ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.143.2012:33
sp. zn. 9 As 143/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobce: Ing. P. K.,
zast. JUDr. Vlastou Dohnalovou, advokátkou se sídlem nábřeží Petra Bezruče 598, Sokolov, proti
žalovanému: Policie České republiky, Krajské ředitelství policie Plzeňského kraje, se sídlem
Nádražní 2, Plzeň, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2012, č. j. CO/2010 O 8344217-8,
v řízení o kasační stížnosti žalobce proti usnesení Krajského soudu v Plzni ze dne 31. 7. 2012,
č. j. 17 A 33/2012 - 21,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobce (dále jen „stěžovatel“) domáhá zrušení shora
uvedeného usnesení Krajského soudu v Plzni (dále jen „krajský soud“), kterým byla odmítnuta jeho
žaloba proti rozhodnutí žalovaného ze dne 2. 5. 2012, č. j. CO/2010 O 8344217-8. Tímto
rozhodnutím byla stěžovateli v blokovém řízení uložena pokuta ve výši 200 Kč za přestupek podle
§125c odst. 1 písm. k) zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích
a o změnách některých zákonů (zákon o silničním provozu), ve znění pozdějších předpisů (dále
jen „zákon o silničním provozu“), z důvodu porušení §6 odst. 1 písm. a) zákona o silničním
provozu, podle kterého je řidič motorového vozidla povinen být za jízdy připoután bezpečnostním
pásem, pokud jím je vozidlo vybaveno.
Napadeným usnesením krajský soud podanou žalobu jako nepřípustnou odmítl podle §46
odst. 1 písm. d) ve spojení s §68 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), neboť dospěl k závěru, že stěžovatel v řízení před
správním orgánem nevyčerpal řádné opravné prostředky, připouští-li je zvláštní zákon.
Krajský soud ve svém usnesení nejprve odkázal na rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 29. 12. 2004, č. j. 6 As 49/2003 - 46, publikovaný pod č. 505/2005 Sb. NSS, v němž
Nejvyšší správní soud uvedl, že „Pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu
rozhodnutí, vůči němuž žalobce nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad
maius) musí být nepřípustná žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle
§84 a násl. zákona ČNR č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka
řízení, a tedy jeho vědomého rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo
skutkové i právní posouzení jeho jednání.“ Dále krajský soud dospěl k závěru, že pokud přistoupí někdo
na vyřízení přestupku v blokovém řízení, vzdává se práva podat odvolání proti rozhodnutí o uložení
pokuty, tudíž se vzdává práva podat řádný opravný prostředek. Zároveň vzal krajský soud
za nesporné vyjádření žalobce ve správní žalobě, kde uvedl, že souhlasil s uložením pokuty
v blokovém řízení, jelikož svým podpisem stvrdil převzetí dílu B pokutového bloku, přičemž nad
podpisem se nacházel text: „doba, místo a popis přestupkového jednání: 3 K00422, 7:55 h, ul. Dukelských
hrdinů, Planá, §6 odst. 1 písm. a) zákona č. 361/2000 Sb., řidič nepřipoután“.
V kasační stížnosti stěžovatel úvodem připomněl, že je mu známo, že Nevyšší správní soud
opakovaně rozhoduje tak, že proti rozhodnutí v blokovém řízení není přípustná žaloba, nicméně
na druhou stranu Nejvyšší správní soud také opakovaně rozhoduje, že rozhodnutí uložené
v blokovém řízení, aby bylo přezkoumatelné, musí být vydáno v souladu se zákonem a k vydání
rozhodnutí musí být splněny všechny zákonem stanovené podmínky.
Stěžovatel namítá, že soud řádně nezhodnotil vzniklou situaci tak, jak ji popsal v žalobě,
a pouze vycházel ze skutečnosti, že svým podpisem stvrdil převzetí dílu B pokutového bloku,
a proto mu muselo být zřejmé, co je mu kladeno za vinu. Stěžovatel trvá na skutečnosti,
že se nedopustil přestupku spočívajícího v tom, že řídil vozidlo bez použití bezpečnostních pásů.
K tomu uvádí, že se krajský soud nezabýval faktem, že neporušil ustanovení §6 odst. 1 písm. a)
zákona o silničním provozu, neboť není povinen na základě ustanovení §6 odst. 2 písm. b) téhož
zákona užívat bezpečnostní pás ze zdravotních důvodů. Stěžovatel své zdravotní důvody řádně
doložil v řízení před krajským soudem. Jelikož však krajský soud neprovedl žádné dokazování,
považuje stěžovatel jeho rozhodnutí za nezákonné.
Pokud krajský soud dospěl k závěru o nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí o uložení
blokové pokuty, aniž by se zabýval samotným blokovým řízením, znamená to, že proti
nezákonnému rozhodnutí není dána žádná procesní obrana. Stěžovatel dále uvádí, že smyslem
přezkumu správních rozhodnutí ve správním soudnictví je poskytnutí soudní ochrany tam, kde
osoby, které tvrdí, že byly na svých právech dotčeny, se svých práv nedomohly před správním
orgánem. Stěžovatel k tomu uvádí, že byl prokazatelně na svých právech dotčen, jelikož byl
potrestán za přestupek, který nespáchal vzhledem ke svému lékařskému potvrzení, jež ho zbavuje
povinnosti užívat bezpečnostní pás.
S ohledem na výše uvedené stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud napadené usnesení
krajského soudu zrušil a věc mu vrátil zpět k dalšímu řízení.
Žalovaný ve svém vyjádření k předložené kasační stížnosti konstatoval, že z jeho strany
i ze strany krajského soudu bylo v dané věci postupováno plně v souladu s platnými právními
předpisy a dosavadní judikaturou. Veškeré námitky o údajné nezákonnosti vychází pouze
z jednostranných, nikterak objektivně prokázaných, tvrzení stěžovatele. Žalovaný zastává názor, že
rozhodnutí vydané v blokovém řízení bylo vydáno v souladu se zákonem, tj. za situace, kdy zákon
jeho vydání připouští a pro jeho vydání byly splněny veškeré zákonné podmínky. Neznalost zákona
ani údajná nevědomost o tom, co podepisuje, stěžovatele nikterak nezbavuje odpovědnosti za jeho
jednání a rozhodně nemůže být důvodem pro zrušení pokuty uložené v blokovém řízení.
Žalovaný navrhl kasační stížnost zamítnout.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatel je zastoupen advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadené usnesení
krajského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.),
ověřil při tom, zda napadené usnesení netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3 a 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatel opírá svoji kasační stížnost o důvody vyjádřené v ustanovení §103 odst. 1
písm. a), b) a e) s. ř. s. Podle ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu v případě, kdy
je kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí návrhu (nebo o zastavení řízení), lze kasační
stížnost podat pouze z důvodu dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s. K tomu srovnej např. rozsudek
Nejvyššího správního soudu ze dne 21. 4. 2005, č. j. 3 Azs 33/2004 - 98, publikovaný
pod č. 625/2005 Sb. NSS: „Je-li kasační stížností napadeno usnesení o odmítnutí žaloby, přicházejí
pro stěžovatele v úvahu z povahy věci pouze kasační důvody dle §103 odst. 1 písm. e) s. ř. s., spočívající v tvrzené
nezákonnosti rozhodnutí o odmítnutí návrhu. Pod tento důvod spadá také případ, kdy vada řízení před soudem měla
nebo mohla mít za následek vydání nezákonného rozhodnutí o odmítnutí návrhu, a dále vada řízení spočívající
v tvrzené zmatečnosti řízení před soudem.“ (veškerá zde uváděná rozhodnutí Nejvyššího správního soudu
jsou dostupná na www.nssoud.cz).
Ve shodě s výše uvedeným tak Nejvyššímu správnímu soudu přísluší se v předmětné věci
zabývat pouze tím, zda bylo namístě žalobu stěžovatele odmítnout, tj. zda proti rozhodnutí
o pokutě uložené v blokovém řízení je či není přípustná žaloba ve správním soudnictví, a již mu
nepřísluší se přímo zabývat věcnou správností žalobou napadeného rozhodnutí.
Úvodem Nejvyšší správní soud podotýká, že blokové řízení je svou povahou řízením
specifickým, zkráceným, zjednodušeným, ve kterém do značné míry splývá řízení s jeho výsledkem -
uložením pokuty. Podmínkou pro uložení pokuty v blokovém řízení je, že pokutový blok obsahuje
veškeré zákonem stanovené formální náležitosti tak, jak stanoví §85 odst. 4 zákona
č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o přestupcích“),
tj. obsahuje jednoznačné údaje o tom, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení
uložena, včetně podpisu osoby obviněné z přestupku. Okamžikem vydání rozhodnutí v blokovém
řízení a zároveň okamžikem nabytí právní moci tohoto rozhodnutí je podle závěrů Nejvyššího
správního soudu, uvedených v rozsudku ze dne 29. 12. 2010, č. j. 8 As 68/2010 - 81, okamžik
podpisu pokutového bloku obviněným z přestupku. Teprve tímto podpisem stvrzuje obviněný svůj
souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho projednáním v blokovém řízení, tedy
jednoznačně potvrzuje naplnění podmínek blokového řízení stanovených v §84 zákona
o přestupcích.
Nejvyšší správní soud dále odkazuje na svou konstantní rozhodovací praxi, která zatím
nebyla překonána (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 12. 2004,
č. j. 6 As 49/2003 - 46, publikovaný pod č. 505/2005 Sb. NSS), kdy zdejší soud konstatoval,
že „Pokud soudní řád správní označuje za nepřípustnou žalobu proti správnímu rozhodnutí, vůči němuž žalobce
nevyčerpal řádné opravné prostředky [§68 písm. a) s. ř. s.], tím spíše (a minori ad maius) musí být nepřípustná
žaloba proti rozhodnutí (zde: rozhodnutí o uložení pokuty v blokovém řízení podle §84 a násl. zákona ČNR
č. 200/1990 Sb., o přestupcích), které bylo vydáno v důsledku souhlasu účastníka řízení, a tedy jeho vědomého
rozhodnutí, že přestupek nebude projednáván v řízení, jehož předmětem by bylo skutkové i právní posouzení jeho
jednání.“
Krajský soud se ve svém usnesení správně zabýval okolností, zda byl udělen stěžovatelem
souhlas s uložením pokuty v blokovém řízení, a dospěl k závěru, že i stěžovatel ve správní žalobě
sám uvedl, že souhlasil s uložením pokuty v blokovém řízení, a tudíž se tato okolnost stala
nespornou. I ze spisové dokumentace vyplývá, že stěžovatel stvrdil svým podpisem převzetí dílu B
pokutového bloku, přičemž nad podpisem stěžovatele se nacházel tento text: „ doba, místo a popis
přestupkového jednání: 3 K000422, 7: 55 h, ul. Dukelských hrdinů, Planá, §6 odst. 1 písm. a) zákona
č. 361/2000 Sb., řidič nepřipoután“. K tomu je vhodné uvést, že i samotný pokutový blok obsahuje
zákonem stanovené formální náležitosti tak, jak požaduje §85 odst. 4 zákona o přestupcích,
tj. obsahuje jednoznačné údaje o tom, komu, kdy a za jaký přestupek byla pokuta v blokovém řízení
uložena. Zároveň byly splněny předpoklady dle §84 odst. 1 zákona o přestupcích pro projednání
přestupku v blokovém řízení, tj. přestupek byl spolehlivě zjištěn, nestačila domluva a obviněný
z přestupku byl ochoten pokutu zaplatit.
Nejvyšší správní soud tak souhlasí se závěrem krajského soudu, dle kterého stěžovatel
vlastnoručním podpisem stvrdil svůj souhlas se spolehlivým zjištěním přestupku a s jeho
projednáním v blokovém řízení, tj. jednoznačně potvrdil naplnění podmínek stanovených
v §84 zákona o přestupcích a vzdal se tak práva na projednání věci ve správním řízení, a tím i práva
na uplatnění řádného opravného prostředku. V případě, že by ten, kdo se měl dle názoru správního
orgánu přestupku dopustit, nepovažoval přestupek za spolehlivě zjištěný, případně by z jiného
důvodu nebyl ochoten pokutu zaplatit, bylo by třeba otázky skutkové a právní týkající se spáchání
správním orgánem tvrzeného přestupku posuzovat a bylo by tak potřeba provádět ve věci
dokazování. To by bylo předmětem běžného správního řízení, které je fakticky v dispozici té osoby,
jež se měla přestupku dopustit. Faktická dispozice osoby obviněné z přestupku je dána tím,
že osoba, která se měla přestupku dopustit, považuje přestupek za spolehlivě zjištěný, nehodlá
o něm vést takové řízení, v němž by byly posuzovány otázky jak skutkové, tak právní, a souhlasí
se sankcí, jež je jí v blokovém řízení ukládána. Stěžovatel při obvinění z přestupku vyjádřil svůj
souhlas s rozhodnutím o uložení pokuty v blokovém řízení a svůj souhlas kvalifikovaně
nezpochybnil ani v řízení před správním soudem, kdy v žalobě zpochybňoval toliko druh a právní
kvalifikaci jednání, kterého se měl uvedeného dne dopustit.
Námitka stěžovatele o nepřípustnosti žaloby proti rozhodnutí o uložení blokové pokuty,
aniž se soud zabývá samotným blokovým řízením, což má za následek, že proti nezákonnému
rozhodnutí není dána žádná procesní obrana, není důvodná. Jakkoli Nejvyšší správní soud plně
respektuje právo na spravedlivý proces, jehož podstatnou složkou je právo na projednání věci
nezávislým soudem, v případě, kdy osoba obviněná z přestupku vyjádří svůj souhlas s rozhodnutím
o uložení pokuty v blokovém řízení a vzdá se tímto vedení dalšího správního řízení, není proti
takovému rozhodnutí přípustné podání žaloby a nelze je tedy podrobit věcnému přezkumu
ve správním soudnictví. Ochrana v podobě věcného projednání přestupku nezávislým soudem
je zde odepřena z toho důvodu, že stěžovatel jakožto osoba obviněná z přestupku vyslovil
ve smyslu výše uvedeného svůj souhlas, nezpochybnil jemu předložené údaje na rozhodnutí
v blokovém řízení a spokojil se s ukončením věci tímto způsobem, bez vyjádření jakýchkoliv
pochybností. V souvislosti s výše uvedeným tak neobstojí ani ty kasační námitky stěžovatele, podle
kterých krajský soud pochybil, pokud k ověření tvrzení stěžovatele neprováděl v řízení žádné
dokazování. Jelikož se stěžovatel spokojil s uložením pokuty v blokovém řízení, tak svým
souhlasem vyloučil provádění správního řízení a za tohoto stavu krajský soud nepochybil, pokud
žalobu stěžovatele odmítl, neboť nebyl oprávněn provádět věcný přezkum napadeného rozhodnutí,
případně s tím spojené dokazování.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 2 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud podle §60 odst. 1 s. ř. s., za použití §120
s. ř. s. Stěžovatel, který neměl v tomto soudním řízení úspěch, nemá právo na náhradu nákladů
řízení. Žalovanému žádné náklady nad rámec jeho úřední činnosti nevznikly. Z uvedených důvodů
rozhodl, že žádnému z účastníků se právo na náhradu nákladů řízení nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 11. dubna 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu