ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.140.2012:39
sp. zn. 9 As 140/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: M. M.,
zast. Mgr. Michalem Doležalem, advokátem se sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, proti
žalovanému: Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, se sídlem
Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2012, č. j. KRPA-84623/ČJ-
2012-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku Městského soudu v Praze ze
dne 17. 8. 2012, č. j. 2 A 46/2012 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobkyně, Mgr. Michalu Doležalovi, advokátovi se sídlem
se sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, se p ř izn á v á odměna za zastupování
v řízení o kasační stížnosti ve výši 2 904 Kč, která mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu ve lhůtě do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) brojí proti shora
označenému rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), jímž byla zamítnu ta
její žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 3. 7. 2012, č. j. KRPA-84623/ČJ-2012-000022.
Tímto správním rozhodnutím byla stěžovatelka zajištěna za úče lem správního vyhoštění dle §124
odst. 1 písm. b) zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky a o změně
některých zákonů, ve znění účinném v rozhodné době (dále jen „zákon o pobytu cizinců“). Doba
zajištění stěžovatelky byla stanovena na 90 dnů ode dne omezení osobní svobody.
Městský soud ve svém rozsudku vyšel z §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
dle něhož je policie oprávněna za stanovených podmínek zajistit cizince. K zajištění nemůže dojít,
postačí-li uložení zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území, které je upraveno
v §123b odst. 1 zákona o pobytu cizinců. Městský soud neshledal, že by v případě stěžovatelky
byly podmínky pro uložení zvláštního opatření, naopak zhodnotil, že její zajištění bylo zcela
namístě. Poukázal na její výpověď, že na Ukrajinu nevycestuje i v případě, že by se musela pořád
skrývat, což městský soud hodnotil tak, že stěžovatelka nebude spolupracovat s policií na realizaci
případného rozhodnutí o správním vyhoštění. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka nemá finanční
prostředky, nebylo možné využít ani §123b odst. 1 písm. b) zákona o pobytu cizinců,
tj. zvláštního opatření ve formě složení peněžních prostředků. Městský soud v dané souvislosti
rovněž uvedl, že z vyjádření stěžovatelky vyplynulo, že stěžovatelka na území ČR přicestovala
ilegálně před přibližně 10 lety a po celou dobu soustavně porušuje §103 písm. n) zákona
o pobytu cizinců, který zakotvuje povinnost cizince pobývat na území pouze s platným
cestovním dokladem a vízem, pokud zákon o pobytu cizinců nestanoví jinak. Městský soud
se neztotožnil ani s dalšími žalobními námitkami a stěžovatelčinu žalobu zamítl.
Stěžovatelka napadla rozsudek městského soudu kasační stížností, v níž uvedla,
že napadený rozsudek považuje za nepřezkoumatelný pro nedostatek důvodů. Dále namítla
nesprávné právní posouzení aplikace ust. §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Skutkové okolnosti případu nejsou dle stěžovatelky sporné a jejich popis stěžovatelka shrnula
následovně. Dne 2. 7. 2012, resp. 3. 7. 2012 byla stěžovatelka zadržena hlídkou policie,
když se stala obětí napadení a pokusu znásilnění ze strany neznámého muže. V průběhu
prověřování incidentu bylo zjištěno, že stěžovatelka pobývá na území ČR neoprávněně . Sporné
je však hodnocení, zda v případě stěžovatelky bylo místo jejího zajištění možno aplikovat §123b
odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců, tj. zda bylo možno stěžovatelce uložit zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince z území ve formě povinnosti cizince oznámit policii adresu místa
pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující pracovní den po licii
a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií.
Dle stěžovatelky městský soud i žalovaný argumentují jejím vyjádřením ze dne 3. 7. 2012
o tom, že na Ukrajinu nevycestuje, i kdyby se měla skrývat. Toto samotné vyjádření není dle
názoru stěžovatelky dostatečným důvodem pro odmítnutí postupu dle §123b odst. 1 písm. a)
zákona o pobytu cizinců. Zohledněna měla být i skutečnost, že se stala obětí trestného činu
a tomu odpovídala i její reakce na dotazy policejního orgánu. Ostatně sám měs tský soud dle
stěžovatelky uvedl, že z úředního záznamu o zásahu policie ze dne 2. 7. 2012 vyplynulo,
že vypovídala zmateně. Dále měla být brána v potaz skutečnost, že není vyloučena účast
stěžovatelky při vyšetřovacích úkonech v trestním řízení, a tedy bylo nutné vypořádat otázky, zda
je realizace správního vyhoštění v daném případě vůbec efektivní, popř. možná. Na základě
těchto důvodů stěžovatelka navrhla rozsudek městského soudu zrušit a věc mu vrátit k dalšímu
řízení.
Žalovaný se ke kasační stížnosti nevyjádřil.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti
a konstatoval, že kasační stížnost je podána osobou k tomu oprávněnou, je podána včas, jde
o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná, stěžovatelka je v řízení o kasační
stížnosti zastoupena advokátem. Důvod kasační stížnosti odpovídá důvodu podle §103 odst. 1
písm. a) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů
(dále jen „s. ř. s.“). Zdejší soud přezkoumal napadený rozsudek městského soudu v rozsahu
kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů, zkoumal při tom, zda napadené rozhodnutí
netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Zdejší soud nepovažuje rozsudek městského soudu za nepřezkoumatelný pro nedostatek
důvodů, jak namítla stěžovatelka. O nepřezkoumatelnosti pro nedostatek důvodů lze hovořit
zejména tehdy, není-li z odůvodnění napadeného rozsudku krajského, resp. městského soudu
zřejmé, proč soud nepovažoval za důvodnou právní argumentaci účastníka řízení v žalobě a proč
žalobní námitky účastníka považoval za liché, mylné nebo vyvrácené (k tomu srov. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 14. 7. 2005, č. j. 2 Afs 24/2005 - 44, publikovaný pod
č. 689/2005 Sb. NSS, dostupný z www.nssoud.cz stejně jako další zde citovaná rozhodnutí
zdejšího soudu). Touto vadou bude typicky trpět např. takový rozsudek, v němž soud opomněl
reagovat na některou ze žalobních námitek.
Napadený rozsudek přezkoumatelný je, obsahuje totiž reakci na všechny žalobní námitky.
Městský soud v něm srozumitelným způsobem uvedl, proč nepovažuje žalobní argumentaci
za důvodnou. Požadavkům na přezkoumatelnost tak napadený rozsudek vyhověl. Stě žovatelka
v dané souvislosti poukázala na to, že mělo být ze strany městského soudu bráno v potaz, že není
vyloučena účast stěžovatelky při vyšetřovacích úkonech v trestním řízení v souvislosti s jejím
napadením a pokusem o znásilnění, z čehož stěžovatelka dovozuje nutnost vypořádání otázky,
zda je realizace správního vyhoštění v daném případě vůbec efektivní, popř. možná. Zde Nejvyšší
správní soud konstatuje, že takto formulovanou námitku stěžovatelka v žalobě k městskému
soudu neuplatnila. Není proto pochybením městského soudu, že se uvedenou otázkou nezabýval.
Přezkum správních rozhodnutí ve správním soudnictví je totiž založen na dispozitivní zásadě, dle
které je na žalobci, aby žalobou vymezil rozsah přezkumu a otázky, kterými se má soud v řízení
zabývat. Dle §75 odst. 2, věty první, s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené
výroky rozhodnutí. Vzhledem k tomu, že stěžovatelka v rámci žalobních bodů nevznesla
požadavek na přezkum nastíněné otázky možné účasti při vyšetřovacích úkonech, nen í
pochybením městského soudu, že se k uvedenému nevyjadřoval a v žádném případě to nemůže
způsobovat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí.
Nejvyšší správní soud se neztotožnil ani s námitkou nesprávného posouzení otázky, zda
v případě stěžovatelky bylo možno místo jejího zajištění uložit méně invazivní opatření ve formě
zvláštního opatření za účelem vycestování cizince z území dle §123b odst. 1 písm. a) zákona
o pobytu cizinců.
Jednou z podmínek zajištění cizince za účelem správního vyhoštění dle §124 odst. 1
zákona o pobytu cizinců je skutečnost, že nepostačuje uložení zvláštního opatření za účelem
vycestování. Tímto opatřením může být dle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců
„povinnost cizince oznámit policii adresu místa pobytu, zdržovat se tam, každou jeho změnu oznámit následující
pracovní den policii a pravidelně se osobně hlásit policii ve lhůtě stanovené policií“. Zákon o pobytu cizinců
touto regulací sleduje zájem na tom, aby v souvislosti s řízením o správním vyhoštění byla
používána co nejméně invazivní opatření vůči cizinci, jehož se toto řízení týká. Zároveň zákon na
druhou stranu zohledňuje zájem na tom, aby taková opatření byla skutečně účinná.
Zdejší soud se ztotožnil s městským soudem i žalovaným, že okolnosti nynějšího případu
svědčily o závěru ohledně nedostatečnosti zmíněného zvláštního opatření dle §123b odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců.
Stěžovatelka ve svém vyjádření zaznamenaném v protokole ze dne 3. 7. 2012,
č. j. KRPA-84623/ČJ-2012-000022, na otázku, zda chce doplnit svou výpověď či dodat další
skutečnosti, uvedla: „Asi jen to, že nechci vycestovat na Ukrajinu, i přes to, že bych se musela pořád
schovávat.“ Nejvyšší správní soud se ztotožňuje s městským soudem, že takto otevřeně projevený
záměr stěžovatelky svědčí o tom, že v případě rozhodnutí o správním vyhoštění by stěžovatelka
se správním orgánem nespolupracovala a snažila by se zabránit výkonu tohoto případného
rozhodnutí o správním vyhoštění. Nelze přitom soudit, že by zvláštní opatření dle §123b odst. 1
písm. a) zákona o pobytu cizinců stěžovatelku odradilo od jejího výslovně vyjádřeného úmyslu
skrývat se v případě vydání rozhodnutí o vyhoštění.
Nejvyšší správní soud konstatuje, že nic nenasvědčuje tomu, že by při pronášení výše
citovaného vyjádření byla stěžovatelka zmatená v návaznosti na skutečnost, že se stala obětí
nápadení a pokusu o znásilnění, jak tvrdí v kasační stížnosti. Z úředního záznamu Policie České
republiky ze dne 2. 7. 2012 sice vyplývá, že téhož dne v 3.13 hodin ráno se dostavila policejní
hlídka na místo, kde se nacházela stěžovatelka po napadení. V tomto záznamu je zanesen
stěžovatelčin popis události a policejní orgán zde konstatuje, že stěžovatelka vypovídala velmi
zmateně a překotně. Výše citované vyjádření stěžovatelky o tom, že nechce vycestovat
na Ukrajinu, i kdyby se musela skrývat, bylo však zaznamenáno až v následném protokolu
o vyjádření účastníka řízení ze dne 3. 7. 2012, který byl sepsán ve 13.15 hodin. Od samotného
napadení (odehrálo se zřejmě krátce před sepisem úředního záznamu ze dne 2. 7. 2012) do sepisu
protokolu ze dne 3. 7. 2012 tedy uplynul jistý čas, protokol nebyl sepisován bezprostředně
po napadení. Nejvyšší správní soud dále považuje za podstatnou skutečnost, že v protokolu
ze dne 3. 7. 2012 stěžovatelka jasně odpovídala na všechny otázky správního orgánu, všechny její
odpovědi adekvátně reagovaly na položené otázky, ve svých odpovědích se stěžovatelka držela
chronologické návaznosti událostí a uváděla podstatné skutečnosti, adresy a data narození, která
znala, byla schopná uvádět přesně. Toto její vyjádření nenese žádné známky toho, že by při jeho
pořizování byla stěžovatelka jakkoli zmatená . Ostatně i sama stěžovatelka na úvodní otázku,
zda je schopna vypovídat, uvedla, že toho schopná je, o žádné zmatenosti či rozrušení
se ani náznakem nezmiňovala. Zdejší soud proto nespatřuje žádnou překážku pro to, aby bylo
možno vycházet ze stěžovatelčina vyjádření, že se bude raději skrývat, než aby vycestovala zpět
na Ukrajinu.
Zdejší soud tak ve světle kasačních námitek přisvědčil žalovanému a městskému soudu
v hodnocení otázky, že v případě stěžovatelky by bylo nedostatečné uložení zvláštního opatření
dle §123b odst. 1 písm. a) zákona o pobytu cizinců. Pro úplnost lze jen zmínit, že žalovaný
a městský soud tento svůj závěr opřely nejen o důvodný předpoklad, že se stěžovatelka bude
skrývat, než aby se vrátila na Ukrajinu, ale současně poukázaly též na hodnocení jejího chování,
kdy na území ČR pobývala dlouhodobě nelegálně, neměla sjednáno zdravo tní pojištění, prováděla
zde výdělečnou činnost bez povolení atd., z čehož taktéž dovozovaly, že stěžovatelka neplní své
zákonné povinnosti a dlouhodobě nerespektuje právní řád České republiky, což také svědčí proti
závěru, že by se nesnažila mařit své pří padné správní vyhoštění a že by zvláštní opatření
za účelem vycestování cizince z území mohla být účinná.
Nejvyšší správní soud ze všech shora uvedených důvodů dospěl k závěru, že kasační
stížnost není důvodná, proto ji dle §110 odst. 1, věty poslední, s. ř. s. zamítl. O věci přitom
rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle kterého o kasační stížnosti
rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
Výrok o náhradě nákladů řízení se opírá o §60 odst. 1, větu první, s. ř. s., ve spojení
s §120 s. ř. s., dle kterého nestanoví-li tento zákon jinak, má účastník, který měl ve věci plný
úspěch, právo na náhradu nákladů řízení před soudem, které důvodně vynaložil, proti
účastníkovi, který ve věci úspěch neměl. Stěžovatelka v soudním řízení úspěch neměla, proto
nemá právo na náhradu nákladů řízení. Žalovanému, který by jinak měl právo na náhradu nákladů
řízení, nevznikly v řízení náklady, které by překračovaly jeho běžnou úřední činnost.
Usnesením ze dne 10. 10. 2012, č. j. 9 As 140/2012 - 24, Nejvyšší správní soud
stěžovatelce ustanovil zástupcem Mgr. Michala Doležala. V takovém případě dle §35 odst. 8,
věty první, ve spojení s §120 s. ř. s. platí hotové výdaje zástupce a odměnu za zastupování stát.
Při určování výše odměny zdejší soud vycházel z vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů
a náhradách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif), dále jen „advokátní tarif“.
Advokátní tarif byl s účinností ode dne 1. 1. 2013 novelizován vyhláškou č. 486/2012 Sb., ktero u
byla zvýšena tarifní hodnota mj. ve věcech kasačních stížností, nicméně dle čl. II vyhlášky
č. 486/2012 Sb. za právní služby poskytnuté přede dnem nabytí účinnosti této vyhlášky přísluší
advokátovi odměna podle advokátního tarifu účinného před 1. 1. 2013. Vzhledem k tomu,
že zástupce stěžovatelky poskytl svůj úkon právní služby před 1. 1. 2013, vycházel zdejší soud
ze znění advokátního tarifu účinného do 31. 12. 2012. Ustanovený zástupce vykonal v řízení
o kasační stížnosti jeden úkon právní služby spočívající v doplnění kasační stížnosti, což
představuje úkon právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) advokátního tarifu, kterým je písemné
podání soudu nebo jinému orgánu týkající se věci samé . Za tento úkon právní služby mu náleží
odměna ve výši 2 100 Kč [na základě §7 bod 5. ve spojení s §9 odst. 3 písm. f)] . Tato odměna
se zvyšuje dle §13 odst. 3 advokátního tarifu o částku náhrady výdajů ve výši 300 Kč. Celkem
tedy náleží zástupci stěžovatelky částka 2 400 Kč, která se dle §35 odst. 8, věty druhé, s. ř. s.
zvyšuje o částku 504 Kč odpovídající dani z přidané hodnoty (sazba daně z přidané hodnoty činí
21 % dle §47 odst. 1 písm. a) zákona č. 235/2004 Sb., o dani z přidané hodnoty, ve znění
účinném po 1. 1. 2013). V souhrnu tedy zástupci stěžovatelky Mgr. Michalu Doležalovi,
advokátovi se sídlem Uhelný trh 414/9, Praha 1, náleží částka 2 904 Kč jako odměna
za zastupování, která mu bude vyplacena do 60 dnů od právní moci tohoto rozsudku z účtu
Nejvyššího správního soudu.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 16. ledna 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu