ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.131.2013:53
sp. zn. 9 As 131/2013 - 53
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radan Malíka, soudkyně
JUDr. Barbary Pořízkové a soudce JUDr. Miloslava Výborného v právní věci žalobce: RENTAL
DEALING s.r.o., se sídlem Univerzitní 1118, Plzeň, zast. JUDr. Tomášem Machem, advokátem
se sídlem Křižíkova 196/18, Praha 8, proti žalovanému: Městský úřad Klatovy, se sídlem náměstí
Míru 62/I, Klatovy, o žalobě proti rozhodnutí žalovaného ze dne 21. 4. 2011,
č. j. OVÚP/2653/11/Tr, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu
v Plzni ze dne 14. 10. 2013, č. j. 57 A 66/2013 - 104,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
Vymezení věci
[1] Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhal zrušení usnesení
Krajského soudu v Plzni ze dne 14. 10. 2013, č.j. 57 A 66/2013-104, jímž byla pro nepřípustnost
odmítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí Městského úřadu Klatovy ze dne 21. 4. 2011,
č. j. OVÚP/2653/11/Tr, o dodatečném povolení stavby rodinného domu třetí osobě.
Obsah kasační stížnosti
[2] Stěžovatel podal kasační stížnost z důvodů dle §103 odst. 1 písm. a), d) a e) zákona
č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“).
[3] Konkrétně stěžovatel namítl, že krajský soud nesprávně, formalisticky a nepřezkoumatelně
posoudil právní otázku přístupu stěžovatele k soudu. Stěžovatelova žaloba byla odmítnuta
pro nevyčerpání řádných opravných prostředků, a to s poukazem na ustálenou
judikaturu - rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 2 Afs 98/2004 - 65, ačkoliv šlo o jediný
rozsudek zmíněný a navíc od stěžovatelovy věci odlišný. Dle stěžovatele krajský soud opomenul
rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu č. j. 2 As 25/2007 - 118, ze kterého
se podává, že v §84 nového správního řádu je řešena otázka lhůt pro podání odvolání
opomenutými účastníky. Stěžovatel tvrdil, že nemělo smysl, aby podával odvolání, když lhůty mu již
uplynuly; jedinou cestou k ochraně jeho práv byla žaloba ke krajskému soudu. Namítl, že pro
obstrukce ze strany stavebního úřadu nemohl podat odvolání ve lhůtách správním řádem
stanovených; stavební úřad ho jednak nevyrozuměl o zahájeném řízení a jednak následně stěžovateli
odmítal cokoliv o daném řízení sdělit. Stěžovatel uvedl, že se mu podařilo ztotožnit danou věc
a spisovou značku až pomocí žádosti o sdělení informací a žádosti o přezkumné řízení. Stěžovatel
současně uvedl argumentaci ve prospěch svého tvrzení, že měl být účastníkem řízení o dodatečném
povolení stavby; odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu č. j. 5 As 67/2008 - 111 a nález
Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 19/99. Uvedl, že pro faktickou blízkost svých nemovitostí měl být
účastníkem řízení, neboť je dotčen stavbou rodinného domu na svých právech; stavba leží
na hranici letového koridoru stěžovatelova heliportu a stavební úřad tak měl zkoumat vzájemné
vlivy (hygienické hlukové limity, mylné osvětlení z oken umisťované stavby rodinného domu
do letového koridoru atd.) a otázku požárního zásobování (stěžovatel namítl, že bez jeho souhlasu
stavebník označil soukromý rybník stěžovatele jako svůj požární hydrant).
Vyjádření žalovaného a replika stěžovatele
[4] Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil tak, že dodatečně povolil stavbu rodinného domu
třetí osobě na pozemku p.č. 203/2 v k.ú. Makov u Předslavi. Stěžovatel nebyl stavbou přímo
dotčen, neboť na daný pozemek nezasahují žádná ochranná pásma heliportu stěžovatele a daný
pozemek se nachází ve stejném koridoru, ve kterém bylo prováděno měření hluku, přičemž
hygienické limity byly splněny. Nemovitosti stěžovatele nesousedí přímo s daným pozemkem
a nemohou být dotčena ani žádná jiná práva, která by zakládala účastenství stěžovatele. Pozemek
s rodinným domem odděluje od nemovitostí stěžovatele místní komunikace, jež je přístupová
jak pro stěžovatelovy nemovitosti, tak pro daný pozemek. Stavba rodinného domu byla prováděna
už od roku 2008 a stěžovatel na tuto stavbu (přes společnou přístupovou komunikaci)
neupozorňoval a ani v průběhu řízení o dodatečném povolení stavby rodinného domu
(resp. do podání vyjádření) se nehlásil za účastníka řízení. První upozornění stěžovatele
na stavbu rodinného domu přišlo městskému úřadu asi 25 měsíců po právní moci dodatečného
povolení stavby (dopisem ze dne 22. 5. 2013). Projektová dokumentace byla zpracována v souladu
s právními předpisy. Za zdroj vnější požární vody je považována nádrž v obci Machov a nikoliv
rybník stěžovatele.
[5] V replice k vyjádření žalovaného stěžovatel odkázal na obsah své kasační stížnosti. Trval
na tom, že byl opomenutým účastníkem a že na probíhající stavbu (byť neformálně) upozorňoval
a stavební úřad mu aktivně bránil se o probíhajícím řízení dozvědět; konstatoval, že v uváděné
vzdálenosti 0,5 km se nachází pouze jeho soukromý rybník.
Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
[6] Kasační stížnost není důvodná.
[7] Pokud stěžovatel brojil kasační stížností proti usnesení krajského soudu o odmítnutí žaloby,
přichází zde z povahy věci v úvahu pouze kasační důvod dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. spočívající
v tvrzené nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Nejvyšší správní soud je v takovém případě
v řízení o kasační stížnosti oprávněn zkoumat pouze to, zda rozhodnutí krajského soudu a důvody,
o které se toto rozhodnutí opírá, jsou v souladu se zákonem; jeho úkolem není věcně
přezkoumávat, zda je žaloba stěžovatele důvodná nebo zda rozhodnutí o dodatečném povolení
stavby je zákonné či nikoli. Rozsah přezkumu rozhodnutí v řízení o kasační stížnosti je vymezen
povahou a obsahem přezkoumávaného rozhodnutí (srov. rozsudky Nejvyššího správního soudu
ze dne 22. 9. 2004, č. j. 1 Azs 24/2004 – 49, nebo ze dne 5. 1. 2006, č. j. 2 As 45/2005 – 65, tato,
stejně jako i dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz).
[8] Nejvyšší správní soud zjistil, že krajský soud odmítl žalobu stěžovatele ze dne 26. 7. 2013
pro nepřípustnost dle §68 písm. a) a §46 odst. 1 písm. d) s. ř. s. Poukázal na §5 a §69 s. ř. s.,
a na ustálenou judikaturu Nejvyššího správního soudu (konkrétně zmínil rozsudek ze dne
12. 5. 2005, č. j. 2 Afs 98/2004 - 65). Uvedl, že stěžovatel podal žalobu, aniž by podal proti
rozhodnutí správního orgánu prvního stupně odvolání; není přitom rozhodné, že odvolání podat
nemohl pro uplynutí prekluzivní lhůty dle §84 správního řádu, ani že vyčerpal všechny mimořádné
opravné prostředky. Uzavřel, že žaloba nesměřuje proti rozhodnutí správního orgánu, který měl ve
věci rozhodovat v posledním stupni.
[9] Nejvyšší správní soud závěry krajského soudu pro jejich správnost akceptuje a pro stručnost
na ně odkazuje. Dodat k již dříve řečenému postačí následující.
[10] Správní soudnictví je postaveno na zásadě subsidiarity soudního přezkumu a minimalizace
zásahů do správního řízení; soudní ochrana nemůže nahrazovat prostředky nacházející se uvnitř
veřejné správy. Na tuto zásadu Nejvyšší správní soud opakovaně ve své judikatuře poukazuje
(srov. např. rozsudek ze dne 1. 7. 2004, č. j. 2 As 5/2004 - 55) a učinil tak i v rozsudku zmiňovaném
krajským soudem. Byť v dané věci byl jiný skutkový základ, nic to nemění na tom, že jak na tehdy
projednávanou věc, tak na věc stěžovatele aplikace dané zásady dopadala. Ostatně v tomto
rozsudku byl také vyjádřen vztah řízení o řádném opravném prostředku a řízení o mimořádném
opravném prostředku před správními orgány, a návazně jejich vztah na žalobní řízení ve správním
soudnictví. Tedy i v tomto směru byl krajským soudem zvolený příklad judikatury Nejvyššího
správního soudu vhodný, neboť i stěžovatel inicioval, jak vyplývá z vyžádaného správního spisu,
několik řízení o mimořádném opravném prostředku.
[11] Nelze se ztotožnit s námitkou stěžovatele o formalistických a nepřezkoumatelných závěrech
krajského soudu. Stěžovatel sám tvrdil (v žalobním i v kasačním řízení), že proti rozhodnutí
o dodatečném povolení stavby nepodal odvolání. To potvrzuje i vyžádaný správní spis doplňkově
nyní informující, že stěžovatel posléze, avšak až dne 7. 11. 2013, odvolání (dosud neprojednané)
přece jen podal.
[12] Podstatou argumentace stěžovatele proto bylo to, že by mu měla být poskytnuta soudní
ochrana navzdory nevyčerpání odvolání, neboť „formální podávání odvolání do větru by muselo
být neúspěšné“. Jinak řečeno stěžovatel argumentuje tak, že uplynula-li mu marně propadná lhůta
k podání odvolání dle §84 odst. 1 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „spr. ř.“), z toho důvodu, že s ním správní orgán nejednal, ačkoliv s ním jednat
(podle jeho názoru) měl, otvírá se mu již tím cesta k soudnímu přezkumu prvostupňového
správního rozhodnutí.
[13] Stěžovatelova úvaha je mylná a ani jím použitý odkaz na rozsudek rozšířeného senátu
Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 2. 2009, č.j. 2 As 25/2007-118, není v jeho věci způsobilý
přivodit opačný, pro stěžovatele příznivý, náhled na projednávanou věc, a to již pro skutkovou
odlišnost tehdy řešeného případu (kasační stížností byl napaden rozsudek zamítající žalobu proti
druhostupňovému rozhodnutí správního orgánu ve věci obnovy řízení) vyvstalého navíc
za účinnosti jiné právní úpravy (správního řádu č. 71/1967 Sb.). Pro stěžovatelovu causu
je přiléhavější odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 1. 2008,
č. j. 1 As 45/2007 - 48, v němž bylo judikováno, že §84 spr. ř. se „vztahuje nejen na případy,
kdy se účastník sice účastnil celého správního řízení, avšak konečné rozhodnutí mu nebylo doručeno, ale i na případy,
kdy potenciální účastník o správním řízení vůbec nevěděl, neparticipoval na něm, a tudíž mu ani konečné rozhodnutí
doručeno nebylo“.
[14] Ustanovení §84 odst. 1 spr. ř. je reakcí zákonodárce na problematické situace, kdy správní
orgán opomene oznámit některým účastníkům řízení rozhodnutí, přičemž toto opomenutí
má vážné následky pro účastníky, kteří mohli i řadu let žít v domnění, že svá práva vykonávají
či povinnosti plní na základě pravomocného rozhodnutí. V tomto ustanovení je určitá nejistota
účastníků řízení zmírněna zavedením objektivní a subjektivní lhůty pro podání odvolání
opomenutým účastníkem.
[15] Jak v případě odvolací lhůty dle §83 odst. 1 spr. ř. u neopomenutých účastníků, tak
v případě odvolacích lhůt dle §84 odst. 1 spr. ř. u opomenutých účastníků, platí však ve shodě
s výše uvedenou zásadou subsidiarity soudního přezkumu, že se svých práv žalobou proti
rozhodnutí správního orgánu nemůže úspěšně domoci ten, kdo ve správním řízení proti rozhodnutí
správního orgánu prvého stupně nepodal odvolání (srovnej též rozsudek Nejvyššího správního
soudu ze dne 30. 4. 2004, č.j. 3 As 58/2003-51). Pokud tedy osobě odvolací lhůta marně uplynula,
nelze to vykládat tak, že se zde otevírá prostor pro soudní přezkum a správní soud bude nahrazovat
činnost odvolacího správního orgánu.
[16] Pro uvedené Nejvyšší správní soud nedůvodnou kasační stížnost dle §110 odst. 1 s. ř. s.
in fine zamítl.
[17] Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení (§60 odst. 1, §120 s. ř. s.) a žalovanému náklady řízení nevznikly. Proto soud rozhodl, že
žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 5. prosince 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu