ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.11.2013:21
sp. zn. 9 Azs 11/2013 - 21
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka
a soudkyň JUDr. Barbary Pořízkové a Mgr. Daniely Zemanové v právní věci žalobců: a) A. P. –
M., a b) nezl. J. P. – M., oba zast. Mgr. Janem Urbanem, advokátem se sídlem Heyrovského 1178,
Hradec Králové, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové a migrační politiky, se
sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne 6. 2. 2012, č. j. OAM-24/ZA-
ZA14-ZA14-2012, v řízení o kasačních stížnostech žalobců proti usnesení Krajského soudu v
Hradci Králové ze dne 25. 6. 2013, č. j. 28 Az 7/2012 - 23,
takto:
I. Kasační stížnosti se o d m í t a j í .
II. Žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů řízení.
III. Ustanovenému zástupci žalobců Mgr. Janu Urbanovi, advokátu se sídlem
Heyrovského 1178, Hradec Králové, se nepřiznává odměna za zastupování.
Odůvodnění:
Kasačními stížnostmi se žalobci a) a b) (dále jen „stěžovatelé“) domáhají zrušení v záhlaví
uvedeného usnesení Krajského soudu v Hradci Králové (dále jen „krajský soud“), kterým bylo
podle ustanovení §33 písm. b) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně zákona č. 283/1991 Sb.,
o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon o azylu“), ve spojení
s ustanovením §47 písm. c) zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších
předpisů (dále jen „s. ř. s.“), zastaveno řízení o žalobě stěžovatelů proti rozhodnutí žalovaného
ze dne 6. 2. 2012, č. j. OAM-24/ZA-ZA14-ZA14-2012. Tímto rozhodnutím žalovaný rozhodl
o tom, že žádosti stěžovatelů o udělení mezinárodní ochrany jsou ve smyslu ustanovení §10a písm.
a) zákona o azylu nepřípustné a řízení o udělení mezinárodní ochrany podle ustanovení §25 písm. i)
zákona o azylu zastavil.
Před meritorním posouzením věci se Nejvyšší správní soud zabývá otázkou splnění
zákonem stanovených podmínek pro řízení o kasační stížnosti. Jednou z podmínek je i požadavek
na podání kasační stížnosti ve stanovené lhůtě.
Podle ustanovení §106 odst. 2 s. ř. s. musí být kasační stížnost podána do dvou týdnů ode
dne doručení rozhodnutí, přičemž zmeškání lhůty pro podání kasační stížnosti nelze prominout.
Počítání lhůty pro podání kasační stížnosti se řídí ustanovením §40 s. ř. s., které stanoví,
že lhůta stanovená tímto zákonem, výzvou nebo rozhodnutím soudu počíná běžet počátkem dne
následujícího poté, kdy došlo ke skutečnosti určující její počátek. Dle ustanovení §40 odst. 2 s. ř. s.
končí lhůta určená podle týdnů uplynutím dne, který se svým označením shoduje se dnem, který
počátek lhůty určil. Podle odst. 3 téhož ustanovení platí, že připadne-li poslední den lhůty
na sobotu, neděli nebo svátek, je posledním dnem lhůty nejblíže následující pracovní den.
Z předloženého spisu krajského soudu Nejvyšší správní soud zjistil, že napadené usnesení
krajského soudu, které obsahovalo rovněž poučení o možnosti podat proti němu ve lhůtě dvou
týdnů ode dne doručení kasační stížnost Nejvyššímu správnímu soudu, bylo zástupci stěžovatelů
doručeno fikcí dne 6. 7. 2013 (viz č. l. 26 spisu krajského soudu).
V daném případě byl ve smyslu ustanovení §40 odst. 1 s. ř. s. dnem určujícím počátek běhu
dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti den doručení písemného vyhotovení rozsudku
krajského soudu, tj. sobota 6. 7. 2013. Konec dvoutýdenní lhůty pro podání kasační stížnosti dle
odst. 2 téhož ustanovení podle shora uvedeného připadl na den, který se svým pojmenováním
shodoval s dnem určujícím počátek běhu lhůty, tj. sobotu 20. 7. 2013. V návaznosti na shora
citovanou úpravu v ustanovení §40 odst. 3 s. ř. s. pak byl posledním dnem lhůty pro včasné podání
kasační stížnosti nejblíže následující pracovní den, tj. pondělí 22. 7. 2013.
Jak lze ověřit z č. l. 4 spisu Nejvyššího správního soudu, kasační stížnosti stěžovatelů byly
podány až v úterý 23. 7. 2013, tj. den po zákonem stanovené lhůtě. Nejvyšší správní soud proto
dospěl k závěru, že kasační stížnosti byly podány opožděně, a z tohoto důvodu je podle ustanovení
§46 odst. 1 písm. b) s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., odmítl.
Výrok o náhradě nákladů řízení účastníků se opírá o ustanovení §60 odst. 3, větu první,
s. ř. s., ve spojení s §120 s. ř. s., dle kterého žádný z účastníků nemá právo na náhradu nákladů
řízení, bylo-li řízení zastaveno nebo byla-li žaloba odmítnuta.
Ustanovený zástupce stěžovatelů Mgr. Jan Urban, advokát se sídlem Heyrovského 1178,
Hradec Králové, doložil Nejvyššímu správnímu soudu vyúčtování nákladů zastoupení stěžovatelů.
Ustanovený zástupce si nárokuje odměnu v celkové výši 6 364,60 Kč, spočívající v jednom úkonu
právní služby dle §11 odst. 1 písm. d) vyhlášky č. 177/1996 Sb., o odměnách advokátů a náhradách
advokátů za poskytování právních služeb (advokátní tarif) v hodnotě 3 100 Kč (sepis kasační
stížnosti) za každého ze stěžovatelů ponížený podle ustanovení §12 odst. 4 advokátního tarifu
o 20 %, celkem tedy 4 960 Kč. Dále ustanovený zástupce účtuje náhradu hotových výdajů dle §13
advokátního tarifu ve výši 300 Kč. Mgr. Urban je plátcem daně z přidané hodnoty, proto
k uvedeným částkám připočetl i 21 % uvedené daně v celkové výši 1104,60 Kč.
S ohledem na skutečnost, že kasační stížnost byla podána opožděně, dospěl Nejvyšší správní
soud k názoru, že úkon provedený ustanoveným zástupcem spočívající v podání kasační stížnosti
nelze hodnotit jako účelný. Naopak lze konstatovat, že ustanovený zástupce nedostál své
povinnosti, kterou je hájit zájmy klienta a poskytovat mu odbornou právní pomoc. Z uvedeného
důvodu zdejší soud rozhodl, že se ustanovenému zástupci stěžovatelů odměna za zastupování
nepřiznává.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 10. září 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu