ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.56.2012:39
sp. zn. 9 As 56/2012 - 39
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátu složeném z předsedkyně Mgr. Daniely Zemanové
a soudců JUDr. Radana Malíka a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobce: Rádio
Bohemia, spol. s r.o., se sídlem Říčanská 3, Praha 10, zast. JUDr. Pavlem Dobiášem, advokátem
se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5, proti žalované: Rada pro rozhlasové a televizní
vysílání, se sídlem Škrétova 44/3, Praha 2, proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. 2010/1334/zab/BOH, č. j. STR/2091/2011, o kasační stížnosti žalobce proti rozsudku
Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 A 273/2011 - 66,
takto:
I. Rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 25. 11. 2011, č. j. 7 A 273/2011 – 66,
se z r ušuj e .
II. Rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2011, sp. zn. 2010/1334/zab/BOH, č. j. STR/2091/2011
se v části týkající se souboru technických parametrů Teplice město 92, 4 MHz / 100 W
a Děčín město 2 92, 7 MHz / 200 W z r ušuj e a věc se vrací žalované k dalšímu
řízení.
III. Žalovaná je po v i n na zaplatit žalobci náhradu nákladů řízení ve výši 19 616 Kč,
do třiceti dnů od právní moci tohoto rozsudku k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Dobiáše,
advokáta se sídlem Ostrovského 253/3, Praha 5.
Odůvodnění:
I. Předmět řízení
Žalobce (dále jen „stěžovatel“) včas podanou kasační stížností napadá v záhlaví
označený rozsudek Městského soudu v Praze (dále jen „městský soud“) ze dne 25. 11. 2011,
kterým byla zamítnuta jeho žaloba proti rozhodnutí žalované ze dne 14. 6. 2011,
sp. zn. 2010/1334/zab/BOH, č. j. STR/2091/2011. Uvedeným rozhodnutím žalovaná jednak
udělila stěžovateli, který je provozovatelem Rádio Bohemia, spol. s r. o., souhlas se změnou
souboru technických parametrů licence a územního rozsahu vysílání spočívající v přidělení
souboru technických parametrů Lovosice 97, 5 MHz/100 W, jelikož soubor technických
parametrů vyhodnotila jako nedostatečně bonitní; současně stěžovateli neudělila souhlas
se změnou územního rozsahu vysílání a souboru technických parametrů spočívající v přidělení
kmitočtů Teplice město 92, 4 MHz/100 W a Děčín město 2 92, 7 MHz/200 W, protože soubor
technických parametrů vyhodnotila jako dostatečně bonitní na to, aby mohl být předmětem
samostatného licenčního řízení podle ustanovení §20 odst. 4 a §21 odst. 1 písm. b) zákona
č. 231/2001 Sb., o provozování rozhlasového a televizního vysílání (dále jen „zákon o vysílání“),
a to z důvodu podle ustanovení §21 odst. 3 zákona o vysílání, neboť by požadovaná změna
vedla k neudělení licence na základě veřejného slyšení. Z odůvodnění rozhodnutí žalované
ve vztahu k neudělení souhlasu dále vyplývá, že konkrétně nebylo dostatečně naplněno zákonné
hodnotící kritérium dle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání, tj. přínos navrhované
programové skladby k rozmanitosti stávající nabídky programů rozhlasového vysílání
na pokrytém území.
II. Posouzení věci městským soudem
Stěžovatel podal proti rozhodnutí žalované žalobu ve správním soudnictví, a to v rozsahu
neudělení souhlasu se změnou souboru technických parametrů Teplice město 92, 4 MHz / 100
W a Děčín město 2 92, 7 MHz / 200 W.
Městský soud se předně ztotožnil s názorem stěžovatele ohledně namítaného rozporu
mezi důvody neudělení souhlasu se změnou licence, které žalovaná uvedla ve výroku
a v odůvodnění svého rozhodnutí. Ve výroku rozhodnutí je jako důvod neudělení souhlasu
uvedena bonita kmitočtu, naproti tomu v závěru odůvodnění je neudělení souhlasu odůvodněno
nesplněním kritéria programové rozmanitosti dle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona
o vysílání. Soud nicméně zdůraznil, že nelze přehlédnout, že se žalovaná v odůvodnění zabývala
jak bonitou kmitočtu, tak i posouzením kritérií podle ustanovení §17 odst. 1 zákona o vysílání,
a proto je nutné mít za to, že žalovaná své rozhodnutí o neudělení souhlasu se změnou
skutečností uvedených v žádosti o licenci opřela jednak o závěr, že požadované kmitočty Teplice
město 92, 4 MHz/100 W a Děčín město 2 92, 7 MHz/200 W jsou dostatečně bonitní pro to,
aby bylo vyhlášeno samostatné licenční řízení, a jednak o závěr, že stěžovatel dostatečně nenaplnil
kritérium programové rozmanitosti dle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání.
Uvedený vnitřní rozpor rozhodnutí je dle městského soudu výkladem odstranitelný a zejména
nijak neovlivnil procesní postavení stěžovatele, který žalobou napadl oba důvody
neudělení souhlasu. S odkazem na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 6. 2011,
č. j. 7 As 70/2011 – 101 (všechna rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná na www.nssoud.cz),
v této souvislosti uvedl, že již samotná bonita kmitočtu vylučuje udělení souhlasu se změnou
územního rozsahu vysílání a souboru technických parametrů, neboť je nutné vyhlásit nové
licenční řízení na přidělení daného kmitočtu. Hodnocení kritérií podle ustanovení §17 odst. 1
zákona o vysílání bylo proto nadbytečné.
Dále soud konstatoval, že žalovaná vedle kritéria poslechovosti při hodnocení bonity
kmitočtu přihlédla dále k existenci dalších rozhlasových stanic v regionu a vyhlášených licenčních
řízení na daném území. Z toho bylo dle žalované patrné, že uvedený soubor byl vyhodnocen
jako bonitní samotnými provozovateli vysílání. Městský soud se rovněž ztotožnil s žalovanou,
že počet posluchačů je jeden z parametrů pro určení bonity kmitočtu, přičemž žalovaná uvedla
počet posluchačů pro obě požadovanými kmitočty dotčené oblasti. V této souvislosti soud
uvedl, že z rozhodnutí žalované plyne srozumitelná úvaha o tom, že kmitočet, který pokrývá
více jak 54 tisíc obyvatel je bonitní, zejména pro oblast, kde již vysílají jiné rozhlasové stanice
a byla před 10 lety vyhlášena licenční řízení. Soud uzavřel, že stěžovateli sice nebyl udělen souhlas
se změnou kmitočtu, nicméně neudělení souhlasu nebrání stěžovateli, aby se o daný kmitočet
ucházel v rámci nového licenčního řízení. Dodal, že rozhodnutím žalované bylo zamezeno
obcházení zákona spočívající v obcházení požadavků licenčního řízení a bylo umožněno ostatním
účastníkům se v licenčním řízení ucházet o požadovaný kmitočet coby veřejný statek.
Městský soud dále přistoupil k přezkumu rozhodnutí žalované také v rozsahu kritéria
programové rozmanitosti dle žalobních bodů, jakkoli dle jeho názoru rozhodnutí o neudělení
souhlasu se změnou územního rozsahu vysílání a souboru technických parametrů obstojí
již pouze na základě zjištění bonity požadovaného kmitočtu. Za dostatečně srozumitelný označil
městský soud samotný závěr žalované o tom, že přínos pro programovou skladbu na daném
území lze hodnotit jako nedostatečný, nicméně požadavek přezkoumatelnosti nesplňuje
dle městského soudu odůvodnění tohoto nedostatku. S odkazem na závěry rozsudku zdejšího
soudu č. j. 7 As 70/2011 – 101 dovodil, že žalovaná v rámci hodnocení kritéria přínosu
programové rozmanitosti byla povinna přihlédnout také ke konkrétním prvkům programu Rádia
Kiss 98 FM (Sluníčka Kiss 98, Podpultovka na Kiss 98), které mají vliv na věkovou strukturu
posluchačů i programovou rozmanitost. S ohledem na shora uvedené závěry, že při hodnocení
kritéria přínosu programové skladby dle ustanovení §17 odst. 1 písm. c) zákona o vysílání
žalovaná nepřihlídla ke konkrétním prvkům programu Rádia Kiss 98 FM a cílové skupině, označil
městský soud v této části rozhodnutí žalované za nepřezkoumatelné pro neuvedení hodnocení
konkrétních prvků programu stěžovatele. Zároveň žalované vytkl, že v rozsahu hodnocení
přínosu programové skladby pro kmitočet Děčín město je rozhodnutí v rozporu s obsahem
správního spisu, neboť žalovaná neoddělila při hodnocení programové skladby děčínský
a teplický region, a tak v děčínském regionu přihlédla k rozhlasovým stanicím, které zde nevysílají
– Fajn Rádio AGARA, Evropa 2 a Hitrádio FM Labe. Uvedené vady rozhodnutí
však dle městského soudu nezakládají zrušení rozhodnutí žalované, jestliže rozhodnutí obstojí
na základě zjištěné bonity požadovaného kmitočtu.
Přestože městský soud shledal rozhodnutí žalované zčásti nepřezkoumatelným v rozsahu
posouzení kritéria přínosu programové rozmanitosti dle ustanovení §17 odst. 1 písm. c)
zákona o vysílání, považoval za stěžejní důvod napadeného rozhodnutí závěr o bonitě kmitočtu,
jež je dle jeho názoru sám o sobě důvodem pro neudělení souhlasu se změnou územního rozsahu
vysílání a souboru technických parametrů a jež je žalovanou sdělen přezkoumatelným způsobem
v souladu s ustanovením §68 odst. 3 správního řádu, neboť obsahuje podklady a úvahy,
na základě kterých žalovaná rozhodla. Z uvedených důvodů soud žalobu pro nedůvodnost
zamítl.
III. Kasační stížnost a vyjádření žalované
Rozsudek městského soudu napadl stěžovatel kasační stížností z důvodů vymezených
v ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
v platném znění (dále jen „s. ř. s.“).
Stěžovatel je předně přesvědčen, že pokud městský soud dospěl k závěru, že rozhodnutí
žalované trpí vadou nepřezkoumatelnosti a není řádně odůvodněno, byl povinen jej zrušit.
V této souvislosti stěžovatel dále uvádí, že žalobou napadl rozhodnutí žalované v obou výrocích,
kterými mu nebyl udělen souhlas se změnou skutečností uvedených v žádosti o licenci
k provozování rozhlasového programu Kiss 98 FM. Městský soud naproti tomu v odůvodnění
rozsudku dle stěžovatele nesprávně uvedl, že stěžovatel v žalobě napadl pouze oba důvody
neudělení souhlasu. Stěžovatel tak dovozuje, že pokud byl druhý výrok rozhodnutí žalované
(tj. posouzení kritéria programové rozmanitosti) nepřezkoumatelný, mělo být rozhodnutí
žalované zrušeno.
Stěžovatel dále s odkazem na konstatování městského soudu, že výpočet stanovení
pokrytí signálem byl proveden Českým telekomunikačním úřadem a jeho výsledek založen
do správního spisu, namítá, že žalovaná ve svém rozhodnutí skutečnost, že byl výpočet proveden
Českým telekomunikačním úřadem, neuvedla. Stěžovateli tak dle jeho názoru nebyla v řízení
stanovena lhůta k seznámení se s obsahem spisu a podání vyjádření. Tímto postupem mu byla
odňata možnost domáhat se přezkumu a případně i zrušení stanoviska Českého
telekomunikačního úřadu dle ustanovení §156 odst. 2 správního řádu. Na uvedenou námitku
dále navazuje obecná výhrada stěžovatele poukazující na vadu správního řízení spočívající
v neumožnění seznámení se s podklady pro rozhodnutí a učinit případné další procesní návrhy.
Pochybení městského soudu spatřuje stěžovatel dále v tom, že bez odůvodnění neprovedl
důkazy navržené v žalobě, kterými měla být prokázána nekonzistentnost rozhodovací praxe
žalované. Městský soud naproti tomu stěžovateli neoprávněně vytkl, že uvedenou námitku
dostatečně nespecifikoval. Stěžovatel v této souvislosti městskému soudu vytýká, že nebyl
ani při jednání konaném u městského soudu k doložení této obecně známé skutečnosti vyzván,
ani nebyla nijak zpochybněna. Nadto uvedl, že jeho tvrzení lze doložit Zprávou o stavu vysílání
a činnosti Rady pro rozhlasové a televizní vysílání.
Závěrem stěžovatel městskému soudu vytkl, že nevycházel z dostatečně zjištěného
skutkového stavu, jestliže se dostatečným způsobem nezabýval jeho námitkami poukazujícími
na nekvalifikované hodnocení bonity kmitočtu, a jeho rozhodnutí označil za nepřezkoumatelné.
V této souvislosti mimo jiné odkazem na rozsudek městského soudu ze dne 11. 1. 2012,
č. j. 5 A 245/2011 – 47 zdůraznil, že hodnocení žalované nebylo podloženo žádnou
ekonomickou analýzou ani statistickými údaji, stejně jako nebyla shledána relevantní hranice
pokrytí 50 000 obyvatel. Městský soud také zcela pominul, že žalovaná ve svém rozhodnutí vůbec
nehodnotila počet vyhlášených licenčních řízení, porovnání počtu provozovatelů s jinými regiony
a jaké z toho vyvozuje závěry. Za neodůvodněný a nepodložený označil stěžovatel dále závěr
městského soudu, který se ztotožnil s tvrzením žalované, že cena obchodních sdělení je úměrná
počtu posluchačů. Bez znaleckého posudku, případně ekonomické analýzy, však dle stěžovatele
nemohl městský soud vycházet z dostatečně zjištěného skutkového stavu.
Na základě shora uvedených důvodů stěžovatel navrhl, aby Nejvyšší správní soud
rozsudek městského soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
Žalovaná se ve svém vyjádření ke kasační stížnosti ztotožnila se závěrem městského
soudu, z jehož odůvodnění citovala, a zopakovala, že dle jejího názoru zcela transparentně
vyhodnotila žádaných souborů technických parametrů. Zdůraznila, že udělení souhlasu
se změnou licence za situace, kdy je kmitočet shledán dostatečně bonitním, by bylo v souladu
s názorem Nejvyššího správního soudu uvedeným v rozsudku ze dne 10. 9. 2009,
č. j. 7 As 61/2009 – 134, obcházením zákona. Žalovaná proto navrhla kasační stížnost
stěžovatele jako nedůvodnou zamítnout.
V podané replice k vyjádření žalované stěžovatel opětovně poukázal na nutnost
zpracování ekonomické analýzy pro účely posouzení bonity kmitočtu, eventuálně povinnost
ustanovit pro řízení znalce. V této souvislosti poukázal na skutečnost, že žalovaná případně
v řadách svých zaměstnanců disponuje vlastním právně i ekonomicky vzdělaným aparátem.
IV. Posouzení důvodnosti kasační stížnosti
Kasační stížnost je podle §§102 a násl. s. ř. s. přípustná a podle jejího obsahu
jsou v ní namítány důvody dle ustanovení §103 odst. 1 písm. a), b) a d) s. ř. s., tj. nezákonnost
spočívající v nesprávném posouzení právní otázky soudem [§103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.]; vady
řízení spočívající v tom, že skutková podstata, z níž správní orgán v napadeném rozhodnutí
vycházel, nemá oporu ve spisech nebo je s nimi v rozporu, nebo že při jejímž zjišťování
byl porušen zákon v ustanoveních o řízení před správním orgánem takovým způsobem,
že to mohlo ovlivnit zákonnost, a pro tuto důvodně vytýkanou vadu měl soud, který ve věci
rozhodoval, napadené rozhodnutí správního orgánu zrušit [§103 odst. 1 písm. b) s. ř. s.];
a konečně také nepřezkoumatelnost spočívající v nesrozumitelnosti nebo nedostatku důvodů
rozhodnutí, popřípadě jiné vadě řízení před soudem, mohla-li mít taková vada za následek
nezákonné rozhodnutí o věci samé [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Rozsahem a důvody kasační
stížnosti je Nejvyšší správní soud podle §109 odst. 3 a 4 s. ř. s. vázán.
Nejvyšší správní soud přezkoumal napadený rozsudek v rozsahu důvodů uplatněných
v kasační stížnosti a dospěl k závěru, že kasační stížnost je důvodná.
Stěžovatel vytýkal městskému soudu mimo jiné to, že jeho rozhodnutí trpí
nepřezkoumatelností pro nedostatek důvodů [§103 odst. 1 písm. d) s. ř. s.]. Nejvyšší správní
soud se proto nejprve věnoval této námitce, neboť pouze v případě přezkoumatelného
rozhodnutí je zpravidla možno hodnotit i jeho zákonnost. Nepřezkoumatelnost pro nedostatek
důvodů je ostatně vadou tak závažnou, že se jí Nejvyšší správní soud musí zabývat i tehdy,
pokud by to stěžovatel nenamítal, tedy z úřední povinnosti [srov. §109 odst. 4 s. ř. s. ]. Zdejší
soud poznamenává, že nepřezkoumatelnost pro nedostatek důvodů je podle ustálené judikatury
Nejvyššího správního soudu (viz např. rozsudek ze dne 4. 12. 2003, č. j. 2 Ads 58/2003 – 75,
publikovaný pod č. 133/2004 Sb. NSS) založena na nedostatku důvodů skutkových,
nikoliv na dílčích nedostatcích odůvodnění soudního rozhodnutí. Za takové vady lze považovat
případy, kdy soud opřel rozhodovací důvody o skutečnosti v řízení nezjišťované, anebo případy,
kdy není zřejmé, zda vůbec nějaké důkazy byly v řízení provedeny. Zmíněnou vadou
však rozsudek městského soudu stižen není a rovněž důvody, pro které městský soud žalobu
zamítl, jsou z odůvodnění rozsudku zřejmé. Se závěry soudu ostatně stěžovatel v kasační
stížnosti sám polemizuje. Nesouhlas stěžovatele s vlastním hodnocením soudu přitom nemůže
sám o sobě znamenat nepřezkoumatelnost jeho rozhodnutí. Tato námitka stěžovatele ve vztahu
k nepřezkoumatelnosti rozsudku městského soudu z uvedených důvodů nebyla shledána
důvodnou.
Nejvyšší správní soud se dále s ohledem na své rozhodnutí ze dne 9. 8. 2012,
č. j. 9 As 54/2012 – 25 (všechna citovaná rozhodnutí zdejšího soudu jsou dostupná
na www.nssoud.cz), vydané ve skutkově obdobné věci zabýval námitkou směřující proti chybným
závěrům městského soudu ohledně přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované. Stěžovatel
v této souvislosti namítal, že žalovaná ve svém rozhodnutí dostatečným způsobem nevyhodnotila
bonitu předmětných kmitočtů, jestliže neodůvodnila stanovenou hranici pokrytí obyvatel, počet
vyhlášených licenčních řízení a svoji argumentaci nepodložila ekonomickou analýzou, znaleckým
posudkem, případně odborným vyjádřením. Nejvyšší správní soud se proto zaměřil na obsah
rozhodnutí žalované a dospěl k závěru, že se závěrem městského soudu ohledně
přezkoumatelnosti rozhodnutí žalované se nelze ztotožnit. Zdejší soud tak na rozdíl
od městského soudu konstatuje, že rozhodnutí žalované neobsahuje žádné konkrétní
vyhodnocení kritérií stanovených pro hodnocení bonity kmitočtů. Ke shodným závěrům ostatně
zdejší soud dospěl rovněž v již zmíněné věci vedené pod sp. zn. 9 As 54/2012.
Z obsahu rozhodnutí žalované Nejvyšší správní soud ověřil, že žalovaná nejprve v obecné
rovině uvádí, která kritéria jsou pro posuzování bonity souborů technických parametrů relevantní.
Za hlavní kritérium označila počet posluchačů, kteří mohou vysílání programu z daného vysílače
zachytit v odpovídající kvalitě (parametry jako jsou výkon vysílače, efektivní výška antény
jsou v tomto parametru zobrazeny). Za vedlejší parametry pak označila počet programů
zachytitelných v odpovídající technické kvalitě na daném území, které představují konkurenci
na daném území jak z hlediska poslechovosti, tak z hlediska dělení příjmů z reklamy. Dalším
kritériem je skutečnost, zda bylo již dříve na daném území licenční řízení z podnětu žadatele
vyhlášeno a počet žadatelů v daném řízení, kteří přestavují skupinu možných uchazečů pro případ
nového licenčního řízení.
K vlastnímu hodnocení shora uvedených kritérií však žalovaná pouze uvedla,
že pro výpočet posluchačů byl použit výpočetní systém RadioLab a metoda výpočtu
podle vyhlášky ČTÚ č. 22/2011 Sb. Odhadem je z vysílače kmitočtu Děčín město 2 92,
7 MHz/200 W zásobeno cca 54 000 obyvatel a z vysílače Teplice město 92, 4 MHz/100 W
přibližně 85 000 obyvatel; na daném území vysílají taktéž další konkurenční rozhlasové programy
- 4 celoplošné a jeden regionální rozhlasový program provozovatelů ze zákona, 2 celoplošné
soukromé rozhlasové programy a 7 regionálních soukromých rozhlasových programů
(resp. 13 regionálních v případě souboru technických parametrů Teplice); na daném území
bylo vyhlášeno 6 samostatných licenčních řízení na návrh různých žadatelů, a to v letech 2001
a 2002; v současné době má zažádáno o přidělení souboru technických parametrů Teplice město
92, 4 MHz/100 W také další provozovatel, z čehož má být patrné, že uvedený soubor
technických parametrů byl vyhodnocen jako bonitní též samotnými provozovateli vysílání.
Z jakého důvodu jsou uvedená kriteria rozhodující pro závěr žalované, v rozhodnutí není
uvedeno. Není tedy vůbec možné vyhodnotit, jak žalovaná ke svému závěru o dostatečné bonitě
požadovaného kmitočtu dospěla. Pouhý konkrétní výčet jednotlivých kritérií nedává žádnou
odpověď a správní soudy nemají podklad pro věcný přezkum závěrů žalované. Souběžně podaná
žádost o přidělení souboru technických parametrů konkurenčním provozovatelem na kmitočtu
Teplice město je zcela bezpochyby relevantní argument, v kontextu celého rozhodnutí
ovšem sám o sobě nedostatečný; nemá ani žádnou vypovídací schopnost ve vztahu k hodnocení
vysílacího kmitočtu Děčín město 2.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti konstatuje, že funkcí odůvodnění
správního rozhodnutí je doložit správnost a nepochybně i zákonnost postupu správního orgánu,
jakož i vydaného rozhodnutí, jehož jedna z nejdůležitějších vlastností je přesvědčivost. Náležité
odůvodnění správního rozhodnutí má však vedle výše naznačené funkce i další rozměr,
neboť podporuje smysluplný výkon práva na podání opravného prostředku, resp. správní
žaloby; při neznalosti důvodů či úvah, jimiž se správní orgán při posuzování dané věci řídil,
lze totiž toto právo – ač není právně popřeno – reálně uplatnit jen stěží.
V odůvodnění správního rozhodnutí je nutno uvést: (i) důvody výroku rozhodnutí,
(ii) podklady pro jeho vydání, (iii) úvahy, kterými se správní orgán řídil při hodnocení podkladů
pro rozhodnutí a při výkladu právních předpisů a (iv) informace o tom, jak se správní orgán
vypořádal s návrhy a námitkami účastníků řízení a s jejich vyjádřením k podkladům rozhodnutí
(z odůvodnění rozhodnutí musí být mj. seznatelné, proč správní orgán považuje námitky
účastníka řízení za liché, mylné anebo vyvrácené, proč považuje skutečnosti předestírané
účastníkem za nerozhodné, nesprávné, nebo jinými řádně provedenými důkazy vyvrácené).
V této souvislosti je dále nutno přisvědčit stěžovateli, že v souladu s ustanovením §36
odst. 3 zákona č. 500/2004 Sb., správní řád, v platném znění, (ve spojení s ustanovením §66
zákona o vysílání) má účastník řízení právo vyjádřit se bezprostředně před vydáním rozhodnutí
ke všem shromážděným podkladům a je povinností správního orgánu, aby účastníkovi uplatnění
tohoto práva umožnil. Zejména za situace, kdy se jedná o podklady rozhodnutí, o něž žalovaná
následně opřela svá rozhodovací východiska (v projednávané věci se jednalo o počet signálem
„pokrytých“ posluchačů stanovený Českým telekomunikačním úřadem), byla povinna stěžovatele
s těmito podklady seznámit. Nejvyšší správní soud v této souvislosti opětovně zdůrazňuje,
že žalovaná se především dopustila zásadního pochybení, pokud data obdržená z Českého
telekomunikačního úřadu žádným způsobem ve svém rozhodnutí neinterpretovala a nedala
jim v kontextu rozhodování o žádosti stěžovatele žádný relevantní význam. K otázce požadavku
na zpracování ekonomické analýzy případně znaleckého posudku pro účely posouzení finančního
přínosu z obchodních sdělení zdejší soud konstatuje, že žalované nelze tuto povinnost uložit,
úkolem soudu je pouze následně posoudit, zda se s hodnocením daného kritéria vypořádala
přezkoumatelným způsobem a své závěry náležitě odůvodnila. Obdobně nelze vypracování
znaleckého posudku požadovat po městském soudu, jehož úlohou je, jak již bylo uvedeno,
posoudit, zda hodnocení žalované splnilo požadavky kladené na přezkoumatelnost rozhodnutí,
a nikoli nahrazovat úvahu žalované.
Stěžovatel dále městskému soudu vytýkal, že pokud dospěl k závěru
o nepřezkoumatelnosti rozhodnutí ve vztahu k hodnocení kritéria přínosu programové
rozmanitosti, měl rozhodnutí žalované zrušit. Nejvyšší správní soud k této námitce odkazuje
na usnesení rozšířeného senátu zdejšího soudu ze dne 19. 2. 2008, č. j. 7 Afs 212/2006 – 74,
dle kterého „důvod nepřezkoumatelnosti rozhodnutí odvolacího orgánu posuzujícího více oddělitelných
skutkových nebo právních otázek může být [§76 odst. 1 písm. a) s. ř. s.] dán i toliko ve vztahu
k některým z nich.“ Jak již ve svém rozsudku správně uvedl městský soud, pokud žalovaná ve svém
rozhodnutí dospěla k závěru, že požadovaný kmitočet je vzhledem k jeho bonitě způsobilý
samostatného licenčního řízení, neměla se již dále zabývat hodnocením kritérií pro přidělení
licence dle ustanovení §17 zákona o vysílání, které tak bylo provedeno zcela nadbytečně.
Z uvedených dvou právních otázek, tj. hodnocení bonity kmitočtu a hodnocení kritérií
pro přidělení licence, shledal městský soud nepřezkoumatelnou pouze otázku hodnocení
jednoho z kritérií ustanovení §17 zákona o vysílání (přínos programové rozmanitosti). Za situace,
kdy byla nepřezkoumatelnou shledána otázka, kterou bylo možné jednoznačně oddělit
a žalovanou nemusela být nadto vůbec řešena, nelze městskému soudu vytýkat, že rozhodnutí
žalované z důvodu dílčí nepřezkoumatelnosti jako celek nezrušil.
Poslední námitka stěžovatele se týká neprovedení důkazů navrhovaných v žalobě,
kterými měla být prokázána nekonzistentnost rozhodovací praxe žalované. Nejvyšší správní soud
se v hodnocení této námitky ztotožňuje se závěry městského soudu, který uvedené
tvrzení stěžovatele označil jako nedostatečně specifikované s tím, že stěžovatel neuvádí,
jaká byla dosavadní praxe žalované a neuvádí případy, v nichž by postupovala odlišně.
Tomuto hodnocení rovněž odpovídá formulace kasační námitky, ve které stěžovatel poukazuje
na skutečnost, že k doložení této obecně známé praxe žalované nebyl městským soudem vyzván.
Nejvyšší správní soud v této souvislosti podotýká, že žalobce (stěžovatel) je povinen
zcela individualizovaným způsobem vymezit svoji žalobní námitku tak, aby se soud mohl
jejím obsahem konkrétně zabývat. K požadavku na řádnou formulaci žalobních bodů lze odkázat
na rozsudek rozšířeného senátu Nejvyššího správního soudu ze dne 20. 12. 2005,
č. j. 2 Azs 92/2005 - 58, publikovaný pod č. 835/2006 Sb. NSS: „Líčení skutkových okolností nemůže
být toliko typovou charakteristikou určitých „obvyklých“ nezákonností, k nimž při vyřizování věcí určitého druhu
může docházet, nýbrž zcela jasně individualizovaným, a tedy od charakteristiky jiných konkrétních skutkových
dějů či okolností jednoznačně odlišitelným popisem. Konkretizace faktů dostatečně substancovanými žalobními
body je důležitá nejen z hlediska soudu, tj. pro stanovení programu sporu a vytýčení mezí, v nichž se soud může
v souladu s dispoziční zásadou pohybovat, ale má význam i pro žalovaného.“ A dále: „Žalobce je též povinen
vylíčit, jakých konkrétních nezákonných kroků, postupů, úkonů, úvah, hodnocení či závěrů se měl správní orgán
vůči němu dopustit v procesu vydání napadeného rozhodnutí či přímo rozhodnutím samotným, a rovněž je povinen
ozřejmit svůj právní náhled na to, proč se má jednat o nezákonnosti.“ Lze tedy uzavřít, že stěžovatel,
který pouze v obecné rovině poukazoval na nekonzistentní rozhodovací praxi žalované
předpokládaje o této praxi všeobecnou povědomost, nenaplnit v tomto případě požadavky
na řádné vymezení žalobní námitky.
Na základě shora uvedených důvodu dospěl Nejvyšší správní soud k závěru, že městský
soud pochybil, jestliže dospěl k závěru, že rozhodnutí žalované splňuje požadavky
na přezkoumatelnost rozhodnutí. S ohledem na uvedený závěr shledal zdejší soud současně
důvody pro postup dle ustanovení §110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., tj. zrušení rozhodnutí žalované,
neboť k tomuto postupu byly dány důvody již v řízení před městským soudem, a to v části
týkají se souboru technických parametrů Teplice město 92, 4 MHz/100 W a Děčín město
2 92, 7 MHz/200 W. Nejvyšší správní soud z rozhodnutí žalované ověřil, že jeho zbylá
část, týkající přidělení souboru technických parametrů Lovosice 97, 5 MHz/100 W, obstojí
i sama o sobě, tato část rozhodnutí ostatně nebyla žalobou podanou k městskému soudu
napadena. Uvedený závěr podporuje rovněž vyjádření stěžovatele (str. 2 rozhodnutí žalované), ve
kterém výslovně na dotaz žalované odpověděl, že má zájem i o částečné řešení, tedy i o jednotlivé
soubory technických parametrů.
V. Závěr a náklady řízení
Z všech výše uvedených důvodů Nejvyšší správní soud dospěl k závěru, že napadený
rozsudek městského soudu je zatížen vadou ve smyslu §103 odst. 1 písm. a) s. ř. s.,
a proto jej podle §110 odst. 2 s. ř. s. zrušil. Zároveň vzhledem k tomu, že již v řízení
před městským soudem byly dány důvody pro zrušení žalobou napadeného rozhodnutí, Nejvyšší
správní soud současně se zrušením rozhodnutí městského soudu rozhodl také o zrušení žalobou
napadeného správního rozhodnutí [§110 odst. 2 písm. a) s. ř. s., za přiměřeného použití §76
odst. 1 písm. c) s. ř. s. a §78 odst. 1 a 4 s. ř. s.].
V případě, že Nejvyšší správní soud zrušil rozsudek městského soudu a současně zrušil
i rozhodnutí správního orgánu dle §110 odst. 2 s. ř. s., je povinen rozhodnout kromě nákladů
řízení o kasační stížnosti i o nákladech řízení, které předcházelo zrušenému rozhodnutí
městského soudu (§110 odst. 3, věta druhá, s. ř. s.). Náklady řízení o žalobě a náklady řízení
o kasační stížnosti tvoří v tomto případě jeden celek a Nejvyšší správní soud rozhodne
o jejich náhradě jediným výrokem vycházejícím z §60 s. ř. s. (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 11. 2008, č. j. 1 As 61/2008 - 98).
Žalovaná ve věci úspěch neměla, náhrada nákladů řízení jí proto nenáleží. Stěžovatel
měl ve věci plný úspěch, proto mu zdejší soud dle §60 odst. 1 s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s.,
přiznal náhradu nákladů řízení proti žalované. Tyto náklady řízení jsou tvořeny částkou 8000 Kč
za soudní poplatky (soudní poplatek za žalobu ve správním soudnictví proti rozhodnutí
správního orgánu ve výši 3000 Kč a soudní poplatek za kasační stížnost ve výši 5000 Kč).
Dále jsou náklady řízení tvořeny částkou 9600 Kč. Zástupce stěžovatele učinil ve věci celkem
čtyři úkony právní služby, kterými jsou převzetí a příprava zastoupení [§11 odst. 1 písm. a)
vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif),
ve znění platném do 31. 12. 2012 (dále jen „advokátní tarif“)], účast na jednání před městským
soudem [§11 odst. 1 písm. g) advokátního tarifu] a dvě písemná podání soudu ve věci samé [§11
odst. 1 písm. d) advokátního tarifu], jimiž jsou žaloba k městskému soudu a kasační stížnost
k Nejvyššímu správnímu soudu. Za každý úkon právní služby v dané věci náleží mimosmluvní
odměna ve výši 2100 Kč [§9 odst. 3 písm. f), ve spojení s §7 bodem 4. advokátního tarifu],
která se zvyšuje o 300 Kč paušální náhrady hotových výdajů dle §13 odst. 3 advokátního tarifu.
Celkem tedy za jeden úkon právní služby náleží 2400 Kč, vzhledem k tomu, že ve věci byly
učiněny čtyři úkony právní služby, náleží stěžovateli již výše zmíněná částka 9600 Kč
(4 × 2400 Kč). Zástupce stěžovatele doložil, že je plátcem daně z přidané hodnoty, zdejší soud
proto zvýšil částku odměny o 21 %, tedy na 11 616 Kč.
Celková částka náhrady nákladů řízení před městským soudem a před Nejvyšším
správním soudem tak činí 19 616 Kč (8 000 Kč + 11 616 Kč), kterou je žalovaná povinna zaplatit
stěžovateli k rukám jeho zástupce JUDr. Pavla Dobiáše, advokáta se sídlem Ostrovského 253/3,
Praha 5, ve lhůtě 30 dnů od právní moci tohoto rozsudku.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 28. března 2013
Mgr. Daniela Zemanová
předsedkyně senátu