ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.11.2013:43
sp. zn. 9 Afs 11/2013 - 43
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní žalobce: R. S., zast. JUDr.
Milenou Novákovou, advokátkou se sídlem Rooseveltova 37, Český Krumlov, proti žalovanému:
Finanční úřad pro Kraj Vysočina (dříve Finanční úřad v Havlíčkově Brodě), se sídlem Tolstého
2, Jihlava, proti rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě ze dne 7. 3. 2012,
č. j. 30279/12/223911709367, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského soudu
v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2012, č. j. 31 Af 41/2012 – 32,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Hradci Králové ze dne 19. 12. 2012,
č. j. 31 Af 41/2012 - 32, se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
označeného rozsudku Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým byla
zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Finančního úřadu v Havlíčkově Brodě. Tímto rozhodnutím
bylo k žádosti stěžovatele částečně prominuto penále za pozdní úhradu daně z příjmů fyzických
osob za zdaňovací období roku 2000 a 2001.
Stěžovatel je německý státní občan, který pracoval v období let 2000 a 2001 ve společnosti
PLEAS, a.s., kam byl vyslán svým zaměstnavatelem, společností SCHIESSER AG, poté, co tato
společnost zakoupila ve společnosti PLEAS, a.s., majoritní podíl. Plat, který byl stěžovateli vyplácen
za práci pro českou společnost, byl v České republice zcela řádně zdaněn daní ze závislé činnosti.
Kromě tohoto platu dostával stěžovatel souběžně i plat od německé společnosti, který nebyl
podroben zdanění. Stěžovatel dle svého tvrzení nevěděl, že zdržuje-li se na území České republiky
více jak 183 dnů, má povinnost přiznat zde veškeré své celosvětové příjmy. Příjmy od německé
společnosti však nebyly podrobeny zdanění nikde. Svoje daňové povinnosti stěžovatel splnil
opožděně, a to po výzvě správce daně k podání daňového přiznání. Za zdaňovací období roku 2000
uhradil daň ve výši 783 744 Kč, za zdaňovací období roku 2001 pak daň ve výši 693 760 Kč.
Následně bylo stěžovateli sděleno penále za pozdní úhradu daně v celkové výši 789 010 Kč.
Předmětem sporu je výše prominutého penále, které bylo stěžovateli za zdaňovací období
roku 2000 prominuto ve výši 128 695 Kč z částky 428 983 Kč, za zdaňovací období roku 2001
ve výši 108 009 Kč z částky 360 027 Kč (236 704 Kč z celkové částky 789 010 Kč). Stěžovatel má
za to, že správce daně nepostupoval v souladu s metodickým pokynem Ministerstva financí
č. j. 43/85 111/2009 - 431 ze dne 29. 10. 2009, zveřejněným ve Finančním zpravodaji č. 6/2009
dne 5. 11. 2009 (dále jen „Pokyn D-330“, příp. „pokyn“), ani s neveřejným pokynem, který si sám
prostřednictvím zákona o svobodném přístupu k informacím obstaral. Dle jeho názoru by mu mělo
být po právu prominuto 100 % předepsaného penále.
Krajský soud přezkoumával rozhodnutí žalovaného (dále také „správce daně“) o částečném
prominutí penále z prodlení úhrady daně z příjmů fyzických osob za zdaňovací období roku 2000
a roku 2001 již podruhé. Ve svém v pořadí prvním zrušujícím rozsudku ze dne 19. 1. 2012, sp. zn.
31 Af 37/2011, uvedl, že navzdory tomu, že metodické pokyny nejsou obecně závaznými právními
předpisy, nýbrž pouze interními metodickými postupy, které jsou určené pro správce daně, je jejich
použití pro prominutí příslušenství daně z důvodů tvrdosti dle §55a zákona č. 337/1992 Sb.,
o správě daní a poplatků, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o správě daní a poplatků“),
na místě.
Ministerstvo financí těmito interními předpisy, jak samo v úvodu pokynu D-330 uvedlo,
vyjádřilo snahu zamezit případným excesivním individuálním rozhodnutím tak, aby byla při aplikaci
předmětného zákonného oprávnění, založeného na kombinaci neurčitého zákonného pojmu
a správního uvážení příslušného správce daně, v maximální možné míře šetřena veřejná práva
daňových subjektů spočívající v zákazu diskriminace a právu na řádný proces. Krajský soud proto
primárně z uvedené metodiky při posuzování věci vycházel.
Neztotožnil se s hodnocením žalovaného týkajícím se špatné spolupráce stěžovatele
se správcem daně, neboť žalovaný nepřihlédl ke specifické pozici stěžovatele - cizího státního
příslušníka. Stěžovatel na výzvu správce daně k podání daňového přiznání v rámci svých možností
reagoval, a to v poměrně krátkém časovém intervalu, když do 3 měsíců od obdržení výzvy daňové
přiznání podal a následně ihned daň zaplatil. Vzhledem ke skutečnosti, že stěžovatel úřednímu
dopisu od správce daně nerozuměl, musel si jej nechat přeložit, zařídit vyžadované podklady
pro vyplnění daňového přiznání a následně zařídit jeho překlad do úředního českého jazyka, lze mít
za to, že postoj stěžovatele je možné přinejmenším hodnotit jako vstřícný. Takový přístup tedy nic
neubírá na možnosti, aby byla jeho úroveň spolupráce se správcem daně hodnocena jako dobrá.
Krajský soud vyslovil ve zrušujícím rozsudku přesvědčení, že otázku spolupráce stěžovatele
hodnotil žalovaný v napadeném rozhodnutí nedostatečně, a proto je označil v této části
za nepřezkoumatelné. Ostatní námitky zamítl.
V pořadí v druhém rozhodnutí, které je předmětem přezkumu v nyní projednávané věci,
krajský soud prvotně zkoumal, zda se žalovaný řídil jeho názorem, jenž je ve smyslu §78 odst. 5
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“),
pro další daňové řízení závazný. Z odůvodnění napadeného rozhodnutí jednoznačně vyplynulo,
že žalovaný zohlednil při svém rozhodování o prominutí penále skutečnost, že stěžovatel
se nacházel v pozici cizího státního příslušníka a přesto na výzvy správce daně reagoval
v přiměřených termínech, a to i přes jazykovou bariéru. Z tohoto důvodu zvýšil žalovaný
promíjené penále o 20 %. Promíjené penále se tak zvýšilo z původně prominuté částky 78 901 Kč
na částku 236 704 Kč.
Krajský soud přisvědčil postupu žalovaného, který zohlednil to, že stěžovatel neměl
v rozhodné době u územních finančních orgánů žádný dluh. Z tohoto důvodu snížil promíjené
penále o 40 %. Tímto postupem však ve smyslu pokynu D-330 už nemohl zohlednit další důvody
a to, že se ze strany stěžovatele jednalo o jediné porušení platební povinnosti na území České
republiky a dále skutečnost, že zjištěné důvody nemají charakter zatajených skutečností. Pokyn
D-330 totiž při kumulaci uváděných důvodů umožňuje zohlednit pouze jeden, a to ten, který má
nejvyšší procentní sazbu, což bylo v projednávané věci splněno.
Krajský soud dále přisvědčil zvýšení promíjené částky o 30 %, neboť delší časový úsek
od zákonného vzniku daňové povinnosti a jejího následného vyměření nebyl zaviněn správcem
daně. Tuto skutečnost by správce daně mohl zohlednit pouze v případě, že by časový odstup
12 měsíců vznikl jeho zaviněním, tedy že by po uplynutí tohoto časového intervalu byla zahájena
daňová kontrola. Tato situace však nenastala.
Námitku, dle které došlo k vyměření daně za existence výkladových nejasností
hmotněprávního předpisu, krajský soud odmítl. V této otázce se plně přiklonil k názoru žalovaného,
podle kterého lze mít jednoznačně za to, že způsob zdanění nerezidentů s příjmy ze stálé
provozovny a pobývajících v kalendářním roce déle než 183 dnů na území České republiky
je z časového pohledu neměnný.
K otázce stanovení jazyka, v němž mělo být se stěžovatelem jednáno, krajský soud
konstatoval, že ze zákona o správě daní a poplatků nepochybně vyplývá, že před správcem daně
se jedná v jazyce českém nebo slovenském, přičemž veškerá písemná podání se předkládají v češtině
nebo slovenštině a listinné důkazy musí být opatřeny úředním překladem do tohoto jazyka. Postup
správce daně, který veškerou korespondenci zasílal stěžovateli v českém jazyce, byl zákonný.
V postupu žalovaného neshledal konečně krajský soud ani rozpor se zásadou přiměřenosti
evropského práva. Obsah §63 zákona o správě daní a poplatků neodporuje dle názoru krajského
soudu zásadám Smlouvy o Evropské unii, neboť je v souladu s jejími základními principy.
Další důvody, jež měly být dle mínění stěžovatele při prominutí penále zohledněny, již
nejsou jako tvrdost v pokynu D-330 uvedeny. Jde jednak o skutečnost, že jak český zaměstnavatel,
tak ani daňový poradce, stěžovatele na jeho povinnost odvést daň z příjmů v České republice
neupozornili, a dále skutečnost, že stěžovatel použil na doplatek své daňové povinnosti téměř
všechny rodinné úspory a že již nemá žádné prostředky k zaplacení sděleného penále. I s těmito
důvody se žalovaný dle krajského soudu v odůvodnění napadeného rozhodnutí řádně vypořádal
a krajský soud na jeho odůvodnění obsažené na str. 5 napadeného rozhodnutí plně odkázal.
Za daných okolností nelze považovat za tvrdost zákona skutečnost, že stěžovatel nebyl ze strany
zaměstnavatele ani daňového poradce o své daňové povinnosti informován. Ze žádné zákonné
úpravy nelze dovodit, že by zaměstnavateli taková povinnost jakkoliv vznikla. Pokud jde
o povinnost daňového poradce, je její posouzení otázkou smluvního ujednání mezi ním
a stěžovatelem.
K namítané tíživé finanční situaci stěžovatele, který na úhradu daně použil veškeré rodinné
úspory, krajský soud konstatoval, že daňové řízení neumožňuje, a to ani ve fázi řízení o prominutí
příslušenství daně, jakkoliv zohlednit při plnění platební povinnosti stěžovatele jeho eventuální
tíživou finanční situaci.
V kasační stížnosti stěžovatel uplatňuje námitky ve smyslu ustanovení §103 odst. 1 písm. a),
b) a d) s. ř. s. Stěžovatel má za to, že správce daně zatížil své rozhodnutí nepřípustnou libovůlí
a porušil zavedenou správní praxi. Předně se domnívá, že metodické pokyny uvádějí pouze
nejčastější důvody, pro které lze usuzovat na tvrdost zákona. Proto samotný článek 4 neveřejného
metodického pokynu, který si stěžovatel v rámci zákona o svobodném přístupu k informacím
vyžádal, umožňuje správcům daně odchýlit se od doporučovaného procentuálního vyčíslení
promíjeného penále u jednotlivých nejčastějších důvodů a rozhodnout s přihlédnutím ke specifické
situaci stěžovatele.
Existují-li specifické důvody nad rámec důvodů, uvedených v metodickém pokynu, potom
slůvko „může“ znamená, že žalovaný měl povinnost tyto specifické důvody zohlednit.
Stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost té části rozhodnutí krajského soudu, ve které se soud
ztotožnil s odůvodněním správce daně, týkajícím se nezohlednění skutečnosti, že stěžovatel nebyl
ze strany zaměstnavatele ani daňového poradce o své daňové povinnosti informován, jakož
i nepřihlédnutí ke stěžovatelově tíživé situaci.
V otázce nevědomosti či neinformovanosti stěžovatele o rozsahu své daňové povinnosti
považuje odkaz krajského soudu na rozhodnutí žalovaného za nedostatečný a v této souvislosti
odkazuje na ustálenou judikaturu, dle které není prosté převzetí odůvodnění správce daně
dostačující. Pokud krajský soud uvádí, že z řádné zákonné úpravy nelze dovodit povinnost
zaměstnavatele informovat stěžovatele o povinnosti podat daňové přiznání, pak zaměňuje příčinu
a následek. Stěžovatel neargumentoval existencí takovéto zákonné povinnosti, ale v neinformování
stěžovatele spatřoval okolnost mající za následek přílišnou tvrdost sděleného penále.
Nezohlednění tíživé finanční situace stěžovatele není bez dalšího možné. Je totiž zřejmé,
že prominutí příslušenství daně je jistý znak milosti, při jehož výkonu stojí správní orgán mimo
vymezená pravidla. V takovém případě je naopak povinností správce daně přihlédnout ke všem
okolnostem případu. Tíživá finanční situace je typickým důvodem pro prominutí příslušenství daně,
stejně jako často bývá špatný zdravotní stav důvodem pro udělení milosti stíhanému
či odsouzenému člověku.
Obsah metodických pokynů, na které krajský soud odkazuje, nelze považovat za část
správní úvahy žalovaného či za část odůvodnění rozsudku. Pokyn stanoví podmínky, neobsahuje
však úvahu o jejich aplikaci na posuzovanou věc, ani úvahu o oprávněnosti uplatněných důvodů.
V závěru kasační stížnosti stěžovatel obšírně cituje z rozsudku Nejvyššího správního soudu
ze dne 7. 9. 2012, č. j. 2 Afs 55/2004 - 24 (všechna zde uváděná rozhodnutí NSS jsou dostupná
na www.nsoud.cz), dle kterého je úkolem správce daně pečlivě posoudit konkrétní okolnosti
případu nasvědčující tvrdosti zákona. Pokud by shledal, že je pro zvláštnost situace stěžovatele
na místě, aby se odchýlil od zásadně vyžadovaných podmínek Pokynu D-330, může tak učinit.
Nejvyšší správní soud v uvedeném rozsudku výslovně uvedl, že „žalobce může uplatňovat
nezaviněnou platební neschopnost jako důvod přílišné tvrdosti zákona (čl. II oddíl B bod 14), aniž by mu v tom
bránily skutečnosti vyjmenované v čl. II oddíl A Pokynu D-330. Tím samozřejmě zdejší soud nikterak nepředjímá,
jak má stěžovatel o dané žádosti věcně rozhodnout, pouze upozorňuje na povinnost se s těmito skutečnostmi
vypořádat. K tomu Nejvyšší správní soud připomíná právní názor obsažený v jeho rozsudku ze dne 5. 12. 2008,
č. j. 2 Afs 99/2008 – 52, podle kterého by institut prominutí příslušenství daně měl „zajistit, že v případech, kdy
to sociální či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů
na místě, bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována nebo že mu budou alespoň
ulehčeny časové podmínky jejího uhrazení. Jakkoliv totiž na tyto ‚úlevy‘ není dán právní nárok, plyne ze zásad
zákazu libovůle a předvídatelnosti rozhodování správních orgánů požadavek jednotného a racionálního rozhodování
v těchto případech tak, aby nedocházelo k bezdůvodnému zvýhodňování či naopak ke znevýhodňování některých
daňových subjektů.“
Z uvedených důvodů stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu
k dalšímu řízení.
Ve vyjádření ke kasační stížnosti odkazuje žalovaný na své vyjádření k žalobě. Konstatuje,
že postupoval v souladu s uváděným metodickým pokynem, uplatněné okolnosti hodnotil
z hlediska tvrdosti zákona, přičemž při tomto hodnocení vycházel z ustálené praxe. Zdůrazňuje,
že právě přidržení se příslušné metodiky vede k předvídatelnosti rozhodování správního orgánu
a současně ctí zásadu rovného zacházení.
Zmírnění tvrdosti je právní institut pro výjimečné případy, kdy striktní aplikace právní
normy vede k zvlášť tíživým důsledkům. Udělení výjimky musí být vždy odůvodněno tak, aby bylo
zjevné, jakým způsobem k závěru o existenci mimořádných okolností správce daně dospěl.
V projednávané věci správce daně k zohlednění mimořádných okolností zjevně nedospěl, ačkoliv
stěžovatel namítá nepřezkoumatelnost rozsudku právě s ohledem na absenci vyhodnocení
podmínek pro individuální posouzení žádosti ve smyslu čl. IV metodických postupů.
K výkladu výrazu „může“ se v rámci institutu prominutí daně vyslovil Nejvyšší správní soud
v rozsudku ze dne 21. 7. 2009, č. j. 8 Afs 85/2007 - 54, v tom smyslu, že „pokud (...) jde o smysl
institutu prominutí daně a jejího příslušenství, vychází soud z toho, že promíjení daňových dluhů bylo vždy vnímáno
jako milost, jako výjimečné osvobození konkrétního případu z všeobecné daňové povinnosti. Je to ostatně pozůstatek
královských milostí a pardonů, kdy se stát vzdává daňové pohledávky, na kterou má dle zákona nárok.
Tento charakter si přitom promíjení daní dochovalo i do dnešní doby, a lze uzavřít, že rozhodnutí o prominutí daně
podle §55a d. ř. je rozhodnutím vydávaným ve sféře volného uvážení, přičemž správní orgán i při naplnění
zákonných předpokladů daň prominout může, ale také nemusí“.
Správní uvážení samozřejmě nesmí být libovolné a nesmí překračovat zákonné meze, což
bylo v projednávané věci splněno. Žalovaný má za to, že pečlivě posoudil veškeré okolnosti případu
a vyhodnotil veškeré stěžovatelem uplatněné skutečnosti, přičemž žádné mimořádné okolnosti,
pro které by se měl odchýlit od podmínek stanovených pokynem D-330, neshledal. Na podporu
svého postupu pak odkázal na rozsudek zdejšího soudu ze dne 22. 1. 2004, č. j. 5 Azs 47/2003 - 48,
zabývající se otázkou přezkumu správního uvážení.
Žalovaný Nejvyššímu správnímu soudu navrhl, aby kasační stížnost stěžovatele zamítl.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, ověřil při tom,
zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti
(§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Stěžovatel brojí kasační stížností zejména proti nepřezkoumatelnosti napadeného rozsudku,
ve věcné rovině má pak za to, že existují-li specifické okolnosti na straně žadatele o prominutí
příslušenství daně, je povinností správce daně takové okolnosti při promíjení daně vždy zohlednit.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí krajského soudu je totiž možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti. Tedy že se jedná o rozhodnutí
srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč krajský soud
rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Také za situace, kdy krajský soud přezkoumá
rozhodnutí žalovaného, které pro absenci odůvodnění nebylo přezkoumání vůbec způsobilé, zatížil
vadou nepřezkoumatelnosti i své rozhodnutí (srovnej rozsudek NSS ze dne 13. 6. 2007,
č. j. 5 Afs 115/2006 - 91). Nepřezkoumatelnost rozhodnutí je natolik závažnou vadou, že k ní soud
přihlíží i bez námitky z úřední povinnosti (§109 odst. 4 s. ř. s.).
Stěžovatel má za to, že správce daně zatížil své rozhodnutí nepřípustnou libovůlí a porušil
zavedenou správní praxi. To spatřuje zejména v nezohlednění specifických důvodů na straně
stěžovatele, které nejsou a vzhledem k „rozmanitostem života“ ani nemohou být uvedeny
v obecném metodickém pokynu. Stěžovatel má za to, že při prominutí příslušenství je nutno
zohlednit veškeré specifické okolnosti, a to i takové, které nejsou v pokynu D-330 uvedeny.
Předně je nutno konstatovat, že z rozhodnutí žalovaného je zřejmé, že při promíjení
příslušenství daně hodnotil veškeré stěžovatelem uplatněné okolnosti, tedy i okolnosti, které nejsou
v pokynu D-330 uvedeny (strana 4 až 6 žalobou napadeného rozhodnutí). Jinými slovy žalovaný
postupoval přesně v intencích kasačních námitek stěžovatele, s tím rozdílem, že stěžovatelem
uplatněné důvody nevyhodnotil jako důvody svědčící ve prospěch stěžovatele. Takový postup nelze
sám o sobě označit za nepřípustnou libovůli a porušení zavedené správní praxe. Ostatně v čem
konkrétně zavedená správní praxe spočívá a v jakém ohledu se od této praxe žalovaný v této věci
odchýlil, již stěžovatel žádným způsobem nekonkretizoval. Nesouhlas stěžovatele s věcným
vyhodnocením jím uváděných specifických okolností nemůže mít bez dalšího za následek
nepřezkoumatelnost.
Zdejší soud nesdílí ani námitku nedostatečného odůvodnění krajského soudu v otázce
hodnocení neinformovanosti stěžovatele o rozsahu jeho daňové povinnosti v České republice.
Stěžovateli lze přisvědčit v tom, že se krajský soud ztotožnil se závěrem žalovaného a skutečně
odkázal na jeho odůvodnění. Současně však uvedl, z jakého důvodu má za to, že jsou závěry
žalovaného správné. Jinými slovy odůvodnil, proč skutečnost, že stěžovatel nebyl o své daňové
povinnosti ze strany českého zaměstnavatele či německého daňového poradce poučen, nelze
posuzovat jako tvrdost zákona. Ostatně s tímto jeho věcným hodnocením stěžovatel dále na straně
4 kasační stížnosti polemizuje, když krajskému soudu konkrétně vytýká, že argumentuje-li
neexistencí zákonné povinnosti českého zaměstnavatele informovat stěžovatele o rozsahu jeho
daňové povinnosti, zaměňuje příčinu a následek. Z uvedeného je zřejmé, že stěžovatel polemizuje
s věcným odůvodněním krajského soudu, což by v případě nepřezkoumatelnosti jeho úvahy
či pouhého odkazu na odůvodnění žalovaného nebylo vůbec možné.
Nejvyšší správní soud se však ztotožňuje s námitkou nepřezkoumatelnosti napadeného
rozsudku napadající nedostatečnost odůvodnění v otázce tíživé finanční situace stěžovatele.
Stěžovatel uvedl, že na úhradu vyměřené daně, která dokonce převýšila jeho čistý příjem v České
republice (konkrétně 1 477 504 Kč), použil veškeré rodinné úspory, přičemž daň uhradil
v nejkratším možném termínu. V žádosti o prominutí, na kterou v žalobě plně odkázal, dále v této
souvislosti uvedl, že uhradit navíc penále ve výši 789 010 Kč se mu jeví vzhledem k jeho specifické
situaci a absenci jakýchkoliv volných prostředků jako příliš tvrdé. Krajský soud na straně 7
napadeného rozsudku k této námitce uvedl: „daňové řízení neumožňuje, a to ani ve fázi řízení o prominutí
příslušenství daně, jakkoliv zohlednit při plnění platební povinnosti žalobce jeho eventuální tíživou finanční situaci.“
Takové odůvodnění nemá jak kasační soud přezkoumat. V rozhodnutí chybí jakákoliv
úvaha, která soud k takovému závěru vedla, přičemž samotný závěr je v rozporu se shora citovanou
judikaturou druhého a pátého senátu Nejvyššího správního soudu. Nejvyšší správní soud
opakovaně výslovně uvedl, že „institut prominutí příslušenství daně měl zajistit, že v případech, kdy to sociální
či ekonomická situace daňového dlužníka objektivně vyžaduje nebo kdy je to z jiných legitimních důvodů na místě,
bude sankce v jeho konkrétním případě přiměřeně snížena či zcela eliminována...“
Pokud pak jde o věcnou polemiku uvedenou v kasační stížnosti, tak ta se týká pouze
přesvědčení stěžovatele, že umožňuje-li článek 4 neveřejného metodického pokynu správcům daně
odchýlit se od doporučovaného procentuálního vyčíslení promíjeného penále u jednotlivých
nejčastějších důvodů, a rozhodnout s přihlédnutím ke specifické situaci stěžovatele, pak při existenci
těchto specifických důvodů slůvko „může“ znamená, že žalovaný měl povinnost tyto specifické
důvody zohlednit.
S takovým výkladem však Nejvyšší správní soud nemůže souhlasit. Ustanovení §55a zákona
o správě daní a poplatků je právní normou, která zahrnuje kombinaci neurčitého právního pojmu
a správního uvážení. Důvody odstranění tvrdosti nelze obsahově zcela přesně vymezit, což
připouští i stěžovatel (rozmanitost každodenního života), a aplikace tohoto neurčitého pojmu
je vždy závislá na konkrétních okolnostech posuzované věci. Objektivní existence specifických
okolností ještě sama o sobě nemá za následek vyhovění žádosti o prominutí příslušenství daně,
konkrétní specifická situace musí být nejprve vždy správcem vyhodnocena a takové vyhodnocení
je pak obsahem správní úvahy, která může být podrobena soudnímu přezkumu.
Ke stejnému závěru dospěl také Ústavní soud v usnesení ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. IV. ÚS 2323/07, kde konstatoval, že použitím neurčitých právních pojmů v §55a zákona
o správě daní a poplatků zákonodárce „vytvořil prostor veřejné správě, aby zhodnotila, zda konkrétní situace
patří do rozsahu neurčitého právního pojmu či nikoli, přičemž s existencí určitého skutkového stavu není jednoznačně
spojen jediný právní následek; je pak na uvážení správního orgánu - ve stanovených mezích – takový následek určit,
jmenovitě rozhodnout, zda žádosti daňového dlužníka vyhovět a daň či její příslušenství prominout či nikoli“.
Žádné jiné věcné námitky stěžovatel v kasační stížnosti neuplatnil.
Z výše uvedených důvodů Nejvyššímu správnímu soudu nezbylo, než rozsudek krajského
soudu pro částečnou nepřezkoumatelnost zrušit a věc mu vrátit k dalšímu řízení. Krajský soud je při
novém projednání věci vázán právním názorem zdejšího soudu; v novém rozhodnutí ve věci
krajský soud rozhodne i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 27. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu