ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.20.2012:27
sp. zn. 9 As 20/2012 - 27
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely
Zemanové a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně:
M-recycling s. r. o., se sídlem Soškova 595, Nové Město na Moravě, zast. JUDr. Štefánií
Fajmonovou, advokátkou se sídlem V Lískách 1065/31, Žďár nad Sázavou, proti žalovanému:
Krajský úřad Kraje Vysočina, se sídlem Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 31. 3. 2010, č. j. KUJI 11333/2010 OZP 270/2010 Be, o uložení pokuty za porušení
povinností dle zákona o odpadech, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti rozsudku
Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, č. j. 31 A 43/2010 – 96,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 14. 12. 2011, č. j. 31 A 43/2010 - 96,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
Žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) kasační stížností napadá v záhlaví označený rozsudek
Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým byla zamítnuta její žaloba proti
rozhodnutí žalovaného ze dne 31. 3. 2010, č. j. KUJI 11333/2010 OZP 270/2010 Be. Tímto
rozhodnutím žalovaný zrušil výrok 2. (a v této části řízení zastavil) a dále zamítl odvolání
stěžovatelky proti výroku 1., 3. a 4. rozhodnutí Městského úřadu Nově Město na Moravě, odboru
životního prostředí (dále jen „správní orgán prvního stupně“ nebo též „městský úřad“), ze dne
22. 1. 2010, č. j. MUNMNM/22698/2009/2010/15,16,17, kterým byla stěžovatelce uložena
pokuta za porušení §18 odst. 1 písm. h) a §18 odst. 3 až 11 zákona č. 185/2001 Sb., o odpadech
a o změně některých dalších zákonů, ve znění účinném pro projednávanou věc (dále jen „zákon
o odpadech“).
I. Shrnutí průběhu správního řízení
Správní orgán 1. stupně vydal dne 22. 1. 2010 pod
č. j. MUNMNM/22698/2009/2010/15,16,17 rozhodnutí, kterým stěžovatelce uložil:
1. pokutu ve výši 30 000 Kč podle §66 odst. 5 zákona o odpadech za porušení
§18 odst. 1 písm. h) zákona o odpadech za to, že soustřeďovala vykupované
a sbírané odpady neutříděné podle jednotlivých druhů a kategorií a zároveň
nepředložila správnímu orgánu žádné platné rozhodnutí, které by ji k tomu
opravňovalo;
2. pokutu ve výši 20 000 Kč podle §66 odst. 2 písm. a) zákona o odpadech
za porušení §18 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech za to, že nevedla v rozsahu
a způsobem stanoveným v zákoně o odpadech evidenci odpadů;
3. pokutu ve výši 50 000 Kč podle §66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech
za porušení §18 odst. 3 až 11 zákona o odpadech za to, že neprovedla
identifikaci fyzických osob, od kterých měla v úmyslu odpady odebrat nebo
vykoupit, a to u odpadů katalogové číslo 170401, 170402 a 170405.
Stěžovatelka se shora uvedeným rozhodnutím městského úřadu nesouhlasila a podala
proti němu včasné odvolání, v němž namítala, že v průběhu řízení správnímu orgánu předložila
listinné důkazy a poskytla potřebná vysvětlení, z nichž nepochybně vyplývá, že neporušila
povinnosti stanovené zákonem o odpadech. K výrokové části pod bodem 1. napadeného
rozhodnutí stěžovatelka uvedla, že nadále trvá na svém vyjádření ze dne 29. 7. 2009 (viz body 3, 4
a 9) s tím, že fotodokumentace pořízená kontrolním orgánem jednoznačně prokazuje, že se v její
provozovně jedná o tříděný odpad. Uvedené prokazuje také průběžná evidence, kterou měl
správní orgán k dispozici. K výrokové části pod bodem 2. napadeného rozhodnutí stěžovatelka
poukázala na skutečnost, že řádně vede průběžnou evidenci, a tedy není možno souhlasit
se závěrem, že by se dopustila porušení povinnosti stanovené v §18 odst. 1 písm. j) zákona
o odpadech. K výrokové části pod bodem 3. prvostupňového rozhodnutí stěžovatelka odkázala
na své vyjádření ze dne 29. 7. 2009 pod bodem B. Dle názoru stěžovatelky tak prvostupňové
rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného skutkového stavu věci a nesprávného
vyhodnocení předložených důkazů.
Žalovaný rozhodnutím ze dne 31. 3. 2010, č. j. KUJI 11333/2010 OZP 270/2010/Be,
odvolání stěžovatelky do výroků 1. a 3. jako nedůvodné zamítl; výrokovou část pod bodem 2.
napadeného rozhodnutí zrušil a řízení v této části zastavil. Ohledně výroku ad 1) žalovaný dospěl
k závěru, že stěžovatelka v provozovně shromažďovala a skladovala více druhů odpadů společně
neutříděně. V této souvislosti uvedl, že ze závěrečného protokolu o kontrole a v něm obsažených
zjištění, stejně jako z pořízené fotodokumentace, je evidentní, že odpad na provozovně nebyl
v době kontroly shromažďován utříděně podle jednotlivých druhů a kategorií. Důkazem o tom,
že odpad je ve skutečnosti tříděn, rovněž nemůže být vedení průběžné evidence odpadů.
Dle názoru žalovaného sama stěžovatelka ve svém vyjádření ze dne 29. 7. 2009 nepopírá
skutečnost, že odpady netřídí, neboť uvádí, že z časových důvodů není možno vykoupený odpad
do detailu roztřídit v tentýž den, kdy se vykoupí.
K výroku ad 3) žalovaný v rozhodnutí o odvolání uvedl, že při kontrole předložené
průběžné evidence správním orgánem prvního stupně bylo zjištěno, že u odpadů č. 170401 (měď,
bronz, mosaz), 170402 (hliník), 170405 (železo a ocel), „provozovatel neidentifikoval osoby, od kterých
byly tyto odpady vykoupeny. Odvolatel nepředložil žádné doklady, které by toto zjištění vyvrátily.“ Žalovaný
dále cituje příslušnou právní úpravu, která zakládá provozovateli zařízení ke sběru či výkupu
odpadů povinnost identifikovat osoby, od kterých má v úmyslu tyto odpady vykoupit, za tímto
účelem je provozovatel oprávněn vyžadovat k nahlédnutí průkazy totožnosti. Dále navazuje závěr
žalovaného, že ze zjištěných skutečností popsaných v závěrečném protokolu a z provozovatelem
předložené průběžné evidence, nedocházelo k identifikaci uvedených osob, o těchto
skutečnostech chyběly záznamy. Tím došlo k porušení povinností stanovených v §18 odst. 3
zákona o odpadech, naplnění skutkové podstaty §66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech a byla
udělena sankce. K námitkám stěžovatelky ohledně výrokové části 3. rozhodnutí žalovaný uvedl,
že žádná část vyjádření, na které stěžovatelka odkázala, se nevztahovala k výroku 3. napadeného
rozhodnutí, a proto se takto formulovanou námitkou dále nezabýval.
II. Řízení před krajským soudem
Stěžovatelka rozhodnutí o odvolání napadla žalobou, ve které zpochybnila výrok pod
bodem 1, 3, 4 prvostupňového rozhodnutí.
K výroku ad 1) rozhodnutí žalovaného týkajícího se netřídění odpadu dle požadavků
zákona o odpadech uvedla, že požádala o vydání rozhodnutí o povolení netřídění odpadů
u Krajského úřadu Kraje Vysočina, ten vzhledem k podlimitnímu množství netříděných odpadů
tuto žádost postoupil správnímu orgánu I. stupně. Pracovnice tohoto správního orgánu provedla
u stěžovatelky na základě této žádosti účelovou kontrolu, neboť věděla, že toto rozhodnutí ještě
nebylo vydáno. Stěžovatelka však uvádí, že ve skutečnosti byl odpad tříděn i před vydáním
tohoto povolení, ne však podle původu odpadu, ale způsobem, který žádají odběratelé odpadu,
tj. podle jakosti materiálů. Smyslem činnosti zpracovatele šrotu je nakoupit co nejpomíchanější
odpad, který je nejlevnější, a zhodnotit jej následně vytříděním. Zákon o odpadech sice stanoví
v §18 odst. 1 písm. h) povinnost provozovatele zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů
soustřeďovat vykupované nebo sbírané odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií,
ale nestanoví způsob ani časový horizont splnění této povinnosti.
Uložení pokuty za porušení §18 odst. 1 písm. j) zákona o odpadech [výrok ad 3)
rozhodnutí žalovaného] označila stěžovatelka za nedůvodné. Jednatel stěžovatelky Ladislav
Mrkos předal prvostupňovému správnímu orgánu osobně doklady svědčící o evidenci fyzických
osob, od kterých měl v úmyslu odpady odebrat nebo vykoupit. Doklady převzala vedoucí odboru
životního prostředí Městského úřadu v Novém Městě na Moravě. Z těchto dokladů je zřejmé,
že byla vedena průběžná evidence zpracovaná dle dodacích listů. Na každém dodacím listu bylo
uvedeno jméno a příjmení fyzické osoby, od které byl odpad vykoupen, adresa bydliště a číslo
občanského průkazu. Na základě těchto dodacích listů byla zpracovaná průběžná evidence,
ve které již nebylo uvedeno jméno a identifikace dodavatele – fyzické osoby (z důvodu ochrany
osobních údajů), ale pouze firem. Na dodacích listech předložených správnímu orgánu byla však
identifikace fyzických osob uvedena.
Z uvedených důvodů stěžovatelka dovodila, že k porušení §18 odst. 3 – 11 zákona
o odpadech nedošlo, napadené rozhodnutí bylo vydáno na základě nedostatečně zjištěného
skutkového stavu a nesprávného vyhodnocení předložených důkazů.
Nejvyšší správní soud pro úplnost uvádí, že krajský soud ve věci rozhodoval již podruhé.
První rozsudek ze dne 16. 2. 2011, č. j. 31 A 43/2010 - 44, byl Nejvyšším správním soudem
zrušen (rozsudkem ze dne 30. 8. 2011, č. j. 9 As 50/2011 - 74) pro nepřezkoumatelnost a vrácen
krajskému soudu k dalšímu řízení. Krajský soud byl povinen přezkoumat v žalobě uplatněné
žalobní body, posoudit jejich důvodnost a svůj závěr řádně odůvodnit.
Krajský soud dospěl v nyní přezkoumávaném rozsudku ohledně obou žalobních námitek
ke stejnému obecnému závěru, že námitky uplatněné stěžovatelkou v žalobě nebyly uplatněny
před správními orgány obou stupňů, nýbrž nejdříve až před správním soudem. Krajský soud
odkázal na ustanovení §89 odst. 2 správního řádu, dle kterého žalovaný jako odvolací správní
orgán byl povinen přezkoumat prvostupňové rozhodnutí mimo podané odvolací námitky pouze
v rozsahu souladu s právními předpisy, nikoliv jeho věcnou správnost. Krajský soud
v odůvodnění dále podrobně rozebírá ustanovení §89 odst. 2 správního řádu. Uvedl obecně,
že žalovaný v napadeném rozhodnutí na odvolací námitky stěžovatelky reagoval a své závěry
náležitě odůvodnil. Z odůvodnění jeho rozhodnutí vyplývá, že odvolací námitky žalobcem
uplatněné vypořádal, s jeho hodnocením a závěry se zdejší soud plně ztotožňuje. Dle krajského
soudu námitky stěžovatelkou uplatněné poprvé až v žalobě (aniž je konkrétně označuje) nemohly
mít vliv na soulad napadeného rozhodnutí s právními předpisy, popřípadě na jeho správnost,
ve smyslu §89 odst. 2 správního řádu. Krajský soud dospěl k závěru, že nezjistil v žalobě obecně
tvrzenou nezákonnost napadeného rozhodnutí a soudní přezkum žalobních námitek nepřipustil,
žalobu jako nedůvodnou dle §78 odst. 7 s. ř. s. zamítl.
III. Obsah kasační stížnosti v nyní projednávané věci
Stěžovatelka označuje jako důvody kasační stížnosti skutečnosti uvedené v ustanovení
§103 odst. 1 písm. a) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“). Uvádí, že po celou dobu řízení před správním orgánem uplatňovala
námitky a předkládala důkazy svědčící v její prospěch, ty však nebyly správními orgány
akceptovány. Žaloba podaná u krajského soudu směřovala především do části 2 výroku
napadeného rozhodnutí, kterým odvolací správní orgán zamítl odvolání stěžovatelky směřující
do výrokové části prvostupňového rozhodnutí pod bodem 1, 3, 4. V kasační stížnosti
stěžovatelka zejména nesouhlasí s tvrzením krajského soudu, dle něhož jsou v žalobě uplatněny
námitky, které nebyly uplatněny v průběhu správního řízení, případně nebyly součástí odvolání.
Stěžovatelka zejména odkazuje na své vyjádření k dílčímu protokolu a k závěrečnému protokolu
ze dne 29. 7. 2009. Uplatňuje dvě základní kasační námitky:
Nesouhlasí s tím, že by se dopustila porušení povinnosti podle §18 odst. 1 písm. h)
zákona o odpadech. Stěžovatelka v průběhu správního řízení uvedla, že otázku netřídění odpadů
v provozovně nejdříve projednávala u správního orgánu I. stupně ústně, poté podle jeho pokynů
doručila dne 18. 5. 2009 správnímu orgánu I. stupně žádost o vydání rozhodnutí o upuštění
od třídění, odděleného shromažďování nebo soustřeďování odpadů. Kontrola na provozovně
byla zahájena dne 12. 5. 2009, tedy v době, kdy stěžovatelka věc vydání rozhodnutí se správním
orgánem již ústně projednávala, správnímu orgánu bylo známo, že věc třídění odpadu řeší.
Správní orgán v průběhu kontroly dne 7. 10. 2009 vyzval stěžovatelku k předložení platného
rozhodnutí o udělení souhlasu k upuštění od třídění odděleného shromažďování nebo
soustřeďování odpadů. Toto rozhodnutí bylo stěžovatelce vydáno dne 23. 7. 2009, a ta jej
správnímu orgánu I. stupně předložila. I přesto byla stěžovatelce rozhodnutím ze dne 22. 1. 2010
uložena pokuta ve výši 30 000 Kč za porušení povinnosti podle ustanovení §18 odst. 1 písm. b)
zákona o odpadech. Stěžovatelka z těchto důvodů považuje postup správního orgánu I. stupně
za nezákonný a dle jejího názoru je nezákonné i rozhodnutí žalovaného, který uložení pokuty
potvrdil jako věcně správné.
Druhá námitka se týká části výroku, dle kterého měla porušit povinnost identifikovat
osoby, od nichž vykupovala obaly katalogové číslo 170401, 170402 a 170405. Stěžovatelka
namítá, že v dodacích dokladech byla identifikace osob dostatečným způsobem uvedena. Je zde
uvedeno číslo dokladu, datum výkupu, číslo občanského průkazu dodavatele, v té době bylo
uváděno i rodné číslo dodavatele, druh vykupovaného odpadu a podpis dodavatele i odběratele.
Až při celkovém soupisu (výkazech) byla použita terminologie „občané Nového Města
na Moravě“. Prvotní, tj. dodací, doklady byly správnímu orgánu předloženy, v evidenci
žalovaného jsou dodnes založené. Z těchto důvodů považuje stěžovatelka uložení pokuty
za nezákonné.
IV. Posouzení kasační stížnosti Nejvyšším správním soudem
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu jsou
v ní uplatněny důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
rozhodnutí spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem, a dále vada řízení před
soudem, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí ve věci samé. Rozsahem a důvody
kasační stížnosti je Nejvyšší správní soud podle ustanovení §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
To neplatí, bylo-li řízení před soudem zmatečné [§103 odst. 1 písm. c) s. ř. s.], nebo bylo-li
zatíženo vadou, která mohla mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo
je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.], jakož i v případech,
kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud se nejprve zabýval první kasační námitkou týkající se porušení
povinnosti podle §18 odst. 1 písm. h) zákona o odpadech, kterého se měla stěžovatelka dopustit
tím, že soustřeďovala odpady neutříděné podle jednotlivých druhů a kategorií. K tomuto tvrzení
ověřil, že v rozhodnutí správních orgánů obou stupňů je srozumitelně uvedeno, že dle zjištění
v závěrečném protokolu o kontrole a z fotodokumentace je zřejmé, že stěžovatelka sbírané
a vykupované odpady nesoustřeďovala utříděně podle jednotlivých druhů a kategorií,
jak vyžaduje zákon o odpadech, aniž k tomu měla v předmětném období povolení. Stěžovatelka
zpochybnila některá skutková zjištění správního orgánu 1. stupně ohledně umístění netříděného
odpadu na některých pozemkových parcelách ve vyjádření ke kontrolnímu protokolu ze dne
29. 7. 2009, na jehož obsah též odkázala v odvolání. V žalobě však již tyto námitky nezopakovala,
zde k této části výroku uvedla, že v době vydání prvostupňového rozhodnutí jí již bylo vydáno
rozhodnutí o udělení souhlasu k upuštění od třídění. Dále poukázala na to, že odpad třídila i před
vydáním tohoto povolení, ne však podle původu odpadu, ale způsobem, který žádají odběratelé
odpadu, tj. podle jakosti materiálů. Zákon o odpadech sice stanoví v §18 odst. 1 písm. h) zákona
o odpadech povinnost provozovatele zařízení ke sběru nebo výkupu odpadů soustřeďovat
vykupované nebo sbírané odpady utříděné podle jednotlivých druhů a kategorií, ale nestanoví
způsob ani časový horizont splnění této povinnosti.
Nejvyšší správní soud se při posouzení důvodnosti této stížní námitky ztotožnil
se závěrem krajského soudu, který poukázal na odlišný obsah skutečností tvrzených
stěžovatelkou v průběhu správního řízení, včetně odvolání, a v žalobě. Stěžovatelka v žalobě
nevznesla námitky proti skutkovým závěrům žalovaného týkajícím se třídění či shromažďování
odpadu, kterými reagoval na obsah odvolání. Do řízení vnesla novou argumentaci ohledně
případné povinnosti správních orgánů přihlédnout k vydání povolení o upuštění od třídění dne
23. 7. 2009, a dále ke skutečnosti, že odpad třídila, avšak podle jiných než zákonných kritérií.
Vzhledem k tomu, že se jedná o subjektivní skutkové důvody, které nebyly tvrzeny v průběhu
správního řízení, a to ani v odvolání a žalovaný tedy neměl povinnost ani možnost se s nimi
vypořádat, lze souhlasit s krajským soudem, že v souladu s §89 odst. 2 správního řádu nelze
žalovanému vytýkat absenci úvah na toto téma v rozhodnutí o odvolání. Nejvyšší správní soud
dále konstatuje, že i bez odkazu na §89 odst. 2 správního řádu je žalobní námitka zcela
nedůvodná vzhledem ke svému obsahu. Prvostupňové rozhodnutí ve věci uložení pokuty, mimo
jiné za netřídění odpadu, bylo sice vydáno z časového hlediska až po vydání povolení o upuštění
od třídění ze dne 23. 6. 2009, avšak sankce byla uložena za období předcházející vydání tomuto
povolení, tedy za dobu, kdy stěžovatelka s odpady nenakládala v souladu se zákonem
o odpadech, aniž k tomu měla potřebné povolení. Skutečnosti uváděné dále v žalobě poukazující
na odlišné požadavky zákona o odpadech a případných dalších odběratelů shromážděného
odpadu nejsou z hlediska zákonnosti napadeného rozhodnutí relevantní, neboť vyjadřují pouze
případnou nepraktičnost zákonných kritérií, což však nemá vliv na jejich účinnost. Tvrzení,
že zákon o odpadech nestanoví žádný časový horizont pro roztřídění odpadu po jeho vykoupení
či odebrání, bylo uplatněno pouze na úrovni obecného konstatování, bez spojení se skutkovými
okolnostmi projednávané věci. Stěžovatelka v žalobě netvrdila, že byla postižena za to, že odpad
nestihla včas vytřídit dle zákonem stanovených kritérií. Naopak uváděla, že takto nepostupovala,
neboť k tomu měla praktické důvody vyplývající z požadavků odběratelů.
Lze tedy shrnout, že prvostupňové rozhodnutí o porušení povinností při třídění odpadu
bylo vydáno dne 22. 1. 2010, ale stěžovatelka byla postižena za skutkový stav v době provedení
kontroly, tj. před vydáním povolení ze dne 23. 7. 2009. Dokud stěžovatelka neměla platný
souhlas k upuštění od třídění, byla povinna třídit odpady dle příslušných ustanovení zákona
o odpadech. Stěžovatelka nezopakovala námitky uvedené v odvolání, v žalobě pouze
polemizovala s opodstatněností zákonem uložených povinností. Nejvyšší správní soud se tedy
ohledně posouzení důvodnosti této námitky ztotožnil se závěrem krajského soudu.
Další námitka stěžovatelky se týkala porušení povinnosti ohledně identifikace osob,
od nichž byly vykupovány odpady. Krajský soud i tuto žalobní námitku stěžovatelky označil
jako nedůvodnou s tím, že žalovaný neměl povinnost se k této otázce v rozhodnutí o odvolání
vyjadřovat v souladu s §89 odst. 2 správního řádu. Stěžovatelka dle jeho názoru v odvolání
neuvedla žádné konkrétní skutečnosti zpochybňující výrok ohledně neprovedení identifikace
fyzických osob, od kterých měl v úmyslu odpady vykoupit či odebrat.
Nejvyšší správní soud však z odůvodnění napadeného rozhodnutí žalovaného ověřil,
že žalovaný se této otázce věnoval a učinil jí součástí svého rozhodnutí. Na straně 6, odstavec
2 - 4 písemného vyhotovení rozhodnutí o odvolání žalovaný uvedl, že při kontrole předložené
průběžné evidence správním orgánem prvního stupně bylo zjištěno, že u odpadů č. 170401 (měď,
bronz, mosaz), 170402 (hliník), 170405 (železo a ocel), „provozovatel neidentifikoval osoby, od kterých
byly tyto odpady vykoupeny. Odvolatel nepředložil žádné doklady, které by toto zjištění vyvrátily.“ Žalovaný
dále citoval příslušnou právní úpravu, která zakládá provozovateli zařízení ke sběru či výkupu
odpadů identifikovat osoby, od kterých má v úmyslu tyto odpady vykoupit, za tímto účelem
je provozovatel oprávněn vyžadovat k nahlédnutí průkazy totožnosti. Dále navazuje závěr
žalovaného, že ze zjištěných skutečností popsaných v závěrečném protokolu a z provozovatelem
předložené průběžné evidence, nedocházelo k identifikaci uvedených osob, o těchto
skutečnostech chyběly záznamy. Tím došlo k porušení povinností stanovených §18 odst. 3
zákona o odpadech, naplnění skutkové podstaty §66 odst. 2 písm. f) zákona o odpadech a byla
udělena sankce.
Z citovaného vyplývá, že žalovaný se jako odvolací orgán výrokem č. 3 zabýval,
přezkoumal splnění zákonem stanovených podmínek k aplikaci zde uvedené sankce. Stěžovatelka
proti tomuto závěru směřovala zcela konkrétní žalobní námitku. Uvedla, že jednatel firmy osobně
předal pracovnici správního orgánu prvního stupně doklady, které svědčí o evidenci fyzických
osob, od kterých měl v úmyslu odpady odebrat nebo vykoupit, a to u odpadů č. 170401,
č. 170402 a č. 170405 (tj. které byly uvedeny ve výroku rozhodnutí). Z těchto dokladů mělo
vyplývat, že stěžovatelka vedla průběžnou evidenci, která byla zpracovávána podle dodacích listů.
Na dodacím listu jsou uvedeny vždy všechny identifikační údaje o fyzické osobě. Na základě
těchto dodacích listů byla zpracovaná průběžná evidence, ve které již nebylo uvedeno jméno
a identifikace dodavatele – fyzické osoby (z důvodu ochrany osobních údajů), ale pouze firem.
Na dodacích listech předložených správnímu orgánu byla však identifikace fyzických osob
uvedena.
Krajský soud obecně k oběma žalobním námitkám, tj. i výše citované, uvedl, že se poprvé
objevily až v řízení před správním soudem, v průběhu správního řízení před správními orgány
nebyly uplatněny. Krajský soud poukázal na §89 odst. 2 správního řádu, podle kterého odvolací
orgán přezkoumává soulad napadeného rozhodnutí a řízení, které jeho vydání předcházelo,
s právními předpisy, správnost rozhodnutí přezkoumává pouze v rozsahu námitek uvedených
v odvolání, jinak jen tehdy, vyžaduje-li to veřejný zájem. Krajský soud dospěl k závěru,
že stěžovatelka námitky uplatněné v žalobě neuvedla v odvolání, přičemž jí v tom nic nebránilo.
Své námitky uvedla poprvé až v žalobě, tímto způsobem dle krajského soudu nemůže účinně
zpochybnit zákonnost postupu žalovaného správního orgánu a vytýkat mu, že se nevypořádal
se všemi námitkami, které v odvolání neuplatnila. Z tohoto důvodu nelze mít dle krajského soudu
„důvodně za to, že by námitky žalobcem uplatněné poprvé až v žalobě mohly mít vliv na soulad napadeného
rozhodnutí s právními předpisy“. To však je chybná úvaha a nesprávná aplikace §89 odst. 2 správního
řádu na skutkovou situaci v projednávané věci. Lze souhlasit s tím, že stěžovatelka jakožto
odvolatel formulovala svoji námitku proti výroku č. 3 prvostupňového rozhodnutí obecně a dále
odkazem na vyjádření, které žádné skutečnosti v tomto ohledu neobsahovalo. Žalovaný jako
odvolací orgán přesto v rámci přezkumu zákonnosti v rozhodnutí o odvolání výrok č. 3
přezkoumal a vyslovil závěr, že stěžovatelka nepředložila doklady, které by vyvracely zjištění
o neprovádění identifikace osob, od nichž byl odpad vykupován či odebírán, naopak
ze zjištěných skutečností bylo zjištěno porušení povinnosti uvedené v §18 odst. 3 zákona
o odpadech a byly tedy naplněny podmínky k uložení sankce dle §66 odst. 2 písm. f) stejného
zákona.
Žalovaný tedy učinil výrok č. 3 předmětem odvolacího přezkumu, neodkazoval na §89
odst. 2 správního řádu vzhledem k obsahu uplatněných odvolací námitek, ale věcně se k této
otázce vyjádřil. Za těchto podmínek nelze stěžovatelce upřít možnost s takto vysloveným
závěrem odvolacího orgánu polemizovat v žalobě. Judikáty, na které poukazuje krajský soud
v odůvodnění svého rozhodnutí, se vztahují k situaci, kdy odvolací správní orgán vůbec neučinil
úvahu o určité otázce součástí svého rozhodnutí, žalobce mu toto vytýkal a spatřoval v tomto
postupu porušení svých práv, což je odlišná situace od zde projednávané věci. V předmětném
řízení byl názor odvolacím orgánem učiněn a vysloven, v žalobě byla proti tomuto závěru
vznesena včasná a konkrétní námitka – nesouhlas s tím, že nebyly předloženy doklady, které
prokazovaly identifikaci osob. Krajský soud byl tedy v řízení o žalobě v souladu s §75 odst. 2
s. ř. s. povinen přezkoumat, zda je tato námitka důvodná či nikoliv.
Nejvyšší správní soud na základě uvedených skutečností dospěl k závěru, že krajský soud
nesprávně posoudil žalobní námitku stěžovatelky týkající se nesprávného vyhodnocení podkladů
předložených stěžovatelkou správnímu orgánu k prokázání splnění povinnosti identifikovat
osoby, od kterých vykupuje či odebírá odpady, pokud dospěl k závěru, že se jí nemusí meritorně
zabývat. Tímto napadené rozhodnutí zatížil vadou dle §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., nesprávného
posouzení právní otázky, v důsledku tohoto nesprávného posouzení pak došlo k vadě řízení před
soudem, která měla za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.].
Kasační stížnost byla z těchto důvodů shledána důvodnou a Nejvyšší správní soud rozsudek
krajského soudu v souladu s §110 odst. 1 s. ř. s. zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
V dalším řízení je krajský soud povinen meritorně přezkoumat námitku, dle
které stěžovatelka správnímu orgánu předložila dokumentaci prokazující vedení řádné evidence
o totožnosti osob, od kterých vykupovala či odebírala odpady č. 170401, č. 170402 a č. 170405,
tedy zejména ověřit, zda tvrzení stěžovatelky, dle kterého předložila správnímu orgánu 1. stupně
dodací listy s úplnou identifikací osob, a ten tyto doklady nevyhodnotil správně, má oporu
ve správním spisu či nikoliv, a zda bylo správními orgány vyhodnoceno v souladu se zákonem.
Svůj závěr je povinen srozumitelně a dostatečně odůvodnit.
Nejvyšší správní soud pro úplnost konstatuje, že vzhledem k jednotnému výroku
rozsudku krajského soudu není možno zrušit pouze část rozhodnutí, ohledně které byla kasační
stížnost shledána důvodnou. Přestože se zrušuje celý výrok napadeného rozsudku, krajský soud
k námitce týkající se části výroku ad 1) napadeného rozhodnutí žalovaného (porušení povinností
při třídění odpadů dle jednotlivých druhů a kategorií) může pouze zopakovat názor Nejvyššího
správního soudu vyslovený v tomto rozhodnutí, který předchozí závěr krajského soudu shledal
v souladu se zákonem. Skutečným předmětem dalšího řízení před krajským soudem je pouze
posouzení druhé žalobní námitky týkající se části výroku rozhodnutí žalovaného ad 3).
V novém rozhodnutí krajský soud rozhodne také o náhradě nákladů řízení o kasační
stížnosti (§110 odst. 3 s. ř. s.).
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 30. ledna 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu