ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.111.2013:32
sp. zn. 9 As 111/2013 - 32
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: P. T. P.,
zast. Mgr. Markem Čechovským, advokátem se sídlem Opletalova 25, Praha 1, proti žalované:
Policie České republiky, Ředitelství služby cizinecké policie, se sídlem Olšanská 2, Praha 3,
proti rozhodnutí žalované ze dne 4. 3. 2013, č. j. CPR-15035/ČJ-2012-930310-V237, v řízení
o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 23. 8. 2013,
č. j. 1 A 18/2013 – 41,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. KRPA-86344/ČJ-2012-000022, uložila Policie České
republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) správní
vyhoštění na dobu jednoho roku. Důvodem rozhodnutí byl neoprávněný pobyt stěžovatelky
na území České republiky v době od 2. 1. 2012 do 8. 7. 2012. Proti tomuto rozhodnutí stěžovatelka
podala odvolání.
Rozhodnutím ze dne 4. 3. 2013, č. j. CPR-15035/ČJ-2012-930310-V237, Policie České
republiky, Ředitelství služby cizinecké policie (dále jen „žalovaná“), potvrdila rozhodnutí o uložení
správního vyhoštění. Ve svém rozhodnutí se ztotožnila se závěry správního orgánu prvého stupně,
zejména s tím, že stěžovatelce nesvědčila fikce trvajícího oprávnění k pobytu. Proti tomuto
rozhodnutí stěžovatelka podala žalobu k Městskému soudu v Praze.
Městský soud žalobu zamítl rozsudkem ze dne 23. 8. 2013, č. j. 1 A 18/2013 – 41. Dospěl
k závěru, že stěžovatelka na území státu nepobývala oprávněně, protože opožděně podaným
odvoláním neodsunula právní moc rozhodnutí o zastavení řízení o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu. Toto řízení bylo řádně skončeno a fikce trvajícího oprávnění k pobytu
nemohla nastoupit. Dále také konstatoval, že vyhoštění stěžovatelce nezpůsobí nepřiměřený zásah
do jejího soukromého a rodinného života. Proti tomuto rozsudku městského soudu nyní
stěžovatelka brojí kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka uplatňuje v kasační stížnosti důvody podle §103 odst. 1 písm. a), b) a d)
zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.);
namítá tedy nesprávné posouzení právní otázky městským soudem, vady řízení spočívající v tom,
že skutková podstata, z níž správní orgán ve svém rozhodnutí vycházel, nemá oporu ve spisu a také
nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku.
Podle stěžovatelky správní orgán porušil celou řadu základních zásad správního řízení tím,
že nezjistil stav věci tak, aby o něm nebyly důvodné pochybnosti, nepřihlédl ke zvláštním
okolnostem případu a nešetřil oprávněné zájmy stěžovatelky.
Stěžovatelka byla s ohledem na vedené řízení o prodloužení platnosti povolení
k dlouhodobému pobytu v dobré víře, že na území České republiky pobývá na základě fikce
povolení pobytu podle §47 odst. 2 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České
republiky a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů. Správní řízení o vyhoštění
nemělo být vůbec zahajováno, protože v té době bylo stále vedeno řízení o prodloužení platnosti
povolení k dlouhodobému pobytu. Správní orgán prvého stupně sám nemohl posoudit,
zda odvolání stěžovatelky proti zastavení řízení o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu bylo podáno opožděně. Jediným orgánem, který mohl opožděnost konstatovat, je Komise
pro rozhodování ve věcech cizinců.
Dále stěžovatelka tvrdí, že není možné ji vyhostit, neboť by to znamenalo zcela zásadní
zásah do jejího života, protože by se podle zavedené správní praxe do České republiky nikdy
nemohla vrátit. Správní orgány navíc nijak nezkoumaly možný zásah do jejího rodinného
a soukromého života.
Konečně stěžovatelka namítla, že napadený rozsudek je nepřezkoumatelný, neboť městský
soud pominul jednoznačně prokázané skutečnosti a věc hodnotil bez ohledu na všechny
její okolnosti. Své rozhodnutí soud nepodepřel žádnými důkazy, odůvodnění rozhodnutí
tak neodpovídá zárukám spravedlivého procesu a požadavku na vyloučení libovůle.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud přiznal kasační stížnosti
odkladný účinek a posléze napadený rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu
řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná odmítá, že by v řízení došlo k porušení základních zásad správního řízení,
ze spisového materiálu nic takového neplyne. Nalézací správní orgán v průběhu řízení opakovaně
komunikoval s Ministerstvem vnitra, aby zjistil, zda se stěžovatelka na území České republiky
nachází oprávněně a v jakém stadiu se nachází řízení o jejích žádostech. Opožděnost odvolání
konstatoval správní orgán až 13. 11. 2012, tedy v době, kdy už měl dostatek podkladů pro tento
závěr.
Fikce trvajícího oprávnění k pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců
se na stěžovatelku nemohla uplatnit, protože stěžovatelka své odvolání proti zastavení řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu podala pozdě. Pozdní odvolání nemůže mít stejný
účinek jako odvolání včasné, zastavení řízení tak nabylo právní moci a fikce trvajícího oprávnění
k pobytu vůbec nenastoupila.
Žalovaná nesouhlasí ani s výtkami proti odůvodnění jejího rozhodnutí, v něm byly
rozebrány všechny významné okolnosti, které navíc mají oporu ve správním spisu. I důvody, proč
se fikce trvajícího oprávnění k pobytu nemohla uplatnit, byly v rozhodnutí žalované dostatečně
rozebrány. Stěžovatelka se tedy v období od 2. 1. 2012 do 8. 7. 2012 nacházela na území státu
neoprávněně, což bylo v řízení řádně prokázáno a doloženo.
Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Podstatné okolnosti plynoucí ze správního spisu
Stěžovatelka dne 11. 5. 2011 podala žádost o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu
za účelem podnikání. Tato žádost však nebyla úspěšná, protože dne 29. 8. 2011 vydalo Ministerstvo
vnitra České republiky, odbor azylové a migrační politiky, oddělení pobytu cizinců Plzeň, usnesení
č. j. OAM-36168-13/DP-2011, kterým řízení ve věci žádosti stěžovatelky zastavilo. Toto usnesení
nabylo právní moci dne 5. 10. 2011. Dne 3. 11. 2011 byl stěžovatelce udělen cestovní příkaz
na dobu od 3. 11. 2011 do 1. 1. 2012.
Dne 13. 12. 2011, tedy s významným časovým odstupem, podala stěžovatelka odvolání proti
zastavení řízení společně se žádostí o prominutí zmeškání úkonu. Zmeškání úkonu jí usnesením
ze dne 2. 1. 2012, č. j. OAM-36168-16/DP-2011, nebylo prominuto. Toto usnesení nabylo právní
moci dne 24. 1. 2012.
Dne 23. 1. 2012 podala stěžovatelka žádost o obnovu řízení.
Dne 8. 7. 2012 byla stěžovatelka v rámci pobytové kontroly zadržena hlídkou Policie České
republiky s tím, že nemůže prokázat své oprávnění k pobytu na území České republiky.
Následujícího dne bylo se stěžovatelkou zahájeno řízení ve věci správního vyhoštění.
Rozhodnutím ze dne 11. 9. 2012, č. j. MV-29662-5/SO/sen-2012, zamítla Komise
pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců odvolání stěžovatelky proti zastavení řízení
o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu pro jeho opožděnost. Rozhodnutím ze dne 13. 9.
2012, č. j. MV-29662-7/SO/sen-2012, zamítla Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců
žádost stěžovatelky o obnovu řízení.
Sdělením ze dne 15. 10. 2012, č. j. MV-100218-39/ASM-2012, informovalo Ministerstvo
vnitra Policii ČR, že stěžovatelka po uplynutí doby stanovené výjezdním příkazem pobývá na území
státu bez platného oprávnění. Následně Policie České republiky, Krajské ředitelství hl. m. Prahy,
svým rozhodnutím ze dne 13. 11. 2012, č. j. KRPA-86344/ČJ-2012-000022, stěžovatelce uložila
správní vyhoštění.
V. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž
je povinen přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.).
Kasační stížnost není důvodná.
Námitkou nepřezkoumatelnosti se Nejvyšší správní soud z povahy věci musel zabývat
přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Podle
stěžovatelky městský soud nedostatečně zdůvodnil své rozhodnutí, takže z něj neplyne vztah mezi
skutkovými zjištěními, jejich hodnocením a následnými právními závěry.
Nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů Nejvyšší správní soud popsal ve svém
rozsudku ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 – 44, publ. pod č. 689/2005 Sb. NSS (citovaná
rozhodnutí NSS jsou dostupná na www.nssoud.cz). V něm vyložil, že rozhodnutí je nutno pokládat
za nepřezkoumatelné pro nedostatek důvodů, „není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč žalobní námitky
účastníka považuje za liché, mylné nebo vyvrácené.“
Stěžovatelka blíže nevysvětlila, v čem spatřuje absenci hodnocení prokázaných skutečností
a nedostatky ve zjištění skutečného stavu věci. Protože z rozsudku samotného důvody rozhodnutí
patrné jsou, Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že stěžovatelka spíše polemizuje s právním
hodnocením věci. Námitka nepřezkoumatelnosti tak není důvodná.
Jádrem samotného sporu je otázka, zda se na věc stěžovatelky uplatnila fikce trvajícího
oprávnění k pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců a zda orgány policie mohly vést
řízení o vyhoštění za situace, kdy nebylo rozhodnuto o opožděnosti stěžovatelkou podaného
odvolání.
Relevantní ustanovení zákona o pobytu cizinců a zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu,
ve znění pozdějších předpisů, stanoví:
§44a odst. 3 zákona o pobytu cizinců: Žádost o prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému
pobytu přijímá a rozhoduje o ní ministerstvo. Na prodloužení platnosti povolení k dlouhodobému pobytu se §35
odst. 2 a 3, §36, §46 odst. 3, §46 odst. 7 a 8 a §47 vztahuje obdobně.
§47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců: Pokud doba platnosti víza k pobytu nad 90 dnů uplyne
před rozhodnutím žádosti o povolení dlouhodobého pobytu, ačkoliv žádost byla podána ve lhůtě podle odstavce 1,
považuje se vízum za platné do doby nabytí právní moci rozhodnutí o podané žádosti.
§85 odst. 1 správního řádu: Nestanoví-li zákon jinak, má včas podané a přípustné odvolání odkladný
účinek. V důsledku odkladného účinku odvolání nenastává právní moc, vykonatelnost, ani jiné právní účinky
rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že fikce trvajícího oprávnění k pobytu stěžovatelce
nesvědčila. Z §85 odst. 1 správního řádu a contrario vyplývá, že opožděně podané odvolání nemá
suspensivní účinek – neodkládá právní moc rozhodnutí. Stěžovatelka nezpochybňuje, že odvolání
proti zastavení řízení o její žádosti o prodloužení povolení k dlouhodobému pobytu podala
opožděně. Rozhodnutí o podané žádosti tak nabylo právní moci marným uplynutím odvolací lhůty
a fikce trvajícího oprávnění k pobytu podle §47 odst. 2 zákona o pobytu cizinců se od toho
okamžiku nemohla uplatnit.
Stěžovatelka dále tvrdí, že s ohledem na vedené řízení (tj. zřejmě řízení o odvolání –
poznámka NSS) byla v dobré víře, že jí fikce svědčí. Tvrzení o své dobré víře však stěžovatelka
nijak nedoložila a Nejvyšší správní soud její dobrou víru naopak považuje za vyloučenou, neboť své
odvolání podala současně se žádostí o prominutí zmeškání úkonu, od počátku jí tedy bylo jasné, že
její odvolání je opožděné a že rozhodnutí o zastavení řízení o žádosti o prodloužení povolení
k dlouhodobému pobytu nabylo právní moci.
Další stížní námitka směřuje proti postupu správního orgánu prvního stupně, který zahájil
řízení o vyhoštění, aniž měl postaveno na jisto, zda je odvolání stěžovatelky opožděné. Za takového
stavu si sám nemohl udělat závěr o oprávněnosti pobytu stěžovatelky v České republice.
Ani této námitce nemohl Nejvyšší správní soud přisvědčit. Policie České republiky, Krajské
ředitelství policie hl. m. Prahy, zahájila řízení o vyhoštění, protože stěžovatelka se po zadržení
neprokázala platným pobytovým titulem. Policie se v rámci řízení o vyhoštění opakovaně
dotazovala Ministerstva vnitra, zda existují nějaké překážky vycestování. Ministerstvo vnitra mělo
k dispozici své pravomocné rozhodnutí o zastavení řízení a opakovaně konstatovalo, že žádné
překážky neexistují. Za takové situace policie měla důvod řízení o vyhoštění zahájit a mohla v něm
pokračovat až do případného zjištění skutečností, které by rozhodnutí o vyhoštění vylučovaly
(např. zjištění, že stěžovatelce fikce trvajícího oprávnění pobytu skutečně svědčí), nebo
do samotného rozhodnutí o vyhoštění. Policie tedy při zahájení řízení a jeho vedení vůbec
nehodnotila, zda odvolání bylo opožděné, ale zda má dostatečný podklad pro své podezření,
že stěžovatelka na území státu pobývá neoprávněně.
V řízení o vyhoštění stěžovatelka s výjimkou odvolání proti zastavení řízení o žádosti
o prodloužení dlouhodobého pobytu nepředložila pobytový titul. V její věci byl ještě před
zadržením vydán cestovní příkaz na dobu od 3. 11. 2011 do 1. 1. 2012, který stěžovatelka dle svého
sdělení nerespektovala z finančních důvodů. Policie dále neměla informace o žádných
skutečnostech, které by vyhoštění bránily, a ještě před samotným rozhodnutím o vyhoštění
stěžovatelky Komise pro rozhodování ve věcech pobytu cizinců zamítla odvolání stěžovatelky pro
jeho opožděnost. Opožděnost tedy byla konstatována autoritativně a rozhodnutí o vyhoštění nic
nebránilo.
Poslední, velmi obecnou stížní námitkou stěžovatelka brojí proti nesprávnému posouzení
zásahu do jejího života, jehož správní orgány „prakticky nedbaly“. Tento zásah stěžovatelka spatřuje
v tom, že podle zavedené správní praxe by se do České republiky již nikdy nemohla vrátit. Správní
orgány navíc nijak nezkoumaly možný zásah do jejího rodinného a soukromého života.
Ani tato námitka není důvodná. Správní orgán prvého stupně se ve svém rozhodnutí
o udělení vyhoštění případným zásahem do rodinného a soukromého života zabýval (viz. str. 3 jeho
rozhodnutí). Uvedl, že stěžovatelka má manžela a děti ve Vietnamu, jediný její blízký příbuzný
v České republice je bratr. Stěžovatelka v řízení o vyhoštění neuplatnila žádné důvody,
proč by z České republiky nemohla vycestovat, a správní orgán žádné neshledal. Nejvyšší správní
soud může stěžovatelce přisvědčit pouze v tom, že se zásahem do jejího rodinného a soukromého
života nezabývala žalovaná v odvolacím řízení. Lze to však přičíst tomu, že stěžovatelka ve svém
odvolání tuto námitku vůbec neuplatnila a žalovaná, neměla-li o správnosti závěru správního orgánu
prvního stupně pochybnosti, neměla důvod na neuplatněnou námitku reagovat. Městský soud tedy
tuto otázku posoudil správně.
Lze tedy uzavřít, že napadený rozsudek je přezkoumatelný. Fikce trvajícího oprávnění
k pobytu stěžovatelce nesvědčila a stěžovatelka nemohla být ani v dobré víře, že jí tato fikce svědčí.
Správní orgány zahájením řízení a rozhodnutím ve věci nepochybily. Stěžovatelka neprokázala,
že by jí vyhoštěním byl způsoben přiměřený zásah do jejího soukromého a rodinného života.
Městský soud proto věc posoudil správně.
VI. Závěr
Nejvyšší správní soud ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110 odst. 1,
poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou. Stěžovatelka podala návrh, aby kasační stížnosti byl
přiznán na základě §107 s. ř. s. odkladný účinek. Nejvyšší správní soud o tomto návrhu nerozhodl,
neboť neprodleným rozhodnutím o věci samé po provedení nezbytných procesních úkonů odpadl
důvod pro vydání usnesení o přiznání či nepřiznání odkladného účinku.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její
úřední činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. prosince 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu