ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.150.2012:34
sp. zn. 9 As 150/2012 - 34
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Barbary Pořízkové a JUDr. Radana Malíka v právní věci žalobkyně: N. CH., zast.
JUDr. Jiřím Chvalinou, advokátem se sídlem Frýdecká 410, Třinec, proti žalovanému: Policie
České republiky, Krajské ředitelství policie hl. m. Prahy, odbor cizinecké policie, oddělení
pobytové kontroly, pátrání a eskort, se sídlem Křižíkova 12, Praha 8, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 22. 8. 2012, č. j. KRPA-69903/ČJ-2012-000022, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 24. 9. 2012, č. j. 4 A 58/2012 - 17,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá.
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci stěžovatelky, JUDr. Jiřímu Chvalinovi, advokátovi se sídlem
Frýdecká 410, Třinec, se p ř i z n á v á odměna za zastupování ve výši 5 796 Kč. Tato
částka mu bude vyplacena z účtu Nejvyššího správního soudu do 60 dnů od právní moci
tohoto rozhodnutí.
Odůvodnění:
Včas podanou kasační stížností se žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) domáhá zrušení shora
uvedeného rozsudku Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“), kterým byla jako
nedůvodná podle ustanovení §78 odst. 7 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zamítnuta její žaloba proti rozhodnutí žalované
ze dne 22. 8. 2012, č. j. KRPA - 69903/ČJ-2012-000022. Tímto rozhodnutím žalovaná prodloužila
podle ustanovení §124 odst. 3 zákona č. 326/1999 Sb., o pobytu cizinců na území České republiky
a o změně některých zákonů, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o pobytu cizinců“),
dobu zajištění stěžovatelky za účelem správního vyhoštění, stanovenou rozhodnutím žalované
ze dne 31. 5. 2012, č. j. KRPA - 69903/ČJ-2012-000022, o 90 dnů. Posledně uvedeným
rozhodnutím byla stěžovatelka zajištěna podle ustanovení §124 odst. 1 písm. b) zákona o pobytu
cizinců na dobu 90 dnů, neboť dle názoru žalované existovala důvodná obava, že bude pokračovat
ve svém dřívějším protiprávním jednání, které spočívalo ve skrývání se na území České republiky,
a tímto jednáním v maření výkonu úředního rozhodnutí.
Důvodem pro vydání rozhodnutí o prodloužení zajištění o 90 dnů, které je v nyní
projednávané věci přezkoumáváno, byla skutečnost, že z důvodu objektivní překážky spočívající
v neukončeném řízení o mezinárodní ochraně nebylo možno správní vyhoštění stěžovatelky
v původně určené době realizovat.
Městský soud přezkoumal napadené rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že podaná žaloba
není důvodná. V návaznosti na uplatněné žalobní body pak uvedl, že z odůvodnění napadeného
rozhodnutí je zřejmé, že žalovaná se podrobně zabývala úvahou o tom, zda je vyhoštění
stěžovatelky realizovatelné ve lhůtě 90 dnů, o které bylo její zajištění prodlouženo. Vycházela
ze skutečností, které zjistila o věci z žádosti o udělení mezinárodní ochrany. Ověřila, jak bylo o této
věci rozhodnuto správním orgánem, který je k rozhodování v této věci příslušný a vyšla
i ze skutečnosti, že stěžovatelka proti tomuto rozhodnutí podala správní žalobu. Žalovaná vyšla také
z příslušných ustanovení s. ř. s., který je předpisem upravujícím řízení před soudy ve správním
soudnictví, a dospěla k závěru, že s ohledem na dikci §56 odst. 3 s. ř. s., který stanoví přednostní
vyřizování věcí týkajících se mezinárodní ochrany, je reálné, že o žalobě bude v krátké době
rozhodnuto a bude tak dán předpoklad pro realizaci správního vyhoštění stěžovatelky. Soud proto
v hodnocení věci žalovanou neshledal žádné pochybení a považuje je za podrobné a logické. Z toho
důvodu také soud nepřisvědčil námitkám stěžovatelky, která tvrdila, že v napadeném rozhodnutí
chybí jakákoliv úvaha žalované týkající se reálnosti jejího vyhoštění ve stanovené době zajištění.
Stěžovatelkou namítanou možnost napadnout rozsudek kasační stížností sice soud považuje
za reálnou, avšak dle jeho názoru nemohla žalovaná předvídat, jak se stěžovatelka zachová, a mohla
vycházet jen z aktuální situace, kterou dle názoru soudu náležitě vyhodnotila.
Proti rozhodnutí městského soudu brojí stěžovatelka kasační stížností, ve které namítá
neexistenci reálného předpokladu vyhoštění stěžovatelky v době zajištění [§103 odst. 1 písm. a)
s. ř. s. ] Domnívá se, že ze strany městského soudu došlo k porušení čl. 5 odst. 1 Evropské úmluvy
o lidských právech a čl. 15 odst. 1 a odst. 4 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES
ze dne 16. 12. 2008 o společných normách a postupech členských států při navracení neoprávněně
pobývajících státních příslušníků třetích zemí (dále jen „návratová směrnice“). Dle stěžovatelky totiž
neexistuje reálný předpoklad pro to, aby mohla být v průběhu doby zajištění vyhoštěna, neboť
požádala o udělení mezinárodní ochrany a její zajištění proto nelze považovat za slučitelné s výše
uvedenými ustanoveními právních předpisů. Podstata tvrzení stěžovatelky tedy spočívá v tom,
že ačkoliv žalovaná činila kroky směřující k jejímu vyhoštění, jak uvádí městský soud, v daném
případě existuje objektivní překážka spočívající v probíhajícím řízení o udělení mezinárodní
ochrany, na jejímž základě nelze předpokládat, že by k vyhoštění stěžovatelky v průběhu zajištění
mohlo skutečně dojít. Odkazuje přitom na dostupné informace o průměrné délce řízení ve věcech
mezinárodní ochrany u krajských soudů a Nejvyššího správního soudu s tím, že ačkoliv jsou tyto
věci soudy vyřizovány přednostně, řízení probíhá v řádu měsíců. V případě stěžovatelky navíc
nebylo ještě o žalobě proti rozhodnutí o mezinárodní ochraně ke dni podání kasační stížnosti
rozhodnuto, žaloba i kasační stížnost přitom ze zákona disponují odkladným účinkem.
Na základě uvedených skutečností je stěžovatelka přesvědčena, že v době vydání napadeného
rozhodnutí o prodloužení doby zajištění neexistoval reálný předpoklad, že se ji podaří ve stanovené
době vyhostit, a z tohoto důvodu mělo být rozhodnutí žalované městským soudem zrušeno.
Stěžovatelka jako další důvod kasační stížnosti uvádí, že městský soud se nezabýval její
žalobní námitkou týkající se nedostatku odůvodnění rozhodnutí správního orgánu. V tomto ohledu
má stěžovatelka za to, že městský soud se měl argumentačně vyrovnat s rozhodnutím Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 10. 2011, č. j. 1 As 93/2011 - 79 (všechna zde citovaná rozhodnutí
Nejvyššího správního soudu jsou též dostupná na www.nssoud.cz), podle kterého je správní orgán
v odůvodnění vedlejšího výroku stanovujícího dobu trvání zajištění povinen uvést: „…jaké všechny
úkony bude pravděpodobně nezbytné provést k přípravě realizace správního vyhoštění konkrétní osoby. Dále lze
nepochybně požadovat, aby správní orgán kvalifikovaně na základě svých zkušeností upřesnil v odůvodnění
rozhodnutí svůj odhad, jak dlouho zabere provedení každého ze specifikovaných úkonů (např. obvyklá doba
komunikace se zastupitelským úřadem země původu cizince, doba potřebná pro poskytnutí právní pomoci ze strany
země původu)“.
Ze shora uvedených důvodů považuje stěžovatelka rozsudek městského soudu
za nepřezkoumatelný a Nejvyššímu správnímu soudu proto navrhuje, aby rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se k podané kasační stížnosti nevyjádřila.
Nejvyšší správní soud nejprve posoudil formální náležitosti kasační stížnosti a konstatoval,
že kasační stížnost je podána včas, jde o rozhodnutí, proti němuž je kasační stížnost přípustná,
a stěžovatelka je zastoupena advokátem (§105 odst. 2 s. ř. s.). Poté přezkoumal napadený rozsudek
městského soudu v rozsahu kasační stížnosti a v rámci uplatněných důvodů (§109 odst. 3 a 4
s. ř. s.), ověřil při tom, zda napadený rozsudek netrpí vadami, k nimž by musel přihlédnout z úřední
povinnosti (§109 odst. 3, 4 s. ř. s.), a dospěl k závěru, že kasační stížnost není důvodná.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval namítanou nepřezkoumatelností napadeného
rozhodnutí. Vlastní přezkum rozhodnutí městského soudu je možný pouze za předpokladu,
že napadené rozhodnutí městského soudu splňuje kritéria přezkoumatelnosti, tj. že se jedná
o rozhodnutí srozumitelné, které je opřeno o dostatek relevantních důvodů, z nichž je zřejmé, proč
městský soud rozhodl tak, jak je uvedeno ve výroku rozhodnutí. Nepřezkoumatelnost rozhodnutí
je natolik závažnou vadou, že k ní soud přihlíží i bez námitky, z úřední povinnosti (§109 odst. 4
s. ř. s.).
Veškerá výše uvedená kriteria napadené rozhodnutí městského soudu splňuje. Ke konkrétní
námitce stěžovatelky, spočívající v absenci úvahy městského soudu, že odůvodnění rozhodnutí
správního orgánu porušuje §68 odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správního řádu, ve znění
pozdějších předpisů (dále jen „správní řád“), a že konkrétně se městský soud nijak nevyrovnal
s rozhodnutím Nejvyššího správního soudu č. j. 1 As 93/2011 - 79, zdejší soud uvádí,
že stěžovatelka v žalobě pouze odkázala na zákonné ustanovení bez jakéhokoli odůvodnění jeho
významu, tj. i bez odkazu na relevantní judikaturu. Je nutné uvést, že k formulaci žalobních bodů
se podrobně vyjádřil rozšířený senát Nejvyššího správního soudu v rozsudku ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58 (publ. pod č. 835/2006 Sb. NSS, přístupný též na www.nssoud.cz), v němž
mimo jiné uvedl: „Žalobce je též povinen vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah,
hodnocení či závěrů se měl správní orgán vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo
rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“
Jelikož tento odkaz stěžovatelky není možno chápat jako žalobní námitku ve světle citované
judikatury zdejšího soudu, výše uvedená námitka nepřezkoumatelnosti rozhodnutí městského soudu
není důvodná.
Před věcným posouzením kasační stížnosti považuje zdejší soud za vhodné shrnout nejprve
dosavadní průběh řízení v právě projednávané věci. Rozhodnutí o prodloužení zajištění napadla
stěžovatelka žalobou, kterou městský soud zamítl v záhlaví vymezeným rozsudkem. Proti rozsudku
městského soudu podala stěžovatelka kasační stížnost. Řízení o dané kasační stížnosti Nejvyšší
správní soud přerušil usnesením ze dne 5. 12. 2012, č. j. 9 As 150/2012 - 21, jelikož čekal
na zodpovězení předběžných otázek, které předložil Soudnímu dvoru Evropské unie (dále též
„Soudní dvůr“), postupem podle článku 267 Smlouvy o fungování Evropské unie, první senát
Nejvyššího správního soudu. Jejich zodpovězení považoval první senát zdejšího soudu za nezbytné
pro rozhodnutí ve skutkově velmi podobné věci jako je právě projednávaná věc. Poté, co Soudní
dvůr o těchto předběžných otázkách rozhodl rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, Arslan (C-534/11)
(všechna zde uváděná rozhodnutí Soudního dvora jsou dostupná na http://curia.europa.eu),
odpadla překážka řízení a předsedkyně senátu usnesením ze dne 13. 6. 2013,
č. j. 9 As 150/2012 - 26, vyslovila, že se v řízení pokračuje.
První senát Nejvyššího správního soudu se dotázal Soudního dvora, zda
„1. Je třeba vykládat čl. 2 odst. 1 ve spojení s bodem 9 odůvodnění směrnice Evropského parlamentu a Rady
2008/115/ES ze dne 16. prosince 2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení
neoprávněně pobývajících státních příslušníků třetích zemí tak, že se tato směrnice nevztahuje na státního příslušníka
třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady 2005/85/ES ze dne 1. prosince
2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání a odnímání postavení uprchlíka?
2. V případě kladné odpovědi na první otázku, musí být zajištění cizince za účelem navrácení ukončeno
v případě, že podá žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice 2005/85/ES a neexistují zde jiné důvody pro
pokračování zajištění?“
(blíže viz usnesení Nejvyššího správního soudu ze dne 22. 9. 2011, č. j. 1 As 90/2011 - 59).
Soudní dvůr rozsudkem ze dne 30. 5. 2013, Arslan (C-534/11), zodpověděl položené otázky
následujícím způsobem:
„1) Článek 2 odst. 1 směrnice Evropského parlamentu a Rady 2008/115/ES ze dne 16. prosince
2008 o společných normách a postupech v členských státech při navracení neoprávněně pobývajících státních
příslušníků třetích zemí ve spojení s bodem 9 jejího odůvodnění musí být vykládán v tom smyslu, že se tato směrnice
nevztahuje na státního příslušníka třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice Rady
2005/85/ES ze dne 1. prosince 2005 o minimálních normách pro řízení v členských státech o přiznávání
a odnímání postavení uprchlíka, a to v době od podání uvedené žádosti do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním
stupni, či případně do rozhodnutí o opravném prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí.
2) Směrnice Rady 2003/9/ES ze dne 27. ledna 2003, kterou se stanoví minimální normy pro
přijímání žadatelů o azyl, a směrnice 2005/85 nebrání tomu, aby byl státní příslušník třetí země, který po svém
zajištění na základě článku 15 směrnice 2008/115 podal žádost o mezinárodní ochranu ve smyslu směrnice
2005/85, ponechán v zajištění na základě ustanovení vnitrostátního práva, jestliže se po individuálním posouzení
všech relevantních okolností ukáže, že tato žádost byla podána pouze s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí
o navrácení a že je pokračování zajištění objektivně nutné k tomu, aby se dotyčný nemohl definitivně vyhnout svému
navrácení.“
Soudní dvůr tak na jednu stranu konstatoval, že žadatel o azyl nemůže být považován
za „neoprávněně pobývajícího“ ve smyslu návratové směrnice. Zároveň ale uvedl, že unijní právo
dosud neobsahuje harmonizovanou úpravu důvodů, pro něž lze nařídit zajištění žadatele o azyl. Dle
Soudního dvora „je proto prozatím na členských státech, aby za plného respektování závazků vyplývajících
z mezinárodního práva i z práva unijního stanovily důvody, pro něž smí být žadatel o azyl zajištěn nebo ponechán
v zajištění“ (bod 56 rozsudku). Jako příklad toho, kdy lze státního příslušníka třetí země ponechat
v zajištění, o němž bylo původně rozhodnuto na základě návratové směrnice, i po podání žádosti
o azyl touto osobou, Soudní dvůr označil situaci, kdy byl státní příslušník třetí země zajištěn
na základě článku 15 návratové směrnice z důvodu, že jeho chování vyvolávalo obavu, že bez
takového zajištění by uprchl a mařil své vyhoštění, a kdy byla žádost o azyl podána pouze s cílem
pozdržet, či dokonce zmařit výkon rozhodnutí o navrácení, které vůči němu bylo vydáno (bod 57).
Závěry Soudního dvora vyslovené ve věci Arslan promítl do české aplikační praxe Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 31. 7. 2013, č. j. 1 As 90/2011 - 124. Podotkl, že transpozice úpravy
zajištění za účelem vyhoštění dle čl. 15 a násl. návratové směrnice je v českém právu obsažena
v §124 a násl. zákona o pobytu cizinců. Důvody ukončení zajištění upravuje §127 uvedeného
zákona, jehož odst. 2 výslovně stanoví, že „prohlášení o úmyslu požádat o mezinárodní ochranu v průběhu
zajištění není důvodem pro ukončení zajištění“ (ve znění účinném do 30. 4. 2013 stanovil, že „podání
žádosti o udělení mezinárodní ochrany“ nebylo důvodem pro ukončení zajištění). Jak však plyne
z rozsudku Soudního dvora ve věci Arslan, návratová směrnice se nevztahuje na státního příslušníka
třetí země, který podal žádost o mezinárodní ochranu, a to v době od podání uvedené žádosti
do přijetí rozhodnutí o této žádosti v prvním stupni, či případně do rozhodnutí o opravném
prostředku podaném proti uvedenému rozhodnutí. Podání žádosti o udělení mezinárodní ochrany
cizincem zajištěným v režimu návratové směrnice nicméně nemusí automaticky vést k ukončení
jeho zajištění. Daná osoba může být za splnění určitých podmínek nově zajištěna, případně
i ponechána ve stávajícím zajištění. Dle Soudního dvora je věcí vnitrostátního práva, aby stanovilo
důvody, pro něž smí být takový žadatel nově zajištěn nebo ponechán v zajištění (musí se tak však
dít „za plného respektování závazků vyplývajících z mezinárodního práva i z práva unijního“).
Požádá-li zajištěný cizinec o mezinárodní ochranu, zpravidla to bude mít za následek
ukončení zajištění podle čl. 15 návratové směrnice, jak konstatoval Soudní dvůr ve věci Arslan,
a policie bude povinna cizince bez zbytečného odkladu ze zajištění propustit; důvody pro původní
zajištění cizince tak automaticky pominou. Dospěje-li však policie k závěru, že žádost cizince
o mezinárodní ochranu je účelová, podaná pouze za účelem pozdržet či dokonce zmařit výkon
rozhodnutí o vyhoštění cizince, může znovu rozhodnout podle §124 zákona o pobytu cizinců,
že důvody předchozího zajištění trvají, přestože cizinec požádal o mezinárodní ochranu. V takovém
rozhodnutí policie vyloží, jaké konkrétní důvody ospravedlňují trvání zajištění cizince i po podání
žádosti o mezinárodní ochranu. Podle názoru zdejšího soudu lze jedině takovým způsobem
dosáhnout toho, že na jednu stranu bude zajištěnému cizinci garantována maximální možná
ochrana jeho práv (úvaha správního orgánu ohledně splnění kritérií vyslovených Soudním dvorem
ve věci Arslan bude soudně přezkoumatelná) a že na druhou stranu nebude popřen smysl návratové
směrnice v případech účelově podávaných žádostí o udělení mezinárodní ochrany.
Výše uvedené závěry, které byly stanoveny Soudním dvorem ve věci Arslan, hodnotil zdejší
soud i v právě projednávané věci.
Žalovaná v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění konstatovala, že řízení o žádosti
stěžovatelky o mezinárodní ochranu bylo zahájeno dne 13. 6. 2012 a pravomocně ukončeno dne
21. 6. 2012, neboť žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu byla shledána jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„zákon o azylu“). Rovněž žalovaná v odůvodnění rozhodnutí o prodloužení zajištění uvedla,
že v případě stěžovatelky existuje nebezpečí ze skrývání a z pokračující protiprávní činnosti.
Žalovaná dále konstatovala, že ze spisového materiálu je patrné, že nebezpečí skrývaní stěžovatelky
je opodstatněné a v průběhu zajištění nenastaly žádné nové skutečnosti, které by pozměnily poměry
natolik, aby došlo k aplikaci §123b zákona o pobytu cizinců, který stanoví mírnější opatření
za účelem vycestování cizince z území.
Je nutné konstatovat, že v posuzovaném případě jsou splněny požadavky formulované
Soudním dvorem ve věci Arslan. Z odůvodnění žalované po posouzení individuálních okolností
je seznatelné, že stěžovatelka učinila prohlášení o mezinárodní ochraně pouze s cílem pozdržet
nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a že pokračování zajištění je objektivně nutné
k tomu, aby se stěžovatelka nemohla vyhoštění vyhnout. Tento závěr je i podpořen odkazem
na skutečnost, že žádost stěžovatelky o mezinárodní ochranu byla shledána jako zjevně nedůvodná
podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Smysl tohoto ustanovení spočívá v tom, že je správním
orgánem využíván v té situaci, kdy žádost o mezinárodní ochranu je zjevně nedůvodná
jak z hlediska azylu, tak z hlediska doplňkové ochrany, tj. žadatel o mezinárodní ochranu netvrdí
žádné relevantní skutečnosti pro posouzení těchto forem ochrany z hlediska azylového práva.
Je zřejmé, že i posouzení žádosti o mezinárodní ochranu dle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu
vedlo žalovanou k odůvodněnému názoru, že žádost o mezinárodní ochranu byla podána pouze
s cílem pozdržet nebo zmařit výkon rozhodnutí o správním vyhoštění a že pokračování zajištění
je objektivně nutné k tomu, aby se stěžovatelka nemohla vyhoštění vyhnout.
Zdejší soud k účelovosti žádosti o mezinárodní ochranu obecně uvádí, že ji lze spatřovat
i v jednání stěžovatelky, která žádost o azyl podala až po několika letech skrývání se a maření
výkonu rozhodnutí, kterými jí byly uloženy tresty soudního či správního vyhoštění. Nejvyšší správní
soud přitom judikoval, že „o azyl je totiž nutno žádat bezprostředně poté, co má k tomu žadatel příležitost,
a to nejen z hlediska zeměpisného, ale i časového“, (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 10. 2005, č. j. 2 Azs 423/2004-81). Další úvaha, která vede k výše uvedenému závěru, plyne
z protokolu o vyjádření účastníka řízení ze dne 31. 5. 2012, ve kterém stěžovatelka uvedla,
že neshledala žádný důvod, proč by se nemohla vrátit zpět na Ukrajinu. Naopak výslovně
správnímu orgánu sdělila, že vycestovat domů chce.
Dle stěžovatelky v době rozhodování o prodloužení doby, na kterou byla zajištěna, již byly
dány důvody pro ukončení zajištění a k jeho prodloužení proto nemohlo v souladu se zákonem
vůbec dojít, přičemž stěžovatelka argumentovala délkou soudních řízení před správními soudy.
K této námitce stěžovatelky zdejší soud konstatuje, že povinností správních orgánů posuzovat
potencialitu správního vyhoštění (případně vycestování nebo předání) cizince při rozhodování
o jeho zajištění (prodloužení zajištění) se podrobně zabýval rozšířený senát Nejvyššího správního
soudu v usnesení ze dne 23. 11. 2011, č. j. 7 As 79/2010 – 150. Dospěl přitom k závěru,
že „v případech, kdy bude již v době rozhodování správního orgánu o zajištění cizince zřejmé či pravděpodobné,
že účel zajištění, tj. správní vyhoštění, vycestování nebo předání cizince, nebude moci být realizován, nebylo by možné
zbavení či omezení osobní svobody cizince považovat za souladné s ústavním pořádkem, s mezinárodními závazky
ČR v oblasti ochrany základních práv“ a ani s příslušnými ustanoveními návratové směrnice. Zároveň
však rozšířený senát poukázal také na to, „že smyslem řízení o zajištění cizince není konečné posouzení
otázky, zda má být tomuto cizinci uděleno správní vyhoštění nebo zda má být předán na základě mezinárodní
smlouvy či má jinak nuceně vycestovat z území ČR, ale pouze vytvoření podmínek pro to, aby tento hlavní účel mohl
být realizován a nebyl předem zmařen tím, že se cizinec bude skrývat či se jinak vyhýbat realizaci případného
správního vyhoštění, předání či vycestování z území ČR.“ A dále, že si je vědom toho, „že časový prostor pro
řízení o zajištění cizince je velmi omezený“. Rozšířený senát tak uzavřel, „že správní orgán má povinnost
se zabývat v řízení o zajištění cizince možnými překážkami správního vyhoštění, předání nebo vycestování tohoto
cizince v případech, kdy jsou mu tyto překážky v době rozhodování o zajištění známy nebo kdy před rozhodnutím
o zajištění cizince vyšly najevo. V takové situaci je správní orgán povinen možné překážky správního vyhoštění,
předání nebo vycestování cizince před rozhodnutím o zajištění cizince předběžně posoudit a (…) učinit si úsudek
o tom, zda je správní vyhoštění, předání nebo vycestování cizince alespoň potenciálně možné“ (body 24.-27.
citovaného usnesení).
Pokud by Nejvyšší správní soud akceptoval logiku argumentace uváděné stěžovatelkou, tak
je nutno v obecné rovině konstatovat, že by de facto přiznal „imunitu“ proti zajištění za účelem
vyhoštění všem cizincům, kteří podají žádost o udělení mezinárodní ochrany. Takový výklad by byl
však v rozporu z jednou z důležitých zásad azylového práva, dle které by výklad azylových a dalších
souvisejících předpisů neměl podporovat zneužívání azylových procedur. Konstrukci, podle níž
je třeba při zvažování pravděpodobnosti realizace správního vyhoštění v základní zákonné lhůtě (dle
§125 odst. 1 zákona o pobytu cizinců) „automaticky“ počítat i s (pravděpodobnou) délkou
soudních řízení navazujících na případné negativní rozhodnutí ve věci žádosti o udělení
mezinárodní ochrany, je třeba odmítnout.
V konkrétním případě ovšem taková úvaha může být legitimní a může vést k závěru
o nemožnosti zajistit cizince (respektive prodloužit jeho zajištění) s ohledem na to, že naplnění
účelu zajištění se bude jevit nepravděpodobným. Vždy je přitom třeba zvažovat všechny relevantní
okolnosti dané věci (tj. kolik dní ještě zbývá do konce doby, po níž může být cizinec zajištěn, pokud
již ministerstvo rozhodlo v řízení ve věci mezinárodní ochrany, jaká je povaha tohoto rozhodnutí,
zda proti němu byla podána žaloba atd.).
V nynějším případě v kontextu zjištěných skutečností bylo možné učinit si úsudek o tom, zda
je správní vyhoštění alespoň potenciálně možné. K rozhodování o prodloužení zajištění došlo
v dostatečně dlouhé době (cca 5 týdnů) po podání žaloby proti zamítnutí žádosti o mezinárodní
ochranu jako zjevně nedůvodné podle §16 odst. 1 písm. f) zákona o azylu. Žalovaný správní orgán
tak s ohledem na dikci ustanovení §56 odst. 3 s. ř. s. mohl alespoň potenciálně očekávat vydání
soudního rozhodnutí v té době, jež by byla dostatečná pro realizování správního vyhoštění ve lhůtě
90 dnů od rozhodnutí o prodloužení zajištění.
Nejvyšší správní soud zdůrazňuje, že po žalovaném není možné požadovat, aby dopředu
počítal při rozhodování o prodloužení zajištění cizince s přesnou délkou řízení před správními
soudy. Navíc není ani možné předjímat podání kasační stížnosti k Nejvyššímu správnímu soudu.
Kasační stížnost totiž představuje mimořádný opravný prostředek proti rozhodnutí správního
soudu, a tudíž nelze apriori předpokládat jeho podání a popř. jeho důvodnost.
Lhůta 90 dnů se po zhodnocení relevantních okolností jevila v době rozhodování žalované
jako dostatečná pro realizování správního vyhoštění, a tudíž zdejší soud z výše uvedených důvodů
nepřisvědčil argumentaci stěžovatelky, podle níž již v době rozhodování žalované o prodloužení
jejího zajištění bylo zřejmé či pravděpodobné, že se realizace jejího správního vyhoštění v této době
nezdaří.
Z výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. podanou
kasační stížnost zamítl. O věci přitom rozhodl bez jednání postupem podle §109 odst. 1 s. ř. s., dle
kterého o kasační stížnosti rozhoduje Nejvyšší správní soud zpravidla bez jednání.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto podle §60 odst. 1, ve spojení §120 s. ř. s.
Žalobkyně nemá právo na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti, neboť ve věci neměla úspěch;
žalované žádné náklady řízení nad rámec její úřední činnosti nevznikly.
Podle §35 odst. 8 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., zástupci stěžovatele, který mu byl soudem
ustanoven k ochraně jeho práv, hradí hotové výdaje a odměnu za zastupování stát. Stěžovatelce byl
ustanoven jako zástupce JUDr. Jiří Chvalina, advokát se sídlem Frýdecká 410, Třinec. Výše odměny
advokáta byla stanovena podle vyhlášky č. 177/1996 Sb., advokátního tarifu, ve znění účinném
do 31. 12. 2012 (s ohledem na přechodné ustanovení vyhlášky č. 486/2012 Sb.), a to za dva úkony
právní služby spočívající v převzetí a přípravě zastoupení a další porady s klientem přesahující jednu
hodinu, tedy ve výši 4200 Kč. Současně byla zástupci stěžovatelky přiznána paušální náhrada
hotových výdajů za dva úkony právní služby ve výši 600 Kč. [§7, §9 odst. 3 písm. f), §11 odst. 1
písm. b) a c), §13 odst. 3 citované vyhlášky], celkem tedy 4 800 Kč.
Dále zdejší soud přiznal zástupci stěžovatelky náhradu cestovních výdajů za cestu
realizovanou dne 21. 11. 2012 za účelem porady se stěžovatelkou. Jednalo se o celkovou vzdálenost
96 km (vzdálenost Lišný – Bělá pod Bezdězem-Jezová, ZZC – Lišný). Tato cesta byla realizována
vozidlem ŠKODA OCTAVIA s průměrnou spotřebou 7,2 litrů paliva na 100 km, přičemž výše
průměrné ceny za 1 litr pohonných hmot činila 34,90 Kč a sazba základní náhrady za 1 km jízdy
činila 3,70 Kč na 1 km [§157 odst. 3 zákona č. 262/2006 Sb., zákoník práce, ve znění pozdějších
předpisů, ve spojení s §1 písm. b) a §4 písm. a) vyhlášky č. 429/2011 Sb., o změně sazby základní
náhrady za používání silničních motorových vozidel a stravného a o stanovení průměrné ceny
pohonných hmot pro účely poskytování cestovních náhrad]. Náhrada cestovních výdajů tak činí
596,42 Kč. Nejvyšší správní soud rovněž přiznal náhradu za promeškaný čas podle §14 odst. 3
advokátního tarifu ve výši 400 Kč (cca 4 půlhodiny na trase Lišný – Bělá pod Bezdězem-Jezová,
ZZC – Lišný).
JUDr. Jiří Chvalina není plátcem DPH. Celková částka náhrady nákladů řízení před
Nejvyšším správním soudem tak činí 5 796 Kč. Tato částka bude vyplacena z účtu Nejvyššího
správního soudu do šedesáti dnů od právní moci tohoto rozhodnutí.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu