ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.116.2013:15
sp. zn. 9 As 116/2013 - 15
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana v právní věci žalobce: P. Č., proti žalované:
Česká advokátní komora, se sídlem Národní 118/16, Praha 1 – Nové Město, proti rozhodnutí
žalované ze dne 27. 9. 2010, č. j. 2482/10, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení
Městského soudu v Praze ze dne 21. 5. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 36,
takto:
I. Kasační stížnost se z amí t á .
II. Žádný z účastníků n e má právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Podanou kasační stížností napadl žalobce (dále jen „stěžovatel“) shora označené usnesení
Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž bylo řízení o žalobě zastaveno
pro nezaplacení soudního poplatku.
Stěžovatel ve své kasační stížnosti namítl nepřiměřenost lhůty k zaplacení soudního
poplatku. Uvádí, že městský soud neodůvodnil, proč považoval lhůtu za přiměřenou, a odmítá
pochopit, že pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani dvouměsíční lhůta k zaplacení.
Jednání soudu považuje za svévolné a upozorňuje na to, že proti usnesení městského soudu ze dne
4. 4. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 31, kterým byla zamítnuta žádost stěžovatele o osvobození
od soudních poplatků, podal kasační stížnost.
Žalovaná nevyužila svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde o rozhodnutí, proti
němuž je kasační stížnost přípustná. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. e) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadené usnesení městského soudu v rozsahu kasační stížnosti
a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout
z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud netrval na zaplacení soudního poplatku a povinném zastoupení
advokátem v řízení o kasační stížnosti. Trvání na těchto požadavcích by totiž značilo jen řetězení
téhož problému, jelikož předmětem přezkumu je usnesení městského soudu o zastavení řízení pro
nezaplacení soudního poplatku. K danému srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne
24. 10. 2007, č. j. 1 Afs 65/2007 - 37, a ze dne 13. 9. 2007, č. j. 9 As 43/2007 - 77 (všechna zde
citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná z www.nssoud.cz).
Námitka nepřiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku není důvodná.
Ze spisu městského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že městský soud stěžovatele vyzval
výzvou ze dne 7. 1. 2011, č. j. 3 A 157/2010 – 14 k zaplacení soudního poplatku ve výši 2000 Kč
ve lhůtě 3 dnů od jeho doručení. Podáním ze dne 20. 1. 2010 stěžovatel požádal o osvobození
od soudních poplatků. Usnesením ze dne 4. 4. 2013, č. j. 3 A 157/2010 - 31 městský soud žádost
o osvobození od soudních poplatků zamítl a opětovně vyzval stěžovatele k zaplacení soudního
poplatku ve výši 2000 Kč ve lhůtě 10 dnů od doručení. Usnesení nabylo právní moci dne 3. 5. 2013.
Stěžovatel podal proti tomuto usnesení kasační stížnost, ta však byla zamítnuta rozsudkem
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 10. 2013, č. j. 6 As 102/2013 – 17 (dostupným
z www.nssoud.cz).
Při posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení soudního poplatku zdejší soud nepřihlíží jen
k délce lhůty, která byla k jeho zaplacení výslovně ve výzvě k zaplacení stanovena (zde šlo o deset
dnů), ale též k době, která uplynula mezi doručením výzvy k zaplacení soudního poplatku a nabytím
právní moci usnesení o zastavení řízení pro jeho nezaplacení. Je to z toho důvodu, že až do nabytí
právní moci usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení soudního poplatku může být soudní
poplatek zaplacen (dle §9 odst. 7 zákona č. 549/1991 Sb., o soudních poplatcích, ve znění
pozdějších předpisů, totiž usnesení o zastavení řízení pro nezaplacení poplatku zruší soud, který
usnesení vydal, je-li poplatek zaplacen ve věcech správního soudnictví dříve, než usnesení nabylo
právní moci). Obdobným způsobem přistupuje k posuzování přiměřenosti lhůty k zaplacení
soudního poplatku ve správním soudnictví i Ústavní soud, viz např. jeho nález ze dne 13. 11. 2007,
sp. zn. Pl. ÚS 2/07, publikovaný jako N 193/47 SbNU 539, dostupný z http://nalus.usoud.cz.
V nynější věci nabylo napadené usnesení městského soudu o zastavení řízení právní moci
dne 27. 5. 2013, kdy bylo doručeno stěžovateli. Městským soudem určená desetidenní lhůta
k zaplacení soudního poplatku se tak fakticky prodloužila na více než 3 týdny (od 3. 5. 2013, kdy
stěžovateli byla doručena výzva k zaplacení soudního poplatku, do 27. 5. 2013, kdy bylo řízení
pravomocně zastaveno), v nichž bylo možno zaplatit soudní poplatek. Takovou dobu nepochybně
nelze považovat za nepřiměřenou, jelikož v jejím rámci je možné reálně provést všechny kroky
spojené se zaplacením soudního poplatku, shodně viz rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
12. 4. 2012, č. j. 2 As 42/2012 - 12.
Stěžovatel dále namítl, že městský soud neodůvodnil, proč považoval lhůtu za přiměřenou
a odmítá pochopit, že pro osobu v hmotné nouzi nemůže být dostatečná ani dvouměsíční lhůta
k zaplacení. Ve vztahu k této námitce lze zcela odkázat na rozsudek zdejšího soudu ze dne
11. 4. 2013, č. j. 4 As 53/2013 – 10, v němž bylo konstatováno: „Při stanovení lhůty k zaplacení soudního
poplatku není soud povinen přihlížet k majetkovým poměrům účastníka řízení, neboť tyto poměry zásadně hodnotí
pouze ve vztahu k případné žádosti o osvobození od soudních poplatků. Délku lhůty přitom soud nemusí podrobněji
zdůvodňovat; postačí, jestliže stanoví lhůtu přiměřenou.“
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom rozhodl
bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší
správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení s §120
s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný úspěch, právo
na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti účastníkovi, který ve věci
úspěch neměl. Stěžovatel v soudním řízení úspěch neměl, proto nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalované, která by jinak měla právo na náhradu nákladů řízení, nevznikly v řízení náklady,
které by překračovaly její běžnou úřední činnost.
Poučení: Proti tomuto rozsudku n e j s ou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 7. listopadu 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu