ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.164.2012:48
sp. zn. 9 As 164/2012 - 48
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Dr. M.
K., zast. JUDr. Boženou Zmátlovou, advokátkou se sídlem Dvořákova 5, Jihlava, proti žalovanému:
Zeměměřický a katastrální inspektorát v Brně, se sídlem Moravské nám. 1/1, Brno,
proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2008, sp. zn. ZKI-O-183/693/2007,
č. j. ZKI-O-183/693/2007 - 17, za účasti osob zúčastněných na řízení: I) Billa
Reality spol. s r.o., se sídlem Modletice 67, Říčany u Prahy, a II) Statutární město Jihlava,
se sídlem Masarykovo nám. 1, Jihlava, v řízení o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku Krajského
soudu v Brně ze dne 24. 9. 2012, č. j. 30 Ca 37/2008 - 211,
takto:
I. Kasační stížnost se zamítá .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Včas podanou kasační stížností napadá žalobce (dále jen „stěžovatel“) v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla jako nedůvodná zamítnuta
žaloba stěžovatele proti rozhodnutí žalovaného ze dne 4. 1. 2008, sp. zn. ZKI-O-183/693/2007,
č. j. ZKI-O-183/693/2007 – 17. Uvedeným rozhodnutím byl změněn výrok rozhodnutí
Katastrálního úřadu pro Vysočinu, Katastrální pracoviště Jihlava (dále jen „katastrální úřad“), ze dne
29. 10. 2007, sp. zn. OR-448/2007 – 707, jímž katastrální úřad dle ustanovení §8 odst. 5 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky (katastrální zákon), ve znění platném pro
projednávanou věc (dále jen „katastrální zákon“), nevyhověl nesouhlasu právní předchůdkyně
stěžovatele a dalších osob s oznámením o neprovedení požadované opravy údajů katastru
nemovitostí zaslaným jim dne 18. 9. 2007 a vedeným pod sp. zn. OR 448/2007. Žalovaný změnil
rozhodnutí katastrálního úřadu tak, že chybně uvedené parcelní číslo 2953 bylo nahrazeno
správným číslem 2983. Ve zbytku bylo odvolání stěžovatele a dalších osob zamítnuto.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Právní předchůdkyně stěžovatele, paní E. K., zastoupená v té době stěžovatelem podala
spolu s dalšími osobami (dále jen „navrhovatelé“) dne 31. 7. 2007 návrh na opravu průběhu hranice
mezi parcelami pozemkového katastru číslo 38/2 a 38/5, katastrální území Špitálské předměstí – po
přečíslování parcely č. 2953 a 2951, katastrální území Jihlava (dále jen „předmětné nemovitosti“). V
oznámení ze dne 22. 8. 2007, sp. zn. OR 448/2007, katastrální úřad uvedl, že návrh není důvodný,
neboť podle katastrálního zákona nelze napravit chyby zjištěné v dnes již historických
pozemkových evidencích jako je pozemková kniha nebo pozemkový katastr. Nejedná se totiž o
chybu při vedení katastru nemovitostí. Navrhovatelé vyjádřili podáním ze dne 18. 9. 2007 nesouhlas
s uvedeným postupem katastrálního úřadu. Na základě ustanovení §8 odst. 5 katastrálního zákona
tedy katastrální úřad vydal rozhodnutí, dle kterého je nesouhlas navrhovatelů nedůvodný. Své
rozhodnutí odůvodnil tak, že navrhovateli tvrzená chyba vznikla v roce 1943 při vedení
pozemkových knih, na tyto historické evidence se však institut opravy chyby dle ustanovení §8
katastrálního zákona již nevztahuje.
Navrhovatelé podali proti rozhodnutí katastrálního úřadu dne 26. 11. 2007 společné
odvolání. Odvoláním namítali, že v srpnu roku 1943 došlo k protiprávním změnám v údajích
a plánu katastru s důsledkem změny průběhu hranic mezi předmětnými nemovitostmi ve prospěch
tehdejšího německého souseda navrhovatelů. K tomu došlo bez jakýchkoliv právních dokladů
a v rozporu s tehdejšími zákony. V té době zjištěná hranice odporovala tehdejšímu i současnému
skutkovému stavu věci. V plánu ke kupní smlouvě k předmětným nemovitostem z roku 1945
vyplývá, že změna provedená v srpnu 1943 je protiprávní, neboť stav z roku 1945 plně odpovídá
stavu v dubnu 1943. Údaje okupačních úřadů byly v roce 1950 bez přezkoumání jejich správnosti
převzaty československými úřady pro reformu katastru. V pozemkových knihách dle navrhovatelů
není zmínka o tom, že by došlo k právoplatnému převodu části jejich nemovitostí do vlastnictví
souseda. Jedná se tedy o zřejmou chybu, neboť v posuzované věci existuje rozpor mezi právním
a faktickým stavem. Ve výroku rozhodnutí katastrálního úřadu dále dle navrhovatelů bylo
chybně uvedeno číslo parcely, které správně zní „2983“ a nikoliv „2953“. Rozhodnutím ze dne
4. 1. 2008, sp. zn. ZKI-O-183/693/2007, č. j. ZKI-O-183/693/2007 – 17, žalovaný odvolání
částečně vyhověl a opravil ve výroku parcelní číslo z „2953“ na „2983“. Ve zbývající části žalovaný
odvolání zamítl a potvrdil rozhodnutí katastrálního úřadu.
III. Řízení před krajským soudem
Proti rozhodnutí žalovaného podala právní předchůdkyně stěžovatele, zastoupená
stěžovatelem, dne 20. 2. 2008 žalobu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudní
řád správní, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“). Žalobou bylo namítáno, že ustanovení §8
katastrálního zákona se neomezuje pouze na dobu od vzniku tohoto zákona, neobsahuje žádné
omezení v tomto směru. Je proto nutné považovat pojem katastr nemovitostí za všeobecné
označení pro skutečnost úkonu nějaké evidence nemovitostí. Oprava by tak dle žaloby měla být
možná i v případě starších chyb. V posuzovaném případě se chyba měla stát v srpnu roku 1943 při
přípravě tehdejší obnovy katastru, která se však neuskutečnila. O chybě nebyla tehdejší vlastnice
nijak vyrozuměna, přičemž v důsledku této změny došlo k neoprávněnému přičlenění 200 m
2
pozemku tehdejší vlastnice předmětných nemovitostí k pozemkům německého souseda. Toto
tvrzení dle právní předchůdkyně stěžovatele dokazují plány z dubna 1943 a z července 1945, které
jsou v rozporu s údaji ze srpna 1943. Žalovaný dále nepředložil jakékoliv důkazy k prokázání svých
tvrzení a posuzuje právní stav totalitního režimu stejným měřítkem jako u běžného právního státu,
kde všichni plní své povinnosti. Změny ze srpna roku 1943 byly bez dalšího na přelomu let
1954 - 1955 převzaty při obnově katastru, a nikoliv v roce 1950, jak uvedl žalovaný. V nové evidenci
však chyba zůstala. Stav pozemku p. č. 38/2 by přitom, co do rozlohy a konfigurace, měl odpovídat
pozemku pod novým označením č. 2983, což se však nestalo. Dle žaloby se tedy jedná
o jednoznačnou chybu při vedení katastru, která musí být opravena. Předmětná část nemovitostí
o výměře 200 m
2
se dostala do vlastnictví společnosti Delvita, a. s. Žalobní argumentace byla dále
rozvedena v několika dalších podáních reagujících na vyjádření žalovaného.
V průběhu řízení před krajským soudem zemřela právní předchůdkyně stěžovatele.
Usnesením krajského soudu ze dne 8. 9. 2010, č. j. 30 Ca 37/2008 - 151, bylo řízení přerušeno
do pravomocného skončení dědického řízení. V řízení bylo posléze pokračováno se stěžovatelem
jako procesním nástupcem právní předchůdkyně stěžovatele.
Krajský soud žalobu jako nedůvodnou zamítl. Z odůvodnění napadeného rozsudku vyplývá,
že se stěžovatel ve správním řízení domáhal opravy chyby zanesené do pozemkového katastru
v letech 1954 - 1955 při jeho obnově. Z ustanovení §8 ve spojení s §29 odst. 1 katastrálního
zákona krajský soud dovodil, že institutem opravy chyb lze napravit chyby vzniklé při zakládání
a vedení evidence nemovitostí zakládané podle zákona č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí,
tj. od 1. 4. 1964. Chyby vzniklé při vedení dřívějších evidencí tedy opravit tímto způsobem nelze,
a žalovaný proto nepochybil, pokud návrhu na opravu chyb navrhovatelů nevyhověl. Institutem
opravy chyb dle ustanovení §8 katastrálního zákona lze opravit pouze chyby vzniklé za trvání
katastru nemovitostí a dřívější evidence nemovitostí. Krajský soud navíc dovodil, že opravou chyby
se lze domáhat opravy zřejmých chyb, tedy nikoliv chyb nejasných nebo sporných. V řízení před
správními orgány však vyšlo najevo, že společnost Delvita, a. s. (nyní Billa Reality, spol. s r. o.),
nepochybuje o vlastnictví svého pozemku, parc. č. 2951/1 (bývalé parc. č. 38/5 ve vlastnictví
německého souseda právních předchůdců stěžovatele). Je-li tvrzená chyba v katastru nemovitostí
sporná, nemůže katastrální úřad ani správní soud o věci rozhodnout, neboť jádrem sporu
je posouzení vlastnictví k předmětným nemovitostem.
IV. Kasační stížnost, vyjádření žalovaného a osob zúčastněných na řízení
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností, ve které
namítá důvody uvedené v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Kasační stížnost byla následně
podáním ze dne 26. 11. 2012 doplněna.
Stěžovatel namítá nesprávné posouzení věci krajským soudem, neboť se v projednávané
věci jedná o chybu vzniklou při obnově katastru v letech 1954 – 1955, který nespadá pod
pozemkovou knihu ani pozemkový katastr. Dále stěžovatel zrekapituloval argumenty obsažené
již v žalobě proti rozhodnutí žalovaného. Ke vzniku chyby, v důsledku které bylo přičleněno 200 m
2
z pozemku parc. č. 2983 k pozemku parc. č. 2951, došlo pravděpodobně v srpnu roku 1943 při
sběru informací úřady pro obnovu katastru. Tato chyba pak byla zcela nekriticky a bez dalšího
posouzení převzata v letech 1954 - 1955 při další obnově katastru. Dle stěžovatele není přípustné,
aby chybou při obnově katastru byly zcela negovány předchozí vlastnické vztahy a aby příslušné
správní orgány odmítaly tuto chybu napravit. Krajský soud podle kasační stížnosti zcela ignoruje
skutečnost, že žalovaný svá tvrzení nikterak neprokázal a tvrzení o průběhu hranic opřel pouze
o zákres plotu ze srpna roku 1943, což stěžovatel popřel. Stěžovatel má za to, že německý soused
mohl tento plot postavit a krátce po zaměření a zaznamenání hranice pozemků jej zase zbourat.
Nicméně existence plotu nemohla být způsobilá určit hranici pozemků.
V doplnění kasační stížnosti doručeném zdejšímu soudu dne 28. 11. 2012 právní zástupkyně
stěžovatele uvedla, že krajský soud neprovedl řádné dokazování a pouze převzal závěry žalovaného.
V daném případě nejde o spor o vlastnické právo, jak uvedl krajský soud, neboť neexistují
relevantní listiny zpochybňující jakýmkoliv způsobem vlastnické právo stěžovatele a jeho právních
předchůdců. V doplnění kasační stížnosti se dále uvádí, že žaloba byla podána jako prostředek
ochrany před nezákonným zásahem správního orgánu. Krajský soud také nemohl konstatovat,
že se jedná o spor o vlastnictví náležející do kompetence obecných soudů z důvodu, že se jedná
o chybu vzniklou v době, kdy ještě nebyl veden katastr nemovitostí.
Žalovaný se ke kasační stížnosti vyjádřil podáním ze dne 30. 11. 2012, v němž uvedl,
že všechny potřebné skutečnosti již byly sděleny v řízení před krajským soudem. Navíc pouze
konstatoval, že nikdy neuvedl, že hranice mezi předmětnými nemovitostmi byla stanovena
na základě zákresu plotu. Stavby plotu se v katastru neevidují a neevidovaly se ani podle dřívějších
evidencí.
Statutární město Jihlava uplatnilo práva osoby zúčastněné na řízení a ve vyjádření
doručeném Nejvyššímu správnímu soudu dne 30. 11. 2012 se ztotožnilo se závěry krajského soudu.
V replice ze dne 9. 3. 2013 stěžovatel v návaznosti na vyjádření žalovaného podrobněji
rozvedl argumentaci obsaženou již v žalobě a v kasační stížnosti. Replika obsahuje soupis událostí
vztahujících se k vlastnictví předmětných nemovitostí. Navíc stěžovatel uvedl, že geometři v srpnu
roku 1943 neměli právo změnit průběh dosavadních hranic pozemků a měli je zakreslit tak, aby
odpovídaly skutečnému stavu. Stěžovatel tak má i nadále za to, že se v daném případě jedná
o zřejmou chybu vzniklou při vedení katastru nemovitostí, která není sporná, neboť neexistují
listiny či jiné doklady rozporující tvrzení stěžovatele.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle ustanovení §102 a násl. s. ř. s. přípustná a dle jejího obsahu je v ní
namítán důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající
v nesprávném posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení.
Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu
rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před
soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci
samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné, jakož i v případech, kdy je rozhodnutí
správního orgánu nicotné. Nejvyšší správní soud přezkoumal rozsudek krajského soudu z těchto
důvodů, přičemž žádnou z výše popsaných vad v řízení o žalobě neshledal.
Stěžovatel uvedl, že k namítané chybě v katastru mělo dojít v roce 1943 při sběru informací
úřady pro obnovu katastru. Tato chyba měla být později bez dalšího zkoumání převzata při obnově
katastru v letech 1954 – 1955.
Dle ustanovení §8 odst. 1 a 2 katastrálního zákona na písemný návrh vlastníka nebo jiného
oprávněného nebo i bez návrhu opraví katastrální úřad chybné údaje, které vznikly zřejmým omylem při vedení
a obnově katastru nebo nepřesností při podrobném měření, zobrazení předmětu měření v katastrální mapě a při
výpočtu výměr parce, pokud byly překročeny mezní odchylky stanované prováděcím předpisem. Katastrální úřad
opraví chybné údaje v katastru, které vznikly nesprávnostmi v listinách, podle nichž byly zapsány, na základě opravy
listiny provedené tím, kdo listinu vyhotovil nebo kdo je oprávněn opravu listiny provést.
Na základě ustanovení §8 odst. 4 katastrálního zákona oznámení o provedené opravě nebo o tom,
že opravu na návrh neprovedl, protože se nejedná o chybu, doručí katastrální úřad vlastníkovi a jinému
oprávněnému.
Dle ustanovení §8 odst. 5 katastrálního zákona sdělí-li do 30 dnů od doručení oznámení vlastník
nebo jiný oprávněný katastrálnímu úřadu, že s provedenou opravou nebo s tím, že se nejedná o chybu, nesouhlasí,
vydá katastrální úřad rozhodnutí ve věci. Proti rozhodnutí je možno podat odvolání k zeměměřickému
a katastrálnímu inspektorátu, v jehož obvodu je dotčená nemovitost.
Dle ustanovení §29 odst. 1 katastrálního zákona od účinnosti tohoto zákona se operát evidence
nemovitostí považuje za katastrální operát.
Stěžovatel je přesvědčen, že institutem opravy chyb dle katastrálního zákona je možné
opravit i chyby vzniklé za trvání starších evidencí, konkrétně v letech 1943 resp. v letech
1954 - 1955. Pro posouzení této námitky je potřeba se nejdříve zabývat historickým vývojem
evidence právních vztahů k nemovitostem. Ve stručnosti vývoj těchto evidencí shrnul Nejvyšší
správní soud v rozsudku ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103, uvedený pod č. 2098/2010
Sb.NSS (dostupném na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále citovaná rozhodnutí Nejvyššího
správního soudu). „Obecný knihovní zákon ze dne 25. července 1871 č. 95 ř. z. platný na našem území
až do konce roku 1950 obsahoval tzv. zásadu vkládání (intabulace), podle níž vlastnictví a další věcná práva
k nemovitostem vznikla a zanikla teprve zápisem do pozemkových knih. Střední občanský zákoník (č. 141/1950 Sb.) zrušil konstitutivnost zápisů právních vztahů k nemovitostem v pozemkových knihách a věcné vztahy
k nemovitostem vznikaly nadále pouhou smlouvou, která nemusela být nikde zapsána. Bylo ponecháno na vůli
účastníka, zda změnu právního vztahu k nemovitostem do evidence navrhne, přičemž v řadě případů k návrhu
nedošlo (často pro snahu ušetřit za kolek). Od 1. 1. 1951 tedy pozemkové knihy přestaly věrně odrážet skutečné
vlastnické vztahy, neboť jejich vznik, změny a zánik nebyl do pozemkových knih povinně zaznamenáván.
K nápravě tohoto zcela jistě nežádoucího stavu bylo přikročeno až zákonem č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí,
jeho prováděcí vyhláškou č. 23/1964 Sb., které odstartovaly komplexní zakládání evidence nemovitostí, tedy
zavedení nové databáze vlastnických a jiných právních vztahu k nemovitostem bez přímé návaznosti na dřívější
pozemkové knihy. Nový občanský zákoník č. 40/1964 Sb. totiž v §134 odst. 2 stanovil, že vlastnictví nemovitosti
přecházelo nově na základě registrace převodní smlouvy státním notářstvím. Ustanovení §65 zákona č. 95/1963 Sb., o státním notářství a o řízení před státním notářstvím (notářský řád) pak stanovilo notářům povinnost zaslat
po registraci ověřený opis smlouvy s vyznačením její registrace příslušnému územnímu orgánu geodézie a kartografie,
který změnu vlastnického vztahu vyznačil do evidence nemovitostí.
Zápisy právních vztahů do evidence nemovitostí byly prováděny postupně ve dvou fázích. V první fázi
od roku 1964 do konce roku 1966 se v evidenci nemovitostí zapisovaly běžné změny vlastnických vztahů, vlastnická
práva nově vzniklá, jakož i jejich omezení, obdobně údaje o správě národního majetku a nově vzniklá práva trvalého
užívání národního majetku a osobního užívání pozemků. V druhé etapě od roku 1967 měly být postupně zapsány
právní vztahy v evidenci nemovitostí ještě nevyznačené, tedy i předmětné zástavní právo. Nově zavedená evidence
nemovitostí přitom nemohla jen jednoduše převzít zápisy z pozemkových knih, neboť vlastnické vztahy v polovině
sedmdesátých let jim v důsledku přerušení kontinuity zápisů od roku 1951 nemusely odpovídat. Prováděcí vyhláška
k zákonu o evidenci nemovitostí proto v §4 odst. 2 stanovila, že pro zápis právních vztahů o nemovitostech bude
podpůrně použito zápisů v dosavadních pozemkových knihách, železničních knihách, v jednotné evidenci půdy
a v bývalém pozemkovém katastru. Orgány geodézie zapíší do evidence nemovitostí toho, kdo podle výsledku šetření
je oprávněným nebo povinným. Jak uvádí důvodová zpráva k zákonu o evidenci nemovitostí, ‚ani v těchto případech
orgán geodézie nerozhoduje. Bude věcí občana nebo organizace, aby se domohl svého práva u soudu nebo hospodářské
arbitráže, a podle pravomocného rozhodnutí soudu nebo hospodářské arbitráže opraví pak orgán geodézie zápis.‘ Při
vzniku katastru nemovitostí pak žádná další skutková šetření prováděna nebyla a došlo k přímému převzetí údajů
z evidence nemovitostí do katastru nemovitostí (podle §29 odst. 1 katastrálního zákona).“
Podrobněji byl vývoj evidencí práv k nemovitostem rozveden rozsudkem Nejvyššího
správního soudu ze dne 5. 9. 2012, č. j. 1 As 43/2012 - 55, na který zdejší soud pro detailnější
historický rozbor ve stručnosti odkazuje.
Z výše uvedeného vyplývá, že v období let 1951 až 1964 nevznikalo vlastnické právo
k nemovitostem vkladem do katastru či jiné evidence práv k nemovitostem. Věcné vztahy
k nemovitostem (včetně vlastnictví) vznikaly pouze na základě smlouvy, která se ovšem v tomto
období nemusela nikde zapisovat. Mezi veřejnými knihami, pozemkovým katastrem a jednotnou
evidencí půdy na jedné straně a evidencí nemovitostí a katastrem nemovitostí na druhé straně tedy
panuje značná diskontinuita. Dřívějších evidencí bylo použito pouze při zakládání evidence
nemovitostí pro vyšetřování skutečného stavu vlastnických práv k nemovitostem. Z tohoto důvodu
je nelze považovat za součást katastrálního operátu evidence nemovitostí či nynějšího katastru
nemovitostí.
Stejný závěr podporuje mimo výše uvedeného historického zkoumání především samotné
zákonné znění. Katastrální zákon v ustanovení §29 odst. 1 uvádí, že za katastrální operát
se považuje i operát evidence nemovitostí. Evidence nemovitostí přitom vznikla na základě zákona
č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí. Ex lege tedy vyplývá, že hovoří-li §8 katastrálního zákona
o opravě chyb v katastru nemovitostí, lze za něj považovat pouze současný katastr nemovitostí
a evidenci nemovitostí.
K obdobnému závěru dospěl Nejvyšší správní soud již výše citovaným rozsudkem ze dne
5. 9. 2012, č. j. 1 As 43/2012 - 55, v němž dovodil, že „chybu, která vznikla při vedení veřejných knih,
pozemkového katastru či jednotné evidence půdy, nelze napravit postupem podle §8 odst. 1 zákona č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky.“ Není však vyloučeno, že i při vedení těchto historických
evidencí mohlo dojít k chybě způsobující nesprávnost současného stavu zápisu v katastru
nemovitostí. Takovou chybu nicméně není s ohledem na výše uvedené možné zhojit institutem
opravy chyb dle §8 katastrálního zákona.
V právě posuzovaném případě se stěžovatel domáhá opravy chyby, která dle jeho tvrzení
vznikla původně v roce 1943 a následně byla převzata v letech 1954 – 1955 při obnově katastrálního
operátu. Na základě výše uvedené zákonné úpravy a judikatury zdejšího soudu je však nutno
ve shodě s krajským soudem dovodit, že se skutečně jedná o chyby vzniklé v dnes již historických
evidencích. Mezi nimi a současným katastrem nemovitostí neexistuje potřebná kontinuita, neboť
v letech 1951 až 1964 se nenabývalo vlastnických práv na základě tzv. intabulace, tj. vkladu
vlastnického práva do evidence práv k nemovitostem, ale jen smlouvou. Katastrální zákon sám
považuje za součást katastru nemovitostí pouze evidenci nemovitostí, z čehož plyne, že i chybu
v katastru nemovitostí lze opravit pouze, pokud se stala v období od 1. 4. 1964, kdy nabyl účinnosti
zákon č. 22/1964 Sb., o evidenci nemovitostí, do současnosti. Stěžovatelem uváděné chyby dle jeho
tvrzení vznikly ještě před účinností zákona o evidenci nemovitostí. Institut opravy chyb v katastru
nemovitostí dle §8 katastrálního zákon se proto na právě posuzovaný případ nevztahuje a nelze
jej použít. Tuto kasační námitku tedy Nejvyšší správní soud neshledal důvodnou.
Stěžovatel je dále přesvědčen, že se v daném případě jedná o zřejmý omyl vzniklý při
zakládání a vedení katastru nemovitostí, který navíc není vůbec sporný, neboť neexistují žádné
listiny, které by vyvracely tvrzení stěžovatele.
Řízení o opravě chyb v katastrálním operátu „slouží k uvedení údajů v katastru do souladu
s listinami založenými ve sbírce listin. Mění se jím pouze evidované údaje, aniž by se tak mohlo založit či pozbýt
vlastnické či jiné právo k nemovitosti – to plyne i z ust. §5 odst. 7 katastrálního zákona. Opravou má být
dosaženo souladu mezi evidovanými a skutečnými údaji.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu
ze dne 8. 8. 2006, č. j. 2 As 58/2005 - 125, uvedený pod č. 986/2006 Sb.). Obecně lze jako omyl
chápat omyl „týkající se skutkových okolností (error facti - zejména případy chyb v psaní a počítání, jako zápis
jiných údajů, zápis údajů neobsažených v podkladové listině či např. i opomenutí zapsat údaj v podkladové listině
obsažený) tak omyl právní (error iuris - např. zápis právního vztahu, který právní řád nezná, či zápis skutečnosti
na základě listiny, která nesplňuje požadavky stanovené katastrálním zákonem). Tento omyl bude přitom pravidelně
způsoben činností pracovníka katastru. Omyl je totiž charakteristický vždy tím, že je v něm obsažen lidský činitel.
Jako omyl proto nelze posuzovat objektivní skutečnosti způsobující nesoulad katastru se skutečným stavem (např.
změnu právní úpravy zápisů do katastru, či zničení katastrálního operátu v důsledku požáru či povodně: zde nelze
rozpor se skutečným stavem napravit opravou zřejmého omylu, nýbrž cestou revize či obnovy katastrálního operátu)“
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 17. 1. 2008, č. j. 1 As 40/2007 - 103, uvedený
pod č. 2098/2010 Sb., obdobně též rozsudek ze dne 24. 4. 2013, č. j. 7 As 131/2012 - 32).
Na základě ustálené judikatury Nejvyššího správního soudu nelze za omyl podle §8 odst. 1
katastrálního zákona považovat skutečnost, resp. chybu, která je nejasná nebo sporná
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 5. 6. 2008, č. j. 1 As 46/2008 - 134).
Jak Nejvyšší správní soud zjistil ze správního spisu, vlastník sousední nemovitosti, k níž
měla být údajnou chybou přičleněna část pozemku stěžovatele, tj. osoba zúčastněná na řízení I) již
ve správním řízení podáním ze dne 23. 10. 2007 rozporovala vlastnický nárok stěžovatele na tuto
část pozemku. Svůj postoj osoba zúčastněná na řízení I) zastávala i v řízení před krajským
a Nejvyšším správním soudem. Oprava stěžovatelem namítané chyby je tedy zjevně spornou
záležitostí. S ohledem na uvedenou judikaturu však institut opravy chyb dle katastrálního zákona
nelze použít, pokud je chyba sporná. Případné spory musí být vyřešeny v nalézacím řízení. Nelze
tedy přisvědčit námitce stěžovatele, že se jedná o zcela nespornou záležitost, neboť vlastník
sousedního pozemku se považuje za vlastníka i té části pozemku, která měla být dle stěžovatele
opravou chyby v katastrálním operátu přičleněna zpět k pozemku stěžovatele. Nejvyšší správní soud
má v souladu s krajským soudem za to, že je v právě posuzované věci veden spor o vlastnictví
k příslušné části pozemku. Jak již ovšem zdejší soud rozsudkem ze dne 31. 3. 2011,
č. j. 8 As 4/2011 - 334, dovodil, „v rámci řízení o opravě chyby v katastrálním operátu (§8 zákona
č. 344/1992 Sb., o katastru nemovitostí České republiky) katastrální úřady nemohou odstraňovat spory týkající
se vlastnického práva.“ Ke stejnému závěru dospěl i zvláštní senát zřízený podle zákona č. 131/2002 Sb., o rozhodování některých kompetenčních sporů, usnesením ze dne 15. 6. 2005, č. j. Konf
90/2004 - 12, uvedeným pod č. 695/2005 Sb.NSS. Podle tohoto usnesení „institut opravy chyb
v katastrálním operátu slouží k uvedení údajů katastru do souladu s listinami založenými ve sbírce listin; není
prostředkem k rozhodování o správnosti zápisu věcného práva k nemovitostem a opravou chyb v katastrálním
operátu se tak nemění právní vztahy k nemovitostem.“
Správní soudy nejsou nadány pravomocí rozhodovat ve sporech o vlastnictví. Ačkoliv
stěžovatel tvrdí opak, návrh na opravu chyby v katastru nemovitostí v právě projednávané věci
i podaná žaloba a kasační stížnost materiálně směřují k určení vlastnictví sporné části pozemku mezi
předmětnými nemovitostmi. Jde tedy o soukromoprávní spor, k jehož vyřízení jsou příslušné soudy
v občanskoprávním řízení.
Na závěr Nejvyšší správní soud k vyjádření právní zástupkyně stěžovatele uvádí,
že se v posuzovaném případě nejedná o žalobu proti nezákonnému zásahu. Dle ustanovení §82
s. ř. s. každý, kdo tvrdí, že byl přímo zkrácen na svých právech nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením
správního orgánu, který není rozhodnutím, a byl zaměřen přímo proti němu nebo v jeho důsledku bylo proti němu
přímo zasaženo, může se žalobou u soudu domáhat ochrany proti němu nebo určení toho, že zásah byl nezákonný.
Touto žalobou se tedy může žalobce domáhat ochrany před nezákonným zásahem správního
orgánu, který není rozhodnutím. Zdejší soud judikoval, že „rozhodnutí o neprovedení opravy údajů
v katastrálním operátu podle §8 zákona ČNR č. 344/1992 Sb., katastrálního zákona, je rozhodnutím ve smyslu
§65 odst. 1 s. ř. s.“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 8. 8. 2006,
č. j. 2 As 58/2005 - 125, uvedený pod č. 986/2006 Sb.). Jedná-li se v posuzované věci o rozhodnutí
dle §65 odst. 1 s. ř. s., pak žaloba v tomto případě nemohla být podána jako žaloba na ochranu
před nezákonným zásahem, pokynem nebo donucením správního orgánu, nýbrž jako žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu dle části třetí, hlavy II, dílu 1 s. ř. s. „Z ustanovení §85 s. ř. s. plyne,
že ve vztahu mezi žalobou proti rozhodnutí a žalobou proti nezákonnému zásahu správního orgánu má primát
žaloba proti rozhodnutí a možnost úspěšně podat žalobu proti nezákonnému zásahu nastupuje teprve tehdy, pokud
žaloba proti rozhodnutí nepřipadá v úvahu. Účastník řízení tedy nemůže volit, kterou z těchto žalob bude považovat
za výhodnější a které řízení bude žalobou iniciovat“ (srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne
4. 8. 2005, č. j. 2 Aps 3/2004 - 42). Žaloba ke krajskému soudu tedy byla podána jako žaloba proti
rozhodnutí správního orgánu.
S ohledem na výše uvedené neshledal Nejvyšší správní soud kasační stížnost důvodnou,
neboť stěžovatel se domáhal opravy chyby vzniklé při vedení dřívějších evidencí práv
k nemovitostem, než na které pamatuje katastrální zákon. Snaha stěžovatele směřuje k určení
vlastnictví části pozemku mezi předmětnými nemovitostmi. K rozhodování sporu o vlastnictví však
katastrální úřady ani správní soudy nemají pravomoc.
VI. Závěr a náklady řízení
Kasační námitky uplatněné stěžovatelem nebyly Nejvyšším správním soudem shledány
důvodnými a ani z přezkumu dle §109 odst. 4 s. ř. s., jenž Nejvyšší správní soud provádí vždy
z úřední povinnosti, nevyplynul důvod, pro který by měl být napadený rozsudek krajského soudu
zrušen. Kasační stížnost proto byla v souladu s ustanovením §110 odst. 1 s. ř. s., větou poslední,
zamítnuta.
O nákladech řízení rozhodl Nejvyšší správní soud dle ustanovení §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s §120 s. ř. s. Stěžovatel neměl ve věci úspěch, proto mu právo na náhradu nákladů
řízení nenáleží. Toto právo by náleželo žalovanému, protože však žalovaný žádné náklady
neuplatňoval a Nejvyšší správní soud ani žádné náklady, jež by mu vznikly a jež by překročily
náklady jeho běžné administrativní činnosti, ze spisu nezjistil, rozhodl tak, že žalovanému
se náhrada nákladů řízení o kasační stížnosti nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 18. července 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu