ECLI:CZ:NSS:2013:9.APS.13.2012:42
sp. zn. 9 Aps 13/2012 - 42
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: Gladius International
s.r.o., se sídlem Denisova 277/16, Olomouc, zast. JUDr. Ing. Ondřejem Lichnovským, advokátem
se sídlem Sádky 1605/2, Prostějov, proti žalovanému: Finanční úřad pro Olomoucký kraj (dříve
Finanční úřad v Olomouci), se sídlem Lazecká 545/22, Olomouc, ve věci ochrany před nezákonným
zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 22 A 14/2012 - 96,
takto:
I. Kasační stížnost do výroku I. rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012,
č. j. 22 A 14/2012 – 96, se zamí t á .
II. Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 29. 11. 2012, č. j. 22 A 14/2012 - 96,
se ve v ý r oku II . z r ušuj e a věc se v ra cí v tomto rozsahu soudu
k dalšímu řízení.
III. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora označeného
rozsudku Krajského soudu v Ostravě (dále jen „krajský soud“), kterým byla výrokem I. zamítnuta
jeho žaloba na ochranu před nezákonným zásahem a výrokem II. rozhodnuto o tom, že žádnému
z účastníků řízení se nepřiznává náhrada nákladů řízení. Nezákonný zásah spatřoval stěžovatel
v zavdání příčiny k uvedení informace ohledně zapojení stěžovatele v karuselových podvodech
v odeslaných formulářích SCAC 2004.
Konkrétně se dle žalobního tvrzení jedná o tuto informaci: „Jednatelem a 100procentním
vlastníkem společnosti Gladius International je pan Milan Jana, nar. 22. 11. 1980, bytem Postranní 513/1, 326 00
Plzeň, ČR, který je dále jednatelem společnosti EXMOORE INVESTMENTS, s.r.o. se sídlem Olomouc,
Univerzitní 224/7, PSČ 779 00, DIČ CZ27236463, zapojené do podvodných transakcí v oblasti MTIC podvodů,
tj. intrakomunitárních podvodů za účasti plátců typu „missing trader“. Protože aktivity společnosti EXMOORE
INVESTMENTS jsou v současné době prověřovány mezinárodně a taktéž uvedeny v síti EUROCANET,
jednatel pan Milan Jana zřejmě přesunul veškeré aktivity společnosti EXMOORE INVESTMENTS
do společnosti Gladius International. Činnost společnosti Gladius International spočívá v nákupu výpočetní techniky
a jejich komponentů od distributorů renomovaných značek (LG, Sony, Samsung atd.) z různých států EU. Toto
zboží je údajně přepravováno do logistických skladů nacházejících se na území CZ, SK, NL a dalších,
kde je prováděna neutralizace, tj. kontrola a přebalování zboží z fólií distributora do fólií společnosti Gladius
Inernational. Následně je zboží dodáno do logistických skladů nacházejících se ve Španělsku, a to zejména skladů
společnosti NAEKO HANDLING S.L., která ovšem není vlastníkem tohoto zboží, nýbrž toto zboží pouze
přechovává pro skutečné zákazníky, kterými jsou španělští a rumunští missing tradeři. Objednávky jsou zasílány
faxem nebo e-mailem. DPH není uhrazena v zemích určení, tj. ani ve Španělsku ani v Rumunsku“.
Krajský soud vycházel při posouzení věci z nařízení Rady (ES) č. 1798/2003 (dále jen
„nařízení“), které stanoví podmínky, za kterých správní orgány členských států příslušné
pro provádění právních předpisů o dani z přidané hodnoty (dále jen „DPH“), na dodání zboží
a služeb, nabytí zboží uvnitř Společenství a dovoz zboží, spolupracují mezi sebou navzájem
a s Komisí za účelem zajištění dodržování těchto předpisů.
Účelem nařízení je vytvoření společného systému pro výměnu informací mezi členskými státy,
přičemž jejich správní orgány si mají být vzájemně nápomocny a mají spolupracovat, aby zajistily
správné uplatňování DPH na dodání zboží a služeb a nabytí zboží uvnitř Evropské unie.
Z čl. 3 nařízení vyplývá, že příslušnými orgány členských států, které mají odpovědnost za kontakty
s ostatními členskými státy v oblasti správní spolupráce, jsou kontaktní orgány na ústřední úrovni.
Ve smyslu čl. 2 je příslušným orgánem členského státu v České republice ministerstvo financí.
Tyto kontaktní orgány jsou oprávněny ke spolupráci.
S ohledem na principy fungování finanční správy v rámci České republiky je podle názoru
krajského soudu logické, že základním zdrojem informací o jednotlivých daňových subjektech
je nepochybně činnost finančních úřadů jako základních složek finanční správy a právě finanční úřady
budou primárním zdrojem informací, jejichž poskytování je sledováno tímto evropským předpisem.
V obecné rovině lze proto poskytnutí základní informace finančním úřadem považovat
za zavdání příčiny k uvedení informace v příslušném informačním systému a za splnění dalších
zákonných podmínek může takové jednání mít i povahu nezákonného zásahu.
Zákonnost takového jednání je nutno posuzovat ve vztahu k povaze poskytované informace.
Tam, kde bude poskytovaná informace vystavěna na reálném základu, tj. bude existovat poměrně
vysoká míra pravděpodobnosti předpokladu, že se konkrétní subjekt podvodného jednání účastní,
nepůjde o nezákonné jednání. Rozhodně však nesmí jít o informaci zjevně nepravdivou.
Předpokladem poskytnutí informace nicméně nemusí být nutně to, že daňový subjekt bude
skutečně účasten nějakého podvodného jednání. Může docela dobře nastat situace, kdy se následně
ukáže, že podezření bylo liché a ani v takovém případě se nemusí jednat o nezákonný zásah ze strany
poskytovatele této informace. Zde však bude záležet právě na úrovni reálného základu, na němž byla
informace postavena, a na míře pravděpodobnosti vzneseného podezření.
Krajský soud současně připomenul, že předmětné informace podléhají služebnímu tajemství
a požívají stejné ochrany jako obdobné informace podle práva členského státu, který je obdržel,
a odpovídajících předpisů platných pro orgány společenství. Na druhé straně mohou však být použity
jako důkazy, a to i v soudním řízení.
Krajský soud má za to, že uvedená kritéria poskytované informace byla v případě postupu
žalovaného naplněna. Z množství podkladů, které žalovaný k činnosti stěžovatele i společnosti
EXMOORE INVESTMENTS, s. r. o. (dále jen „společnost EI“), shromáždil a jež tvoří obsah
správních spisů, lze dovodit reálný základ podezření, že stěžovatel byl účasten podvodných
mezinárodních obchodů.
Krajský soud konstatoval, že stěžovatelovo tvrzení v průběhu ústního jednání před krajským
soudem, dle kterého založení společnosti stěžovatele nemělo souvislost s činností společnosti EI,
která nebyla nijak problémová, takže zde nebyl žádný důvod zakládat nové obchodní aktivity, a nešlo
o účelové jednání, bylo vyvráceno obsahem úředního záznamu z místního šetření ze dne 4. 3. 2008,
který nebyl stěžovatelem nijak zpochybněn.
Obsahem tohoto záznamu je vyjádření jednatele obou společností pana Jany, dle kterého
od ledna 2008 přesunul veškeré aktivity této společnosti na společnost Gladius International s.r.o.
a v budoucnu předpokládá sloučení těchto společností s tím, že společnost EI úplně zanikne. I když
následně tato společnost nezanikla a dosud existuje, nelze dle krajského soudu vytýkat pracovníkům
žalovaného, že poskytnutou informaci mj. vystavěli na tomto tvrzení jednatele obou dotčených
společností.
Uvedený závěr však prokazují i daňové doklady a jiné písemnosti předložené stěžovatelem
v rámci prvních vytýkacích řízení, dle kterých je zřejmé, že stěžovatel skutečně převzal či minimálně
kopíroval obchodní činnost společnosti EI, neboť jeho postupy byly shodné, stejně jako základní
subjekty tvořící řetězec obchodní spolupráce (tj. např. společnost J. M. ze Slaného, společnost
NAEKO HANDLING ve Španělsku).
Krajský soud dále zdůraznil, že vysoce pravděpodobné podezření, že společnost EI
je účastníkem podvodných obchodů, bylo dáno už v roce 2007, když bylo španělskými finančními
orgány prokázáno, že finální odběratelé zboží této společnosti ukončili registraci k DPH
bezprostředně po převzetí zboží (např. společnost SMART 4 TECH, S.L., Saldistar FITO, Diates
Electronica SL - všechny Španělsko).
Dle žalobního tvrzení došlo k poskytnutí informace poprvé dne 5. 5. 2008, kdy byl odeslán
první formulář SCAC 2004. K tomuto datu byly žalovanému jako správci daně obou daňových
subjektů, tj. jak stěžovatele, tak společnosti EI, všechny shora uvedené skutečnosti známy a tvořily
proto reálný základ poskytnuté informace.
Na základě shora uvedené argumentace proto dospěl krajský soud k závěru, že zavdání příčiny
k uvedení informace ohledně zapojení stěžovatele v karuselových podvodech v odeslaných
formulářích SCAC 2004 nebylo nezákonným zásahem žalovaného.
V kasační stížnosti stěžovatel namítá nesprávné právní posouzení věci, jakož
i nepřezkoumatelnost rozhodnutí pro nesrozumitelnost [§103 odst. 1 písm. a) a d) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“)]. Dále
brojí proti výroku II. napadeného rozsudku, kterým mu nebyly přiznány náklady řízení o kasační
stížnosti, ačkoliv byl v přecházejícím řízení před Nejvyšším správním soudem úspěšný, neboť k jeho
kasační stížnosti byl rozsudek krajského soudu zrušen a podle zrušujícího rozsudku byl krajský soud
v novém řízení povinen rozhodnout i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti.
Stěžovatel má předně za to, že z napadené informace nevyplývá, že by se jednalo o podezření,
avšak vyplývá z ní, že již byla prokázána účast stěžovatele na podvodech (zákazníky stěžovatele měli
být španělští a rumunští „missing tradeři“). V tomto ohledu tedy žalovaný dostatečnými informacemi
pro takovéto tvrzení nedisponoval a s ohledem na krátkou obchodní historii stěžovatele ani
disponovat nemohl.
Stěžovatel se domáhá ochrany právě z důvodu tendenčnosti poskytnuté informace, kdy tato
mj. vzbuzovala v adresátech dojem, že stěžovateli již byla účast na karuselových podvodech
prokázána. Stejně tak informace obsahovala údaj o tom, že došlo k vyvedení těchto podvodných
aktivit z důvodu jejich prověřování u předešlé společnosti.
Stěžovatel ponechává na úvaze Nejvyššího správního soudu, zda zde skutečně existovalo
důvodné podezření na straně žalovaného. Nicméně i kdyby toto bylo osvědčeno, tak stěžovatel
považuje okolnosti postupu žalovaného za nedostatečné k tomu, aby jej opravňovaly k uvedení
informace takovým způsobem a s takovým obsahem, jak učinil žalovaný.
Stěžovatel uvádí, že jeho jednateli nebyly známy jediné indicie nasvědčující tomu,
že by se ať již stěžovatel či společnost EI měli podílet na jakýchkoliv podvodech. A pokud ve spise
společnosti EI přeci jen nějaké informace existovaly, pak s nimi jednatel stěžovatele nebyl seznámen.
Nadto lze předpokládat, že tyto informace byly součástí neveřejné části spisu, jelikož se výhradně
jedná o úřední korespondenci s jinými státními orgány. Stěžovatel se tak o existenci podvodů poprvé
dozvěděl teprve v polovině roku 2008, tj. několik měsíců poté, což již byla do světa vyslána
informace, která je důvodem tohoto soudního řízení.
Okamžitě po zjištění informace, že by se snad mohl účastnit bez svého vědomí podvodů,
stěžovatel přerušil všechny své obchody ve Španělsku, aby mohl riziko patřičně identifikovat
a následně minimalizovat.
Zájmem stěžovatele nikdy nebylo obchodovat s někým, kdo jeho zboží, byť následně, použil
ke kolotočovým podvodům. Přitom i o existenci následných kolotočových podvodů se lze nanejvýš
domnívat. Stěžovatel zdůrazňuje, že se společností EI nebylo v tomto smyslu žádné řízení do dne
podání kasační stížnosti, resp. jejího doplnění, vedeno.
Stěžovatel má za to, že povinností žalovaného bylo v rámci zásady součinnosti svá zjištění
obratem se stěžovatelem probrat a ne vyčkávat, až obchody narostou ještě větších rozměrů, to k plné
škodě státních rozpočtů členských států Evropské unie. Je přitom evidentní, že v takovém případě by
stěžovatel své obchody ukončil o dva měsíce dříve, čímž by došlo ke značnému snížení daňových
ztrát. Postup, kdy namísto této notifikace žalovaný vypustil do světa informaci, z jejíhož obsahu lze
zejména vyvodit, že stěžovatel se aktivně účastní zjištěných podvodů na DPH, je nutno považovat
za nezákonný zásah.
Krajský soud pochybil, pokud nezohlednil, že stěžovatel se domáhal ochrany proti uvedení
informace o zapojení do karuselových podvodů, a ne uvedení informace o riziku zapojení stěžovatele
do karuselových podvodů. Pokud soud dospěl k závěru, že žalovaný se mohl oprávněně domnívat,
že stěžovatel může být zapojen do karuselových podvodů, pak uvedené nemohlo nic změnit na tom,
že žalovaný byl povinen zkoumat, zda stěžovatel byl do karuselových obchodů zapojen či nikoliv.
Z tohoto důvodu je nutno považovat rozsudek soudu za nepřezkoumatelný pro nesrozumitelnost.
V této souvislosti se stěžovatel striktně ohrazuje proti tvrzení krajského soudu na str. 10
odrážka druhá napadeného rozsudku.
Soud vychází z toho, že jednatel stěžovatele z důvodu prozrazení podvodných aktivit
na společnost EI vytvořil novou společnost, aby mohl v podvodných aktivitách pokračovat. Soud
přitom zcela ignoroval podrobné informace o obchodní historii, poskytnuté při jednání soudu.
Jednatel stěžovatele chtěl rozvázat spolupráci s bývalými společníky, a proto založil novou společnost.
Původní společnost pak po určité době ztratila pro jeho obchodní partnery smysl, čehož jednatel
využil a jejich obchodní podíly odkoupil. To zejména z důvodu vysokého renomé a obchodní
historie, když tehdy ještě netušil, že si tato nese stigma daňového podvodníka.
Výše uvedené je zřejmé i ze spisového materiálu, když mnohem dříve před sepsáním úředního
záznamu ze dne 4. 3. 2008 bylo správci daně sděleno, že k ukončení činnosti došlo z důvodu neshody
mezi jednatelem a jeho společníky (např. položka č. 22 spisu). Tvrzení opakovaně uváděná při jednání
soudu tak nemohla být vyvrácena právě tímto jedním úředním záznamem.
Při jednání soudu byly čteny důkazy. Vzhledem k jeho poměrně krátké době je však zřejmé,
že nemohlo dojít k přečtení obsahů všech důkazů, avšak byl uveden jen jejich výčet. K dotazu soudu,
zda mají účastníci návrhy či připomínky, požádal zástupce stěžovatele s ohledem na komplikovanost
věci soud o seznámení účastníků s jeho úvahami před tím, než bude o celé věci rozhodnuto, tzn. které
okolnosti má soud za prokázané, které nikoliv, které důkazy považuje za rozhodné apod.
To obzvláště za situace, kdy soud v řízení nijak nectil ustanovení §118 odst. 2 o. s. ř.
V opačném případě nelze po účastnících požadovat, aby v takto komplikovaném případě
mohli předvídat, o co má soud v plánu své rozhodnutí opřít. Za této situace ani není možno
spravedlivě požadovat, aby si účastníci patřičně chránili svá práva a navrhovali nové důkazy
či rozporovali skutečnosti nezmíněné, jejich pohledem účastníka nevýznamné. K tomuto návrhu
stěžovatele se někteří členové senátu vyjádřili tak, že takovou povinnost soud nemá (kdy uvedená
polemika pak ani není zanesena do protokolu). Nelze se divit, že za této situace stěžovatel uvedl,
že v takovém případě nemá žádné návrhy ani připomínky.
Stěžovatel se domnívá, že jeho vyjádření o obchodní historii obou společností je dostatečným
popřením obsahu úředního záznamu. Obdobně je obsah úředního záznamu popřen spisovým
materiálem. Ostatně stěžovatel ani popřít obsah úředního záznamu nemohl, neboť ten byl sepsán
ve věci jiného daňového subjektu a navíc až následují den po uskutečněném místním šetření. Pakliže
soud vzal informace z úředního záznamu za prokázané, pak je nutno jeho rozhodnutí považovat
za nepřezkoumatelné pro nesrozumitelnost.
Stěžovatel dále brojí proti výroku II. napadeného rozsudku, kterým nebyla žádnému
z účastníků řízení přiznána náhrada nákladů řízení. Stěžovatel uvádí, že přesto, že byl v řízení před
Nejvyšším správním soudem úspěšný, nepřiznal mu krajský soud v rozporu s rozhodnutím
Nejvyššího správního soudu náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Řízení před krajským soudem a před Nejvyšším správním soudem je ve správním soudnictví
zásadně odděleno, neboť kasační stížnost nemá bez dalšího na právní moc rozhodnutí krajského
soudu žádný vliv. Pokud byl tedy stěžovatel v řízení úspěšný, má právo na náhradu nákladů řízení,
a to včetně zaplacení soudního poplatku, neboť nikdo není povinen opětovně platit soudní poplatky
za pochybení státu.
Stěžovatel navrhuje napadený rozsudek zrušit a věc vrátit soudu k dalšímu řízení.
Žalovaný se plně ztotožňuje se závěry krajského soudu a navrhuje kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je v souladu s §105 odst. 2 s. ř. s. řádně zastoupen. Poté přezkoumal napadený rozsudek
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.). Dospěl k závěru, že kasační stížnost je částečně důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozsudku, kterou stěžovatel spatřuje v jeho nesrozumitelnosti.
Nejvyšší správní soud již v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 - 75, který byl
uveřejněn pod č. 133/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, (všechna zde uváděná
rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou též dostupná na www.nssoud.cz ), uvedl, že pojem
nepřezkoumatelnosti není v s. ř. s. ani v o. s. ř., který by bylo možno použit podpůrně, blíže objasněn,
a že výklad tohoto pojmu je tudíž věcí právní nauky. Dovodil, že „za nesrozumitelné lze proto obecně
považovat takové soudní rozhodnutí, jehož výrok je vnitřně rozporný, dále kdy nelze zjistit, zda soud žalobu zamítl
nebo o ní odmítl rozhodnout, případy, kdy nelze seznat co je výrok a co odůvodnění, dále rozhodnutí, z něhož není
patrné, které osoby jsou jeho adresátem, rozhodnutí s nevhodnou formulací výroku, která má za následek,
že rozhodnutí nikoho nezavazuje apod“.
Obdobně v rozsudku ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Azs 47/2003 - 130, který byl uveřejněn pod
č. 244/2004 Sbírky rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, dovodil, že „za nepřezkoumatelné
pro nesrozumitelnost ve smyslu §103 odst. 1 písm. d) s. ř. s. lze považovat zejména ta rozhodnutí, která postrádají
základní zákonné náležitosti, z nichž nelze seznat, o jaké věci bylo rozhodováno či jak bylo rozhodnuto, která
zkoumají správní úkon z jiných než žalobních důvodů (pokud by se nejednalo o případ zákonem předpokládaného
přezkumu mimo rámec žalobních námitek), jejichž výrok je v rozporu s odůvodněním, které neobsahují vůbec právní
závěry vyplývající z rozhodných skutkových okolností nebo jejichž důvody nejsou ve vztahu k výroku jednoznačné“.
Takové deficity však Nejvyšší správní soud v napadeném rozsudku nenalezl. Nesouhlas
stěžovatele se závěrem soudu, dle kterého měl žalovaný dostatek reálných podkladů k zavdání příčiny
k uvedení informace ohledně zapojení stěžovatele v karuselových podvodech (obchod s cílem
neoprávněně uplatnit odpočet DPH, pozn. NSS) v odeslaných formulářích SCAC 2004, nemá
za následek nesrozumitelnost napadeného rozhodnutí. Nesrozumitelnost rozsudku nezpůsobuje
ani soudem provedené hodnocení tvrzení uplatněných stěžovatelem při jednání soudu. Skutečnost,
že tato tvrzení nepovažoval krajský soud za relevantní pro posouzení věci, nemá sama o sobě
za následek nesrozumitelnost napadeného rozsudku. Jinými slovy samotný nesouhlas stěžovatele
se závěry krajského soudu nezpůsobuje nesrozumitelnost napadeného rozsudku. Rozhodovací
důvody soudu jsou z odůvodnění rozsudku zcela seznatelné a korespondují s jeho výrokem.
Otázka, zda krajský soud při posuzování věci pochybil, je již otázkou věcného přezkumu
projednávané věci.
Stěžovatel má za to, že obsah poskytnuté informace je tendenční, kdy mj. vzbuzovala
v adresátech dojem toho, že stěžovateli již byla účast na karuselových podvodech prokázána. Stejně
tak pak informace nesprávně obsahovala údaj o tom, že došlo k vyvedení těchto podvodných aktivit
z důvodu jejich prověřování u předešlé společnosti. Nezákonný zásah spatřuje stěžovatel i v tom,
že informace obsahovala údaj o tom, že zákazníky stěžovatele jsou tzv. „missing tradeři“ (obchodníci,
kteří zmizí, aniž by uhradili příslušnou DPH, pozn. NSS).
Nejvyšší správní soud však musí uvedenou námitku odmítnout.
Účelem interního sdělení správce daně, které, jak Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, není
určeno obchodním partnerům stěžovatele, ale správcům daně členských států Evropské unie,
je výměna informací mezi těmito správci daně, a to za účelem správného vyměření DPH
u obchodních operací uvnitř Společenství, včetně boje proti daňovým únikům. Poskytnuté informace
podléhají služebnímu tajemství a slouží pro účely stanovení vyměřovacího základu nebo pro výběr
či správní kontrolu daní.
Adresáty tohoto sdělení jsou správci daně jednotlivých členských států, do jejichž působnosti
náleží správa DPH a kterým je z úřední činnosti zřejmé, že poskytovaná informace se týká správy
DPH, nikoli toho, zda byla či nebyla daňovému subjektu prokázána vina z hlediska trestně právního.
Smyslem nařízení není ani konzultovat obsah jednotlivých sdělení příslušných správců daně
s daňovými subjekty, jak se mylně domnívá stěžovatel, ale výměna informací mezi jednotlivými
členskými státy, jejímž primárním účelem je zabránit daňovým únikům, které překračují hranice
členských států, vedou k rozpočtovým ztrátám, k popření zásady daňové spravedlnosti a případně
i k narušení pohybu kapitálu a podmínek hospodářské soutěže.
I přes výše uvedené cíle je však nepochybné, že žádná z poskytovaných informací nesmí být
projevem libovůle konkrétního pracovníka správce daně, ale musí být, jak správně dovodil krajský
soud, vystavěna na konkrétních okolnostech. Tyto okolnosti však nemusí vést k prokázání
konkrétních daňových úniků, ale mohou se v konečném důsledku ukázat jako liché, neboť smyslem
poskytnuté informace je upozornit příslušné správce daně na rizikovost obchodní transakce.
Ohledně stěžovatele, tj. společnosti Gladius International s.r.o., je v informaci zjednodušeně
řečeno uvedeno to, že jejím jednatelem a 100 procentním vlastníkem je pan Milan Jana, který
je současně jednatelem společnosti EXMOORE INVESTMENTS, zapojené do podvodných
transakcí v oblasti MTIC podvodů, tj. intrakomunitárních podvodů za účasti plátců typu „missing
trader“. Protože aktivity společnosti EXMOORE INVESTMENTS jsou v současné době
prověřovány mezinárodně a taktéž uvedeny v síti EUROCANET, jednatel pan Milan Jana zřejmě
přesunul veškeré aktivity společnosti EXMOORE INVESTMENTS do společnosti Gladius
International. Po provedené neutralizaci, tj. kontrole a přebalování zboží z fólií distributora do fólií
společnosti Gladius Inernational, je zboží dodáno do logistických skladů nacházejících
se ve Španělsku, a to zejména skladů společnosti NAEKO HANDLING S.L., která ovšem není
vlastníkem tohoto zboží, nýbrž toto zboží pouze přechovává pro skutečné zákazníky, kterými jsou
španělští a rumunští „missing tradeři“.
Z obsahu posuzovaného sdělení nevyplývá, že by zapojení stěžovatele do kolotočových
podvodů již bylo z hlediska trestně právního prokázáno. Informace o zapojení do podvodných
transakcí v oblasti MTIC se navíc primárně týká společnosti EI, nikoli stěžovatele. Zapojení
společnosti EI do předmětných transakcí vyplývá z podkladů shromážděných ve spisu, s tím,
že informace o přesunutí aktivit společnosti EI do společnosti Gladius International s.r.o.
je podmíněna slovem „zřejmě“.
Skutečnost, že obchodní aktivity společnosti EI byly mezinárodně prověřovány, je nesporná.
Stejně tak je nesporné, že činnost této společnosti byla příslušnými specializovanými útvary
v některých členských státech Evropské unie vyhodnocena jako riziková, s velkou pravděpodobností
podvodných transakcí v oblasti DPH. Jedná se o žádosti z Nizozemí, Rumunska či Španělska,
směřující k prověření společnosti EI, neboť existuje podezření na zapojení této společnosti
do karuselových podvodů. Španělskými a rumunskými finančními orgány bylo již v roce 2007
prokázáno, že finální odběratelé zboží společnosti EI jsou „missing tradeři“, kteří zpravidla
bezprostředně po obdržení zboží ukončili registraci k DPH. Těmito subjekty tedy DPH nikdy
odvedena nebyla.
Přesunutí aktivit společnosti EI do společnosti stěžovatele je formulováno jednak jako
potenciálně možné a navíc primárním zdrojem této informace je samotný jednatel obou společností,
pan Jana, který také uvedl, že v budoucnu předpokládá fúzi obou společností (viz úřední záznam
z místního šetření, konaného dne 4. 3. 2008 v sídle společnosti EI za účasti jednatele pana Jany).
Jakkoliv stěžovatel tvrdí, že toto možné převzetí obchodních aktivit bylo popřeno při soudním
jednání, Nejvyšší správní soud jeho tvrzení nesdílí.
Nejvyšší správní soud vychází jednak z toho, že další v uvedeném úředním záznamu
zachycené informace, týkající se způsobu obchodování společnosti EI, dodavatelů této společnosti,
skladů společnosti NAEKO HANDLING S.L., nacházejících se v Madridu či Barceloně, které pan
Jana pracovníkům správce daně při stejném místním šetření sdělil a které byly opakovaně popisovány
v dalších písemnostech včetně napadeného rozsudku, nebyly nikdy předmětem sporu a odpovídaly
i údajům uvedeným na stěžovatelem předložených dokladech. Lze tedy předpokládat, že uvedené
informace pan Jana pracovníkům správce daně skutečně sdělil. Je proto vysoce nepravděpodobné,
že by všechny v úředním záznamu zachycené informace byly pravdivé s tím, že informaci o převzetí
obchodních aktivit společnosti EI stěžovatelem a o v budoucnu plánované fúzi obou společností
by si pracovníci správce daně zcela vymysleli.
Dále, a to především, je nutno zdůraznit, že krajský soud uvedený úřední záznam použil
pouze jako jednu ze skutečností prokazující reálný základ poskytnuté informace. Důvodem, pro který
nelze považovat obsah posuzovaného sdělení za ničím nepodložené tendenční tvrzení, je existence
daňových dokladů a jiných písemností předložených stěžovatelem v rámci prvních vytýkacích řízení
(např. listopad 2007), dle kterých je zřejmé, že stěžovatel skutečně převzal či minimálně kopíroval
obchodní činnost společnosti EI, neboť jeho postupy byly shodné, stejně jako základní subjekty
tvořící řetězec obchodní spolupráce (tj. např. společnost J. M. ze Slaného, společnost NAEKO
HANDLING ve Španělsku).
Informace o možném kopírování totožného obchodního modelu společností stěžovatele tak
nestojí pouze na obsahu shora uvedeného úředního záznamu, jehož pravdivost stěžovatel dle svého
přesvědčení vyvrátil svými tvrzeními při ústním jednání před soudem.
Bez ohledu na výše uvedené nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit argumentaci stěžovatele,
dle které neměl dostatek časového prostoru se ke shora uvedenému úřednímu záznamu při jednání
soudu vyjádřit s tím, že jeho žádost o seznámení účastníků s úvahami soudu před tím, než bude o celé
věci rozhodnuto, tj. které okolnosti má soud za prokázané, které nikoliv, které důkazy považuje
za rozhodné apod., soud zamítl. Za této situace a za situace, kdy se soud vůbec neřídil ustanovením
§118 odst. 2 o. s. ř., je stěžovatel přesvědčen, že po něm ani nelze požadovat, aby se k uvedenému
úřednímu záznamu relevantně vyjádřil. Stěžovatel v této souvislosti také namítá nedostatečnou
protokolaci ústního jednání před krajským soudem.
Předně je nutno upozornit stěžovatele na to, že soudní řád správní obsahuje vlastní úpravu
jednání před soudem a správní soudy tak při jednání postupují podle ustanovení §49 s. ř. s. Podle
ustanovení §49 odst. 4 s. ř. s. vede předseda senátu účastníky řízení k tomu, aby se vyjádřili i o těch
skutkových a právních otázkách, které jsou podle mínění soudu pro rozhodnutí určující, i když
v dřívějších podáních uplatněny nebyly.
Ustanovení §49 odst. 4, věta třetí, s. ř. s. má zajišťovat, aby nebyla vydávána překvapivá
rozhodnutí, resp. aby soudní rozhodnutí byla předvídatelná a účastník řízení nebyl zaskočen
posouzením věci z jiných hledisek než z těch, která byla vytýčena žalobou.
Účelem uvedeného ustanovení je zakotvit, aby závěry správního soudu mimo uplatněné
žalobní body účastníka nemohly překvapit až v rozhodnutí o věci samé. Typickým případem
je vyslovení nicotnosti rozhodnutí (§76 odst. 2 s. ř. s.), ačkoliv se o důvodech nicotnosti účastník
ve svých podáních dříve nezmiňoval (viz Vopálka V., Mikule V., Šimůnková V., Šolín M.: Soudní řád
správní. Komentář. 1. vydání, C. H. Beck, str. 115).
Otázka, zda posuzovaná informace byla smyšlená, či dokonce hraničící s trestným činem
pomluvy, byla stěžovatelem v žalobě nastolena a poměrně obsáhle argumentována. Nelze tedy říci,
že by byla naplněna hypotéza příslušné právní normy, která mimo toho, že se musí jednat o takovou
právní otázku, která je pro rozhodnutí určující, předpokládá, že předmětná otázka nebyla ze strany
účastníků řízení uplatněna.
Způsob, jakým k posouzení této otázky přistoupil krajský soud, je již otázkou věcného
posouzení sporu, kterou nebylo namístě při ústním jednání žádným způsobem předjímat a předem
účastníkům řízení předestírat, jak o ní bude rozhodnuto. Účastníci řízení nemají právo na to, aby jim
soud v rámci projednávání věci dopředu sděloval, jak si účastníci před správním soudem stojí a jaká
jejich tvrzení či důkazy považuje soud za důvodné či nedůvodné.
Pokud pak jde o napadenou protokolaci ústního jednání, pak nezbývá než konstatovat,
že nesouhlasí-li účastníci jednání s tím, co je protokolováno, mohou to nepochybně namítnout přímo
při protokolaci. Jakákoli pozdější námitka v tomto směru je neúčinná, protože zpětně nelze ověřit
soulad mezi slovy účastníka a mezi obsahem protokolu o jednání. Smysl protokolace spočívá právě
v tom, aby bylo zachyceno vše podstatné, ovšem nikoli doslova; domníval-li se stěžovatel, že soud
opomněl zaprotokolovat důležité okolnosti či argumenty, měl jej na to upozornit při jednání.
Brojí-li stěžovatel proti té části informace, dle které byli koneční zákazníci zvoleného
obchodního modelu označení za tzv. „missing tradery“, pak je nutno souhlasit se závěry krajského
soudu, dle kterých měl žalovaný pro uvedení těchto skutečností dostatek podkladů, a to z informací
španělské, rumunské či nizozemské daňové správy z období roku 2007, které jsou založeny ve spisu
společnosti EI.
Nejvyšší správní soud souhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého nelze obsah sdělení
považovat za výsledek svévole či libovůle konkrétního pracovníka správce daně. Naopak, uvedené
sdělení má zcela reálný základ, který vyplývá z podkladů shromážděných správcem daně k obchodním
aktivitám obou společností, jež spojuje osoba jednatele pana Jany a naplňuje tak smysl a účel
uvedeného nařízení. Kasační stížnost proti výroku I. napadeného rozsudku tedy není důvodná.
Nejvyšší správní soud však musel přisvědčit kasačním námitkám směřujícím do výroku
II. napadeného rozsudku. Tímto výrokem nebyla žádnému z účastníků řízení přiznána náhrada
nákladů řízení.
Rozsudkem ze dne 16. 11. 2010, č. j. 9 Aps 5/2010 - 81, bylo ke kasační stížnosti stěžovatele
zrušeno usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 27. 5. 2010, č.j. 22 Ca 267/2009 - 49, kterým
krajský soud při prvním projednávání této věci žalobu odmítl. Nejvyšší správní soud ve zrušujícím
rozsudku uložil krajskému soudu v souladu s ustanovením §110 odst. 2 s. ř. s. rozhodnout
i o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti stěžovatele.
Ani z výroku napadeného rozsudku, ani z jeho odůvodnění, není ovšem zřejmé, jakým
způsobem krajský soud o náhradě nákladů řízení o kasační stížnosti v řízení vedeném před Nejvyšším
správním soudem pod sp. zn. 9 Aps 5/2010 uvážil, neboť taková úvaha v napadeném rozhodnutí
zcela chybí. V této části je proto napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů.
Nejvyšší správní soud proto podle ustanovení §110 odst. 1, věty první, s. ř. s. zrušil výrok II.
napadeného rozsudku a věc v tomto rozsahu vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení, v němž je podle
ustanovení §110 odst. 4 s. ř. s. vázán právním názorem výše vysloveným. V dalším řízení proto
krajský soud bude rozhodovat pouze o náhradě nákladů předmětného řízení, přičemž zváží veškeré
výše zmíněné argumenty.
Stěžovatelem uplatněné kasační námitky směřující do výroku I. rozsudku krajského soudu
nebyly shledány důvodnými, v řízení nebyly shledány ani jiné nedostatky, ke kterým Nejvyšší správní
soud dle §109 odst. 4 s. ř. s. přihlíží z úřední povinnosti, kasační stížnost proti výroku I. napadeného
rozsudku byla proto v souladu s §110 odst. 1, větou poslední, s. ř. s. zamítnuta.
Při zamítnutí kasační stížnosti proti výroku rozhodnutí krajského soudu o věci samé
za současného zrušení jeho výroku o nákladech řízení rozhoduje o nákladech řízení o kasační
stížnosti Nejvyšší správní soud, jak vyplývá z usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního
soudu ze dne 1. 6. 2010, č. j. 7 Afs 1/2007 - 64, podle něhož „je-li kasační stížnost ve věci samé nedůvodná,
je ovšem důvodná do výroku o nákladech řízení, zruší Nejvyšší správní soud pouze výrok krajského soudu o nákladech
řízení a ve věci samé kasační stížnost zamítne. V popsaném případě Nejvyšší správní soud rozhodne také o náhradě
nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť řízení ve věci samé je jeho rozhodnutím ukončeno a v tomto rozsahu tedy
Nejvyšší správní soud věc krajskému soudu nevrací k dalšímu řízení (srov. ustanovení §110 odst. 2 věta první s. ř. s.
a contrario). V novém řízení pak krajský soud rozhodne pouze o nákladech řízení před ním.“
V řízení o kasační stížnosti byl stěžovatel úspěšný pouze ve vztahu k výroku II. napadeného
rozsudku krajského soudu, kdežto ohledně výroku I. byl úspěšný žalovaný. Oba účastníci tedy byli
ve stejné míře úspěšní, a proto Nejvyšší správní soud podle ustanovení §60 odst. 1, věty druhé, ve
spojení s ustanovením §120 s. ř. s. nepřiznal žádnému z nich právo na náhradu nákladů řízení
o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu