ECLI:CZ:NSS:2013:9.AS.97.2012:33
sp. zn. 9 As 97/2012 - 33
ROZSUDEK
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka a soudkyň
Mgr. Daniely Zemanové a JUDr. Barbary Pořízkové v právní věci žalobkyně: ALEXANDRIA, spol.
s r.o., se sídlem Dělnická 71, Praha 7, zast. JUDr. Ing. Petrem Machálkem, Ph.D., advokátem
se sídlem Pivovarská 8, Vyškov, proti žalované: Česká obchodní inspekce, se sídlem Štěpánská 15,
Praha 2, proti rozhodnutí ústřední ředitelky žalované ze dne 22. 2. 2008,
č. j. ČOI 1982/2008/0100/1000/2007/2008/Tu/Št, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 Ca 109/2008 - 42,
takto:
I. Kasační stížnost se zamí t á .
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
I. Průběh řízení
Rozhodnutím ředitele inspektorátu České obchodní inspekce, inspektorát Středočeský
a Hl. město Praha, ze dne 19. 12. 2007, č. j. 3896-10-07, byla žalobkyni (dále jen „stěžovatelka“) uložena
pokuta ve výši 20 000 Kč pro porušení §12 odst. 2 písm. a) zákona č. 634/1992 Sb., o ochraně
spotřebitele, ve znění účinném pro projednávanou věc. Tohoto správního deliktu se stěžovatelka měla
dopustit tím, že v postavení prodávajícího poskytla spotřebiteli neúplné informace o ceně zájezdu
v informačním letáku EGYPT HURGHADA.
Rozhodnutím ústřední ředitelky žalované ze dne 22. 2. 2008, č. j. ČOI 1982/2008/0100/
1000/2007/2008/Tu/Št, zamítla žalovaná odvolání stěžovatelky a napadané rozhodnutí potvrdila.
Žalovaná dospěla k závěru, že se stěžovatelka uvedeného správního deliktu skutečně dopustila, neboť
výsledná cena zájezdu byla podstatně vyšší, než jak bylo psáno v informačním letáku. Zjištění výsledné
ceny vyžadovalo od spotřebitelů další úkony, nedostačuje tak požadavkům zákona na ochranu
spotřebitele.
Citované rozhodnutí žalované stěžovatelka napadla žalobou podanou u Městského soudu
v Praze (dále jen „městský soud“). Ten ji rozsudkem ze dne 19. 4. 2012, č. j. 7 Ca 109/2008 - 42, zamítl.
Soud stěžovatelku odkázal na četná rozhodnutí správních soudů, které již řešily skutkově obdobné
případy a dospěly v nich ke stejnému závěru jako žalovaná.
Proti tomuto rozsudku městského soudu nyní stěžovatelka brojí včasnou kasační stížností.
II. Obsah kasační stížnosti
Stěžovatelka svou kasační stížností namítá nesprávné posouzení právní otázky městským
soudem a nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku. Tyto vady spatřuje v tom, že se městský soud
nedostatečně vypořádal se dvěma okruhy jejích námitek.
V prvním okruhu námitek stěžovatelka tvrdí, že informace o ceně zájezdu jsou úplné. Účelem
sporného letáku je upoutat pozornost spotřebitele, nicméně na základě informací v něm obsažených
není možné uzavřít cestovní smlouvu. Nejedná se tak o cenovou nabídku, tak jak ji vyžaduje §13
odst. 2 písm. a) zákona č. 526/1990 Sb., o cenách, ve znění účinném pro projednávanou věc.
Stěžovatelka se dále domnívá, že informace obsažené na letáku nejsou způsobilé uvést
spotřebitele v omyl o výši ceny zájezdu. Informace o ceně by byla neúplná jen tehdy, pokud
by příplatky nebyly na letáku vůbec uvedeny, nebo pokud by bylo odkázáno na informaci přímo
v cestovní kanceláři.
Informační leták není ceníkem nabízených služeb, je na něj třeba pohlížet jako na reklamu.
Z povahy věci plyne, že konkrétní cena je dojednávána s klientem až při uzavírání samotné smlouvy
na základě jeho konkrétních požadavků. Jelikož se skutečně jedná jen o nabídku v letáku, a nikoliv cenu
platnou v okamžiku nabídky, jde o neadresné upoutání pozornosti předem neomezeného počtu osob.
Žalovaná navíc hodnotila informační leták v rozporu s jeho skutečným obsahem, městský soud důkaz
sporným letákem neprovedl a bez dalšího převzal nesprávné závěry žalované.
Dle názoru stěžovatelky jí žádný právní předpis neukládal povinnost uvádět u zájezdu konečnou
cenu, tj. cenu včetně všech příplatků. Tato povinnost byla do zákona o cenách vložena pozdější
novelou, není ji tak možné aplikovat retroaktivně v neprospěch stěžovatelky.
Žalovaná se také měla zabývat rozdílem mezi nabídkou zájezdu jako reklamy, tj. letáku
sloužícího k upoutání pozornosti cílového zákazníka, a samotným jednáním o uzavření cestovní
smlouvy.
Druhý okruh námitek před městským soudem směřoval proti nesprávnému zahájení správního
řízení. Dle stěžovatelky není jasné, na základě jakého zmocnění byla která konkrétní úřední osoba
oprávněna k podpisu oznámení o zahájení správního řízení. Z podpisu samotného nelze určit, kdo
je jeho autorem.
Z těchto důvodů stěžovatelka navrhla, aby Nejvyšší správní soud napadený rozsudek městského
soudu zrušil a věc mu vrátil k dalšímu řízení.
III. Vyjádření ke kasační stížnosti
Žalovaná ve svém vyjádření konstatovala, že sporná právní otázka byla již v minulosti vyřešena
Nejvyšším správním soudem. Námitka, že informační leták není cenovou nabídkou, na posouzení věci
nic nemění, stále podléhá režimu §13 zákona o cenách. Leták sděluje základní vymezení pořádaných
zájezdů, včetně jejich ceny, a spotřebitel se na základě takové informace (kde cena hraje významnou
roli) rozhoduje, zda s cestovní kanceláří bude jednat. Leták samotný uvádí, že „nabídka platí
od 16. 8. 2007 do vyprodání.“
K námitce nesprávného zahájení správního řízení žalovaná uvedla, že se s ní městský soud
vypořádal dostatečně. Stěžovatelka v žalobě toliko obecně tvrdila, že oznámení o zahájení správního
řízení nesplňuje zákonné požadavky. Předmětné oznámení navíc nemohlo vzbudit žádné skutečné
pochybnosti, neboť bylo jen jedním z mnoha přípisů, které žalovaná stěžovatelce zaslala.
Z těchto důvodů žalovaná navrhla, aby Nejvyšší správní soud kasační stížnost zamítl.
IV. Právní hodnocení Nejvyššího správního soudu
Důvodnost kasační stížnosti posoudil Nejvyšší správní soud v mezích jejího rozsahu
a uplatněných důvodů a zkoumal přitom, zda napadené rozhodnutí netrpí vadami, k nimž je povinen
přihlédnout z úřední povinnosti [§109 odst. 3 a 4 zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního,
ve znění pozdějších předpisů (dále jen „s. ř. s.“) ].
Kasační stížnost není důvodná.
Stěžovatelka uplatnila kasační důvody podle §103 odst. 1 písm. a) a d) s. ř. s. Námitkou
nepřezkoumatelnosti [písm. d) citovaného ustanovení] se Nejvyšší správní soud z povahy věci musel
zabývat přednostně, neboť nepřezkoumatelnost rozhodnutí vylučuje jeho věcný přezkum. Protože
stěžovatelka konkrétně nevymezila, v čem nepřezkoumatelnost spatřuje, z obsahu stížnosti dospěl
Nejvyšší správní soud k závěru, že nepřezkoumatelnost napadeného rozsudku má spočívat v tom,
že městský soud neprovedl důkaz sporným informačním letákem a bez dalšího převzal závěry žalované.
S takovým hodnocením napadeného rozsudku Nejvyšší správní soud nesouhlasí. Městský soud
ke každé z námitek stěžovatelky uvedl, proč ji považuje za nedůvodnou, tyto důvody podepřel
skutečnostmi plynoucími ze správních spisů a srozumitelnou právní argumentací. Ze spisu městského
soudu je zřejmé, že stěžovatelka v průběhu žalobního řízení nenavrhla provedení důkazu informačním
letákem. Nemůže se tedy úspěšně domáhat zrušení rozhodnutí městského soudu pro neprovedení
důkazu, který sama nenavrhla. V této souvislosti je rovněž nutno zdůraznit, že předmětný leták
je součástí správního spisu, z něhož městský soud při posuzování věci vycházel. V průběhu správního
řízení nebyl obsah tohoto letáku zpochybněn, a to ani ze strany stěžovatelky. S ohledem na shora
uvedené skutečnosti Nejvyšší správní soud neshledal žádné pochybení soudu v otázce dokazování.
Protože stěžovatelka jinak blíže nevysvětlila, v čem absenci vlastního hodnocení městského
soudu spatřuje, a z rozsudku samotného důvody rozhodnutí patrné jsou, Nejvyšší správní soud dospěl
k závěru, že stěžovatelka spíše polemizuje s právním hodnocením věci. Námitka nepřezkoumatelnosti
tak není důvodná.
Další kasační námitka směřuje proti posouzení letáku jako cenové nabídky. V posuzovaném
případě byla stěžovatelce udělena pokuta za porušení ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně
spotřebitele, dle něhož informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí, nesmí zejména vzbuzovat
zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti.
Tohoto správního deliktu se stěžovatelka měla dopustit tím, že v postavení prodávajícího
poskytla spotřebiteli neúplné informace o ceně v informačním letáku EGYPT HURGHADA. Cena
nabízeného zájezdu byla neúplná, neboť ve spodní části letáku, odděleně od ceny vlastního zájezdu,
byly uvedeny povinné příplatky, konkrétně letištní a bezpečnostní taxy 1 990 Kč za osobu, palivový
příplatek 1 390 Kč za osobu, základní pojištění 150 Kč za osobu, a nepovinné příplatky za pojištění
„storna zájezdu“ 90 Kč a vízum 800 Kč. Přestože stěžovatelka tyto poplatky uvedla přímo na letáku,
nezahrnula je do celkové ceny zájezdu, nabízená cena tak byla neúplná a vzbuzovala zdání, že je nižší,
než ve skutečnosti je.
Kasační stížností je ve vztahu k tomuto správnímu deliktu namítáno, že na základě informací
uvedených v letáku není možné uzavřít cestovní smlouvu, takže se nemůže jednat o cenovou nabídku
dle zákona o cenách. Dle stěžovatelky výkladem zákona nelze dovodit její povinnost informovat
spotřebitele o konečné ceně před jednáním o jejím poskytnutí. Navíc novelu zákona o cenách není dle
stěžovatelky možné na danou věc aplikovat, jelikož by se jednalo o porušení zákazu retroaktivity.
Dle §12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je prodávající povinen informovat v souladu s cenovými
předpisy spotřebitele o ceně prodávaných výrobků nebo poskytovaných služeb zřetelným označením výrobku cenou nebo
informaci o ceně výrobků či služeb jinak vhodně zpřístupnit.
Cenovým předpisem ve smyslu ustanovení §12 odst. 1 zákona o ochraně spotřebitele je zákon
o cenách. Dle §13 odst. 2 tohoto zákona prodávající je při prodeji spotřebního zboží konečnému spotřebiteli
povinen označit je cenou platnou v okamžiku nabídky a vztaženou k prodávanému jednotkovému množství zboží
a určeným podmínkám, nebo je povinen zpřístupnit na viditelném místě informaci o této ceně formou ceníků, vývěsky nebo
jiným přiměřeným způsobem. Stěžovatelka namítá, že na věc bylo retroaktivně aplikováno pozdější znění
zákona o cenách účinné od 18. 11. 2009, tj. ve znění novelizace provedené zákonem č. 403/2009 Sb.,
neboť povinnost uvádět cenu včetně všech příplatků dříve neexistovala. Toto pozdější znění §13
odst. 2 písm. a) zákona o cenách stanoví, že prodávající je povinen při nabídce a prodeji zboží poskytnout
informaci spotřebiteli tak, aby měl možnost seznámit se s cenou před jednáním o koupi zboží, pokud tento zákon
nestanoví jinak (…) cenou podle tohoto odstavce se u výrobků rozumí konečná nabídková cena, která zahrnuje všechny
daně, cla a poplatky.
Stěžovatelce lze dát za pravdu v tom, že zákonná úprava výslovně zakotvuje povinnost prodejce
poskytnout spotřebiteli při nabídce a prodeji zboží (či služeb) informaci o konečné nabídkové ceně
až ode dne nabytí účinnosti zákona č. 403/2009 Sb. Žalovaná přitom rozhodla o postihu stěžovatele
dne 19. 12. 2007. Nicméně, již v době rozhodování správních orgánů v posuzované věci zákon
o ochraně spotřebitele jasně stanovil, že informace o ceně nebo okolnost, že informace je neúplná anebo chybí,
nesmí zejména vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Již na základě citovaného ustanovení
§12 odst. 2 písm. a) uvedeného zákona pak judikatura správních soudů dovodila v zásadě tytéž
požadavky, které byly později explicitně vtěleny do zákona o cenách. Ze skutečnosti, že k takovému
odrazu judikatury v legislativě s jistým časovým odstupem dojde, přitom nelze bez dalšího dovozovat,
že by tato judikatura byla v rozporu s původní (obecnější) právní úpravou (srov. rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 19. 8. 2010, č. j. 1 As 46/2010 - 79, publikovaný pod č. 2161/2010 Sb. NSS).
V dané věci lze dále odkázat na rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 12. 1. 2006,
č. j. 3 As 37/2005 – 59 (publikovaný pod č. 822/2006 Sb. NSS), dle kterého nelze „spravedlivě požadovat
po spotřebiteli, aby u každého výrobku či služby zkoumal, zda uvedená cena je již cenou konečnou, či zda je
k ní zapotřebí připočíst DPH, a to v sazbě základní či snížené. V daném případě tedy žalovaná dospěla ke správnému
závěru, že neuvedením konečné ceny, nýbrž ceny neobsahující DPH, byl porušen §12 zákona o ochraně spotřebitele,
ukládající prodejcům informovat spotřebitele o ceně nabízených výrobků v souladu s cenovými předpisy.“ Obdobně
dospěl Městský soud v Praze ve svém rozsudku ze dne 2. 3. 2006, č. j. 11 Ca 203/2005 - 30 (publikován
pod č. 898/2006 Sb. NSS), k závěru, podle nějž „musí jít při výkladu ustanovení §12 zákona o ochraně
spotřebitele o takové informace, které jsou zákazníkovi (spotřebiteli) přístupné okamžitě bez toho, že by byl zákazník
nucen činit jakýkoliv úkon směřující ke zjištění ceny zcela konkrétního výrobku. Měl-li by být takový způsob
poskytování informací o ceně výrobků shledán v souladu s platnou právní úpravou, znamenalo by to zřejmý rozpor
s účelem a smyslem právní úpravy, uvedené v příslušných ustanoveních zákona o ochraně spotřebitelů.“
Městský soud v posuzované věci s ohledem na výše uvedené správně dovodil, že povinnost
prodejce informovat spotřebitele o konečné ceně při nabídce a prodeji služeb, tj. i v reklamním letáku,
zakotvoval již zákon o cenách ve znění platném pro posuzovanou věc. Nejvyšší správní soud se také
ztotožňuje se závěrem žalované a městského soudu, dle něhož předmětný leták představoval porušení
ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele, neboť informace o ceně v něm uvedená
vzbuzovala zdání, že cena je nižší, než jaká je ve skutečnosti. Stěžovatelka v horní části letáku uvedla
cenu zájezdu do Egypta, Hurghady z Prahy a Brna dne 21. 8. 2007 (11 dní) ve výši od 11 690 Kč
do 17 990 Kč v závislosti na volbě konkrétního hotelu. Povinné příplatky uvedla až na konci
informačního letáku, přičemž nestanovila vztah mezi cenou zájezdu a uvedenými povinnými příplatky.
Uvedení ceny zájezdů a povinných příplatků se také výrazně graficky lišilo: ceny zájezdu byly psány
velkým tučným písmem, zatímco informace o příplatcích a jejich ceně byla psána písmem výrazně
menším.
Jak je zřejmé z výše uvedené zákonné úpravy a judikatury, pro spotřebitele musí být cena
jednoznačně poznatelná bez toho, aby musel zjišťovat, jaké příplatky jsou povinné k danému zájezdu,
jaká je jejich výše a jaká je tedy výsledná celková cena zájezdu. Bylo povinností stěžovatelky jako
prodávajícího, aby uvedla cenu včetně všech povinných poplatků takovým způsobem, aby konečná
cena zájezdu byla spotřebiteli zřejmá okamžitě bez jakýchkoliv početních úkonů z jeho strany.
Spotřebitel nemusel poznámku o povinných příplatcích na konci letáku v případě letmého pohledu
vůbec zaregistrovat a bezpochyby by byl nucen provádět další výpočty, kterými by se teprve dobral
konečné ceny zájezdu.
Některé z těchto položek je přitom nezbytně nutné uhradit, neboť bez jejich uhrazení
se zájezdu nelze zúčastnit. Nejedná se tak o žádný nadstandard, u nějž by se zákazník mohl
rozhodnout, zda si jej zaplatí, či ne. Zároveň je výše těchto položek dopředu vyčíslitelná (to zřejmě
neplatí pro palivový příplatek, pro ostatní příplatky však ano). Není tak důvod k tomu, aby uvedené
položky byly uváděny odděleně od ceny zájezdu, tedy v rozporu se závěry výše citované judikatury
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 9. 12. 2010, č. j. 1 As 101/2010 - 82).
Městský soud pro dokreslení situace správně upozornil na to, že při zkušební objednávce
zájezdu ze strany pracovníků žalované dospěla sama zaměstnankyně stěžovatelky k výsledné ceně
17 020 Kč. Tato cena je jednak vyšší než v letáku uvedená cena 11 690 Kč, jednak k ní lze jen těžko
dospět „prostým součtem“ na letáku uvedených částek 11 690 Kč za zájezd, 1 990 Kč za letištní
a bezpečnostní poplatky, 1 390 Kč za palivový příplatek, 150 Kč za pojištění, 90 Kč za pojištění „storna
zájezdu“, 800 Kč za vízum, jak v žalobním řízení tvrdila stěžovatelka (in concreto: 11 690 + 1 990 + 1 390
+ 150 + 90 + 800 = 16 110).
Pokud stěžovatelka namítá, že informační leták nelze chápat jako nabídku ve smyslu
občanského zákoníku, ale jako pouhou reklamu, lze ji odkázat na jí známý rozsudek Nejvyššího
správního soudu ze dne 18. 11. 2011, č. j. 2 As 119/2011 - 67. V něm Nejvyšší správní soud k obdobně
uplatněné námitce nynější stěžovatelky konstatoval, že „jakkoliv je třeba stěžovateli v obecné rovině přisvědčit
v tom, že soukromé a veřejné právo nepředstavují dva od sebe oddělené a neproniknutelné světy, současně platí,
že ustanovení občanského zákoníku, jichž se stěžovatel dovolává, nejsou obsahově rozporná. Jestliže totiž ustanovení
§852a a násl. občanského zákoníku obsahují náležitosti cestovní smlouvy a další pravidla pro postup podle ní,
zakotvuje ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele náležitosti informace o ceně služby (zde:
zájezdu), a to tak, že tato informace musí být úplná a zejména nesmí vzbuzovat zdání, že cena je nižší, než jaká
je ve skutečnosti. Jestliže tedy citovaná ustanovení občanského zákoníku upravují náležitosti cestovní smlouvy, vztahuje
se zákon na ochranu spotřebitele i na fázi před jejím uzavíráním, tzn. stanoví informační povinnosti pro poskytovatele
příslušné služby.“ Z uvedeného plyne, že se úprava zákona na ochranu spotřebitele uplatní bez ohledu
na povahu informačního letáku.
Nejvyšší správní soud se s ohledem na výše uvedené ztotožňuje se závěry městského soudu,
že stěžovatelka porušila ustanovení §12 odst. 2 písm. a) zákona o ochraně spotřebitele. Tato kasační
námitka tak není důvodná.
Druhý okruh kasačních námitek směřoval proti nesprávnému zahájení správního řízení. Dle
stěžovatelky není jasné, na základě jakého zmocnění byla která konkrétní úřední osoba oprávněna
k podpisu oznámení o zahájení správního řízení. Z podpisu samotného nelze určit, kdo je jeho
autorem. Nejvyšší správní soud konstatuje, že stěžovatelka takto formulovanou námitku v řízení před
městským soudem nevznesla. Mnohem obecněji formulovanou námitkou stěžovatelka v žalobním
řízení tvrdila, že oznámení zahájení správního řízení nesplňuje zákonné požadavky.
Pokud stěžovatelka až v kasační stížnosti konkretizovala svou námitku v takto zásadní míře,
je na místě ji hodnotit jako nepřípustnou novotu dle ustanovení §104 odst. 4 s. ř. s. To proto,
že připuštění takové námitky by odporovalo koncentračnímu principu, jenž zajišťuje, aby výhrady
účastníků řízení proti správnímu rozhodnutí byly nejprve projednány krajskými soudy, přičemž
Nejvyšší správní soud přezkoumá již pouze zákonnost závěrů krajských soudů k jednotlivým
skutkovým a právním otázkám, které jim byly v žalobách předestřeny. Nedala-li stěžovatelka
městskému soudu v souladu se zásadou vigilantibus iura možnost se k její námitce vyjádřit v nyní
uplatňované šíři, ač tak učinit mohla, je na místě, aby nesla nepříznivé důsledky svého opomenutí
(srov. rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 25. 9. 2008, č. j. 8 Afs 48/2006 - 155, publikovaný
pod č. 1743/2009 Sb. NSS).
Lze tak uzavřít, že městský soud posoudil rozhodné právní otázky správně. Na informování
spotřebitelů pomocí informačních letáků se zákon o ochraně spotřebitele vztahuje a stěžovatelka
na letáku EGYPT HURGHADA uvedla informace tak, že budily zdání, že cena zájezdů je nižší, než
ve skutečnosti je.
V. Závěr a náklady řízení
Nejvyšší správní soud proto ze všech výše uvedených důvodů kasační stížnost podle §110
odst. 1, poslední věty, s. ř. s. zamítl jako nedůvodnou.
O náhradě nákladů řízení bylo rozhodnuto v souladu s ustanovením §60 odst. 1 s. ř. s.
ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s. Stěžovatelka neměla ve věci úspěch a nemá proto právo
na náhradu nákladů řízení; žalované v řízení o kasační stížnosti nevznikly náklady nad rámec její úřední
činnosti.
Poučení: Proti tomuto rozsudku nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 12. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu