ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.36.2012:24
sp. zn. 9 As 36/2012 - 24
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: P. N., proti
žalovanému: Krajský úřad Kraje Vysočina, oddělení ostatních správních činností, se sídlem
Žižkova 57, Jihlava, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 17. 6. 2011, č. j. KUJI 54954/2011,
sp. zn. OOSČ 841/2011 OOSC/41/AS/2, ve věci přestupku, v řízení o kasační stížnosti
žalovaného proti rozsudku Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, č. j. 57 A 87/2011 - 25,
takto:
Rozsudek Krajského soudu v Brně ze dne 10. 11. 2011, č. j. 57 A 87/2011 - 25,
se zrušuje a věc se vrací tomuto soudu k dalšímu řízení.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalovaný (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví označený
rozsudek Krajského soudu v Brně (dále jen „krajský soud“), kterým bylo zrušeno rozhodnutí
stěžovatele ze dne 17. 6. 2011, č. j. KUJI 54954/2011, sp. zn. OOSČ 841/2011 OOSC/41/AS/2,
pro vady řízení. Uvedeným rozhodnutím stěžovatele byl žalobce na základě ustanovení §22 odst. 1
písm. l) zákona č. 200/1990 Sb., o přestupcích, ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen
„zákon o přestupcích“), shledán vinným ze spáchání dvou přestupků proti bezpečnosti a plynulosti
provozu na pozemních komunikacích podle ustanovení §6 odst. 1 písm. a) a ustanovení §32 odst.
1 zákona č. 361/2000 Sb., o provozu na pozemních komunikacích a o změnách některých zákonů
(zákon o silničním provozu), ve znění platném pro projednávanou věc (dále jen „zákon o silničním
provozu“). Žalobce se těchto přestupků měl dopustit dne 1. 7. 2010 ve 14:15 hod. na ulici France
Kafky v Třešti, neboť jako řidič motorového vozidla Renault Kangoo za jízdy nebyl připoután
bezpečnostním pásem a neměl rozsvíceno stanovené osvětlení.
II. Relevantní skutkové okolnosti vyplývající ze správního spisu
Ze správního spisu předloženého stěžovatelem bylo ke skutkovému průběhu věci zjištěno,
že žalobce byl rozhodnutím Magistrátu města Jihlavy, odbor dopravy, ze dne 10. 1. 2011,
č. j. MMJ/OD/10538/2010 – 135291/2011/MMJ, uznán vinným za výše popsané přestupky a byla
mu uložena pokuta ve výši 2 500 Kč a povinnost uhradit náklady řízení ve výši 1 000 Kč. Žalobce
podal včas proti tomuto rozhodnutí odvolání, v němž namítal, že rozhodnutí správního orgánu
prvního stupně trpí vadami z důvodu údajné rezignace správního orgánu na doplnění dokazování
svědeckými výpověďmi navrženými žalobcem. Rozhodnutím ze dne 17. 6. 2011, č. j. KUJI
54954/2011, sp. zn. OOSČ 841/2011 OOSC/41/AS/2, stěžovatel rozhodl tak, že podané odvolání
zamítl a napadené rozhodnutí potvrdil.
III. Řízení před krajským soudem
Žalobce podal proti rozhodnutí stěžovatele ze dne 17. 6. 2011 žalobu dle části třetí, hlavy II,
dílu 1 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Žalobce správnímu orgánu vytýkal, že své závěry opřel pouze a jedině o výslech dvou policistů
a odmítl vyslechnout všechny tři žalobcem navržené svědky pro nadbytečnost. Dle jeho názoru byl
tímto postupem žalobce zkrácen na svých právech, což mělo za následek vydání nezákonného
a nepřezkoumatelného správního rozhodnutí.
Krajský soud shledal žalobu důvodnou, napadené rozhodnutí stěžovatele zrušil pro vady
řízení a věc vrátil stěžovateli k dalšímu řízení. V odůvodnění rozsudku krajský soud uvedl, že zatím
nebylo najisto postaveno, zda se žalobce uvedených dvou přestupků, které jsou popsány
v rozhodnutí správních orgánů, dopustil. Krajský soud především spatřoval rozpor mezi
svědeckými výpověďmi policistů D. a P. Svědek D. totiž popsal skutkové okolnosti mimo jiné tak,
že na vzdálenost asi 12 – 15 metrů viděl, jak se žalobce ve vozidle poutá a jak rozsvěcí stanovené
osvětlení. Naproti tomu svědek P. uvedl, že tyto skutečnosti pozoroval ze vzdálenosti asi 20 – 25
metrů. Krajský soud měl pochybnosti o tom, zda na vzdálenost na krajnici 20 – 25 metrů mohli
policisté vidět, jak se řidič ve vozidle připoutává, a považoval tak svědecké výpovědi za vzájemně
nekonzistentní. Na základě rozporu ve vzdálenostech tvrzených policisty D. a P. neměl krajský soud
postaveno najisto, zda se žalobce přestupkového jednání skutečně dopustil, a proto je třeba, aby se
k věci vyjádřili i svědkové navržení žalobcem a také třetí policista T., který se přestupkového jednání
účastnil. Z těchto důvodů považoval krajský soud dokazování za neúplné.
S ohledem na výše uvedené skutečnosti krajský soud vyhověl žalobnímu návrhu žalobce,
rozhodnutí stěžovatele zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
IV. Kasační stížnost a vyjádření žalovaného
Rozsudek krajského soudu napadl stěžovatel včas podanou kasační stížností z důvodu
uvedeného v ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s. Tuto kasační stížnost následně stěžovatel
na výzvu soudu ve lhůtě doplnil.
Stěžovatel především krajskému soudu vytýká, že nesprávně posoudil právní otázku rozsahu
dokazování, které bylo nutné ke zjištění stavu věci, o němž nejsou důvodné pochybnosti. Zásadně
se stěžovatel neztotožňuje s názorem krajského soudu ohledně nekonzistentnosti svědeckých
výpovědí svědků D. a P., kteří při svědecké výpovědi oba uvedli rozdílné vzdálenosti, na jaké viděli
žalobce se ve vozidle poutat a rozsvěcet stanovené osvětlení. K tomu stěžovatel uvádí, že se jedná
pouze o odhad vzdálenosti mezi hlídkou policie a přijíždějícím vozidlem, a proto se výpovědi
logicky nemusí v tomto směru zcela přesně shodovat, přičemž tato skutečnost nikterak neovlivňuje
důvěryhodnost důkazů provedených svědeckými výpověďmi obou policistů. Na podporu svých
tvrzení stěžovatel uvedl rozhodnutí zdejšího soudu týkající se dané problematiky. Z těchto důvodů
tedy provedení dalšího důkazu svědeckou výpovědí policisty T. považoval stěžovatel za nadbytečné.
Stejně tak byly dle názoru stěžovatele nadbytečné i výpovědi ostatních žalobcem navržených
svědků, neboť tito nebyli přítomni přestupkovému jednání žalobce a nemohli tak dosvědčit, zda se
přestupkového jednání skutečně dopustil či nikoli. Stěžovatel dále doplnil, že správní orgán prvního
stupně odmítnutí provedení důkazů výslechem žalobcem navržených svědků řádně odůvodnil a
stejně tak se touto otázkou v odůvodnění svého rozhodnutí zabýval i stěžovatel.
S ohledem na výše uvedené nepovažuje stěžovatel žalobou napadené rozhodnutí za stižené
vadami předchozího řízení a domnívá se, že rozsudek krajského soudu je nezákonný pro nesprávné
právní posouzení otázky soudem. Stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud rozsudek krajského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalobce svého práva vyjádřit se ke kasační stížnosti nevyužil.
V. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu je v ní namítán
důvod dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s., tedy nezákonnost spočívající v nesprávném
posouzení právní otázky soudem v předcházejícím řízení. Na základě ustanovení §109 odst. 3 a 4
s. ř. s. je Nejvyšší správní soud při přezkumu rozhodnutí krajských soudů vázán rozsahem a důvody
kasační stížnosti, ledaže by bylo řízení před soudem zmatečné, bylo zatíženo vadou, která mohla mít
za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé, anebo je-li napadené rozhodnutí nepřezkoumatelné,
jakož i v případech, kdy je rozhodnutí správního orgánu nicotné.
Nejvyšší správní soud nejprve přistoupil k přezkumu rozhodnutí krajského soudu z důvodů
uvedených v ustanovení §109 odst. 4 s. ř. s., přičemž nad rámec kasačních námitek stěžovatele
shledal, že řízení o žalobě bylo stiženo vadou mající vliv na zákonnost rozhodnutí krajského soudu.
Dle ustanovení §75 odst. 2 s. ř. s. soud přezkoumá v mezích žalobních bodů napadené výroky
rozhodnutí. Citované ustanovení s. ř. s. vyjadřuje jednu ze zásadních zásad správního soudnictví,
tj. dispoziční zásadu. Je pouze na žalobci, aby sám v zákonné lhůtě předestřel krajskému soudu
důvody a rozsah svých žalobních námitek, na jejichž základě se dovolává přezkumu správního
rozhodnutí. Soudní přezkum rozhodnutí správních orgánů nepředstavuje nástroj ke všeobecné
kontrole zákonnosti postupu a rozhodování správních orgánů. Soud v řízení o žalobě ve správním
soudnictví přezkoumá napadené rozhodnutí správního orgánu ex offo z výše uvedených hledisek,
která mají zajistit odstranění či nápravu zcela zásadních vad správního aktu (např. nicotnost
či nepřezkoumatelnost), jeho věcnou správnost přezkoumává pouze v rozsahu vymezeném
žalobcem. Soud je proto vázán rozsahem a důvody žaloby, a pouze v jejich rámci přezkoumává
správní rozhodnutí (srov. usnesení rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
8. 3. 2011, č. j. 7 Azs 79/2009 - 84, část IV., dostupné na www.nssoud.cz, stejně jako veškerá dále
uvedená rozhodnutí Nejvyššího správního soudu).
Žalobní námitky proti rozhodnutí stěžovatele směřovaly k faktu, že při dokazování nebyli
jako svědci vyslechnuti policista T. a tři další svědci, kteří dle žaloby mohli přispět k dostatečnému a
věrohodnému zjištění skutkového stavu. Konkrétně výpovědí třetího policisty T. měl být odstraněn
rozpor mezi výpovědí zbývajících dvou policistů a žalobce ohledně jeho případného přiznání k
přestupkovým jednáním při kontrole a dalším sdělením, které policisté zaznamenali v oznámení
přestupku ze dne 1. 7. 2010. Návrh výslechu dalších tří svědků, tj. spolujezdce, který měl z vozidla
před jeho zastavením policisty vystoupit, a dvou chodců, kteří měli být přítomni při zastavení
vozidla žalobce policisty, byl dle názoru žalobce správním orgánem odmítnut bez náležitého
odůvodnění. Správní orgán se nezabýval tím, zda mohli jednotliví svědci být schopni zaznamenat
svými smysly konkrétní skutkový stav, příp. zda nebylo dalších osob, které byly schopny podat další
pro toto jednání zásadní informace. Výše uvedeným měl stěžovatel porušit zásadu volného
hodnocení důkazů a založit stav nepřezkoumatelnosti rozhodnutí.
Krajský soud se v řízení obsahově vymezeném výše uvedenými žalobními body soustředil
na otázku, zda policisté vypovídající jako svědci mohli věrohodně zaznamenat zrakem skutečnost,
že se žalobce v přijíždějícím vozidle připoutává za jízdy či nikoliv. K takto formulované otázce
krajský soud konstatoval rozpor ve svědeckých výpovědích policistů, neboť svědek D. uvedl, že
jednání žalobce v přijíždějícím vozidle pozoroval ze vzdálenosti 12 – 15 metrů, zatímco svědek P.
tuto vzdálenost odhadl 20 – 25 metrů. Krajský soud dospěl k závěru, že pokud by policisté stáli na
komunikaci vedle sebe, nemohli by v tomto směru uvádět tak rozdílné vzdálenosti v momentě, kdy
pozorovali rozsvícení světel a připoutání se řidiče. Svědecké výpovědi obou policistů z tohoto
důvodu označil za nekonzistentní. Dle krajského soudu z uvedeného vyplývá, že není najisto
postaveno, zda se přestupkového jednání, které je žalobci vytýkáno, skutečně dopustil.
Krajský soud však dle Nejvyššího správního soudu v rozporu s ustanovením §75 odst. 2
s. ř. s. přezkoumal správní rozhodnutí stěžovatele zcela mimo rámec žalobních námitek. Žalobce
v žalobě uvedl obecně, že správní orgán odmítnutím svědeckých výpovědí porušil zásadu volného
hodnocení důkazů, nezabýval se všemi skutečnostmi, čímž porušil povinnost vycházet z úplně
zjištěného skutkového stavu a vytvořil faktický stav nepřezkoumatelnosti rozhodnutí. Obecné výtky
tohoto obsahu zopakoval v žalobě několikrát v různých modalitách. Nejvyšší správní soud
poukazuje na svoji konstantní judikaturu, dle které musí být obecné výtky nezákonnosti spojeny
s konkrétními skutečnostmi, na základě kterých by bylo možno přezkoumat postup správního
orgánu adresně a účinně (viz např. rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne
20. 12. 2005, č. j. 2 Azs 92/2005 - 58).
Z obsahu žaloby je zřejmé, že žalobce porušení výše uvedených povinností správního
orgánu spatřoval v odmítnutí jím navržených svědeckých výpovědí třech osob, které měly být
přítomny při kontrole jeho vozidla, a dále v neporovnání výpovědí dvou vyslechnutých policistů
s výpovědí jejich třetího kolegy. Jak je již výše uvedeno, výpovědí třetího policisty se žalobce
domáhal zpochybnění tvrzení svědků D. a P., dle kterého žalobce připustil, že jel bez osvětlení a
připoutání, avšak snažil se o mírnější kvalifikaci tohoto jednání s ohledem na nepříznivý stav jeho
bodového hodnocení řidiče. Žalobce dále neuvedl, jaké konkrétní skutečnosti dle jeho názoru
mohou potvrdit jím navržení tři svědci, pouze obecně zpochybnil dostatečnost odůvodnění závěru
správního orgánu, že svědci nemohou zhodnotit jeho jednání předcházející zastavení jeho vozidla
hlídkou policie.
Žádná z uvedených námitek se tedy vůbec netýkala vzájemného rozporu svědeckých
výpovědí policistů ohledně vzdálenosti, ze které pozorovali jednání žalobce předcházející kontrole,
natož zcela konkrétního zpochybnění schopnosti policistů spolehlivě vidět, zda si žalobce teprve
při probíhající jízdě zapíná bezpečnostní pás.
Krajský soud svým postupem ve věci vybočil z mezí soudního přezkumu správních
rozhodnutí a nad rámec žalobních námitek se zabýval konzistencí výpovědí obou vyslechnutých
policistů, a to ačkoliv námitka proti vzájemné soudržnosti svědeckých výpovědí obou vyslechnutých
policistů nebyla žalobcem nikdy v průběhu soudního řízení vznesena, a to ani v průběhu řízení
správního. Na základě této úvahy pak krajský soud dovodil, že je třeba doplnit dokazování
provedené správním orgánem.
Nejvyšší správní soud proto z výše uvedených důvodů dospěl k závěru, že krajský soud tím,
že přezkoumal rozhodnutí stěžovatele nad rámec žalobních námitek a rozšířil tak nepřípustně
žalobní argumentaci, zatížil své rozhodnutí vadou, která mohla mít za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé. Tato vada spočívá mimo porušení §75 odst. 2 s. ř. s. také v porušení
zásady rovnosti procesních stran zakotvené v ustanovení §36 odst. 1, větě první, s. ř. s. a v čl. 37
odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále jen „Listina“) a v důsledku tedy i porušení práva
na spravedlivý proces zakotveného v čl. 36 odst. 1 Listiny.
Dle čl. 81 a 82 Ústavy ČR vykonávají soudnictví pouze nezávislé a nestranné soudy. Tyto
v průběhu celého soudního řízení dbají na to, aby některého z účastníků nezvýhodňovaly
a aby při nalézání práva postupovaly zákonným postupem. (srov. nález Ústavního soudu ze dne
9. 6. 1994, sp. zn. III. ÚS 26/94). Za zákonný postup je třeba považovat také respektování zásady
rovnosti procesních stran soudem. Porušil-li soud zásadu rovného postavení účastníků řízení
a jednoho z účastníků řízení nezákonným způsobem zvýhodnil, pak zatížil své rozhodnutí vadou,
jež může mít za následek nezákonné rozhodnutí o věci samé.
VI. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud shrnuje, že krajský soud v rozporu s §75 odst. 2 s. ř. s. překročil meze
přezkumu správního rozhodnutí, porušil právo účastníků řízení na spravedlivý proces a zásadu
rovného postavení stran, a zatížil tak napadený rozsudek vadou, která měla za následek nezákonné
rozhodnutí o věci samé (§109 odst. 4 s. ř. s.). Proto jej podle ustanovení §110 odst. 1 s. ř. s.
Nejvyšší správní soud zrušil a věc vrátil krajskému soudu k dalšímu řízení.
V tomto dalším řízení krajský soud vypořádá žalobní námitky skutečně vymezené žalobcem,
a to pouze ty, které mírou konkrétnosti odpovídají definici žalobního bodu vymezené v §71 odst. 1
písm. d) s. ř. s.
Dle §110 odst. 3 s. ř. s. rozhodne v novém rozhodnutí krajský soud též o nákladech řízení.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 21. února 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu