt takové listiny
v dalším řízení nijak nezpochybnil, nemusí vést opomenutí správce daně vyrozumět daňový subjekt o konání místního
šetření k nezákonnosti následně vydaného rozhodnutí ve věci samé". Právě tak se stalo i v projednávané věci,
neboť z napadených rozhodnutí žalovaného lze ověřit, že jako důkazy byly použity pouze listiny,
které správce daně při tomto šetření zajistil (ohlášky, projektová dokumentace, stavební povolení,
kolaudační rozhodnutí).
Veškeré dokumenty, které byly správci daně při tomto úkonu poskytnuty, byly primárně
adresovány manželu stěžovatelky; musely mu tudíž být známy. Manžel stěžovatelky byl se zjištěnými
skutečnostmi správcem daně řádně seznámen, a ačkoliv se vyjádřil v tom smyslu, že své stanovisko
k uvedenému podá písemně, nic takového neučinil. Stěžovatelka navíc tuto námitku uplatňuje
pouze obecně, netvrdí, jaký konkrétní vliv mělo mít toto dílčí pochybení správce daně na správnost
výše doměřené daně. Námitky týkající se nezákonnosti daňové kontroly proto nebyly shledány
důvodnými.
Nejvyšší správní soud se dále zabýval kasačními námitkami stěžovatelky vztahujícími
se k tvorbě rezerv na opravy v letech 2005 a 2006 a k údajnému ukončení podnikatelské činnosti
jejího manžela v roce 2006.
Rezervy představují časově rozprostřený náklad na budoucí výdaj. V případě rezerv
na opravu hmotného majetku se jedná o rozložení většího výdaje finančních prostředků, které
daňový subjekt předpokládá vynaložit na opravu hmotného majetku, do několika zdaňovacích
období, nikoli pouze do toho, v němž je výdaj skutečně vynaložen. Tato možnost je pro daňový
subjekt fakultativní, většinou k ní přistupuje jako k daňově výhodnému opatření, tj. z důvodu
optimalizace svého daňového základu. Rezerva na opravu hmotného majetku, na rozdíl od rezervy
na modernizaci či rekonstrukci majetku, je rezervou, která je dle ustanovení §24 odst. 2 písm. i)
zákona o daních z příjmů považována za výdaj k dosažení, zajištění a udržení příjmů. Nejvyšší
správní soud se ve své judikatuře obsáhle zabýval povahou rezerv na opravu hmotného majetku,
stejně jako kritérii pro jejich daňovou uplatnitelnost.
Tvorba rezerv na opravu hmotného majetku je upravena zejména v zákoně o rezervách,
konkrétně v ustanovení §7 tohoto zákona. Poplatník, který rezervy na opravu hmotného majetku
tvoří, nese důkazní břemeno ohledně nezbytnosti tvorby rezervy, prokázání způsobu výpočtu její
výše, způsobu jejího používání, jakož i toho, že byla tvořena na opravu hmotného majetku a nikoliv
na jeho technické zhodnocení. Prokázání této skutečnosti je pak výchozím předpokladem pro to,
aby vůbec bylo možno posuzovat oprávněnou výši vytvořené rezervy, která je potom stanovena
v závislosti na konkrétním hmotném majetku určeném k opravě a charakteru takové opravy.
Hranice mezi tím, co je ještě nezbytnou opravou ve smyslu zákona o rezervách a co je již
technickým zhodnocením ve smyslu ustanovení §33 zákona o daních z příjmů, může být někdy
nezřetelná. V rámci určité investiční akce mohou být prováděny současně jak opravy, tak i technické
zhodnocení nemovitosti. Proto je nutno v každém jednotlivém případě tuto hranici určit pomocí
dostatečných důkazních prostředků, které je správci daně povinen doložit daňový subjekt. Znamená
to, že daňový subjekt musí být připraven na výzvu správce daně doložit, jaký byl stav nemovitosti
k okamžiku zahájení tvorby rezerv na opravu hmotného majetku a odpovídajícím způsobem
prokázat způsob výpočtu její výše a následně prokázat i způsob použití takových finančních
prostředků.
V projednávané věci Nejvyšší správní soud dospěl ke shodnému názoru jako žalovaný
i krajský soud, že manžel stěžovatelky ani stěžovatelka neunesli důkazní břemeno vztahující
se k oprávněnosti tvorby rezerv na opravu hmotného majetku týkajících se nemovitosti v Novém
Městě pod Smrkem.
Ze spisového materiálu, který měl Nejvyšší správní soud k dispozici k posouzení kasační
stížnosti manžela stěžovatelky, vedené pod sp. zn. 9 Afs 58/2012, zdejší soud ověřil, že správci
daně byly předloženy obecné nabídky na provedení určitých prací v nemovitosti v Novém Městě
pod Smrkem (oprava elektroinstalace, vnitřních omítek, podlahy, schodů, odpadů, rozvodů vody
a nátěrů, oprava vnější střechy, oken, dveří, fasády, klempířských prací a výměny hromosvodů)
obsahující odhad nákladů. Nebyly konkretizovány či rozděleny na jednotlivé položky, ze kterých
by bylo možno ověřit, o jaké konkrétní práce se jedná. Pro uvedené posouzení nemůže být
relevantní, že v cenových nabídkách je slovně zdůrazněno, že se jedná o opravy, neboť žádný
konkrétní popis, z něhož by šla tato skutečnost ověřit, předložené nabídky neobsahují. Není
ani zřejmé, zda se práce vztahují k celé nemovitosti, k částem, které byly pronajímány, či k částem
u nichž stěžovatelka tvrdí, že je její manžel měl v úmyslu pronajmout, nicméně je od poloviny roku
2007 užíval pouze k soukromým účelům. Tento úmysl ostatně mimo pouhé tvrzení manžel
stěžovatelky ani stěžovatelka nijak neprokázali. Nelze ani opomenout, že předložené nabídky
nepostačují k prokázání splnění zákonných předpokladů pro oprávněnost tvorby rezerv i v důsledku
absence dokladu o skutečném stavu předmětné nemovitosti, jenž by odůvodňoval nezbytnost
vytvoření rezervy. Manžel stěžovatelky tak v dané věci neunesl důkazní břemeno. Již při tvorbě
rezervy na opravu hmotného majetku nepostupoval v intencích právní úpravy a zanedbal či
podcenil potřebu věrohodně prokázat oprávněnost tvorby rezervy, včetně její výše. Logicky pak
nebyl v rámci daňové kontroly schopen tento nedostatek zhojit. Stěžovatelka se v průběhu daňové
kontroly i dalších navazujících řízení omezila pouze na odkaz na důkazní prostředky předložené
jejím manželem a sama žádné z tvrzených skutečností neprokázala.
Manžel stěžovatelky tedy neunesl důkazní břemeno ve věci oprávněnosti tvorby rezervy.
Stěžovatelka neuvedla žádná další tvrzení ani nenavrhla žádné jiné důkazní prostředky. Neunesla -li
stěžovatelka v projednávané věci důkazní břemeno ve věci oprávněnosti tvorby rezer vy, pak
z povahy věci nelze ani polemizovat o způsobu jejího výpočtu v závislosti na určení poměrů ploch
užívaných k bydlení a k podnikání. Nejvyšší správní soud proto uzavírá, že námitky týkající
se tvorby rezerv na opravu hmotného majetku manželem stěžovatelky nejsou důvodné.
Podstatou posledního okruhu námitek stěžovatelky je skutečnost, že žalovaný neuznal
příjmy, které manželovi stěžovatelky plynuly z prodeje cenných papírů za příjmy ve smyslu
ustanovení §7 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů ( příjmy z jiného podnikání podle
zvláštních předpisů), ale za příjmy ve smyslu ustanovení §10 tohoto zákona (ostatní příjmy).
Žalovaný dospěl k závěru, že manžel stěžovatelky již v roce 2006 ukončil svoji podnikatelskou
činnost a jeho povinností bylo ve smyslu ustanovení §23 odst. 8 písm. b) bod 2 zákona o daních
z příjmů upravit základ daně o výši pohledávek vykazovaných za zdaňovací období předcházející
dni ukončení podnikatelské činnosti, tj. ve zdaňovacím období roku 2006. Manžel stěžovatelky
v daňovém přiznání za zdaňovací období roku 2007 uvedl jako příjem z podnikání podle §7 zákona
o daních z příjmů pohledávku za společností Bonner, s. r. o., č. 2006009 ze dne 15. 7. 2006, ve výši
58 480 Kč bez DPH, nicméně správce daně a následně i žalovaný a krajský soud dospěli k závěru,
že stěžovatel fakticky ukončil podnikatelskou činnost již v roce 2006 a měl tedy postupovat podle
výše uvedeného ustanovení zákona o daních z příjmů.
Stěžovatelka namítá, že její manžel vykonával podnikatelskou činnost i po roce 2006,
konkrétně, že obchoduje s cennými papíry. Cenné papíry však neeviduje v obchodním majetku,
nicméně je za svůj obchodní majetek považuje, daňovou evidenci mu vede přímo broker, což
je dostatečné. Jako podnikatel plní i další povinnosti vůči státu, které z tohoto postavení vyplývají.
Mezi účastníky řízení je nesporné, že manžel stěžovatel je držitelem oprávnění k provozování
živnosti, přičemž provozování některých z nich má přerušené. Příjmy z těchto činností mu
neplynou. K obchodování s cennými papíry nedisponuje zvláštním povolením od České národní
banky a nejde rovněž o držbu cenných papírů ve smyslu §8 zákona o daních z příjmů.
V průběhu řízení před správními orgány týkajícím se daňové povinnosti manžela
stěžovatelky tento nejprve vypověděl, že obchodováním s cennými papíry se zabývá sdružení, poté
označil za provozovatele společnost a nakonec uvedl, že se sám zabývá spekulativním nákupem
cenných papírů, přičemž veškerou evidenci mu vede broker. O jaké cenné papíry se má jednat,
neupřesnil, jeho výpovědi se v tomto směru rozcházejí. Ve vztahu k daňovým záznamům o této
činnosti přímo uvedl, že protože si ztrátu z obchodování s cennými papíry nemůže uplatnit jako
výdaj, nezohledňuje tuto činnost v daňovém přiznání.
Úkolem Nejvyššího správního soudu je tedy posoudit otázku, zda manžel stěžovatelky či
stěžovatelka prokázali, že ve zdaňovacím období roku 2007 manžel stěžovatelky dosahoval příjmů
ve smyslu ustanovení §7 zákona o daních z příjmů, a proto se na něj ve vztahu ke zdaňovacímu
období roku 2006 nevztahovala povinnost stanovená v §23 odst. 8 písm. b) zákona o daních
z příjmů. Rozhodujícím kritériem pro posouzení, zda dochází k podnikání či nikoliv, je faktická
stránka věci, tj. není rozhodné, zda daňový subjekt řádně plní i své povinnosti plynoucí mu z dalších
právních předpisů (např. nahlásí přerušení provozování živnosti živnostenskému úřadu). Znamená
to, že podnikatelská činnost může být ukončena i v době, kdy daňový subjekt má formálně platné
živnostenské oprávnění, nicméně reálně žádnou podnikatelskou činnost neprovádí. K otázce
daňových dopadů překročení povoleného rozsahu živnostenské činnosti, tj. částečnému
neoprávněnému podnikání, z hlediska určení příjmů dle zákona o daních z příjmů, kasační soud pro
úplnost odkazuje na rozsudek ze dne 28. 2. 2006, č. j. 5 Afs 8/2005 - 79, publikovaný pod
č. 1266/2007 Sb. NSS.
Podle §7 odst. 1 zákona o daních z příjmů se v posuzovaném období jako příjmy
z podnikání rozuměly a) příjmy ze zemědělské výroby, lesního a vodního hospodářství, b) příjmy
ze živnosti, c) příjmy z jiného podnikání podle zvláštních předpisů, d) podíly společníků veřejné
obchodní společnosti a komplementářů komanditní společnosti na zisku.
V případě manžela stěžovatelky přicházejí v úvahu příjmy dle písm. b) či c) citovaného
ustanovení zákona o daních z příjmů.
Zákon o daních z příjmů neobsahuje definici podnikání osob uvedených v ustanovení §2
tohoto zákona. Je proto třeba v návaznosti na ustanovení §3 odst. 1 písm. b) a §7 odst. 1 písm. b)
zákona o daních z příjmů vyjít ze zákona č. 455/1991 Sb., o živnostenském podnikání
(živnostenský zákon). Podle ustanovení §1 a 2 živnostenského zákona je „živnostenským
podnikáním (živností)“ soustavná činnost provozovaná samostatně, vlastním jménem, na vlastní
odpovědnost, za účelem dosažení zisku a za podmínek stanovených tímto zákonem. Jde
o obdobnou definici, kterou uvádí i zákon č. 513/1991 Sb., obchodní zákoník. Podmínky,
resp. předpoklady, stanovené živnostenským zákonem jsou uvedeny v následujících ustanoveních
tohoto zákona (zejm. v ustanoveních §6 a §7). Skutečností prokazující naplnění předpokladů
daných tímto zákonem, tj. že daná osoba splňuje zákonné podmínky pro provozování živností, jsou
pak veřejné listiny - živnostenský list (příp. nahrazený osvědčením vydaným živnoste nským úřadem)
a koncesní listina s údaji podle živnostenského rejstříku; do jejího vydání pravomocné rozhodnutí,
jímž byla udělena koncese.
Pouze za splnění shora uvedených kumulativních podmínek lze hovořit o tom, že osoba
uvedená v ustanovení §2 zákon a o daních z příjmů podniká ve smyslu zákona o živnostenském
podnikání. Proto jen příjmy, které mají svůj původ v živnostenském podnikání, tj. v soustavné
činnosti provozované samostatně, vlastním jménem, na vlastní odpovědnost, za účelem dosažení
zisku a za podmínek stanovených zákonem o živnostenském podnikání (příjmy z živnosti), a plynou
osobám uvedeným v §2 zákona o daních z příjmů, lze podřadit pod ustanovení §7 odst. 1 písm. b)
zákona o daních z příjmů.
S ohledem na skutečnost, že manžel stěžovat elky ve zdaňovacím období roku 2007
nevykazoval žádné příjmy plynoucí mu z platných živnostenských oprávnění, nelze dovodit, že by
vykazoval nějaké příjmy ve smyslu ustanovení §7 odst. 1 písm. b) zákona o daních z příjmů (blíže
srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 9. 2007, č. j. 5 Afs 148/2006 - 50,
publikovaný pod č. 1396/2007 Sb. NSS). Pro posouzení nyní projednávané věci přitom není
rozhodné, zda manžel stěžovatelky dosud disponuje některými platnými živnostenskými
oprávněními či nikoliv, ale zda fakticky vykonává (resp. v rozhodném období vykonával) některou
z činností, ze které by mu plynuly příjmy ve smyslu ustanovení §7 zákona o daních z příjmů. Stejně
tak není rozhodné, zda manžel stěžovatelky platí sociální a zdravotní pojištění ja ko osoba
samostatně výdělečně činná. Cílem daňové kontroly je vyměřit daň ve správné výši, tj. v souladu
se skutečným, a nikoliv pouze formálně vedeným, stavem věci.
Ohledně aplikace §7 odst. 1 písm. c) zákona o daních z příjmů je podstatné, že manžel
stěžovatelky nedisponuje oprávněním České národní banky k činnosti obchodníka s cennými
papíry. Ze spisového materiálu je patrné, že sám manžel stěžovatelky s cennými papíry přímo
neobchodoval, ale využíval služeb brokera.
Nejvyšší správní soud považuje za zásadní, že manžel stěžovatelky cenné papíry nevedl
ve svém obchodním majetku a ani tak s nimi nenakládal. Daňovou evidenci vedenou podle §7b
zákona o daních z příjmů, ve které by byly cenné papíry zahrnuty, manžel stěžovatelky k výzvě
správce daně nepředložil. Doložil pouze sestavy od brokera, které však nevyhovují požadavkům
stanoveným §7b zákona o daních z příjmů na daňovou evidenci. Z takové evidence totiž musí být
ve smyslu citovaného ustanovení zákona zjistitelný základ daně, tj. musí obsahovat úd aje o příjmech
a výdajích, majetku daňového subjektu a jeho závazcích. To však předložené sestavy od brokera
neobsahují, nelze tedy mít za to, že manžel stěžovatelky cenné papíry vykazoval jako svůj obchodní
majetek ve smyslu §4 odst. 4 zákona o daních z příjmů. Nejvyšší správní soud tyto skutečnosti
ze spisového materiálu ve věci sp. zn. 9 Afs 58/2012 týkající se manžela stěžovatelky ověřil, vyvrátil
tak tvrzení stěžovatelky, že tento závěr krajského soudu nemá oporu ve spise.
Manžel stěžovatelky v průběhu řízení ani na dotaz správce daně neupřesnil, o jaké cenné
papíry se má jednat, měnil svá tvrzení týkající se subjektu provádějícího obchodování s cennými
papíry. Kupříkladu v protokolu o ústním jednání ze dne 27. 2. 2009 je zachycena odpověď manžela
stěžovatelky na dotaz správce daně týkající se určení společností, se kterými manžel stěžovatelky
v letech 2006 - 2008 obchodoval při spekulativním nákupu a prodeji cenných papírů. Manžel
stěžovatelky uvedl: „v roce 2006 CMS (Capital Market Service) možn á LTD New York (domnívám se, ale
myslím, že ano). Potom v průběhu doby možná Partie. Obchodoval jsem s ní jako právnická osoba a nepamatuji se,
jestli jsem s ní neuzavřel obchody jako fyzická osoba. Obchodoval jsem přes českého brokera (AFIN Brookers, ale
nevím, jestli se tak jmenovali celou dobu, oni se buď přejmenovali, nebo vyhlásili úpadek, už si to přesně nepamatuji).
Pak jsem měl jen pár obchodů s anglickým brokerem, jmenovali se asi Keyford Investments“ . Odpovědi manžela
stěžovatelky jsou značně neurčité. Nebyl schopen specifikovat, zda obchodoval jako právnická nebo
fyzická osoba, nebyl schopen přesně určit, prostřednictvím jakého brokera měl obchodovat.
Manžel stěžovatelky ani stěžovatelka tedy žádným hodnověrným způsobem neprokázali
tvrzení, že manžel stěžovatelky i po roce 2006 dosahoval příjmů z podnikatelské činnosti. Závěr
žalovaného i krajského soudu týkající se úpravy základu daně z příjmů za období roku 2006
o pohledávky za společností Bonner, s. r. o., nebyl vyvrácen.
VI. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatelkou nebyly Nejvyšší správním soudem shledány
důvodnými, při přezkumu nebyly shledány žádné důvody pro zrušení napadeného rozhodnutí dle
§103 odst. 3 a 4 s. ř. s., ke kterým Nejvyšší správní soud přihlíží z úřední povinnosti. Kasační
stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s. větou poslední zamítnuta.
O nákladech řízení o kasační stížnosti rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60
odst. 1 s. ř. s. ve spojení s §120 s. ř. s. Stěž ovatelka neměla ve věci úspěch, proto jí právo
na náhradu nákladů řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný
žádné náklady neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež
by překročily náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak,
že se žalovanému náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu