ECLI:CZ:NSS:2013:9.AZS.21.2013:35
sp. zn. 9 Azs 21/2013 - 35
USNESENÍ
Nejvyšší správní soud rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Radana Malíka,
soudkyně JUDr. Barbary Pořízkové a soudce JUDr. Miloslava Výborného v právní věci
žalobkyně: S. O. I., zast. JUDr. Athanassiosem Pantazopoulosem, advokátem se sídlem
Slavíkova 19, Praha 2 -Vinohrady, proti žalovanému: Ministerstvo vnitra, odbor azylové
a migrační politiky, se sídlem Nad Štolou 3, Praha 7, proti rozhodnutí žalovaného ze dne
9. 11. 2012, č. j. OAM-322/ZA-ZA06-ZA17-2012, v řízení o kasační stížnosti žalobkyně proti
rozsudku Městského soudu v Praze ze dne 10. 9. 2013, č. j. 4 Az 18/2012 – 47,
takto:
I. Kasační stížnost se o d mí t á pro nepřijatelnost.
II. Žádný z účastníků n emá p ráv o na náhradu nákladů řízení o kasační stížnosti.
Odůvodnění:
[1] Rozhodnutím ze dne 9. 11. 2012, č. j. OAM-322/ZA-ZA06-ZA17-2012, Ministerstvo vnitra
(dále jen „žalovaný“) zamítlo podle §16 odst. 1 písm. f) zákona č. 325/1999 Sb., o azylu a o změně
zákona č. 283/1991 Sb., o Policii České republiky, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „zákon
o azylu“), žádost žalobkyně (dále jen „stěžovatelka“) o udělení mezinárodní ochrany; dle citovaného
zákonného ustanovení se žádost o udělení mezinárodní ochrany zamítne jako zjevně nedůvodná,
jestliže žadatel „neuvádí skutečnost svědčící o tom, že by mohl být vystaven pronásledování z důvodů uvedených
v §12 nebo že mu hrozí vážná újma podle §14a“. Tvrzení stěžovatelky, že jí v zemi původu hrozí vážná
újma ze strany rodiny, shledal žalovaný nedostatečnými.
[2] Městský soud v Praze (dále jen „městský soud“) žalobu proti rozhodnutí žalovaného
rozsudkem napadeným kasační stížností zamítl. V odůvodnění tohoto rozsudku se městský soud
ztotožnil se závěry žalovaného a k žalobní námitce, dle které byla stěžovatelka obětí obchodování
s lidmi, uvedl, že v zemi jejího původu existuje řada nevládních organizací, které takovým obětem
poskytují ochranu, popřípadě se může obrátit i na ministerstvo, které je na ochranu žen zaměřeno.
Městský soud poukázal i na možnost vnitřního přesídlení v rámci rozsáhlého území Nigérie.
Stěžovatelka do České republiky přicestovala dobrovolně a práci, kterou zde vykonávala (zahrnující
i prostituci), považovala za možnost splacení dluhu své sestřenici za zprostředkování výjezdu
ze země jejího původu. Skutečnost, že stěžovatelka za účelem získání pobytového titulu na území
České republiky uzavřela – dle vlastního tvrzení účelové – manželství s českým občanem, pak
vyvolává pochyby, že do České republiky přicestovala za účelem založení rodiny.
[3] Důvody, o něž stěžovatelka opřela podanou kasační stížnost navrhující zrušení rozsudku
městského soudu, netřeba opakovat, jelikož jsou stěžovatelce známy.
[4] Ve věcech mezinárodní ochrany se Nejvyšší správní soud nejprve v souladu s ustanovením
§104a zákona č. 150/2002 Sb., soudního řádu správního, ve znění pozdějších předpisů (dále jen
„s. ř. s.“), zabývá otázkou, zda podaná kasační stížnost svým významem podstatně přesahuje zájmy
stěžovatele. Není-li tomu tak, Nejvyšší správní soud takovou kasační stížnost odmítne jako
nepřijatelnou.
[5] Institut nepřijatelnosti a jeho dopady do soudního řízení správního Nejvyšší správní
soud podrobně vyložil ve svém usnesení ze dne 26. 4. 2006, č. j. 1 Azs 13/2006 - 39,
publikovaném pod č. 933/2006 Sb. NSS (vyhledatelné též - stejně jako dále citovaná rozhodnutí -
na www.nssoud.cz), v němž vyložil neurčitý právní pojem „přesah vlastních zájmů stěžovatele“. Závěry
v tomto rozhodnutí traktované jsou zcela použitelné i v nyní projednávané věci; vzhledem k jejich
všeobecné dostupnosti a stabilizovanou judikaturou Nejvyššího správního soudu podepřené
neměnnosti postačí na ně odkázat.
[6] Stěžovatelka výslovně neuvedla, v čem spatřuje v konkrétním případě přesah svých vlastních
zájmů a z jakého důvodu by tedy měl Nejvyšší správní soud předloženou kasační stížnost věcně
projednat; neunesení břemene tohoto tvrzení by samo o sobě postačovalo k odmítnutí kasační
stížnosti pro nepřijatelnost. Z kasační stížnosti však lze dovodit, že stěžovatelka přesah svých
vlastních zájmů spatřuje v tom, že jí dle jejího tvrzení hrozí nebezpečí na zdraví nebo životě
v důsledku napomáhání policejnímu orgánu proti vlastní příbuzné v souvislosti s obchodováním
s lidmi, a v tom, že městský soud neprovedl stěžovatelkou navrhované důkazy, a to především
důkaz trestním spisem v této věci.
[7] K námitce spočívající ve stěžovatelčině obavě z návratu do země původu pro její strach
z osob, které jí v minulosti vyhrožovaly, přičemž zároveň vyjadřuje nedůvěru k tamějším policejním
orgánům, jež se však – jak plyne ze správního spisu – ani nepokusila se žádostí o ochranu oslovit,
postačuje odkázat například na rozsudky Nejvyššího správního soudu ze dne 27. 8. 2003,
č. j. 4 Azs 5/2003 – 51, a ze dne 18. 12. 2003, č. j. 4 Azs 38/2003 – 36, řešící případy stěžovatelčině
věci připodobnitelné.
[8] Otázkou dokazování v soudním řízení nejen ve věcech mezinárodní ochrany se pak Nejvyšší
správní soud zabýval například v rozsudku ze dne 1. 4. 2008, č. j. 9 Azs 15/2008 – 108, v němž
mj. citoval z nálezu Ústavního soudu ze dne 16. 2. 1995, sp. zn. III. ÚS 61/94, publikovaného
pod č. 10/1995 Sb. ÚS: „Takzvané opomenuté důkazy, tj. důkazy, o nichž v řízení nebylo soudem rozhodnuto,
případně důkazy, jimiž se soud při postupu podle §132 o. s. ř. (podle zásady volného hodnocení důkazů) nezabýval,
proto téměř vždy založí nejen nepřezkoumatelnost vydaného rozhodnutí [§221 odst. 1 písm. c), §243b odst. 1 a 2
o. s. ř.], ale současně též jeho protiústavnost (čl. 36 odst. 1 Listiny základních práv a svobod, čl. 95 odst. 1
Ústavy).“
[9] Nejvyšší správní soud v této souvislosti souhlasí se stěžovatelkou v tom, že městský soud
se s jejími důkazními návrhy vypořádal ne zcela bezchybně (vyjma návrhu na provedení důkazu
trestním spisem, stran kterého alespoň uvedl, že by tento „pro azylové řízení nepřinesl nic nového,
co by nebylo již uvedeno žalobkyní “). Procesní vada spočívající v absenci odůvodnění, proč soud
důkazním návrhům stěžovatelky nevyhověl, by však z pohledu posuzování přijatelnosti kasační
stížnosti byla významná pouze tehdy, pokud mohla mít dopad do hmotněprávního postavení
stěžovatelky (srov. též např. shora citovaný rozsudek Nejvyššího správního soudu
č. j. 1 Azs 13/2006 – 39). Stěžovatelka provedením navrhovaných důkazů sledovala podporu svých
tvrzení, že byla obětí obchodování s lidmi, a že díky její spolupráci s policií byla pro tento trestný
čin odsouzena její příbuzná, přičemž však tato tvrzení v průběhu řízení před žalovaným ani
městským soudem nebyla nikým zpochybňována. Dle názoru Nejvyššího správního soudu je tudíž
zřejmé, že ani provedení navrhovaných důkazů by nemohlo mít na posouzení stěžovatelčina
případu žádný vliv.
[10] Nad rámec uvedeného Nejvyšší správní soud konstatuje, že žalovaný dospěl procesně
bezvadným způsobem k závěru respektujícímu relevantní zákonnou úpravu; práva stěžovatelky
nebyla ve správním řízení ani v rozhodnutí jím završeném nikterak zkrácena. Městský soud
následným zamítnutím žaloby se nedopustil přehmatu, který by byl způsobilý přivodit zrušení
stěžovaného rozsudku. Procesní vada identifikovaná Nejvyšším správním soudem, srov. zde
odst. [9], je sice nepřehlédnutelným pochybením při soudním přezkumu rozhodnutí žalovaného,
ale zrušení rozsudku jen pro tuto vadu by nemohlo v kontextu celého případu ve výsledku přinést
pro stěžovatelku jiné než opět zamítavé, byť snad přesněji odůvodněné, rozhodnutí.
[11] Pro shora uvedené Nejvyšší správní soud neshledal důvod pro přijetí kasační stížnosti
k věcnému projednání, neboť kasační stížnost svým významem podstatně nepřesahuje vlastní zájmy
stěžovatelky; proto ji dle §104a s. ř. s. odmítl.
[12] Výrok o náhradě nákladů řízení se při odmítnutí kasační stížnosti opírá o ustanovení §60
odst. 3, větu první, s. ř. s., ve spojení s ustanovením §120 s. ř. s.
Poučení: Proti tomuto usnesení nejsou opravné prostředky přípustné.
V Brně dne 19. prosince 2013
JUDr. Radan Malík
předseda senátu