ECLI:CZ:NSS:2013:9.AFS.18.2012:34
sp. zn. 9 Afs 18/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: J. H., zast.
JUDr. Jiřím Bydžovským, advokátem se sídlem Soudní 2107, Tachov, proti žalovanému:
Generální ředitelství cel, se sídlem Budějovická 7, Praha 4, proti rozhodnutí Celního ředitelství
Plzeň ze dne 10. 12. 2009, č. j. 11602-2/2009-1601-21, ve věci celního deliktu, v řízení o kasační
stížnosti žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011,
č. j. 30 Af 13/2010 - 49,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Plzni ze dne 20. 12. 2011, č. j. 30 Af 13/2010 - 49,
se ve výrocích II. a III. zrušuje a věc se vrací v tomto rozsahu krajskému soudu
k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Včas podanou kasační stížností napadl žalovaný (dále jen „stěžovatel“ výroky II. a III.
v záhlaví označeného rozsudek Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“). Výrokem
I. tohoto rozsudku krajský soud zamítl žalobu proti rozhodnutí žalovaného ze dne 10. 12. 2009,
č. j. 11602-2/2009-1601-21. Výrokem II. však upustil od sankce pokuty ve výši 1 000 Kč
uložené žalobci prvostupňovým rozhodnutím Celního úřadu Tachov ze dne 22. 9. 2009,
č. j. 5163-12/2009-186100-021, ve spojení s napadeným rozhodnutím žalovaného. Krajský soud
dále stanovil žalovanému povinnost nahradit žalobci polovinu důvodně vynaložených nákladů
řízení, a to ve výši 5 320 Kč.
Nejvyšší správní soud k osobám účastníků řízení uvádí, že s účinností od 1. 1. 2013 došlo
dle §81 odst. 1 zákona č. 17/2012 Sb., o celní správě České republiky, ve znění pozdějších
předpisů, ke zrušení Celního ředitelství Plzeň, které bylo v projednávané věci žalovaným
správním orgánem. Dle citovaného zákona se jeho právním nástupcem stalo Generální
ředitelství cel (dále jen „stěžovatel“), které na základě výzvy Nejvyššího správního soudu sdělilo,
že na podané kasační stížnosti trvá.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Nejvyšší správní soud ze správního spisu předloženého stěžovatelem zjistil následující
skutečnosti:
Žalobce obdržel dne 28. 5. 2009 zásilku štěpkovačů na dřevo z Číny, která byla
propuštěna do volného oběhu v Hamburku a řádně proclena. Při rozbalení zásilky žalobce zjistil,
že uvnitř štěpkovačů se nachází další zboží - 7 ks nabíječek baterií a 3 ks inventorů. Dodání
tohoto zboží neočekával, předem k němu neobdržel žádné doklady a byl si tedy vědom
skutečnosti, že nebylo procleno. Dne 17. 6. 2009 se žalobce dostavil na Celní úřad Tachov (dále
jen „celní úřad“), u něhož požádal o dodatečné vyměření celního dluhu z uvedeného
zahraničního zboží. Na základě výše uvedeného zahájil celní úřad dne 27. 7. 2009 správní řízení
pro podezření ze spáchání celního deliktu dle ustanovení §293 odst. 1 písm. h) zákona
č. 13/1993 Sb., celní zákon, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „celní zákon“).
Dne 22. 9. 2009 bylo vydáno rozhodnutí o celním deliktu č. j. 5163-12/2009-186100-021, dle
něhož se žalobce dopustil celního deliktu podle ustanovení §298 odst. 1 a 2 celního zákona
způsobem uvedeným v ustanovení §293 odst. 1 písm. h) celního zákona. Za výše uvedené uložil
celní úřad žalobci pokutu ve výši 1 000 Kč a povinnost nahradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč.
Žalobce podal proti tomuto rozhodnutí včas odvolání, v němž namítal, že jeho jednáním
nebyl porušen ani ohrožen zájem společnosti, neboť takové ohrožení je vyloučeno. Žalobce
vzniklý celní dluh uhradil, naopak celní úřad svým postupem ohrožuje zájem společnosti.
Žalovaný jako odvolací orgán rozhodnutím napadeným v tomto řízení podané odvolání zamítl
a napadené rozhodnutí celního úřadu potvrdil.
III. Řízení před krajským soudem
Žalobce podal proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 10. 12. 2009 žalobu dle části třetí,
hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř.
s.“), v níž správnímu orgánu vytýkal především, že se měl mimo formální stránky deliktu zabývat
také jeho materiální stránkou a zhodnotit konkrétní stupeň společenské nebezpečnosti deliktu,
jeho závažnost, délku trvání, osobu delikventa, případně způsobený následek deliktu a to, zda
došlo ke spáchání deliktu opakovaně. Dle názoru žalobce však výše uvedené stěžovatel neučinil,
což vedlo k vydání nesprávných rozhodnutí správních orgánů obou stupňů. V konkrétním
případě dle žalobce správní orgány nezvážily, zda je vůbec možné uložit trest pokuty a povinnost
k náhradě nákladů řízení. Na dané správní řízení měly být aplikovány zásady trestního řízení.
Nebyla-li dána společenská nebezpečnost deliktu, nemohla být žalobci za jeho jednání uložena
pokuta. Správní orgány toto vyhodnocení neprovedly vyčerpávajícím způsobem, proto jsou jejich
rozhodnutí zatížena vadami, které ve svém souhrnu vedly k vydání nesprávného rozhodnutí.
Žalobce navrhl, aby krajský soud napadená rozhodnutí správních orgánů obou stupňů zrušil.
Krajský soud nařídil na den 20. 12. 2011 ústní jednání. Zástupkyně žalobce zde uvedla,
že v případě shledání žaloby jako nedůvodné žádá soud o rozhodnutí o upuštění od pokuty
uložené napadeným rozhodnutím.
Ve výroku I. rozsudku krajský soud žalobu zamítl. Konstatoval, že odpovědnost
za spáchání celního deliktu je koncipována jako odpovědnost objektivní, proto námitky žalobce
týkající se např. konkrétního stupně společenské nebezpečnosti nemohou být důvodné. Žalobce
se tedy dopustil jednání popsaného v ustanovení §293 odst. 1 písm. h) celního zákona a v tomto
směru je rozhodnutí celních orgánů zcela v souladu se zákonem.
Soud výrokem II. rozsudku upustil od sankce pokuty uložené žalobci. V odůvodnění
uvedl, že celní zákon, na rozdíl např. od zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění do
31. 7. 2011 (dále jen „zákon o přestupcích“), neobsahuje výslovný zákaz upuštění od potrestání
ve věci správního deliktu dle §293 odst. 1 písm. h) celního zákona. Soud tak dospěl k závěru,
že v posuzované věci existuje prostor pro rozhodnutí o upuštění od sankce pokuty uložené
žalobci. Dle krajského soudu se dále lze oprávněně domnívat, že celní úřad vycházel při stanovení
výše pokuty z možnosti uložit pokutu v maximální výši 4 000 000 Kč, namísto správných 250 000
Kč. S ohledem na tuto skutečnost a zvláště na polehčující okolnosti (např. že žalobce splnil svou
povinnost vyplývající z celního zákona dobrovolně, množství zboží uniklého dohledu celním
orgánům bylo zanedbatelné) shledal krajský soud pokutu nepřiměřenou, a proto od ní upustil.
Výrokem III. bylo rozhodnuto o nákladech řízení tak, že žalovaný je povinen nahradit
žalobci jednu polovinu důvodně vynaložených nákladů řízení ve výši 5 320 Kč. V podání ze dne
23. 12. 2011 žalobce požadoval náhradu nákladů řízení v celkové výši 5 940 Kč. Krajský soud
však dovodil, že za úkony uvedené v podání by náhrada nákladů činila 10 640 Kč, tuto částku pak
také považoval za důvodně vynaložené náklady řízení. Vzhledem k tomu, že byl žalobce ve věci
částečně úspěšný, byla mu přiznána polovina těchto nákladů řízení, což činilo 5 320 Kč.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodů
uvedených v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., jíž se domáhá zrušení rozsudku
krajského soudu v rozsahu výroků II. a III. a vrácení věci uvedenému soudu k dalšímu řízení.
Stěžovatel v kasační stížnosti namítá, že soud využil moderačního práva v rozporu
s ustanovením §78 odst. 2 s. ř. s. a upustil tak od sankce v rozporu s pozitivní právní úpravou
správního trestání celních deliktů. Státní moc lze uplatňovat pouze v případech a mezích
stanovených zákonem a způsobem, který zákon stanoví. Správní trestání je výkonem státní moci
a proto správní orgány disponují pravidly, která normují ve vztahu k výkonu státní moci příkazy
konat či explicitní dovolení konat. Krajský soud tato pravidla však evidentně pomíjí, dovozuje-li
z absence explicitního zákazu upustit od sankce v rámci celního zákona implicitní dovolení
k upuštění od sankce. Celní zákon ani jiný subsidiárně použitelný předpis celním orgánům
nedovoloval od sankce upustit. Tento postup by nebyl možný ani na základě ustanovení §299
odst. 5 celního zákona, který představuje institut liberace, avšak nikoliv upuštění od sankce.
Nemohly-li celní orgány od sankce upustit, nemohl tak ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s. učinit
ani krajský soud a v tomto jsou jeho závěry nezákonné. Analogii se zákonem o přestupcích tak,
jak ji použil krajský soud, považuje stěžovatel za nesprávnou a nepřípadnou, neboť v případě
možnosti upuštění od sankce je právní úprava zákona o přestupcích zcela odlišná od celního
zákona. V právě posuzované věci se navíc jednalo o správní delikt podnikatele a nikoliv
o přestupek fyzické osoby. Soud tak aplikoval na činnost stěžovatele jako správního orgánu
princip legální licence vlastní oblasti soukromého práva, kde určité oprávnění lze dovozovat
z neexistence explicitního zákazu. Tento princip však v oblasti veřejného práva přirozeně neplatí
a výrok II. napadeného rozsudku je tak dle stěžovatele zjevně nezákonný.
K otázce přiměřenosti výše pokuty stěžovatel na základě judikatury zdejšího soudu
konstatuje, že o zjevně nepřiměřenou sankci se nemůže jednat v případech, kdy pokuta byla
uložena těsně nad spodní hranicí zákonného rozmezí. Stěžovatel dále uznal, že v odůvodnění
rozhodnutí došlo k chybnému uvedení číslovky označující horní hranici pro uložení pokuty,
argumentuje však, že se jedná pouze o pochybení technického rázu. Správní orgány totiž
vycházely ze správné horní hranice a toto pochybení tak nemělo vliv na samotný výrok o sankci.
Dle stěžovatele krajský soud příliš bagatelizoval samotný delikt, když upustil od sankce,
na základě čehož pak nechal otevřenou otázku, kdy je třeba tyto delikty trestat a kdy nikoliv.
V druhé části kasační stížnosti je napadán též výrok o náhradě nákladů řízení. Dle názoru
stěžovatele krajský soud vůbec nemohl od sankce upustit, a proto neměla být žalobci přiznána ani
polovina náhrady nákladů řízení. Pokud již však soud o náhradě nákladů řízení rozhodoval,
nemohl tak učinit způsobem uvedeným v rozsudku. Žalobce vyčíslil své náklady na částku 5 940
Kč, kterou důvodně vynaložil. Polovinou tedy mělo být 2 970 Kč. Krajský soud však
vykonstruoval, kolik by žalobce požadovat mohl a nikoli, kolik důvodně vynaložil. Ze soudem
vypočtené částky 10 640 Kč pak polovinu tvoří 5 320 Kč. Tuto částku dal soud žalovanému
k náhradě. Dle stěžovatele tím porušil dispoziční zásadu včetně ustanovení §60 odst. 1 a 8 a §36
odst. 1 s. ř. s., neboť náhradu nákladů řízení v této výši nikdy žalobce neuplatnil.
Žalobce svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou v ní
namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení a nepřezkoumatelnost
spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů rozhodnutí, popřípadě v jiné vadě řízení
před soudem, mohla-li mít taková vada za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení
před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí
o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy
je rozhodnutí správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského
soudu z těchto důvodů, přičemž shledal, že řízení o žalobě proti rozhodnutí správního orgánu
nebylo stiženo žádnou výše popsanou vadou.
Při posuzování, zda nebylo předcházející řízení zatíženou vadou, jež mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, zdejší soud ověřil včasnost vznesení návrhu
žalobce na upuštění od uložené sankce.
Dle ustanovení §65 odst. 3 rozhodl-li správní orgán o uložení trestu za správní delikt, může se ten,
jemuž byl takový trest uložen, domáhat též upuštění od něj nebo jeho snížení v mezích zákonem dovolených. Dále
ustanovení §78 odst. 2 s. ř. s. stanoví, že rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán
uložil trest za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl
uložen ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených, lze-li takové
rozhodnutí učinit na základě skutkového stavu, z něhož vyšel správní orgán, a který soud případně vlastním
dokazováním v nikoli zásadních směrech doplnil, a navrhl-li takový postup žalobce v žalobě. Uvedená
ustanovení zakotvují tzv. moderační právo soudu, tj. právo soudu upustit od sankce nebo ji snížit
v mezích zákonem dovolených.
Návrh na moderaci může být soudem uznán za včasně podaný, pokud je upřesněn
po uplynutí lhůty k podání žaloby, avšak lze jej považovat za rozvinutí řádně uplatněného
žalobního bodu. Za těchto podmínek lze vznést návrh na moderaci logicky i při ústním jednání.
Shodně se k této otázce vyjádřil Nejvyšší správní soud v rozsudku ze dne 30. 11. 2005,
č. j. 1 As 30/2004 - 82 (dostupném na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále uvedená
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu): „Žalobní petit musí vycházet z řádně uplatněných žalobních
bodů; zatímco však podkladem pro návrh na zrušení rozhodnutí a vrácení věci žalovanému správnímu orgánu
k dalšímu řízení může být jakýkoli žalobní bod (ať už spočívá na tvrzených vadách řízení nebo hmotněprávní
nezákonnosti jakéhokoli ze závěrů žalovaného správního orgánu), podkladem pro návrh na moderaci musí být
tvrzení o tom, že trest uložený žalobci je nepřiměřený. Nepostačí tedy zpochybňovat právní základ odpovědnosti:
pokud žalobce tvrdí pouze to, že neporušil zákon a že mu nevznikla odpovědnost (žalobní námitky tedy směřují
jen proti samotnému posouzení jeho jednání jako deliktního), nebude se moci později domáhat moderace trestu.
Aby tak mohl učinit, musí již v žalobě výslovně napadat nepřiměřenost trestu a své přesvědčení o tom, že správní
orgán pochybil při stanovení výše trestu, musí v průběhu řízení před soudem též zdůvodnit.“
Na základě výše uvedeného zdejší soud posuzoval, zda návrh na upuštění od sankce byl
obsažen v některé včas vznesené žalobní námitce. Nejvyšší správní soud z žaloby ověřil,
že žalobce vytkl správnímu orgánu absenci úvahy, zda výše ukládané pokuty odpovídá závažnosti
správního deliktu, jeho následku a dalším skutečnostem. Dle žalobce správní orgán neposoudil,
zda vůbec měl být uložen trest pokuty. Žalobce tedy v žalobě řádně uplatnil výhrady proti
samotnému uložení pokuty i její výši ve smyslu §78 odst. 2 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud se ztotožnil se závěry krajského soudu ohledně podání návrhu
na upuštění od sankce a dovodil, že ani v tomto směru není napadený rozsudek zatížen vadou,
která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, a proto přistoupil k přezkumu
rozsudku v mezích kasačních námitek.
Stěžovatel dále namítl nepřezkoumatelnost rozsudku spočívající v nedostatku důvodů
rozhodnutí a vadách řízení před správním soudem. K námitce však neuvedl žádné bližší
okolnosti, ani neupřesnil, které konkrétní důkazy či podklady a zjištění v odůvodnění rozsudku
postrádá. Nejvyšší správní soud k takto formulované námitce s odkazem na svou konstantní
judikaturu konstatuje, že stěžovatel nemůže úspěšně zpochybnit nedostatečnost důvodů
rozhodnutí a vady řízení před správním soudem, pokud sám konkrétně neuvede skutečnosti
či důkazy, které pro jeho tvrzení svědčí (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
13. 4. 2004, č. j. 3 Azs 18/2004 – 37).
Nejvyšší správní soud se tedy neztotožnil s námitkou stěžovatele, dle které je rozsudek
krajského soudu nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů rozhodnutí pro vady v řízení před
správním soudem a neshledal sám v napadeném rozhodnutí pochybení ve smyslu §109 odst. 3
a 4 s. ř. s.
Hlavní námitkou stěžovatele je využití moderačního práva soudem. V posuzované věci
použil krajský soud dle stěžovatele moderační právo v rozporu s ustanovením §78 odst. 2 s. ř. s.
a upustil od sankce v rozporu s pozitivní právní úpravou správního trestání celních deliktů.
Dle §78 odst. 2 s. ř. s. rozhoduje-li soud o žalobě proti rozhodnutí, jímž správní orgán uložil trest
za správní delikt, může soud, nejsou-li důvody pro zrušení rozhodnutí podle odstavce 1, ale trest byl uložen
ve zjevně nepřiměřené výši, upustit od něj nebo jej snížit v mezích zákonem dovolených.
Stěžovatel učinil na základě kasačních námitek předmětnou otázkou problematiku snížení
či upuštění od sankce v mezích zákonem dovolených. Účelem a smyslem moderačního práva
soudu je nahrazení správního uvážení o výši sankce soudním uvážením, které se musí pohybovat
v intencích zákona a v rámci stejných zákonných mezí jako správní uvážení správního orgánu.
Správní soud se tudíž musí při rozhodování o možnosti upustit od sankce za správní delikt řídit
stejnými zákonnými východisky a stejnými pravidly, kterými se řídil sám správní orgán v době,
kdy o sankci rozhodoval. Nedovoluje-li tedy zákon správnímu orgánu upustit od uloženého
trestu, pak ani správní soud není nadán pravomocí od něj upustit (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 6. 2009, č. j. 5 As 46/2008 – 50, obdobně též rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 25. 6. 2008, č. j. 6 As 48/2007 – 58).
Při využití moderačního práva dle §78 odst. 2 s. ř. s. musí soud v souladu s výše
uvedeným v případě rozhodování o potenciálním upuštění od sankce ověřit, zda jsou vůbec
splněny zákonné podmínky pro vydání takového rozhodnutí. Jak vyplývá z napadeného
rozhodnutí, krajský soud se touto otázkou zabýval. Dovodil přitom, že neobsahuje-li celní zákon
ustanovení, které by výslovně zakazovalo upustit od potrestání ve věci správního deliktu dle
§293 odst. 1 písm. h) celního zákona, existuje zde v dané věci prostor pro soud, aby výrokem
upustil od žalobci udělené sankce. Na podporu svého tvrzení soud použil analogii se zákonem
o přestupcích, který ve znění do 31. 7. 2011 obsahoval výslovný zákaz upuštění od sankce
u některých deliktů.
S tímto závěrem krajského soudu se však nelze ztotožnit. Soud byl při rozhodování
o možnosti upustit od uložené sankce povinen posoudit, zda správní orgán mohl v jím vedeném
řízení takové rozhodnutí v souladu se zákonem vydat. V posuzované věci byla sankce uložena
dle §293 odst. 1 písm. h), ve spojení s §299 odst. 2 celního zákona, na jejichž základě bylo
možné udělit žalobci pokutu až do výše 250 000 Kč. Nejvyšší správní soud se ztotožňuje se
závěrem stěžovatele, že celní zákon ani jiný subsidiárně použitelný předpis neobsahuje
ustanovení, které by umožňovalo celním úřadům upustit od ukládaných pokut.
Krajský soud dovodil možnost analogického použití institutu upuštění od sankce
zakotveného zákonem o přestupcích, aniž se podrobněji zabýval její přípustností
a odůvodněností jejího použití. Je nutno zdůraznit, že použití analogie je výjimečným postupem,
přicházejícím v úvahu pouze při nemožnosti výkladu a aplikace právní normy jiným způsobem.
V některých oblastech práva je analogie navíc zcela vyloučena, například v oblasti trestního práva
při posuzován trestnosti činu a stanovení trestu. Obecně je možno konstatovat, že v oblasti
veřejného práva je analogie přípustná jen zcela výjimečně, nikdy nesmí být jejím použitím
zhoršeno právní postavení občana.
Použití analogie by v dané věci muselo být podmíněno existencí tzv. „mezery v zákoně“,
zde konkrétně v celním zákoně. Neúplnost či nedokonalost právní úpravy však nelze konstatovat
pouze z důvodu, že určitá situace není upravena. Za „mezeru v zákoně“, která by mohla být
překlenuta použitím analogie, lze považovat pouze absenci úpravy, která zabraňuje logickému
výkladu právního předpisu, či tvoří jinou překážku jeho aplikovatelnosti.
Nejprve je třeba podotknout, že zákon o přestupcích řeší výhradně delikty fyzických
osob, avšak delikt spáchaný v právě posuzované věci je jiným správním deliktem fyzické osoby –
podnikatele, u něhož je koncipována objektivní odpovědnost podobně jako u osob právnických
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 1. 2004, č. j. 3 As 3/2003 – 38). Jedinou
možnost žalobce jak se vyhnout uložení pokuty za celní delikt by v tomto případě představoval
institut liberace, tj. zproštění se odpovědnosti za správní delikt, což se zde nestalo.
Rozdíl obou právních předpisů tkví také ve skutečnosti, že zákon o přestupcích v obecné
části, konkrétně v §11 odst. 3 stanoví, že od uložení sankce lze v rozhodnutí o přestupku upustit, jestliže
k nápravě pachatele postačí samotné projednání přestupku. Nutno zdůraznit, že celní zákon žádné takové
ustanovení, jež by správní orgán opravňovalo k upuštění od trestní sankce v podobě uložené
pokuty, neobsahuje. Jak je však výše uvedeno, celní zákon upravuje odlišný typ postihů pro jiné
subjekty nežli zákon o přestupcích, skutečnost, že zde není upravena možnost upustit od uložení
sankce, nečiní tento zákon nesourodým a neaplikovatelným.
Obsahuje-li výslovně zákon o přestupcích v obecné části možnost upustit od pokuty,
je z daného patrná vůle zákonodárce směřující k tomu, aby v určitých individuálních
odůvodněných případech bylo od pokuty upuštěno. Stejně je tato možnost upravena i v dalších
zákonech, v nichž správní orgán rozhoduje o sankcích dle zvláštních předpisů. Pro ilustraci zdejší
soud uvádí, že například ustanovení §22 odst. 5 zákona č. 219/1995 Sb., devizový zákon,
ve znění platném do 31. 8. 2008, nebo ustanovení §125 zákona č. 254/2001 Sb., o vodách
a o změně některých zákonů (vodní zákon), ve znění platném do 31. 7. 2010, výslovně (obdobně
jako zákon o přestupcích) upravovala možnost správního orgánu od uložení sankce upustit.
A contrario lze tedy dovodit, že nebyla-li v celním zákoně možnost upustit od pokuty explicitně
uvedena, pak se jednalo o projev vůle zákonodárce, nikoliv o "mezeru v zákoně" odůvodňující
výjimečné použití analogie.
Ustanovení čl. 2 odst. 3 Ústavy České republiky a obdobně také čl. 2 odst. 2 Listiny
základních práv a svobod stanoví jeden ze základních principů právního státu, na jehož základě
lze státní moc uplatňovat pouze na základě zákona, v jeho mezích a způsobem zákonem
stanoveným. Tento ústavní požadavek v sobě zakotvuje nejen garanci ochrany před zneužitím
státní moci, nýbrž také potřebu zákonného podkladu pro realizaci státní moci. Podkladem
je myšlen právě právní předpis, který je fundamentem pro činnost správního orgánu (srov. nález
Ústavního soudu ze dne 5. 11. 1996, sp. zn. Pl.ÚS 14/96). V posuzovaném případě představuje
právní podklad pro vydání rozhodnutí o uložení sankce za celní delikt celní zákon, který
ustanovení o možnosti správního orgánu od sankce upustit neobsahuje. Jak již bylo popsáno
výše, musí se správní soud při rozhodování o návrhu na upuštění od sankce řídit stejnými
zákonnými podklady jako správní orgán, který o uložení sankce rozhodoval. Celní úřad neměl
v tomto konkrétním případě možnost pokutu neuložit, či od ní upustit, proto toto oprávnění
nemohl mít ani krajský soud.
Na základě výše uvedeného se Nejvyšší správní soud ztotožnil se závěrem stěžovatele
ohledně nemožnosti upuštění od sankce ve věci celního deliktu dle §293 odst. 1 písm. h) celního
zákona. Kasační námitka je tedy důvodná.
Druhá část kasační stížnosti směřovala proti výroku o nákladech řízení. Hlavní problém
stěžovatel spatřoval ve skutečnosti, že se krajský soud při rozhodování o výši nákladů řízení
neřídil vyčíslením nákladů řízení provedeným žalobcem a přiznal mu náhradu nákladů řízení
ve výši, kterou považoval za správnou a prokázanou. Nejvyšší správní soud byl tedy k námitce
stěžovatele povinen rozhodnout, zda je soud návrhem úspěšného účastníka řízení na přiznání
nákladu řízení vázán, nebo může rozhodnout i o přiznání vyšší částky nákladů řízení.
Dle ustanovení §104 odst. 2 s. ř. s. kasační stížnost, která směřuje jen proti výroku o nákladech
řízení nebo proti důvodům rozhodnutí soudu, je nepřípustná. V právě posuzované věci však stěžovatel
mimo výroku o náhradě nákladů řízení namítal také samotnou meritorní nezákonnost rozsudku
krajského soudu. Tato kasační námitka je proto dle Nejvyššího správního soudu přípustná.
Pravidla pro stanovení náhrady nákladů řízení před soudem jsou upravena v §60 odst. 1
s. ř. s.: Nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo na náhradu nákladů
řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Měl-li úspěch jen
částečný, přizná mu soud právo na náhradu poměrné části nákladů. O povinnosti účastníka řízení nahradit
náklady řízení před soudem účastníkovi, který měl ve věci byť jen částečný úspěch, nerozhoduje
tedy soud na základě návrhu tohoto účastníka, jímž své náklady vyčíslí, nýbrž ex officio
po přihlédnutí ke všem okolnostem konkrétního případu (srov. nález Ústavního soudu ze dne
24. 2. 2004, sp. zn. I. ÚS 654/03).
Z výše uvedeného plyne, že účastníku řízení, který měl ve věci úspěch, lze přiznat
náhradu nákladů řízení, které důvodně vynaložil. Z odůvodnění napadaného rozhodnutí
je zřejmé, že krajský soud ve vyúčtování nákladů řízení podaného zástupcem žalobce zjistil
nedostatky, neboť výše částky účtované za jeden úkon právní služby neodpovídala vyhlášce
Ministerstva spravedlnosti č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách advokátů
za poskytování právních služeb (advokátní tarif), v platném znění. Krajský soud ze spisu ověřil,
že žalobcem byly důvodně vynaloženy následující náklady: zaplacený soudní poplatek ve výši
2 000 Kč, odměna advokáta za tři úkony právní služby (převzetí a příprava zastoupení, sepsání
a podání žaloby a účast na jednání soudu) každý ve výši 2 100 Kč, náhrada hotových výdajů za tři
úkony právní služby po 300 Kč za každý úkon. Vzhledem k tomu, že žalobce byl v soudním
řízení zastoupen advokátem, který je plátcem daně z přidané hodnoty dle zákona č. 235/2004 Sb.,
o dani z přidané hodnoty, v platném znění, byla žalobci přiznána také částka ve výši odpovídající
této dani, tj. 1 440 Kč. Na základě tohoto výpočtu krajský soud stanovil náklady řízení ve výši
10 640 Kč, které vzhledem k pouze částečnému úspěchu žalobce snížil na polovinu,
tj. na 5 320 Kč. Nejvyšší správní soud v tomto postupu neshledal rozpor se zákonem. Krajský
soud je v rámci rozhodnutí dle §60 odst. 1 s. ř. s. povinen stanovit částku odpovídající nákladům
řízení před soudem, které účastník mající úspěch ve věci důvodně vynaložil. Jak je výše uvedeno,
soud ve správním soudnictví není při posuzování výše důvodně vynaložených nákladů řízení
nijak omezen návrhem účastníka či jeho zástupce, ten slouží pouze jako podklad pro konečný
závěr soudu. V projednávané věci navíc krajský soud nezměnil počet či obsah úkonů právní
služby provedených zástupcem, pouze těmto úkonům přiřadil správnou tarifní hodnotu
odpovídající platným právním předpisům. Jestliže tedy krajský soud dospěl k závěru o jiné výši
nákladů řízení, který řádně odůvodnil a odpovídá příslušné právní úpravě, nelze tento závěr
označit za nezákonný pouze z důvodu, že výsledná částka je odlišná od původního vyčíslení
nákladů provedeného zástupcem.
V právě posuzovaném případě je však třeba podotknout, že na základě výše uvedeného
krajský soud nemohl od uložené pokuty upustit, a proto bude muset na základě žalobních
námitek přezkoumávat zákonnost a přiměřenost pokuty nově. S ohledem na výsledek soudního
řízení a míru úspěchu obou účastníků řízení ve věci bude nutno znovu rozhodnout i o povinnosti
k náhradě nákladů řízení a jejich výši.
VI. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že od pokuty může soud upustit pouze v případech,
kdy je k takovému kroku zákonem zmocněn i správní orgán, který o pokutě rozhodoval. V tomto
případě krajský soud upustil od sankce uložené žalobci v rozporu s ustanovením §78 odst. 2
s. ř. s., což mělo za následek nezákonnost výroku II. rozsudku ze dne 20. 12. 2011,
č. j. 30 Af 13/2010 – 49, spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem. Proto jej
Nejvyšší správní soud ve výroku II. a III. zrušil podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s. a věc vrátil
krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení je krajský soud vázán právním názorem Nejvyššího správního
soudu a bude se zabývat otázkou přiměřenosti pokuty uložené žalobci v mezích moderačního
práva ve smyslu ustanovení §65 odst. 3 s. ř. s. a §78 odst. 2 s. ř. s.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud též o nákladech
kasačního řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. února 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu